28594786

Herrman Knuth si protřel ospalkami zalepené oči.

Tělo bez ptaní vyletělo z postele a ústa sykla bolestí. I když se kosti pod suchou, sivou kůží už ponenáhlu obalovaly masem, přece každý pohyb bolel.

Nohy podklesly a on si sedl zpět na postel.

Položil paže na kolena.

28594786

Číslo se ostře rýsovalo na bledé kůži zápěstí.

Ticho prořezávají pravidelné krátké suché zvuky. Na stole stojí budík, jehož vteřinová ručička trhavě krouží po kruhové dráze vytyčené římskými čísly svou jízdu smrti.

4.00…

I tři měsíce poté, co se z tábora dostal sem, na americkou základnu, ráno co ráno ve čtyři hodiny jeho tělo vztyčí mechanismus natažený ve Flossenbürgu.

Za tři hodiny přinesou snídani. Už to není jen trocha kaše a vývaru jako na počátku pobytu. Doktor Mangus mu povolil i ovoce, chléb, máslo, sýr a maso!

Herrman si utřel slinící ústa a sáhl pod polštář, kde měl schovaných několik kůrek od večeře.

Natáhl se zpět na postel. V úzkých pruzích nedoléhajícího závěsu u oken už opalizovalo rodící se svítání.

Tak jako se mrzáci každé ráno znova a znova ujišťují, že jim údy skutečně chybí, i Herrman se opět přistihl.

Inventura odhalovala stále stejné manko.

Babička Gréta a děda Herrman z otcovy strany. Babička Ráchel a děda Jakob. Otec, matka. Strýčkové Max, Oskar a Armin. Tety Eva a Baruch. Jeho žena Eva Marie. Otto a Herta… Josef!

Slzy…

Poprvé se objevily asi před čtrnácti dny.

Mohl zase plakat.

Měl za to, že má po těch sedmi letech oči dočista jako troud. Divil se, že ještě vůbec vidí. Že se jeho zrak nezdrcl jako seškvařený film v planoucím světle sluneční lampy.

Snad už jeho mysl maže z paměti všechny ty věci.

Ani u pohovorů s doktorem Mangusem si teď v posledních dnech nedokázal vzpomenout na konkrétní události nebo lidi z lágru.

Jen zimnice… Zápěstí se začala chvět více než bylo obvyklé a několikrát se přímo u stolu pozvracel.

Tělo, které se pomalu navrací k životu, jako by mysl zatáhlo za milosrdný mlžný baldachýn nepaměti.

4.10…

Herrman si setřel mokré tváře cípem deky.

Rozhodl se vstát a rozhrnout závěsy, když někdo zaklepal.

Host nečekal a vstoupil. Vysoký snědý muž s mohutně zahnutým orlím nosem.

„Prý s Američany přijeli i indiáni,“ vzpomněl si Herrman a v duchu porovnal obraz příchozího s jeho představou apačského náčelníka z knih doktora Maye.

„Zůstaňte sedět,“ muž posunkem přitlačil Herrmana na lůžko. Stejnou rukou se natáhl ke stolu pro židli a téměř tanečním pohybem se s ní otočil. Položil ji vedle postele a posadil se na ni. K nohám židle položil bachratou koženou brašnu.

„Vy jste Herrman Knuth,“ řekl tiše.

Položil si dlouhý hubený prst před temné úzké rty.

„Pšššt… Nemluvte. Poslouchejte. Jmenuji se Murphy.“

Zasunul ruku do kapsy nezapnuté kožené vesty a vytáhl kovovou krabičku, ve které cosi chrastilo a počal si s ní dlouhými kostnatými prsty hrát.

Společně s tikotem budíku to hrkavé chřestění vytvářelo nezvykle pravidelné rytmické struktury, jež se podivuhodně slinuly s exotickou tváří příchozího.

Herrman se na ten zvuk chvíli soustředil a uvědomil si, že se tikot hodin nepřirozeně zpomalil.

„Ti, kteří mě za vámi poslali, mají pro vás návrh. Je třeba jednat rychle, protože rozhodnutí padlo a měli bychom vše provést rychleji, než si to někdo nahoře, kdo nemá ani ponětí o tom, o co skutečně jde, uvědomí.“

Čas se rozběhl, když sevřel krabičku bříšky prstů. Sejmul víčko. Nahlédl dovnitř, kývl a opět ji zavřel.

„Vy jste byl jako homosexuál a navíc z poloviny židovského původu a navrch sociální demokrat v táboře už od roku 1939, že? Přestože jste byl ženatý a měl děti… Víte,“ podíval se na Herrmana, „nechci slyšet, co jste všechno musel překonat, abyste přežil. Z toho, co jsem sám tady na vlastní oči viděl… Máte můj neskonalý obdiv… Nechcete sklenici vody?“

Herrman totiž zbledl, a přestože měl prázdný žaludek, musel se s vypětím sil bránit, aby znovu nezvracel.

„Dýchejte!“

Murphy vstal ze židle. U umyvadla sebral sklenici a naplnil ji studenou vodou.

„Tu máte, napijte se… Ale ne všechnu, prosím!“

Herrman usrkl. Cítil, jak chladná voda kane jeho hrdlem a zároveň mu pramínky ledového potu stékají po kůži zad.

„Podívejte,“ pronesl muž s orlím nosem a otevřel krabičku. Naklonil ji a opatrně z ní na dlaň vyklepl červenou tabletu.

„Nevím, jestli věříte na zázraky, ale tohle… to zázrak je! Ingredience namíchané přesně právě pro vás. Tři měsíce sledujeme vaši váhu, jak jíte, vyměšujete, váš spánek… psychiku… A myslíme si, že jste ten pravý.“

Vzal tabletu mezi palec a ukazováček a podíval se přes ni na Herrmana.

„Tohle… Tohle je stroj času!“

Herrman zalapal po dechu a vzápětí se chtěl začít smát, ale ostrý pohled Murphyho ho zarazil.

Ten pokračoval:

„Tohle spolknete a usnete. Až se probudíte, budete na jiném místě a v jiném čase… 22. dubna 1889 v pokoji hostince paní Heleny Dafnerové. Nebudete se tam zdržovat, protože z pochopitelných důvodů tam nebudete oficiálně a kdyby vás chytili, zavolali by na vás policii. To se samozřejmě nesmí stát! V tom domě najdete nájemní byt, kde bydlí Alois a Klára Hitlerovi. Právě se tam před dvěma dny narodilo jejich čtvrté dítě.“

V tom okamžiku to Herrmanovi došlo a prudce se na posteli, kde dosud opřený o polštáře zpola ležel, vzpřímil.

„Uklidněte se!“ Překvapivě silná ruka ho zatlačila do lůžka.

„Mám zrovna vám něco vysvětlovat? Padesát milionů civilistů. Pětadvacet milionů vojáků. Hrůzy táborů takové, že ani ti, kteří je prožili, nejsou schopní je popsat. Viďte?“ Murphy zvýšil hlas. „Desetitisíce dětí! Co je proti tomu jedno mimino? O kterém ostatně navíc zcela jistě víme, že je prapříčinou toho všeho!“

„Ale…“ chtěl Herrman něco namítnout, jenže v tu chvíli mu v hlavě vytryskl gejzír…

Asi pětiletý Otto v námořnické uniformě, Herta v květovaných šatičkách a on, Herrman, v parádním saku. Josef ve slavnostní dělostřelecké uniformě. Stojí spolu na cestě u pláže a dívají se na noční bouří zdivočelé moře. Děti si hrají u jejich nohou v písku a oni se občas letmo dotknou hřbety malíčků rukou.

Oto nadšeně ukazuje mušličku.

Pak se v mysli zatáhne a z dusivé mlhy vyvstává jiný obraz…

S lopatou na rameni se pajdavě blíží k podivné, neuspořádané hromadě. Ví, že jsou to mrtvoly. Už to dělal mnohokrát. Má ty trupy odtahat do nedaleké jámy a zaházet. Jenže pak se sklání a bere bezvládné ztuhlé tělo za trčící kostnatou ruku a teprve když ji sevře, uvědomí si, že se mu v dlani ztrácí, jako ruka Otty, který vedle něj na pobřežní promenádě vesele žertuje. A Herrman se znovu sklání a jedno po druhém táhne prkenná drobná tělíčka, která po kamení neklidně poskakují, jako by tady ještě naposledy chtěla radostně poskočit a zavýsknout, jako Herta, když v písku za velkým balvanem našla kvetoucí trs pomořanky.

Herta, která už nebyla. Otto, který už nebyl. Josef…

Murphy natáhl ruku. V dlani se pohupovala tableta.

„Nemusíte moc přemýšlet, abyste pochopil, jak je to dokonalý plán.“

V druhé ruce držel poloprázdnou sklenku.

„Až to provedete, nějak přežijete den, usnete a probudíte se zítra ráno. V jiném světě. Úplně, docela jiném. Snad šťastný. Zdravý. Silný.“

„Proč to neuděláte vy? Nebo nějaký vycvičený voják? Špion?“

Ruce s tabletou a sklenkou poklesly.

„Politika… Podívejte, je to sakra citlivá věc a spadá pod úplně… ale chápejte… úplně nejvyšší velení, zatím ještě, koalice. To zkrátka nemůže být válečný akt jedné strany nebo diverze. Bylo rozhodnuto, že to bude pomsta obětí. To je lidsky pochopitelné a na mezinárodní úrovni, kam se bohužel záležitost z různých důvodů dostala a muselo se o ní vyjednávat, akceptovatelné. Z kandidátů, které jsme stihli vytipovat, jste byl vy, pane Knuthe, určen jako nejvhodnější… Jste Němec. S částečně židovským původem. Ale internovaný primárně pro svou sexuální orientaci. Přesto otec dětí, které jsou ovšem mrtvé stejně jako celá vaše rodina…“

Murphy si všiml, že Herrman opět zbledl a zmlkl.

28594786

Číslo na zápěstí se protáhlo a bylo podtrženo vystouplou modrou žílou, jak byla ruka křečovitě sevřena v pěst.

„Dejte mi to!“

♠♠♠

Tableta byla na jazyku trpká. Zapil ji třemi doušky vody. V prázdném žaludku šplouchavě zábly.

„Máme ještě pár minut.“

Murphy vstal.

Ohnul se a zdvihl brašnu. Položil ji na židli a rozepnul zámky.

„Oblečte se. Neměl byste být nápadný. Toto je přibližně z té doby.“

Vytáhl košili, hnědé kalhoty, šedou halenu a nízké hnědé šněrovací boty.

„Nějaká zbraň?“ zeptal se Herrman, když si poradil se zamotanými tkanicemi.

Muž s orlím nosem zavrtěl hlavou.

„Ta nebude, předpokládám, potřeba. Máte už ruce dost silné. Lehněte si. Zůstanu s vámi, než usnete.“

Zavřel prázdnou kabelu a počkal, než se oblečený Herrman vrátí na lůžko.

„Když vše dobře dopadne, už se neuvidíme. Vy budete někde s dětmi, Josefem, možná i s Evou Marií a celou rodinou… Já budu za mořem v klidu prodávat automobily a nebudeme vědět nic, než že se máme dobře… Bude klid…“

Ráno, které se venku za oknem už rozjasnilo, začalo uvnitř pomalu tmavnout.

„Hodně štěstí!“ slyšel Herrman už jen z dálky.

♠♠♠

Herrman Knuth si protřel ospalkami zalepené oči.

Prudce sebou cukl, když si uvědomil, že je kolem tma a on leží zřejmě na podlaze, protože pod sebou necítil důvěrně známé tvary svého lůžka, nýbrž tvrdá prkna.

Posadil se.

Byl oblečený.

Lekl se, když se ozval neobvyklý zvuk, ale pak si uvědomil, že jsou to hodiny. Odněkud za zdí zněly temnotou čtyři údery bicích hodin.

Čtyři?

Jak to, že je tu taková tma?

Mělo už začít svítat.

Jenže otázky přikrylo prozření. Uvědomil si, kde asi je. Kdy.

A proč.

Otočil se na všechny čtyři a začal šátrat kolem sebe. Za chvíli narazil na zeď. Pak na sametový závěs.

Pomalu se vztyčil a nakoukl za něj. Našel nahoře půlkulaté, na šest tabulí rozčleněné okno.

Vyhlédl ven.

Buď si jeho oči na tmu již zvykly nebo se přeci jen už začalo schylovat ku svítání.

Venku viděl matné obrysy střech protějších domů a dole pustou křižovatku.

Tlumený rachot kol, a po ulici přejel naložený vůz tažený párem tmavých koní.

Od domu se na třídu prodíral kužel bledého žlutého světla.

Herrman se naklonil a přes římsu zahlédl jasný bod lucerny zavěšené nad vraty hostince.

Odvážil se, téměř neslyšně, odhrnout závěs a prozkoumat v matném šeru místo, kde se probudil.

Pokoj byl prázdný. V koutě zastlaná postel, židle s lavorem a džbánem plným vody. Stůl. Dvě židle. Pustá skříň zívala otevřeným křídlem.

Udělal několik opatrných kroků. Uchopil džbán a napil se.

„Víc než padesát let stará voda!“ blesklo mu hlavou.

Vrátil se zpět k oknu a vyhrnul si rukáv.

28594786

Tělo z roku 1945 se dostalo do doby, kdy neexistovalo ještě ani jako embryo. Ba ani jako plán či záměr muže a ženy. Přesto dýchá, cítí chuť. Opravdový zázrak!

Někde v domě třeskly dveře.

Přitiskl se ke stěně a čekal.

Ozval se jeden úder hodin a kdesi ještě dál, v hloubi budovy dětský pláč.

Zaťaté pěsti zbělely.

Potichu, jak nejlépe dovedl, se přesunul ke dveřím a vzal za kliku.

Skulinou se do pokoje vedral chladný vzduch chodby.

Proklouzl ven a zavřel za sebou.

Mnohem větší tma je tu. Jen vzadu, kde ústí schodiště, řeřaví tlumené světlo.

A je tu mnohem více slyšet pláč.

Pláč čerstvě narozeného dítěte, jehož plíce sotva přivykly palčivému vzduchu. Pláč, který se zalykal a nepřestával.

Zároveň zněly domem i jiné zvuky.

Nejprve dole v přízemí křik kupce, který s ohlušujícím rachotem vjel povozem do vrat a dožadoval se otevření skladu.

Hudravý ženský hlas mu odpověděl a po několikaminutovém dohadování a řinčení beden, se za vozem vrata zase zavřela.

Pláč se pomalu měnil v jekot a Herrman dokázal určit odkud se přesně line. Měl štěstí. Bylo to ve stejném patře, kde stál.

K dítěti se přidaly další dva hlasy. Vzteklý mužský a naříkavý ženský. Nebylo rozumět, ale očividně šlo o to, proč dítě křičí a jak ho utišit.

Na chvilku se to povedlo, ale v okamžiku, kdy hodiny kdesi v domě začaly odbíjet pátou, spustil se virvál znova.

Teď bouchly dveře o patro výš a kdosi ráznými kroky sestupoval ze schodů.

Herrman se vyděsil, že bude muset vysvětlovat, co zde pohledává, ale nebylo to třeba.

Chodec pokračoval přímo po dalších schodech dolů do přízemí a s klapnutím vrátek se vydal kamsi do města.

„Ranní směna,“ napadlo Herrmana.

Skrčil se do výklenku vedle velké bedny, která tu stála, nejspíš na nářadí, a čekal.

Dítě se nedalo utišit.

Mužský hlas začal hlasitě křičet a hrubě nadávat.

Až ke svému místu, vzdálenému přes celou chodbu, slyšel Herrman dupání v předsíni bytu, kde ječelo dítě, řval muž a plakala žena.

Dveře se rázně otevřely a z nich vyběhla postava oblečená v dlouhém kabátě a s buřinkou na hlavě.

Ten člověk se otočil, nesrozumitelně dovnitř ještě několikrát vyštěkl, zabouchl vší silou dveře, seběhl ze schodů a vyběhl na ulici.

Ozvěna lomozu se vplížila do hlubin temných koutů a světlo z přízemí spoře ozařovalo vchod, z něhož vyběhl nasupený muž.

Herrman se zastavil před prahem.

Na poškrábaném dřevě byl přišpendlen otrhaný kartónek s téměř nečitelným jménem: Alois Hitler.

Křik zevnitř bytu se ztišil a zvolna převládal tichý zpěv ukolébavky. Dítě se uklidnilo a jen broukalo. Za několik minut zmlklo docela. A po něm i melodie.

Někde nahoře v jiném bytě kdosi upustil jakousi nádobu na zem a zasakroval.

Klika povolila.

V tmavé předsíni stál prohýbaný dřevěný věšák a pod ním pár bot. Bedna. Koště. Plácačka na koberce.

Za pootevřeným vchodem do další místnosti se nic nepohnulo.

Herrman nahlédl dovnitř.

Na stolku u okna hořela petrolejová lampa se staženým knotem. K dětské postýlce bylo přisunuto křeslo, na němž seděla žena v šedých šatech.

Hlavu měla opřenou o opěrku sedačky a s jemným pochrupováním dřímala.

V dřevěné postýlce z hoblovaných prken, v bělostných pokrývkách, spalo dítě. Trochu sípavě dýchalo. Ale pravidelně. Klidně.

Ruka, která se k němu přiblížila, byla větší než jeho hlava.

Stále ještě po příchodu na svět svraštělá kůže zarudlá předchozím pláčem se mastně leskla v záblescích mihotavého světla.

„Bude to jednoduché,“ pomyslel si Herrman a…

…dítě otevřelo oči a podívalo se na něj.

V těch očích bylo všechno.

Radostné hry u dědečka Herrmana a babičky Gréty. Laskání matky a dovádění s otcem. Výlety a poutě s tetami a strýčky. Něha Josefových polibků a chápavý úsměv té báječné Evy Marie…

Ale především: z těch očí se na Herrmana díval Otto a dívala se Herta a dívaly se všechny děti vesmíru skrze kolotající hvězdy, komety, planety a slunce všech světů…

Přes tůně lesních potoků, mohutné duby hlubokých lesů a modravá nebesa čerstvě posečených horských luk.

Několik předlouhých okamžiků se dotýkaly pohledy muže a děcka. Čas, zamotán do nepřehledného uzlu se utažen téměř přestal odvíjet.

„Pokud ne dnes…“ zašeptal Herrmann tiše, s rukou ztuhlou nad krabatým krčkem, „třeba zítra…“

Pozoroval rychle se zvedající hrudníček. Chlapeček se v peřince zavrtěl a zamručel.

Třeba zítra, až tu opět budu, stane se něco, co změní svět. Nebo na další pokus. Nebo další. Nebo na tisící osmdesátý šestý či sedmý pokus. Či na ten úplně poslední pokus, těsně před tím, než nás Bůh nadobro zatratí…

Milionkrát ještě budu milovat Josefa. Mazlit se s dětmi. Radovat se s rodinou a milionkrát všechno ztratím v hromadách nafouklých mrtvol, jejichž útroby budou hřeznout pod údery mojí lopaty.

Budu močit strachy při zatýkání a plivat krev a zuby při výsleších.

Milionkrát se ještě pozvracím hrůzou, že bych si mohl vzpomenout na něco ještě horšího.

Ovšem pak se to stane.

Jednou se něco docela určitě stane!

Nezabiju… A přesto se probudím zítra ráno po půl století. V jiném světě. Úplně, docela jiném. Snad šťastný.

A on. Ten chundel, který tu leží přede mnou a třeští na mne vyděšené zraky, bude… bude… bude žít…

„Nezabiju…“ šeptá.

Slaná krůpěj z tváře padá jako zářivý meteor, přes celou oblohu, od polárky až k jižnímu kříži, snad celé věky…

Dopadá na rty novorozeněte.

To se nadechlo a začalo plakat.

♠♠♠

Herrman Knuth si protřel ospalkami zalepené oči.

Tělo bez ptaní vyletělo z postele a ústa sykla bolestí. I když se kosti pod suchou, sivou kůží už ponenáhlu obalovaly masem, přece každý pohyb bolel.

Nohy podklesly a on si sedl zpět na postel.

Položil paže na kolena.

28594786

Číslo se ostře rýsovalo na bledé kůži zápěstí.

 

Jan Krucký

Jan Krucký

(* 1971, Praha - † zatím nejisté)

Mohlo by se vám líbit...

komentáře 2

  1. Profilový obrázek Nerevar napsal:

    Nenacházím slov. Naprosto fantastické, blahopřání autorovi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít