Presbyacusis aneb Chvála stáří

Je to už pár let, co mi došlo, že jsem starý.

Pracoval jsem tehdy ještě ve fakultce, kam právě nastoupila mladá roštěnka, která by stála za vroubek. Zrovna přijímala nějakýho pacoše s vertigem…

Ehm, omluvte ten mladistvý doktorský slang, zkusím to jinak:

…nastoupilo pohledné ďouče, holka jak lusk. I mé oko na ní spočinulo se zalíbením. Zrouna psala příjem jakéhosi strejčka s motaukama, když vtom jsem přispěchal s dobrýma radama…

Lepší? Asi ne… Tak takhle:

Bylo mi sotva čtyřicet, hlava plná životních a odborných zkušeností, a přitom jsem stále ještě stíhal sledovat novinky v oboru. Pít jsem vydržel až do rána a v ložnici, no, co vám budu povídat, kluk v plné síle.

Připadalo mi zcela samozřejmé, že jí nabídnu tykání. Jinak jsme si tam tykali téměř všichni, včetně pana přednosty. Znaje páně Špačkovu mantru „žena-starší-nadřízený“ jsem sice chvíli váhal, ale protože jsem podobné dilema neřešil poprvé, věděl jsem, že mladé lékařky tykání samy od sebe nenabízely, protože si netroufaly, a to nikoliv kvůli etiketě.

Ale tentokrát jsem narazil.

Zírala vytřeštěně na mou ruku nabídnutou na stvrzení potykání, zrudla v rozpacích a věřte mi, že to nebyl takový ten lichotivý druh rozpaků. Začala cosi koktat, a nakonec mi navrhla, že já jí tykat můžu, ale ona že to nesvede, protože si mě příliš váží.

Zhruba deset minut jsem jí to věřil, pak jsem si ale vzpomněl, že podobnou situaci jsem z druhé strany kdysi zažil ve chvíli, kdy mi jedna paní docentka, která vedla cévní oddělení, navrhla, abych ji oslovoval Dášo. Nedal jsem to.

Jenomže, přemýšlel jsem, ta paní docentka byla v důchodovém věku a její jméno má dodnes celorepublikové renomé, zatímco pro mě nic z toho neplatí.

Nebo ano?

Pomalu se mi do hlavy vkrádala myšlenka, jestli ona mladá slečna doktorka ve mně nevidí prostě starého páprdu.

No jistěže ano!

Podíval jsem se na sebe jejíma očima: O dvacet let starší ženáč s mírnou nadváhou si tam před ní natřásal peří.

Štěstí, že byla slušně vychovaná a neřekla něco o hrobu a magorech.

Možná si říkáte, že čtyřicet není tak moc. Že to sice už není mládí, ale také to ještě není stáří, prostě: střední věk.

A vlastně je to pravda, ale znamená to také, že si vyžerete hlavně nevýhody obou sousedících stavů. Mladí s vámi nechtějí mít nic společného, strýmujou, četujou a neumí rusky, ale šéf po vás chce stejný výkon jako za mlada, zatímco důchod je v nedohlednu.

Od toho památného dne si tedy nejen uvědomuji, že se vzdaluji mládí, ale pochopitelně si také více všímám různých neduhů, provázejících blížící se stáří: tu a tam mě něco píchá, jindy nemůžu usnout, také stolice občas změní rytmus…

Zkrátka starej dědek, co má utrum!

Jenomže nic naštěstí není černobílé.

Teprve nedávno jsem se například rozhodl, že vezmu na milost bezdrátová sluchátka.

Jakožto bývalý hrdý audiofil jsem je totiž léta zavrhoval, kromě high-end aparatury v obýváku (která však najde využití jen ve vzácných chvílích, kdy jsem doma sám) jsem používal sluchátka od firmy, které JISTĚ nechci dělat reklamu, ale mnoho let jsem s nimi byl zcela spokojený.

Život audiofila má svoje specifika, na jednu stranu se vám otevře široký svět detailů a obvykle i širšího žánrového rejstříku, na druhou stranu vám některé možnosti sebere.

Když jsem třeba viděl, jak moje žena a děti spokojeně strkají do uší pecky s hrůzostrašným zvukovým podáním, které byly přibalené k jejich mobilu, a jsou přesto naprosto spokojení, trochu jsem jim i jejich nízké nároky záviděl. Audiofil totiž přestane poslouchat spoustu nahrávek jenom proto, že jsou zvukově nekvalitní. Tím nemyslím praskání a šumění jako na staré gramofonové desce, ale nekvalitně zaznamenanou a zmixovanou nahrávku. V no-name peckách nepoznáte rozdíl, jakmile však zvuk proženete něčím, co umí podat vysoce detailní zážitek, zjistíte rychle, že některé kousky jsou prostě neposlouchatelné. Například Prodigy, mám je rád jako muzikanty, ale zvukově je to naprostá hrůza, když jsem si je chtěl poslechnout, musel jsem se namazat, abych otupil své zaklínačské smysly.

Jenže časy se mění a poslední dobou (ne moc často), se mi stává, že sportuji. A jak tak poskakuji a kroutím hlavou po vzoru Emila Zátopka, tahám si za kabílky a ruší mě mikrofonový efekt. Protože však většinou poslouchám hard rock nebo metal z časů svého mládí — Velvet Revolver, Guns N’ Roses, Manowar a podobné motivační kousky —napadlo mě, že pro tento účel nějaké ty průměrné bezdráty postačí.

A protože mám telefon od jihokorejské Trojhvězdy, padla volba na jeho starší Ušní Kámoše, aby náhodou nevznikl nějaký problém s kompatibilitou.

První dojem po vybalení byl velmi příjemný, všechno hezky kompaktní, elegantní, lehoučké a hlavně, sluchátka dokonale drží v uchu, nehnou se, ani když se je schválně snažím vyklepnout.

Podstatný byl ovšem zvuk.

Sedl jsem si stranou a zaváhal nad výběrem první vhodné skladby. Ze zvyku jsem zabrousil k Axlovým Destrukčním Choutkám, ale pak jsem si to rozmyslel, protože na referenci je nejlepší jazz. Třeba tohle: album Play od Mikea Sterna jsem neslyšel už hodně dlouho, a tak jsem ho s chutí poslal do éteru.

A zvuk mě ohromil!

Středy umí kdekdo. Basy už jsou těžší, ale i tady se mi výrobce trefil dokonale do vkusu, protože sluchátka basovaly jako o život, přesto zvuk zůstával naprosto přesný a suchý. Nejvíce mě ale překvapily výšky a detaily. Oproti své jistě idealizované vzpomínce jsem nic nepostrádal, takže jsem nakonec nelenil a rozhodl se porovnat zvuk se svými staršími sluchátky.

Podání bylo samozřejmě odlišné a na ty starší jsem byl zvyklý, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, podstatný deficit u nových jsem neslyšel a neslyším.

Na chvíli mě to zmátlo, ale pak mi to došlo.

Víte, čím to je?

Jsem prostě ve věku, kdy už uši tak vysoké frekvence nepobírají! A protože nepoužívám ekvalizér, výšky se mi sice pomaličku vytrácely, ale já si toho prostě nevšiml.

A tak se ze mě stal audiofil bývalý a znovu se vracím do světa normálních lidí.

Je to krásný svět, ve kterém jsem nadšený i ze zvuku průměrných sluchátek.

Vážně. Už dlouho jsem neměl takovou radost z hudby jako teď.

Oprášil jsem sbírku těch neposlouchaných – Medeski, Martin & Wood, US3, Javory, spousta nahrávek klasické hudby. Chyby už neslyším, takže mě neruší a konečně zase poslouchám hudbu, a ne nahrávku.

A toho místa, co ušetřím! Není potřeba CD, natož LP, všechno to ripnu. A nemyslete si, žádný FLAC se mi na disku roztahovat nebude, mp3 stačí, protože rozdíl také neuslyším!

Ještěže jsem na to přišel!

Ano, je to sice jeden z projevů stárnutí, ale tenhle je fajn!

A tak radostně vyhlížím i ty další jako jsou: nižší spotřeba vody a jídla, vyhrazené hodiny v obchodech, pokles libida…

Vetchosluchost je jedna z nejlepších věcí, co se mi za poslední roky stala. Vypadá to skoro na změnu životního postoje, díky které se nebudu brát tak vážně.

Jestli jste v podobném věku, zkuste to také!

© Jan Waishaupt, 2020

Knihy autora:
Třetí etapa Třetí etapa

Chcete vydat knihu?


Mohlo by se vám líbit...

1 odpověď

  1. Profilový obrázek Jířa napsal:

    Jo stáří je krásná věc ! Jenom
    se ho dožít a pak ale nemuset
    trávit ten poklidný čas
    v čekárnách doktorů…..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Kliknutím na tlačítko Souhlasím, odsouhlasíte používání tzv. cookies naším serverem na dobu 3 měsíců. Při další návštěvě se Vám opět objeví možnost cookies schválit či odmítnout. CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít