Jak určitě nepsat – a to nejen fantastiku

Carl Spitzweg: Chudý básnik (1839)

Carl Spitzweg: Chudý básnik (1839)

Původně jsem měla v úmyslu pokračovat ve svém seriálu s úplně jinými tématy, ale tuto kapitolku zdánlivě „mimo“ si prostě nemůžu odpustit. Poslední dobou se totiž začínají množit jako bakterie autoři (možná by bylo lépe je psát v uvozovkách) z jejichž „svěžích dílek“ mají porotci, redaktoři a následně případně i korektoři těžký bolehlav, ne-li rovnou noční můry.

Ano, uhodli jste – jedná se o ty, kteří píšou zcela mizerně. Jenže, čím se vyznačuje mizerné psaní, aby se mu mohl každý začínající autor vyhnout?

Možná to některé překvapí, možná jiné nikoli, ale dosti zásadním lakmusovým papírkem je už sama gramatika. Ano, ten docela obyčejný – leč silně zapeklitý – český pravopis, se kterým nás učitelé mořili po celou základní i střední školu, a to i pomocí diktátů o vílách, co vily věnce u vily, zatímco psi vyli, protože je jejich páni bili, či o děvčátkách, která sbírala býlí s bílými kvítky, zatímco myš přemýšlela, zdali se má nasytit sírově žlutým sýrem, a myslivcův syn myjící si lýtko v náhonu mlýna vztekle plival mýdlo, případně jsme jimi byli poučeni, že ne až tak dávno měl drzý jazyk za následek brzy Ruzyň  (a většina z nás je za to upřímně nenáviděla a často proklínala).

Jenže já mám dnes tendenci spíš do horoucích pekel proklínat ty lidi, kteří jsou bez mrknutí okem schopní psát o hrdinech, kteří cosi „vydí“ a něco jiného zase „sliší“, u boku jim „vysí“ meč, kdysi i jakýsi záhadný magický artefakt „mývali“, ale zato se zásadně v horských bystřinách (občas tedy i „bistřinách“) „umívají“ a poté, co se takto „pečlyvě umili“, se jen „lyšácky“ usmějí (či rovnou „zachychotají“) a usoudí, že zlo je třeba ze světa důkladně „vymítit“. Občas, když takovíto supermani nemají už ani, o čem by „přemíšleli“, protože se mnohokráte ponořili do svého „labirintu mysly“, a tak aby nudou „nezývali“, radši (vlastně „rači“) „vyzívají“ své soky na „lýté“ souboje, eventuálně bojují s „tigry“.

Jestli si myslíte, že teď už opravdu hodně přeháním, tak skutečnost je daleko otřesnější – nepřeháním totiž ani v nejmenším. Podobné gramatické „perly“, jaké jsou uvedeny výše, jsou k vidění nejméně v každé druhé soutěžní povídce či textu, který se mi jako redaktorce, lektorce či korektorce dostane na stůl – a v 90% případů se zdaleka nejedná o ojedinělý překlep, který v textu náhodou zůstal a autor si ho nevšiml (ačkoli mu jej wordovská kontrola pravopisu – jako to ostatně při psaní tohoto textu činí i mně – úslužně červeně podtrhla, že jako tady je něco zatraceně špatně), ale spíš pokud se v textu pročtu k jedné takto příšerné hrubce, můžu klidně vsadit milión na to, že jich v textu ještě potkám daleko víc, někdy dokonce že se to jimi bude v některých pasážích hemžit natolik, až budu uvažovat nad tím, jestli tuto pasáž autor (či autorka – protože pravopisná ignorance je mezi českými pisateli genderově zcela vyrovnaná i bez kvót, což by feministky určitě potěšilo) psal totálně zhulený, ožralý, pod vlivem veselých houbiček, či snad nějaké další, mně zatím neznámé omamné látky, a zdali bych se raději taky neměla sama zhulit, abych četbu podobné pasáže přestála bez újmy na zdraví a literárním vkusu (a nebo tedy aspoň že bych ke každému podobnému dílu – stejně jako vojáci za První světové války před útokem – měla současně i nafasovat rum, protože ponořit se do podobného textu vyžaduje stejnou odvahu jako účast v bitvě na Piavě).

Skutečnost beze všech příkras je prostě taková, že zhruba 50% „začínajících autorů“ nezná základní rozdělení souhlásek na tvrdé, měkké a obojetné ani vyjmenovaná slova, ovšem wordovskou kontrolu pravopisu si buď neumějí zapnout, nebo se domnívají, že jsou ve věci vyjmenovaných slov chytřejší než počítač – a samozřejmě se mýlí, nejsou!

Asi 75-80% takovýchto „autorů“ pak zcela tápe ve skloňování (zvláště zájmen a číslovek), tvorbě přivlastňovacích pádů a zájmen a shodě podmětu s přísudkem, takže pokud tvary slov mě/mně, ni/ní, ji/jí apod., stejně jako správné koncové i/y (í/ý) napíšou správně, jedné se výhradně o náhodu, výjimku potvrzující pravidlo.

Přes 90% autorů (začínajících i „pokročilých“) pak neumí pořádně všechny rody a tvary zájmena „jenž“, stejně jako přechodníky, začátečníci se ovšem vyznačují tím, že z nějakého – mně zcela nepochopitelného – důvodu se domnívají, že „jenž“ je daleko vznešenějším tvarem než „který“ (která, které…) a zvláště do heroické fantasy se tak „sprostý“ výraz jako „který“ přece nehodí, případně že přechodníky jsou cosi šíleně super a „kůl“, co jejich dílo okamžitě, pouhou svou existencí, pozvedne o 250%, takže je cpou na zcela neuvěřitelná až nesmyslná místa (a že gramaticky zcela chybně, to je už jen červivá třešinka na jinak komplet žluklém dortu).

Kapitola sama pro sebe jsou pak čárky, které jestli umí psát v zásadě (byť ne zcela na 100%) správně maximálně 5% autorů, tak tím českým literátům asi ještě silně lichotím – ovšem oproti tomu tak opět alespoň 50% psavců se vyznačuje tím, že ze stovky čárek v jejich textu je správně umístěných tak deset maximálně (pochopitelně čirou náhodou), zatímco dobrá polovina z toho zbytku se nachází na tak nesmyslných místech, že je to až k neuvěření – a člověk musí každou takovou větu číst aspoň třikrát, aby pochopil, co tím vlastně básník vůbec chtěl říci.

Jestli se teď někdo nadechuje k větě, že přece každý slušný časopis, stejně jako každé nakladatelství hodné toho jména přece zaměstnává korektora/korektory, takže „genyjálňý autor“ nemusí umět psát správně česky, tak může zase v klidu vydechnout – a svou větu raději rychle spolknout.

Zaprvé korektor není překladatel, takže opravdu není na světě od toho, aby každou větu z textu psaného v jakémsi blíže neidentifikovatelném jazyce po autorovi přeložil do češtiny, a za druhé mé dlouholeté zkušenosti mluví o přímo železném zákoně, že čím více gramatických hrubek se nalézá v textu, tím mizernější je pak ten text jako celek – kupodivu opačně to tak dokonale už nefunguje, potkala jsem za život taky pěkných pár děl napsaných gramaticky takřka bezchybně, leč nudných k ukousání, předvídatelných až běda, totálně naivních a plných klišé, s hrdiny tak papírovými, že jsem je po přečtení prvních několika stránek toužila spálit v kamnech, případně s dějem, který se buď posouval absolutně odnikud nikam, anebo se naopak vše odehrávalo tak překotně chaoticky, že to bylo v rozporu se základními fyzikálními zákony i elementární logikou, a hrdinové pak do jednoho patřili zavřít do blázince, protože se chovali absolutně nepředvídatelně a své základní charakterové rysy změnili skoro na každé stránce.

Takže ano, rukopis vyznačující se minimem pravopisných nedostatků ještě není důvod k jásotu, ovšem jistá naděje zde již v základu je – a kromě toho, mám-li si vybrat, jestli budu radši číst literární sračku plnou příšerných hrubic, nebo sračku psanou gramaticky správně, varianta číslo dvě se mi jeví jako o trochu menší hrůza (byť varianta první se zas dá využít jako bohatý zdroj materiálu třeba pro podobný článek a když z podobného dílka čtu obzvláště „výživné“ pasáže, všichni kolem se zpravidla baví líp jak při silvestrovských scénkách Felixe Holzmana a smějí se, až jim tečou slzy– jenže oni to nemusejí číst CELÉ!).

Ovšem ať tak či jinak, zatím jsem se opravdu nikdy nepotkala s dílem, které by se hemžilo hrubými pravopisnými chybami, ale zároveň mě uchvátilo svým příběhem a stylistikou, či aspoň „totálně dostalo“ svou pointou nebo celkový filosofickým vyzněním. A co se tak bavím s dalšími kolegy, mají zkušenosti úplně stejné, takže totální dyslektik, dysgrafik a dysortografik a současně spisovatelský génius se patrně ještě nezrodil – případně má tolik vkusu a soudnosti, že předtím, než své dílo kamkoli pošle, nechá ho pečlivě zkontrolovat někým znalým jeho mateřštiny.

Ostatně – jen tak mezi námi – znám i pár redaktorů či porotců, kteří po zjištění druhé závažné hrubky v právě čteném textu se jím odmítají již dále zabývat, i kdyby se mělo jednat o literární skvost, který se vyskytuje pouze jedinkrát za desetkrát deset tisíc let.

Takže pokud se někdo stále diví, proč se jeho povídky v soutěžích neumisťují, případně proč byla jeho práce tolikrát odmítnuta (nebo se mu z časopisu či nakladatelství neozvali vůbec), zde je možná odpověď!

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

JUDr. Scarlett Rauschgoldová (původní profesí právnička se specializací na mezinárodní a evropské právo) je v Československém fandomu (kterému několik let i předsedala) známá zpravidla jako Darth Zira. Dlouholetá porotkyně Ceny Karla Čapka a svého času i spolueditorka sborníků Kočas. Jako fanynka Hvězdných válek organizovala několik literárních soutěží s tematikou fan-fikcí z tohoto světa. Možná částečně z nostalgie, protože svou autorskou dráhu začínala právě Star Wars fan-fikcemi, od kterých rychle přešla k „obecné“ sci-fi a fantasy. Její povídky se objevovaly nejdříve na netu (Palmknihy, Sarden), posléze i v tištěné podobě, např. v několika číslech Časopisu Mensy ČR, ve sbornících Ježíšku, já chci plamenomet (roč. 2004, 2005 a 2008), Kočas (roč. 2009 a 2011), Cena Fantázie 2006 či Žoldnéři fantasy: Tango s upírem. Více než deset jich odvysílal i Český rozhlas na stanici Leonardo v pořadu Nula jednička. Od roku 2007 se věnuje také sestavování a vydávání povídkových antologií z žánru fantastiky, prozatím vyšly Černé sny aneb příběhy na nedobrou noc (2007), Technokouzla aneb příběhy z jiných světů (2008), Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly (?) (2009) a Jinosvěty aneb (ne)skutečné příběhy (2011). Nějakou dobu spolupracovala se sci-fi přílohou Sarden internetového listu Neviditelný pes a nárazově též s časopisem XB-1 (dříve Ikarie) a pět let vedla společenskou rubriku Rozcestník (dříve Bulvár Alfa Ralfa) v časopise Pevnost, kam občas přispívala také reportážemi z conů (srazů fanoušků sci-fi a fantasy). Na těchto akcích se s ní lze velmi často setkat i jako s přednášející. Rovněž se zabývá překládáním, nejvíce z angličtiny, ruštiny a slovenštiny, mimo odborných textů a kratších povídek přeložila do češtiny sci-fi román Poslední pozemšťanka.(vyd. 2014), fantasy Bratislavská bludička (vyd. 2015) a román Jamese Lucena Star Waes: Háv klamu (vyd. 2007). V roce 2015 vydala výbor svých povídek pod titulem Non serviam.

Mohlo by se vám líbit...

1 odpověď

  1. Profilový obrázek Oxana napsal:

    Zvažuji zaslat svoji prvotinu do soutěže. Velice mne pobavil tento článek a upřímně, řadím se do kategorie začínajících autorů, kteří nejsou géniové v gramatice či pravopisu nicméně zas tak tragické to není. Umím využívat wordové programy a nemám problém pověřit více vzdělané přátele korekturou mých textů. Nicméně v mém prvním díle, se velice výjimečně, přesto záměrně, objevují slangové či nespisovné výrazy. Ze strachu velké kritiky či zavržení mého textu mám nyní chuť tyto záměrné chyby upravit. Přesto jako tvrdohlavý autor nechci tak činit. Co mi poradíte? Mám napsat poznámku pod čarou, kde sama upozorním na záměrné chyby? Upřímně mám pocit, že pochopení některých projevů a “chyb” v textu může být zcela subjektivní a nerada bych čelila neoprávněné kritice (těžko snáším už tu oprávněnou) 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít