To mně nebere!

The postman dreams (film, Prada, 2015, režie: Autumn de Wilde)

Česká pošta, Chrudimská, Praha, 1. duben 2015.

Úřednice přepisuje adresu z balíku do počítače.

Úřednice: „Ta Kaprova, Praha 1 je co?“

Já: „Jak jako co?“

Úřednice: „To tam musí být napsáno.“

Já: „Ale co?“

Úřednice: „No jako jaká je to obec.“

Já: „No Praha 1, 110 00. Vždyť je to tam napsáno.“

Úřednice: „Ale jako jaká část.“

Já: „Staré Město.“

Úřednice: „To není.“

Já: „No to teda je!“

Úřednice: „To mně tady nebere.“

Já: „Tak to tam nepište.“

Úřednice: „To se psát musí.“

Já: „Nemusí.“

Úřednice: „Musí.“

Já: „Tady je vaší poštou vydaná poštovní karta, na které vy sami píšete, že Kaprova je Praha 1, PSČ 110 00, a žádnou část tam nepíšete!“

Úřednice: „Ale tady se to psát musí.“

Já: „V tom případě je to Staré Město!“

Úřednice: „Není.“

Já: „Ale to víte, že je.“

Úřednice: „To mně nebere.“

Já: „Kaprova ulice je Staré Město už od doby Karla IV., kdy se jmenovala Svatovalentinská! My jsme tam měli čtyři roky na rohu Valentinský klubovnu! Prošel jsem jí nejmíň dvěstěkrát! Za fildou je blok baráků, co už patří na Josefov, ale ta část, kam posílám balík, je Staré Město!“

Úřednice: „Josefov mně to nebere!“

Já: „Tak je to Staré Město!“

Úřednice: „To mně nebere!“

Já: „Vždyť to tam být nemusí, každá pošta má svoje PSČ a tohle je 110 00!“

Úřednice: „Praha 1 není 110 00.“

Já: „Cože???“

Úřednice: „Praha 1 není 110 00.“

Já: „Kaprova ulice je Praha 1, PSČ 110 00! Tady to máte na svý vlastní kartě z pošty v Kaprově ulici!“

Úřednice: „To mně nebere!“

Já: „Ježišmarjá, tak vám blbne počítač, nebo něco děláte blbě!“

Úřednice: „Ne, vy tam máte něco špatně!“

Já: „Proboha, copak jste se zbláznila?“

Úřednice od vedlejší přepážky se rozkřičí: „Co si to dovolujete tady křičet? Že se nestydíte! Chlap a křičí na ženskou!“

Já: „Ta paní plácá nesmysly a zdržuje mě i dalších třicet lidi za mnou!“

Úřednice od vedlejší přepážky: „My se vám na to taky můžeme vykašlat!“

Za mnou stojí dalších třicet lidí.

Jak znám své spoluobčany, kdyby se ty tři dámy za přepážkami sebraly a zavřely to, byli by všichni naštvaní na mě, a statisticky je dáno, že nejméně jeden a půl člověka v místnosti by mi bylo ochotno dát přes hubu.

A dalších třináct a půl by pak dosvědčilo, že jsem konflikt vyvolal já.

Po balení a tahání tří dvanáctikilových balíků a předmětné konverzaci si navíc vůbec nejsem jistý, že bych měl sílu na svůj pověstný pravý hák. Nadto mě už půl roku bolí játra a nechtěl bych do nich dostat pěstí.

Vyhodnotím statistické riziko poškození svého zdraví a ohrožení života Českou poštou jako příliš vysoké.

„Můžete, prosím vás, kolegyni nějak pomoct?“ lísám se a ponižuji tak, jak jen mi to bolest v pravé části břišní dutiny dovolí.

Úřednice se asi dvě minuty o čemsi radí.

Mám pocit, že o tom, zda mám být zastřelen, či sťat.

Pak pokývají hlavami.

Nic mi nevysvětlí.

Za nic se neomluví.

Jen mi suše a s ukřivděným výrazem sdělí částku, co mám zaplatit, a vydají potvrzení.

Ač kouřím už dlouho jenom e-cigarety, jdu si koupit krabičku cigaret, vykouřím ji během pouhých dvou hodin a dám si k tomu tři piva.

Játra kupodivu přestávají bolet.

Asi bych měl víc chlastat, přemýšlím.

Nebo se někam odstěhovat, někam hodně daleko, na druhý konec světa.

Nakonec se rozhoduji pro druhé řešení.

Přijde to levněji a je při tom větší šance na přežití.

© Stanislav Hudský, 2016

Knihy autora: