Velký rozhovor ArtPorte: Miloš Cajthaml

Velký rozhovor ArtPorte

Narozen 13. 8. 1952 v Chebu, kde vystudoval střední zemědělskou technickou školu, následovala FAMU – obor scenáristika a dramaturgie. Pracoval jako dramaturg ve skupině filmů pro děti a mládež ve Filmovém studiu Barrandov. Debutoval prózou Pronikavé soudy mladého muže (ČS 1984) a je autorem několika filmových a TV scénářů. Podle povídky Jak se kreslí nula byl natočen film Horká kaše. Od roku 1990 je majitelem několika společností v Praze, zabývajících se kulturními akcemi. Jeho novinkou je románová novela Motol.

Kdy jste se rozhodl napsat knihu Motol a co Vás hlavně přimělo k napsání této knihy?

Miloš Cajthaml

Miloš Cajthaml

Začnu ze široka. Déle než 20 let se věnuji zdravotnictví, zejména v oblasti PR, což mimo jiné obnáší mediální podporu, natáčení reklamních spotů, TV dokumentů a publicistických pořadů, psaní článků do novin, takže o zdravotnictví hodně vím. Po celou tuto dobu mě MUDr. Martin Holcát (dnes je náměstkem v Motole) vybízel, abych něco o zdravotnictví napsal. Dvacet let jsem to odmítal. Chci psát příběhy, ty jsou nadčasové, nechci popisovat situace. Myslím, že za deset let nikoho nebudou zajímat problémy s krevními deriváty, s plazmou atd. V oblasti zdravotnictví existuje mnoho knih, televizních seriálů i filmů, které jsou čtenářsky i divácky vděčné a zaobírají se bojem o život pacienta. Ale já se s každou svou knihou snažil přijít s něčím novým. Pak mě ale osud přivedl do Motola, kde jsem dělal nějaký čas i sanitáře. To je, dá se říci, jedna z nejnižších příček profesní hierarchie ve zdravotnictví, přesto si i tito lidé zaslouží, aby se o nich psalo. Takže asi toto mě přimělo k napsání této knihy.

Mohl byste ji potenciálním čtenářům více přiblížit?

Motol, Miloš Cajthaml, nakladatelství BELETRIS, Praha, 2017

Motol, Miloš Cajthaml

Kniha mj. popisuje poněkud pitoreskní prostředí žurnální služby Motolské nemocnice. Postupně jsem posbíral řadu příběhů skutečných postav, buď z vyprávění nebo z různých osobních výpovědí, a i deníků, do kterých jsem měl dovoleno nahlédnout. Kniha samotná je ale beletristický příběh o konfrontaci životních postojů dvou hodně mladých lidí, vypravěče a jeho vrstevníka. Vypravěč Martin je záměrně trochu idealizovaný, i když částečně vychází z mých postojů v minulosti. Je aktivní, s dobrodružnou minulostí, miluje oslavy, holky, rvačky. V jeho pětadvaceti letech ho rodiče vyrazí z domu, musí se najednou o sebe starat sám. Naproti tomu druhá hlavní postava, Tomáš (inspirováno skutečnou postavou), je kluk bez životního cíle, manipulovaný svým otcem. Má pohodlnější domácí život, který ho na jednu stranu štve, ale nedokáže se ho vzdát. Je homosexuál, ale bojuje s tím. Je stoupencem národního socialismu a obdivovatelem Adolfa Hitlera a je pro něj nepřijatelné, aby v té krásné nové čisté bílé rase, za niž horuje, byl homosexuál. Sváří se v něm rozpor, kým skutečně je a kým by chtěl být. V knize jsem použil styl vyprávění ich-formou, která je mi už od mé první knihy vlastní. Jsem duší filmař, takže kniha je psána velmi dynamicky, hovorovým soudobým jazykem, kdy se inspiruji skutečnými vyposlechnutými rozhovory mladých lidí. Také bych rád zmínil autora ilustrací Rudolfa Bandora. Je to mladý a velmi talentovaný člověk. Když jsem jeho kresby viděl, okamžitě jsem se do nich zamiloval a požádal ho, aby mi Motol ilustroval. Muselo to být pro něj těžké, je stále v Motole a zřejmě tam musel čelit určitým tlakům. Své ilustrace pojal jako příběh o strhávání lidských masek a odhalování běsů pod nimi ukrytých.

Na internetu kolují zvěsti, že napsání knihy Motol předcházely různé vyhrůžky, abyste knihu nepsal a nebyla vydána, můžete být konkrétnější?

Je to pravda. A ataky pokračují do dneška. Byl jsem napadený člověkem, jehož osudem jsem se inspiroval. Nemám mu to za zlé, možná ani tento jeho čin nebyl zrozen v jeho hlavě. Já jsem text dával lidem, kterých se blíže týká, k jakési validaci a jejich prostřednictvím se on k tomu dostal. Zkrátka jim vadil v knize popsaný vztah mezi otcem a synem, víc bych se k tomu ale nevyjadřoval. Postavy v knize mají jiná jména, jsou vyfabulované a nikdo by si je nikdy nemohl spojit se skutečnými lidmi, nebýt takových jejich reakcí.

Jste muž mnoha profesí, přesto se mi zdá zajímavé, že jste po revoluci opustil dle mého zajímavou práci v tvůrčí skupině dětského filmu Filmového studia Barrandov, co Vás k tomuto kroku vedlo? Nebyla naopak počátkem devadesátých let větší šance se realizovat a uplatnit třeba i dříve zamítnuté náměty?

Jednak se Barrandov rozpadl. Přestal být výrobcem filmů, stal se jen poskytovatelem služeb. A také jsem byl tehdy filmem už unavený. Film začal jako jarmareční podívaná, pak se z toho stalo umění, ale začátkem devadesátých let, vlastně až do dneška, až na některé filmy, se z filmové produkce zase stala jarmareční podívaná. Chtěl jsem zkusit jinou oblast, pustil jsem se do podnikání. Navrhoval jsem interiéry. Později jsem, jak už bylo zmíněno, pracoval v oblasti PR pro tehdy ohroženou Všeobecnou fakultní nemocnici. Na film jsem však nezanevřel, spolupracoval jsem na několika projektech u nás i v zahraničí.

V databázi knih jsou uvedeny tři Vaše knižní tituly: Jak se kreslí nula, Pronikavé soudy mladého muže a již zmiňovaná kniha – Motol. Mezi vydáním těchto knih je velký časový skok, proč jste se na tak dlouhou dobu literárně odmlčel?

Neodmlčel jsem se. Psal jsem pro německou televizi ZDF dvanáctidílný dětský seriál „Wenn du mich fragst“. V jedné z povídek se tam například setkají dva bráchové, kteří byli vychováváni odděleně, neznali se. Jeden z nich však trpí Downovým syndromem. Oběma to změní jejich dosavadní pohled na život. Psal jsem také povídky do časopisů a další scénáře.

Ve Vašem životopisu jsou uvedeny i další publikace: Šesté kolo u vozu a Na odstřel, ty jsou teprve připraveny k vydání, nebo je lze někde v nějaké podobě zakoupit (e-kniha apod.)?

Chystají se k vydání. Šesté kolo jsem psal souběžně se scénářem k zatím nenatočenému filmu „Tak Ted(d)y co?“ A podle novely Na odstřel jsem napsal také scénář. Scénáře byly oceněny barrandovskou nadací, ale to samo o sobě nestačí, aby se našly prostředky k natočení filmu, obě témata jsou navíc hodně kontroverzní.

Mohl byste i tyto knihy čtenářům více přiblížit?

V Šestém kole u vozu je prostředí příběhu výjimečné, netradiční a vlastně nezmapované. Popisuji život a problémy mladistvých prostitutů. Nevěřil jsem, že se to děje pouze pro peníze, jak se všeobecně traduje. Začal jsem se s tímto prostředím seznamovat blíže a zjistil jsem, že ačkoliv peníze hrají také svou roli, tito lidé často a především hledají svůj mužský vzor, muže, kterého by mohli napodobovat, obdivovat a který by je poplácal po zádech a řekl jim, že je na ně pyšný. Ten jim doma chybí. V jejich rodinách buď zcela absentuje nebo je pro ně nepřijatelný. Ale absence mužských vzorů (vyjma virtuálních) je problém i dneška. Téma knihy Na odstřel je také o hledání mužského vzoru, zase příběh dvou dospívajících, jedna z postav je z bohaté rodiny, druhá postava je synem vysokoškolského učitele. To samo o sobě rodičům nezaručuje úctu svých dětí. V příběhu je vykreslen i poněkud cynický vztah mladých lidí k životu.

Jaký jste autor a píšete lehce, nebo ztěžka?

Jsem autor, který píše o tom, co chce říct, nikoliv o tom, co lidi chtějí slyšet. V tom jsem dost tvrdohlavý. Píšu intuitivně, nemám pevnou kostru budoucího příběhu, mám jen jakousi ideu a nechávám se unášet příběhem a postavami. Což znamená, že neumím napsat příběh, který dopředu potřebuje pevnou stavbu, jako třeba ryzí komedii či detektivku. Píšu relativně lehce, problém je v něčem jiném. Když píšu, žiju se svými postavami, stávám se jimi. A nemám praxi, kterou mají herci, kteří si po odehraném představení svléknou kostým, odloží postavu, kterou žili a vrátí se hned do civilního života. Mně to vždycky hodně dlouho trvá, než se života popisovaných postav zbavím.

Jste také aktivní dramaturg a scénárista. Jaká témata Vás v současnosti nejvíce zajímají a na čem pracujete?

Personální vztahy, zejména dětí a mládeže, to se se mnou táhne po celý můj tvůrčí život. Dnešní mladí lidé jsou stejní jako jsme byli my, jen prostředí a podmínky kolem se mění. V současné době píši scénář podle své novely, o lidské osamělosti, o klukovi, který si není schopen najít partnerku, protože hledá jen podle svých vysněných představ a realitu odmítá brát na vědomí. Také jsem dokončil druhý díl Motola.

Když už jsme u filmu, které filmy z české a zahraniční tvorby patří mezi Vaše nejoblíbenější?

Určitě filmy české vlny 60. let, střídání časů, představy, tyto postupy stále používám ve své tvorbě. Domnívám se, že v současné době tvůrci točí filmy o tom, že nemají co říct. Řada filmů jsou jen televizní mikrokomedie rozvinuté na celovečerní metráž. Filmy jsou dnes technicky velmi dobře natočené, ale chybí jim společenský přesah. Chybí jim dramaturgické vedení. Bohužel stále přetrvává názor z minulosti, že dramaturg je zbytná profese, že to byl jen strážce ideové čistoty. Je to hluboký omyl. Dramaturgicky jsem se podílel mj. na filmu „O zapomnětlivém černokněžníkovi“, či na filmu, k němuž psal scénář Jan Hřebejk a Petr Jarchovský „Pějme píseň dohola“. Hřebejkovy filmy „Pelíšky“ nebo „Šakalí léta“ patří v naší novodobé kinematografii k tomu lepšímu, co bylo v posledních letech vytvořeno. Vážím si také filmů Jana Svěráka a Bohdana Slámy. Ohledně světové kinematografie jsem fanda režiséra Larryho Clarka. A od prvního shlédnutí oceňuji anarchistický film režiséra Jean-Luc Godarda „Bláznivý Petříček“ s Jean-Paul Belmondem v hlavní roli. Ke klasikám patří i filmy Woodyho Alena. Také se mi líbí parodie, například první díly série Scary Movie. I když první dva díly mají určité režijní nedostatky, je cítit, že se autoři při realizaci bavili, a myslím, že tuto radost dokázali přenést i na diváky. Pro mě to má větší význam, než když pak v dalších dílech (kdy se režie ujal profesionál v žánru parodií) byl film sice režijně dokonalý, ale jako by se jednalo jen o profesní záležitost, bez určité radosti z realizace, působí na mě trochu laboratorním dojmem. Filmů, které mě zaujaly, je celá řada, asi bychom si mohli povídat na toto téma ještě dlouho. Uzavřu tedy svůj výčet filmem F. F. Coppoly Apokalypse Now, to je film, který předběhl svou dobu, odehrává se sice v období vietnamské války, ale vyjadřuje se k umírající západní kultuře.

Co si myslíte o současné české filmové tvorbě pro děti? V mnoha diskuzích jsem četl názory, že oproti předrevoluční době upadá, sdílíte tento názor?

Ano, sdílím. Bývali jsme velmoc v oblasti dětského filmu. V současné době není dostatek času na kvalitní výběr dětských představitelů, filmy se sekají jeden za druhým. Dříve si diváci pamatovali malé dětské herce, stávali se svým způsobem osobnostmi, kdo si dnešní malé dětské herce pamatuje a natrvalo oblíbí? To však není jejich chyba, ale tvůrců, kteří s nimi neumí pracovat anebo k tomu nemají dostatek času a prostoru.

Získal jste též několik významných ocenění, kterého si ceníte nejvíce?

Nejvíce autora potěší ocenění od samotných čtenářů. Občas je i skryté, například při prvním osobním setkání nad knihou Motol s nakladatelem Michaelem Kleinem a literárním redaktorem Stanislavem Hudským, ti byli překvapeni, že je mi tolik let, a přitom jsem prý dokázal velice dobře vystihnout řeč současné mládeže, domnívali se, že knihu napsal mnohem mladší autor. Nějaká oficiální cenění jsem získal za scénáře. Debutoval jsem TV hrou Hrátky s Nelou Boudovou a Janem Potměšilem, o dětech, co mají děti. Dostalo to cenu Českého literárního fondu a cenu Státní populační komise. Za film „Kam doskáče ranní ptáče“, jsme dostali Hlavní cenu na Festivalu dětských filmů v Alenconu ve Francii, Stříbrnou píšťalku na Festivalu dětských filmů ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), Cenu diváka v Ostrově nad Ohří, scénář dostal i cenu Českého literárního fondu. Tento film patří dneska do Zlatého fondu dětské kinematografie, kupodivu, přesto to vypadá, jako by ho Česká televize snad zakázala promítat. Oceněný byl i scénář k filmu „Horká kaše“ napsaný podle mé novely „Jak se kreslí nula“.

Mimo jiné jste natáčel televizní spoty pro veterinární stanice. Byla to pouze profesní záležitost, nebo jste milovníkem a chovatelem zvířat?

Zvířata mám rád. Jezdil jsem na koni, měli jsme psa a pak i perskou kočku. Jednalo se o krásnou práci, bohužel trvala jen krátce.

Máte nějaký zatím nesplněný sen v oblasti umělecké tvorby, který můžete našim čtenářům prozradit?

V mládí jsem dělal asistenta Karlu Kachyňovi, kterého jsem si nesmírně vážil. Mám trochu režijní ambice, chtěl bych natočit své dva oceněné scénáře. Ale ta sebejistota, kterou jsem měl v mladí, mě nyní trochu opouští. Mladí jdou do všeho po hlavě, mají zdravou drzost mládí, nepřipouští si, že by to mohlo dopadnout jinak, než chtějí, ale tahle drzost se s věkem, zkušenostmi a nosy nabitými od života trochu vytrácí. V mládí bych se bezstarostně do natáčení těchto filmů pustil, dnes už mám určité obavy.

***

Knihu Motol Miloše Cajthamla si můžete objednat ZDE.

Interview © ArtPorte.cz

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Kliknutím na tlačítko Souhlasím, odsouhlasíte používání tzv. cookies naším serverem na dobu 3 měsíců. Při další návštěvě se Vám opět objeví možnost cookies schválit či odmítnout. CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít