Trabantem do posledního dechu… a ještě dál!

Foto: Zdeněk Krátký, https://www.facebook.com/TransTrabant/

Tak právě tohle je jeden z těch filmů, na které je nejlepší jít do kina! napadlo mě v průběhu novinářské projekce 9. března 2016 v CineStar Anděl. A možná bych ještě dodal: A sednout si co nejblíž k plátnu.

Ne, nebyli jsme na posledním 3D opusu nějaké hollywoodské fantasy, ale na novém filmu Dana Přibáně & spol.: Trabantem do posledního dechu.

A tenhle dokument o výpravě dvou žlutých trabantů, polského fiatu (malucha), čezety, jawy a dvou invalidních vozíků (!) z australského Perthu přes Východní Timor, Indonésii a Malajsii až do Thajského Bangkoku si opravdu zaslouží být viděn na velkém plátně.

Vy, kteří už patříte mezi fanoušky „žlutého cirkusu“ (jak sami cestovatelé této pestré směsici vozítek, zcela nevhodných pro putování kolem světa, se svou typickou ironií přezdívají), teď možná chápavě pokýváte hlavou, protože vám jistě z minulých filmů utkvělo v paměti mnoho nezapomenutelných záběrů panorámat (já například nikdy nezapomenu na trabantí přejezd solné pláně Salar de Uyuni v Bolívii), na nichž se podepsal především hlavní kameraman týmu Zdeněk Krátký, jehož cit pro krajinu je skutečně výjimečný.

Ale můžu vás ujistit, že i vy budete novým filmem příjemně překvapeni.

Foto: Zdeněk Krátký, https://www.facebook.com/TransTrabant/

Ač ani nyní nebudete ochuzeni o fascinující záběry krajin, či zrychlené snímky australského nočního nebe (které skutečně vypadají jak z nějaké skvělé scifárny), otáčejícího se nad výpravou, tvrdě spící po nekončících bojích se šílenými cestami, čím dál tím více selhávající technikou i vlastními „ponorkáči“, dali tentokrát tvůrci mnohem větší důraz na autentičnost prožitků vnímaných jakoby přímo očima cestovatele.

Pokud také máte rádi videa, zaznamenávající různé bláznivé eskapády za hranicí rozumného risku kamerami připevněnými na přilbách jejich aktérů, pak si film skutečně užijete – ať už jde o divoké jízdy, nebezpečné pády a havárie (v jednom případě šlo skutečně o život a chybělo jen málo k tomu, aby se namísto lodních kontejnerů na trabanty sháněla zinková rakev), nebo prostě atmosféru – déšť, bahno, zima, sucho – když dochází voda, pije se doslova z louží, a když se posádka po dlouhém přejezdu cesty, které se bez nadsázky může říkat „roleta“ a která vás rozdrncá i na pohodlné sedačce kina, konečně dokodrcá k řece a užívá si ráchání, užíváte si i vy toho neskutečného množství fantastického živlu, který byl ještě před chvílí vzácností, a vydechnete úlevou.

Opravdová Road movie s velkým R.

A stejně jako minule – film působí nejen touto autentičností, ale i otevřenou upřímností – a to přitom partnerský vztah Dana a Dominiky prochází na této více jak pětiapůlměsíční cestě opravdu hlubokou krizí.

Dantův (vlastně Danův) sestup do sirného dolu v Indonésii

Outloň váhavý – v důsledku vypalování nesmírně ohrožený druh, který se snaží zachránit Projekt Kukang

Noční návštěva sirného indonéského dolu připomíná Dantův sestup do Pekla (a protože je i Danovou sebereflexí, je z něj podobně jako v Alighieriho Božské komedii vytvořen prolog) a když expedice projíždí na Sumatře stovky kilometrů začouzené země, v níž kvůli pěstování palem na olej a ropě vypalují vzácné pralesy v takové míře, že lidé po týdny i měsíce nezahlédnou přes kouř nebe, nemůžete se ubránit přemýšlení nad tím, jak čisťounce vymydlená část naší euro-americké civilizace stále ještě tančí na zádech třetího světa, dusícího se v doslova apokalyptické smogové krustě a jen pro náš blahobytný život definitivně ničícího své nenahraditelné ekofondy (více např. na stránkách Stop palmovému oleji nebo Projekt Kukang).

Sumatra, dusící se v dýmu požárů pralesů, které vypaluje pro konzumentaristické pohodlí vyspělejších zemí.
Foto: Zdeněk Krátký, https://www.facebook.com/TransTrabant/

Nechci prozrazovat žádné konkrétní detaily, ale ty z vás, kteří jste nesledovali tuto výpravu na sociálních sítích a neprožívali vzrušné diskuse o jejím závěru, mohu ujistit, že nebudete ochuzeni ani o velké překvapení v konci filmu.

Ale jednu perličku bych snad vyzradit mohl: až prožijete s Kubou Kouckým jeho let na střeše trabantu, zapomenete na DiCapria na přídi Titaniku!

Trabantem do posledního dechu je prozatím mým „filmem roku“ 2016.

Neváhejte a běžte do kina – a opatřete si lístky včas, jak jsem tak koukal, v některých městech začíná být nebezpečně vyprodáno!

(Seznam kin a data projekcí naleznete zde.)

Za Spisovatelské listy jsme položili členům výpravy dvě otázky:

SH: Dane, jak velký vliv mělo na výpravu to, že jste na serveru startovač.cz vybrali na expedici asi zatím největší sumu v české crowdfundingové historii?

Dan Přibáň,
Foto: https://www.facebook.com/TransTrabant/

Dan Přibáň: Řeknu ti asi překvapivou zprávu, ale i dost negativní. Protože vlastně byl najednou docela problém tu výpravu ukočírovat v tom, kdy za co utratíme, a kdy ne. Podle mě by spousta takovejch těch psychickejch bloků i hádek nevznikla, kdyby lidi ve výpravě nevěděli, že ty peníze máme.

Situace, kdy Polák prostě najednou přijde a říká: Hele, ty jsi koupil Čechům kafe, my chceme taky kafe!

Mimochodem, to je vůbec nejhorší zážitek z celý cesty, kterej jsem schopen říct stejně jako ten nejlepší: kupujte osmi lidem půl roku jídlo!

„Já chci kuře! Já kuře nejím, já si dám rybu! Já si to nedám, já si dám pivo! Jé, já si dám taky pivo! Počkej, von má jídlo a pivo, a já mám jenom pivo!“

Strašný! Nakonec mě zachránil Vojta, kterej vzal na sebe úlohu pokladníka, a jak tam jakoby není ten přímej vztah, jakmile ten, kdo drží bank, není pokladník, tak je to hned zvládnutelnější.

Jasně: ten docela velkej balík peněz byl příjemnej a hlavně: bez něj bychom to nedojeli, protože třeba jenom aby nám Australani vydali naše auta, tak to stálo sto tisíc! A to ne ten kontejner, ve kterým se tam vezly, ten kontejner stál sto tisíc předem, ale oni nás pak zkásli o dalších sto!

Takže nás to vážně zachránilo – ale paradoxně na psychiku toho týmu to není úplně dobrá věc. Je zajímavý, že jsem teď někde slyšel, že Charlie Hebdo má podobný problémy, že se do něj navalila spousta peněz z celýho světa, a ta redakce je teď docela rozhádaná, jak se s těma prostředkama naloží.

Psychika v takovýhle výpravě je tak hrozně důležitá, že nám paradoxně vlastně ten velkej balík v tomhle vůbec nepomoh – ačkoliv nám vlastně pomoh hodně! Bylo by nejlepší mít ty prachy, ale aby o tom nikdo z členů expedice nevěděl! Ideální řešení…

SH: Ve filmu to není nijak zachyceno, ale vy jste celou dobu byli v kontaktu s fanoušky na sociálních sítích a finále výpravy tam vzbudilo dost velký rozruch, nakolik vás to vlastně ovlivnilo při rozhodování v závěrečné krizi?

Dan Přibáň: Zdenda se rozhodl úplně poslední, tak ten by to mohl snad vysvětlit nejlíp, ale můj pocit je, že to velký vliv nemělo, to rozhodování ve finále bylo o tom, že jsme toho měli opravdu všichni plný kecky, a já vždycky říkám, že právě tohle byl nejhezčí okamžik celý tý cesty, a byl to možná největší zážitek za všechny ty čtyři cesty obecně.

Když jsme toho měli fakt strašlivě plný zuby, byli jsme na cestě pět a půl měsíce oproti plánovaným čtyřem, zranění, nemocní, unavení, furt něco nefungovalo… A já jsem do toho přišel s tou volovinou, že bychom mohli jet dál! A když se najednou opravdu ty lidi zvedli a vyrazili, že do toho jdou jako taky, tak pro mě to byl nejhezčí moment ze všech.

Pokud jde o ty sítě: my jsme zas až v takovým kontaktu s fanoušky nebyli, my jsme na sítě posílali zprávy, ale že by se k nám dostávaly informace zpětně, to ani ne, tak silnou zpětnou vazbu jsme neměli. Ale hlavně jsme toho měli fakt tak plný zuby, že nám bylo jedno, co si o nás jiný lidi myslí. Jenže já třeba si toho finále vážím vlastně skoro nejvíc, podobně jako tý první cesty po Hedvábný stezce, protože tehdy nám taky spousta lidí říkala, ať to neděláme, a nám bylo fuk, co si myslej. A teďka znova. Já jsem strašně rád, že jsme do toho šli – no, řekni, Zdeňku… on chtěl svoji motorku, to byla jeho podmínka!

Zdeněk Krátký,
Foto: https://www.facebook.com/TransTrabant/

Zdeněk Krátký: Já to, co se děje na sociálních sítích, vůbec nesledoval. Za mě osobně: to moje rozhodnutí bylo fakt spontánní, situace, kdy si člověk řekl, že toho sice má už plný zuby, ale že prostě ani v takovýhle situaci neopustí ostatní a dojede to.

Dan Přibáň: My názory z vnějšku nebereme moc vážně. Třeba v Austrálii jsme tu cestu zkracovali kvůli počasí, i přestože se spousta lidí cítila ublíženě, že jsme jim neukázali například Sydney. Takže si myslím, že to finále bylo opravdu jen naše interní rozhodování, jestli jo, nebo ne, a já jsem za to fakt strašně rád!

Dan Přibáň,
Foto: Zdeněk Krátký, https://www.facebook.com/TransTrabant/

© Stanislav Hudský, 2016

Knihy autora: