Sci-fi, fantasy a horor

psycho01

Anthony Perkins jako Norman Bates ve filmu Psycho (USA, 1960, Režie: Alfred Hitchcock)

S dělením na jednotlivé žánry, subžánry a proudy to ve fantastice není nikterak snadné. Resp. u některých děl je poměrně jednoduché je přesně žánrově zařadit, zatímco u jiných rozhodně ne. Začínající autor tím může být poněkud zmaten, protože má pocit, že musí mít předem (už před začátkem psaní) naprosto jasno v tom, jestli chce psát sci-fi, fantasy nebo horor. Ve skutečnosti tomu tak ale vůbec není.

Stará anekdota (opakovaná s oblibou např. teoretikem Dr. Ondrejem Hercem) vypráví o tom, že dělení fantastiky na sci fi, fantasy a horor mají na svědomí knihkupci, kteří knihy potřebovali nějak „rozsortýrovat“ na tři poličky, a že tedy definicí sci-fi je, že se jedná o knihu, která leží na poličce s nápisem „sci fi“, fantasy je kniha ležící na poličce s nápisem „fantasy“ a horor je všechno, co se najde na poličce s nápisem „horor“.

Je jasné, že oni dávní knihkupci určitě neprováděli dělení knih na jednotlivé žánry nějak náhodně, např. jako se vypráví, že bylo rozhodnuto o tom, které knihy Starého i Nového zákona jsou „pravým Božím slovem“ a mají být do Bible zahrnuty, a které jsou tzv. „apokryfy“, které do Bible nepatří, kdy prý všechny svitky s biblickými texty byly na Nicejském koncilu navršeny na oltář a ty, co z něj spadly, byly označeny za ty „nepravé“ a do oficiální Bible nezahrnuty (což ovšem některým odštěpeneckým církvím vůbec nebrání v tom, aby je ve své vlastní verzi Bible měly).
Knihkupci ovšem k dělení fantastiky přistoupili nikoli na přelomu starověku a středověku, ale až ve století dvacátém, takže takovouto metodu „božího soudu“ by za vhodnou patrně nepovažovali, navíc většinou byli sami fanoušky, takže se určitě snažili postupovat co možná nejvíce logicky a systematicky. Jako hodnotící kritérium tehdy vzali to, zda je námětem, zápletkou nebo pointou díla věda nebo magie – v čem je věda, to je sci-fi, v čem je magie, to je fantasy, a co má jako hlavní účel a cíl čtenáře co nejvíce vyděsit, to je horor.

Je evidentní, že některá díla je z tohoto úhlu pohledu velmi snadné „umístit na správnou poličku“, zato u jiných je to mnohem obtížnější. Nejen v dnešní době, ale už mezi válkami nebo kolem poloviny dvacátého století (tedy v onom „zlatém věku sci-fi“) občas vznikaly knihy, které se snadnému zařazení značně vzpíraly – typickým příkladem je např. slavný Boroughsův John Carter nebo (ještě mnohem známější a slavnější) Bradburyho Marťanská kronika.
S dalším rozvojem psaní spekulativní literatury pak všemožných „hraničních“ děl nebo knih, které obsahují „z každého žánru kousek“, jen přibývalo, a i nadále jich přibývá takřka geometrickou řadou. Někteří teoretici se proto stále snaží různě zpřesňovat, nejčastěji kvantifikovat, kritéria zařazení. Např. je-li více techniky než magie, je to sci-fi, je-li tomu obráceně, je to fantasy. Dopadne-li náležitě temný, katastrofický, postapokalyptický nebo antiutopický příběh ve finále dobře, je to ještě sci-fi (případně – v některých případech – fantasy), dopadne-li špatně, je to jasně horor.

Ani tato kvantifikace či „specifikace“ však není bezproblémová – např. známý Clarkův „třetí zákon“ praví, že dostatečně vyspělou vědu nelze odlišit od magie. Stejně tak je mnohdy otázkou osobního vkusu nebo úhlu pohledu, co je považováno za „dobrý“ a co za „špatný“ konec (např. já osobně jsem považovala za „film s dobrým koncem“ tu verzi Draculy, ve které slavný upír neumírá, ale pouze změněn v netopýra odlétá kamsi do večerní tmy), navíc mnohé klasické horory 19. a počátku 20. století končily alespoň částečnými happy-endy, protože většinové publikum by prostě jinou verzi „neskouslo“. Naopak pojem „thriller“ byl původně jako pojem používán pro napínavý až děsivý příběh, který ovšem (na rozdíl od „typického hororu“) postrádal nadpřirozený prvek, resp. všechny rekvizity a jevy původně vypadající jako „nepřirozené“ měly nakonec své racionální vysvětlení zcela v souladu s běžnou realitou a platnými přírodními zákony – což ale v dnešní době už zdaleka nemusí být pravidlem, takže podle některých dnešních dělení je horor zkrátka to, co dopadne úplně špatně, a thriller naopak to, co dopadne alespoň částečným happy-endem, ovšem i tomuto „škatulkování“ se mnohé horory a thrillery vymykají.

Jiní teoretici pak na dělení rezignují úplně nebo si vypomáhají jinak – další anekdota totiž praví, že ke vzniku new weirdu jako nového žánru došlo tak, že si tento pojem někdo vymyslel jako zvláštní „šuplík“ pro všechna díla, která nebyl schopen jednoznačně zařadit ani do sci-fi ani do fantasy. Podobnými „berličkami“ jsou v mnoha případech i pojmy jako „nová fantasy“, „magický realismus“ nebo „new space opera“.
Osobně si myslím, že veškeré zpřesňování kritérií a případné vymýšlení nových škatulek je v podstatě dobré leda tak „pro kočku“ (a nebo možná pro pány akademiky, aby měli o čem diskutovat, ale jejich debaty mají zhruba stejný smysl jako středověké veleučené disputace o počtu andělů na špičce jehly), ale pro samotné autory je to v podstatě bezcenné a neměli by se tím zbytečně trápit či nechat znervózňovat.

Je nutné, aby si autor před začátkem psaní přesně promyslel, v jakém světě se jeho příběh bude odehrávat – a pokud si vymýšlí svět vlastní, tak si (jak už o tom byla řeč v předchozím článku) musí dát opravdu značnou a velmi precizní práci s jeho detailním promýšlením, aby byl logicky konzistentní, a měl by mít i dosti podrobnou představu (v souladu s již uváděným Pravidlem č. 36) o postavách, kterými tento svět zalidní, zejména pak o hlavních hrdinech svého příběhu (přičemž samozřejmě tyto postavy musejí také dobře „zapadat“ do jím stvořeného světa).
Ale dále „děj se vůle boží“ – ať již je tím bohem pro něj kdokoli či cokoli.

Podobně jako je tomu s dítětem, které jakmile jednou člověk zplodí, porodí nebo mu pomůže na svět, musí se smířit s tím, že má vlastní život, který se může vyvíjet i úplně jinak, než by si jeho rodič přál, také autor knihy má poměrně malé šance ovlivnit, jak se jeho „literární dítko“ ve světě prosadí a bude v něm přijímáno.
Především ze strany literárních kritiků a různých rádobyintelektuálů se lze nadít ledasčeho, protože mnozí z nich se vyznačují vzácným talentem hledat (a samozřejmě také nacházet) v knihách nejrůznější jinotaje, vedlejší roviny a skryté významy, které do nich jejich tvůrci nikdy nevložili, ba dokonce by je něco takového nenapadlo ani ve snu.
Oblíbená anekdota mluví o literárním vědci, který je schopen hodiny rozebírat, co všechno mohl autor myslet větou, že „závěsy byly modré“, a brát si k těmto vysoce sofistikovaným výkladům na pomoc Freuda i Junga, taoismus, egyptskou „Knihu mrtvých“, židovskou kabalu, tantru, alchymii, symboliku, mytologii a kdo ví co ještě – a autor tím nemyslel zkrátka vůbec nic jiného, než že „ty zatracený závěsy byly sakra modrý“.

Podle mého osobního názoru je především na pocitu samotného čtenáře, jak tu či onu knihu vnímá. Je úplně jedno, zda ten který konkrétní člověk určitou knihu považuje např. za katastrofickou sci-fi nebo za čistokrevný horor, protože jiný čtenář ji může vnímat přesně obráceně – čímž tak někdy ti dva získají najednou „krásný“ důvod ke sporu.
Stejně tak je oblíbenou činností mnohých fanoušků dohadovat se na téma, která knižní série, film nebo seriál je „ta pravá sci-fi“ (případně „pravá fantasy“ či „pravý horor“) a proč, obzvláště nekonečné (a velmi „výživné“) jsou tyto diskuse na téma Star Wars, Warhammeru nebo Shadowrunu – a za více než deset let, co se podobných debat občas také účastním, se stejně nedospělo k žádnému rozumnému závěru (a domnívám se, že se ani nikdy nedospěje).
Vztekat se nad tím, že dílko, které autor původně zamýšlel jako sci-fi, je většinou čtenářů a fanoušků vnímáno jako fantasy nebo horor (či obráceně, že fantasy či horor jsou považovány spíše za sci-fi), je naprosto zbytečné rozčilování a plýtvání energií (kterou by bylo daleko rozumnější využít na neporovnatelně užitečnější věci, např. na psaní pokračování).
Stejně jako neplatí, že spekulativní literatura je nějak „horší“ nebo „nižší“ než literatura ostatní, není rovněž jediného důvodu si myslet, že (a taky proč) by sci-fi měla být v něčem hodnotnější než fantasy, fantasy kvalitnější než horor či horor lepší než sci-fi (a nebo obráceně).

Předsudky na téma, který žánr čtou nějací „vyšší“ (vzdělanější, inteligentnější, kreativnější atd.) čtenáři opravdu nejsou ničím jiným než jenom hloupými předsudky – skutečně kvalitní příběh si cestu k (neméně kvalitnímu) publiku najde bez ohledu na to, jestli je „onálepkován“ jako sci-fi, fantasy nebo horor, popřípadě je označen za new weird, městskou fantasy, magický realismus, steampunk, cyberpunk, new space operu nebo něco zcela jiného.

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

JUDr. Scarlett Rauschgoldová (původní profesí právnička se specializací na mezinárodní a evropské právo) je v Československém fandomu (kterému několik let i předsedala) známá zpravidla jako Darth Zira. Dlouholetá porotkyně Ceny Karla Čapka a svého času i spolueditorka sborníků Kočas. Jako fanynka Hvězdných válek organizovala několik literárních soutěží s tematikou fan-fikcí z tohoto světa. Možná částečně z nostalgie, protože svou autorskou dráhu začínala právě Star Wars fan-fikcemi, od kterých rychle přešla k „obecné“ sci-fi a fantasy. Její povídky se objevovaly nejdříve na netu (Palmknihy, Sarden), posléze i v tištěné podobě, např. v několika číslech Časopisu Mensy ČR, ve sbornících Ježíšku, já chci plamenomet (roč. 2004, 2005 a 2008), Kočas (roč. 2009 a 2011), Cena Fantázie 2006 či Žoldnéři fantasy: Tango s upírem. Více než deset jich odvysílal i Český rozhlas na stanici Leonardo v pořadu Nula jednička. Od roku 2007 se věnuje také sestavování a vydávání povídkových antologií z žánru fantastiky, prozatím vyšly Černé sny aneb příběhy na nedobrou noc (2007), Technokouzla aneb příběhy z jiných světů (2008), Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly (?) (2009) a Jinosvěty aneb (ne)skutečné příběhy (2011). Nějakou dobu spolupracovala se sci-fi přílohou Sarden internetového listu Neviditelný pes a nárazově též s časopisem XB-1 (dříve Ikarie) a pět let vedla společenskou rubriku Rozcestník (dříve Bulvár Alfa Ralfa) v časopise Pevnost, kam občas přispívala také reportážemi z conů (srazů fanoušků sci-fi a fantasy). Na těchto akcích se s ní lze velmi často setkat i jako s přednášející. Rovněž se zabývá překládáním, nejvíce z angličtiny, ruštiny a slovenštiny, mimo odborných textů a kratších povídek přeložila do češtiny sci-fi román Poslední pozemšťanka.(vyd. 2014), fantasy Bratislavská bludička (vyd. 2015) a román Jamese Lucena Star Waes: Háv klamu (vyd. 2007). V roce 2015 vydala výbor svých povídek pod titulem Non serviam.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít