Pozdrav z koronafronty

Dívám se z okna na podmračenou duchnu těžkých mraků a poslouchám, jak za dveřmi primárky štrachá vrchní. Píšu příjem a ona o mně neví, takže si povídá sama pro sebe a mimo kontext jsou její stížnosti pečlivě ochuzené o neslušná slova docela vtipné. Takhle pozdě v práci jinak nebývá, ale hektické stěhování nešlo stihnout v pracovní době a na píchačky se v nemocnici nehraje. Viděl jsem na ní úlevu, je to už žena v rizikovém věku a nekončící krizový management ji zmáhá.

Podzimní vlna je divočejší.

Nemocní se teď valí ze všech stran jako vítězící armáda. Většina se snaží prorazit hradby stále navyšované kapacity frontálním útokem a přijíždějí schvácení a dušní záchrankou. Ale stejně jako ve válce, tihle čitelní soupeři mají své výhody. Jsou tvrdí a je jich hodně, ale o soupeři víte – jakmile přijede, šup s ním na izolační oddělení.

Nemoc proto využila diverzní akci a propašovala nám na lůžka několik asymptomatických záškodníků, na které jsme přišli zhruba za týden. Tou dobou už se vir vesele množil v žilách sester a sanitářek, broukal si spokojeně pod fousy, protože viděl, jak se mu dílo daří, jak odpadává jedna za druhou.

Moc pěkný kousek se mu povedl s paní Ř. Nakazil ji krátce po rozvoji příznaků salmonelové infekce, kterou ta nešťastnice prodělávala. Ve vysokých horečkách se pochopitelně nevyhla triáži na izolačním oddělení včetně výtěru, ale výsledek byl falešně negativní. Tou dobou jsme internistům poskytli 50 % lůžkové kapacity našeho odděleni, protože budovali improvizované infekční stanice, kterým začali říkat kovidárium. Paní Ř byla jedna z prvních, koho k nám umístili. Když se začala dusit a my tak dostali druhou šanci na správnou diagnózu, bylo pozdě, prostřídaly se u ní doslova všechny sestry a sanitářky z neurologie.

Podzimní vlna je ale svým způsobem i klidnější.

Na jaře bylo mnohem méně pacientů, ale více strachu. Člověk šel do práce s obavou, že se nakazí, a vracel se s hrůzou, že se to opravdu mohlo stát a on si s sebou nese neviditelnou smrt, kterou nevědomky rozšíří mezi blízkými. Ale člověk si zvykne na všechno, dokonce i na tenhle strach. Teď nákazu zjistíme za den u více lidí, než za celou jarní vlnu, ale nechává nás to v klidu, některým případům se dokonce zasmějeme. Třeba když přijmeme osaměle žijícícho pana B s mrtvičkou, který se s nikým neviděl déle než týden, přesto při příjmu zjistíme že má teploty a je samozřejmě pozitivní. Také dobrý kousek, vire. Pan B se cítí strašně provinile, omlouvá se, přesvědčuje, že za nic nemůže, ale nikdo mu nic nevyčítá, naopak se bavíme vymýšlením scénářů, jak se k němu mohl vir proplížit. Lstivý jako Afghánec, silný jako Rus a pilný jako Číňan.

Jarní vlna mě připravila o sestry.

Tenkrát bylo kovidárium na mém oddělení a několikaměsíční stres, nedostatek všeho, strach z neznáma, izolace, nesplněné sliby a závist vyvolaná mediálním pohazováním částkami, které jsme přitom nežádali a dodnes ani neviděli, si vybraly svou daň. Ale ty sestry, které zůstaly, jsou skvělé, dodávají úplně nový šmrnc výrazu zdravé jádro.

Dočasně.

Bouchá to všude kolem, ale zůstávají nad věcí. Když zůstaly poslední dvě z těch kmenových, vysílá vrchní zoufalé SOS, jenže v celé republice byl nedostatek personálu dávno před epidemií, ani tehdy ho nikdo neuměl řešit, natož nyní. Ale hlavní sestra se vytáhla, sehnala někoho, kdo má alespoň ruce a nohy, takže oddělení se postupně dostalo do nezvyklé situace podobné té z jara, kdy všechny sestry ze dne na den musely do karantény.

Jednoho dne jsem přišel na vizitu a potkal jsem několik úplně nových ženských siluet a párů očí. Podle ochranných pomůcek zjevně na oddělení patřily, ale nepoznal jsem ani jednu z nich. Nevěděl jsem, kdo je sestra, kdo sanitářka, kdo žákyňka… zmateně jsem bloudil po prostorách, kterým šéfuji, až jsem našel známý pár očí sestry M. Jediný člověk, který věděl, kde a co na oddělení je, celá zadýchaná se snažila ukočírovat tým lidí, které znala jen o málo lépe než já.

Postěžovala si na vyčerpání, o něco později si postěžovala na pachuť v ústech a ještě poději na ztrátu čichu. Už když to říkala, jí to došlo, a co myslíte?

Měla ho.

Brečela.

Ale ne kvůli nemoci, trápilo ji, že se teď neuvidí s dětmi, že nechá holky ve štychu a tak podobně.

„A s manželem to mám zařídit jak?“ ptá se mě s nadějí na dobrou zprávu. „Děti sem naštěstí nechala u babičky už v pondělí kvůli tý výuce, on by nikdo nebyl ráno doma, ale co teď s mužským?“

„Popravdě, budete si teď muset kontakt v mezích možností odříct i s ním. Ono to uteče, M. Dá se to vydržet.“

„Ale co když to taky chytí?“

„Tak ty kontakty obnovíte. O podrobnostech a vhodném načasování rozhodne pan Vir.“

Zasmála se, ale hned si zase vzpomněla na další komplikace, které s sebou nemoc přináší, a rozplakala se.

Koukám, jak jí po tvářích stékají průsvitné kapičky, a mám chuť ty slzy setřít, chytit ji kolem ramen a nějak utěšit. Ale nejde to, M je mladá a hezká, všichni včetně jí samotné by si to vykládali všelijak, takže v rozpacích stojím, koukám, jak se jí třesou záda, a čekám na nápad.

Nakonec se sebrala sama, vyměnila si respirátor za trojkovej a pustila se do práce. Není za ni náhrada. Přestože je to proti všem medicínským, etickým, epidemiologickým a ministerským pravidlům, musí si odkroutit svou dvanáctku. Nechodí k pacientům a ostatní se jí straní, jak to jde.

Druhý den je situace úplně stejná.

Tedy až na to, že jsem neznal vůbec nikoho, celý nesehraný tým středního a nižšího zdravotnického personálu teď řídí sestra K. Je mi trochu povědomá, ale ne a ne ji zařadit. Je zkušená, rychle se zorientuje a všechno začíná klapat, než si i ona postěžuje, že je nějak nepřiměřeně vyřízená.

Co myslíte?

Měla ho.

Vyměnila respirátor za trojkovej a odkroutila si svou dvanáctku.

Práci za první linií jsem si představoval jinak.

To byla ta správná chvíle hodit ručník do ringu.

Náš ředitel je střihoun, je rozhodný a má tah na branku. Ještě před dvěma dny se se mnou odmítl bavit o tom, že bychom měli vypočítat nemocniční kapacitu nejen podle očekávaného počtu pacientů, ale i podle našich možností. Padaly obraty jako nepřipadá v úvahu, musíme, zvládneme to, ale co by měl také jiného říkat? Velitel musí ohořelou rukou zvednout prapor, stáhnout škrtící obvaz nad průstřelem ve stehně, zakřičet Hurá! a táhnout za sebou jednotku do boje. Ale kde nic není, ani smrt nebere (no, v tomhle případě se ten idiom zrovna nehodí). Teď nenamítal proti uzavření oddělení nic a rozhodl, že pacienty nastěhujeme na chirurgii, kde se uvolnila kapacita po zrušení plánovaných operací a nikdo pozitivní se tam zatím neobjevil, což se nám mimochodem povedlo změnit hned první den. Proto se paní vrchní ulevilo, nemusela už řešit, koho postavit na noc a na další den a na další noc etc. Je to dočasné řešení, ale musíme vydržet, než se začnou vracet sestry, které už nemoc prodělaly.

Začal obvyklý zmatek s předáváním dokumentace, půjčováním léků a také testováním. Všichni pacienti museli mít před překladem nový RAPID test, který tu potvoru odhalí se slušnou spolehlivostí (data nemám, sedí to s PCR tak na 80 %) prakticky okamžitě.

Povedlo se nám tak rozkrýt dalšího diverzata schovaného kdesi v útrobách paní P, téměř 90leté dámy, která byla touto skutečností poněkud zaskočena, protože v televizi jí řekli, že na koronavir ve svém věku určitě umře a ona si přitom ani nevšimla, že ho má.

Pro personál si ale hygienici vyžádali osahaný PCR test. S rozhodnutím, kdo ano a kdo ne, váhali tak dlouho, že se celá akce spustila 15 minut před svozem vzorků. Střihli jsme si se zástupkyní, vyhrála a nafasovala tak hromádku štětiček a zkumavek a jala se rýpat všem přítomným v dýchacích cestách. Já mezitím vyplňoval a odesílal žádanky; nešlo mi to tak rychle, jak bylo potřeba, protože e-zdravotnictví nepočítá s realitou české kvality připojení.

Přesto jsem si všiml, že mě pozorují dvě modré vystrašené oči. Neznal jsem ji, tipoval jsem ji na žákyňku, ale věděl jsem alespoň, že se jmenuje L. Zaujala mě její štíhlá postava a zastřený hlásek, když se smála, protože fantazie pohotově nabídla vysvětlení, jak asi mladá žena k takovému hlasu přijde. Teď se ale nesmála, v očích měla nefalšovaný strach.

„Copak se děje, L?“

„Bolí to?“

„Tak trochu. Dá se to. Vy ste ještě nikdy…“

„Ne, to je poprvý.“

„Chcete, abych to udělal já?“

„No… kdybyste … nechci vás … Já jenom, aby to nebolelo.“

Přemýšlel jsem, jestli jí rozhovor také připadá dojsmyslný. Nechtěl jsem, aby tak vyzněl, i když to byla taková ta chvíle, kdy si povídate jen očima a oba moc dobře víte, že ten druhý si všiml a že si voníte. Já ale nejsem na lovu a snažím se nevysílat žádné signály.

„Ukažte mi nos.“

Vykulila oči. Porušit pravidla přímo přede mnou? Že bych ji zkoušel? Kývl jsem na ni povzbudivě a ona se odvážila respirátor na sekundu stáhnout. Bylo v tom podobné napětí, jako kdyby si svlékla tričko, to nekonečné zakrývání mě tváří v hezkou tvář zastihlo trochu nepřipraveného. Nosík měla uzoučký, ne že by to něco znamenalo, stejně jsem ji chtěl hlavně uklidnit bez ohledu na anatomické poměry.

„Takovej frňák bude radost vyšťourat.“

„Vážně? Já se právě bojim, že je malej.“

„Cha! Takovej čenich vytřu levačkou, obě dírky najednou a štětkou do záchoda.“

Smála se a výtěr zvládla bez potíží. Sám už jsem jich měl od jara tolik, že si je dělám sám se stejnou rutinou, s jakou si diabetici píchají inzulin, pomoc potřebuji jen s přidržením pytlíčku na zkumavku, abych ho zvenčí nekontaminoval.

Přestěhovali jsme všechny interní a neurologické pacienty na chirurgii. Šel jsem to obhlédnout a vidím dvě sestry, které obstarávají 40 lůžek a už teď toho mají plné zuby. Ke své obvyklé práci musí přibrat stěhování chirurgických pacientů a převzít ty naše, kteří mají pro ně zcela nezvyklou a složitou léčbu, skoro všichni na monitorech, neznámí a cizí.

Jdu k nim, vím, že mě za jiných okolností vidí rády a čekají nějaké odlehčení.

„Holky, kontrolní otázka. Líbí se vám můj parfém,“ ptám se šišlavě jako poručík Troník.

Mladší je v rozpacích, zrudne a pod tíhou konvence ochotně přitakává, přestože jsem žádný parfém nepoužil. Starší na mě šibalsky mrkne:

„No nevím, nevím, pane primáři. Myslím, že po tom celodenním běhání bych mohla cítit všechno možný, ale parfém teda ne.“

„Necítíte?“

„Ne. Fakt.“

„Tak to ste vyhrála COVID a můžete vyrazit domů!“

„Super! Děkuji všem. Děkuji,“ kynula imaginárnímu obecenstvu, odhodila papíry a vyrazila směrem k východu. Když se vrátila, oči se jí smály od ucha k uchu.

Smích nakazil i sanitářky od nás, které tam zrovna navážely pacienty.

Všiml jsem si, že je teď snazší ostatní rozesmát i slabším vtipem.

Ten neviditelný, ale nyní už dobře známý protivník nás zase na nějaký čas srazil dohromady. Je to období, kdy jdou prkotiny a spory stranou, protože musíme všichni zabrat.

Nikdo se tomu nemůže vyhnout, není kam se schovat, není žádné bezpečné místo.

Všichni intuitivně vycítíme prastarý instinkt tlupy, který nás spojí v boji proti společnému nepříteli.

Ale musí jít o opravdu kejhák, jinak to nefunguje, proto teď zdravotníci v nemocnici téměř v tichosti a bez hádek makají, zatímco ti, kteří jsou díky profesi částečně ušetřeni, řvou, rvou se nebo se alespoň natřásají před objektivy.

V tomto ohledu nám je v nemocnici lépe.

Škoda, že je to vždycky dočasné, takže nám radím, užijme si to.

© Jan Waishaupt, 2020

Knihy autora:
Třetí etapa Třetí etapa

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Kliknutím na tlačítko Souhlasím, odsouhlasíte používání tzv. cookies naším serverem na dobu 3 měsíců. Při další návštěvě se Vám opět objeví možnost cookies schválit či odmítnout. CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít