Silentium (3)

Silentium

Předchozí část

3/

První mrtvý byl objeven třetího prosince odpoledne, kdy si lidé všimli, že v domku starého Štefana se svítí v pravé poledne, zato z komína nevidět ani proužek.

Pro sousedy, kteří se snadno dostali dovnitř, neboť starý pán nikdy nezamykal, to nebyl jen zážitek nepříjemný, ale hrozný a v nejhorším slova smyslu nezapomenutelný, neboť Štefan ležel uprostřed kuchyně na zádech a jeho tvář, posetá nehezkými otoky, byla naprosto černá.

Protože to však byl první mrtvý, kterého v životě nalezli, nezarazilo je to tak, jak by tomu bylo u někoho, kdo má ohledávání zemřelých v popisu práce.

Chvíli nevěděli, koho vlastně volat — hrobníky nebo doktory? Nakonec si nechali telefonicky poradit na tísňové lince, a tak dorazilo pohřební auto i doktor (žádná záchranka, normální civil) najednou.

Oba manželské páry sousedů, kteří toho chudáka starého našli, se už chystaly jít domů — u vědomí, že Štefan jako bezdětný vdovec stejně neměl nikoho, komu by bylo nutné ihned volat, když vtom vyběhl před dům doktor s vyplašeným výrazem.

„Moment!“ zastavil je na místě. „A vy taky,“ kývl na pohřebáky chystající nosítka, „už jste byli uvnitř.“

„Co je doktore? Ňákej průšvih?“ usmál se jeden pohřebák.

„Jo. A velkej. Nikam nechoďte! Čekejte, musím volat!“

„Snad si můžu aspoň pro kabát…“ řekla téměř uraženě jedna z žen.

„Máte děti?“

„Ano, dvě, ale jak to…“

„Jsou doma?“

„Ale kdepak, ty už maj po vysoký a žijou si ve svým…“

„A zvířata?“

„No, máme kočku, ale co…“

„Tak nikam, za těch pár minut, než to obvolám, snad nezmrznete.“

Pak si vlezl do auta a začal telefonovat.

Dívali se na něj a snažili se zachytit útržky vět, ale nerozuměli ničemu. Jenom viděli, jak se tváří čím dál otráveněji, jak si povoluje kravatu, a také jak čím dál víc máchá volnou rukou.

Dívali se na sebe a krčili rameny.

Dívali se na něj.

Trvalo to mnohem déle než pár minut.

Pohřebáci si s nadávkami vlezli do svého vozu a tam si něco šeptali.

Sousedé pokorně mrzli a začínali mít strach.

Konečně dotelefonoval.

Vystoupil z vozu a opřel se o kapotu.

„Veselé Vánoce,“ řekl pohřebákům, kteří také vylezli na mráz.

„To je trochu brzo, ne, doktorskej?“ odvětil jeden pohřebák, ale bylo vidět, že už něco tuší. Podíval se na kolegu. Ten vážně kývl hlavou:

„Je teprv třetího, jestli se teda nepletu.“

Doktor si vjel rukou do vlasů.

„Promiňte lidi. Nějak jsem nenašel jemnější způsob, jak vám sdělit, že spolu asi strávíme nejmíň měsíc v karanténě. A to v naprostý.“

Rozhlédl se po vesnici.

„Ostatně si myslím, že jestli se to potvrdí, a jestli ten pán chodil třeba často na návštěvy nebo do hospody…“ podíval se tázavě na sousedy.

„To chodil,“ řekl jeden z mužů, „von starej Štefan byl družnej, že jo, Vašku?“

„Tak to jsme v těch sračkách všichni,“ dokončil zcela nelékařsky doktor. „Celá vesnice. Vy máte určitě něco vostřejšího na zapití, co?“ podíval se na pohřebáky.

„No, něco by se našlo, ale co když budete ještě řídit, doktore?“ vrátil se jeden z pohřebáků k vozu a šáhl kamsi dozadu za šoférské sedadlo.

Lékař zavrtěl hlavou.

„Ani já ani vy. A nikdo v okruhu jednoho kilometru odsud. Nejmíň do Novýho roku. Už sem jedou. Hádám, že tak do hodiny začnou stavět zátarasy.“

„Zátarasy?“ zeptal se jeden z mužů. „Neblázněte, co tím chcete říct? Na co jako Štefan umřel?“

„Díky,“ vzal si doktor od pohřebáka láhev kořalky a napil se. „Vlastně nic tak neobvyklého — tedy kdysi nic tak neobvyklého. Známý, z medicínského hlediska dobře popsaný a zdokumentovaný virus. Má to jenom jeden háček. Na celém světě se nachází pouze ve dvou přísně střežených laboratořích. A pokud by se dostal ven, mohl by nadělat pěknou paseku. Nikdo z lidí, co dneska pobíhají po světě, proti němu totiž nemá žádné protilátky. Neměl by se dostat ven. Ale pan Štefan na něj včera umřel. Černý neštovice.“

Sousedé vypadali, jako by je někdo polil studenou vodou.

„Pane doktore,“ položila si jedna z žen ruku na hruď, „to jako chcete… chcete říct… že i my…“

„Nebojte se, matko,“ řekl doktor, „jestli to tu ještě u nikoho jinýho nepropuklo, tak už nikdo neumře, to chytnem. Takhle malá vesnice, to se dá zvládnout docela v pohodě. Budou se muset udělat seznamy všech, kdo se s tím pánem setkali a všech s kým se setkali oni, ale to se zvládne. Ve velkoměstě by to bylo horší. Jenže ty Vánoce v karanténě, to je na tuty. Inkubační doba je prostě měsíc, přes to vlak nejede.“

Pohřebák si vzal zpátky láhev, utřel hrdlo rukávem, napil se a řekl:

„Takže, dámy a pánové, jsme tu dva havrani a jeden doktor zralej do cvokárny, kdo si nás dřív vezme domů, bude mít do Vánoc vo zábavu postaráno. Doufám, že mastíte mariáš, doktorskej?“

Doktor sklopil hlavu.

„Bohužel,“ zastyděl se a po chvíli dodal skoro šeptem:

„Já totiž hraju bridž.“

***

Bylo to k pláči i k smíchu zároveň.

Během několika hodin se stala z vesnice nedobytná pevnost — bohužel nedobytná směrem ven.

„V tomhle je moderní civilizace úžasná,“ tvrdil po několika dnech, kdy už jim všem trochu otrnulo, ironicky doktor, zatímco se v hostinském pokoji sousedů Machatých snažil marně rozvzpomenout na pravidla mariáše, který hrál naposledy na vysoké, a to ještě špatně. „V umění, jak dokonale izolovat skupinu lidí na omezeném prostoru, dosáhlo lidstvo ve dvacátém století vrcholu dokonalosti.“

„Tohle nám tam nedávejte, doktorskej, hrajete durch, ne betla. Koukejte to zase vzít a dávejte pozor.“

Doktor se omluvil, vzal si kartu zpátky a vyměnil ji za jinou.

„To je tím, jak se půl století chystali na válku, která nepřišla,“ pokračoval ve svém filosofování. „Myslím tu biologickou,“ upřesnil, „jinak jich přišlo až až. Dneska jsou schopný kvůli jednomu neviditelnýmu viru za půl dne uzavřít celou vesnici tak, že neuteče ani pes, ale na chlápka, kterej se vobalí pod kabátem výbušninou a vyhodí do povětří celej hotel, na toho jsou krátký. S tím nějak nepočítali.“

„No jo, tenhle terorismus, to je hrůza,“ řekl pan Machatý, který právě vešel s kýblem briket, aby přiložil svým hostům do kamen.

„Hrůza, hrůza,“ mrmlal jeden pohřebák, „hrůza je, že tu musíme kysnout přes svátky.“

„Prosím tě,“ řekl druhý pohřebák, „že zrovna ty si stěžuješ, dyť seš sám, stejně sedíš na Vánoce v hospodě anebo sloužíš.“

„Tyhle vánoční služby, to je peklo, pánové,“ řekl doktor, „mně je vždycky tak smutno, já mám dva kluky a každý Vánoce, co s nima nejsem, mám pocit, jako bych je o něco okrad.“

„Vy jste hrozná citlivka, doktorskej,“ řekl první pohřebák, „jak s touhle náturou můžete dělat tu svoji profesi, to teda fakt nechápu.“

„No jo, pane Čermák,“ otočil se na pohřebáka pan Machatý od kamen, z jejichž popelníku právě vysypával jemný popel do kýble po briketách, vyrovnaných teď na plechové podložce v rohu místnosti — pokojem zavanul slabý zápach kouře. „Když to vy, jako bezdětnej nikdy nepochopíte. Pan doktor má pravdu. Naši mladý žijou v Německu a voběvěj se tady sotva dvakrát do roka, takhle ztracený svátky, to je pro nás strašnej smutek. Manželka už to vobrečela. Já ani nemám pocit, že bych vo něco vokrad vnoučata, ale sám se cejtím takovej… vokradenej…“

Pan Machatý se odmlčel a zíral do kýble s popelem červenýma očima — ale snad to bylo od kouře.

„Já jezdím na Vánoce k bráchovi,“ řekl druhý pohřebák, „moje bejvalá mi holku na Štědrej den nepůjčí ani náhodou a stejně trávěj svátky ve Špindlu s tím jejím novým šamstrem. Ale u bráchy je to takový… nijaký. No, nejsem tam doma, ta jeho se na mně dívá skrz prsty kvůli tý mý práci. Ale sám bych bejt nechtěl.“

„Já si na Štědrej den upletu pěknou vopici už vodpoledne a pak je mi všechno fuk,“ zasmál se první pohřebák. „Kolikrát jsem večer tak zmaštěnej, že zapomenu i na toho kapra se salátem.“

„Vy hodně pijete, co?“ prohlédl si ho doktor pozorně.

„Kdepak, doktore, von nepije, von chlastá,“ opravil ho druhý pohřebák.

„Měl byste trochu zvolnit,“ zavrtěl doktor hlavou. „Kdybych vám vylíčil, jak vypadaj játra takovýho…“

„A to zas prr, doktorskej, tohle si nechte pro svý pacoše,“ přerušil ho první pohřebák, „to je moje věc. A soustřeďte se na hru. Vždyť jste právě zavřel sedmou! To přece musíte hlásit, jinak to nemá smysl!“

„Mea culpa, pánové, příště se polepším,“ zasmál se doktor a rozpřáhl ruce v omluvném gestu. „Kolik to dělá?“

První pohřebák se sklonil nad papírkem s čísly ze hry.

„Jo, Grundovi se ptaj, jestli byste se nezastavil, pane doktore,“ vzpomněl si Machatý, který se mezitím uvelebil na stoličce u kamen, „starý Grundový je nějak mizerně, ale asi to bude jenom chřipka.“

„No sláva,“ řekl doktor trochu nepřípadně a rychle vstal, „aspoň si trochu protáhnu kosti, už jsem z toho sezení tady celej rozlámanej.“

„A pujčte si v předsíni můj kožich,“ radil mu Machatý, „venku je pěknej samec!“

***

Mrzlo až praštělo.

Doktor si zvedl límec kožichu a ihned ucítil na krku příjemné teplo beraní srsti.

Kráčel pomalu pustou návsí a v tom dokonalém tichu slyšel, jak mu pod botami vrže první sníh. Nebe bylo potažené jednolitou vrstvou šedých mraků, zářících stejnoměrným rozptýleným světlem, takže se nedalo ani přesně říct, ve kterém místě je za oblaky schované slunce.

Uprostřed návsi se zastavil a rozhlédl se dokola.

V dálce, až za cestou vedoucí kolem Božích muk, vsazených v té rýze mezi poli, na východ, směrem ke hřbitovu, bylo vidět jednu z mobilních armádních buněk, rozesetých kolem celé vesnice v pravidelných rozestupech.

Vojáci chodili v bílých teplých kombinézách, a tak si ani proti tomu svítícímu sněhu nebyl jistý, zda někdo z nich drží hlídku, nebo jestli jsou všichni zalezlí.

Ale určitě obcházeli. Věděl, že v tomto směru mají dost jasné příkazy a přísný režim.

Zpočátku jim někteří vesničané chtěli nosit horký čaj, ale nepustili je k sobě blíž jak na deset metrů a zdálo se, že ani nemají moc chuti do jakékoliv konverzace.

„Máte nějaký problém?“ volali už z dálky. „Jestli ano, tak telefonujte na centrálu! Ale teď se vraťte! Vraťte se, ano? Tady už je zakázaná zóna. Díky!“

Byli slušní a korektní, ale jejich zbraně, zavěšené na krku, působily i tak dost výhrůžně.

„Luxusní koncentrák,“ pomyslel si doktor kysele.

Věděl, že je to nutné opatření, ale mohli by lidem trochu věřit.

Zajímalo by mě, říkal si v duchu, co by dělali, jestlipak by stříleli, kdybych se rozběhl a utíkal pryč, pořád pryč po té bílé cestě, na níž byly vidět jenom jediné stopy — po kolech dodávky, která každý den přijížděla s objednaným jídlem, zbožím a léky.

Nikdo nevěděl, jak její šofér vypadá.

Vždycky přijel na náves, zastavil a vyložil na umělohmotný stolek před starostovým domem igelitové tašky nadepsané jmény jednotlivých domácností.

Chodil také v bílé kombinéze a na obličeji měl roušku, jako by měl obavy, že už sám vzduch na návsi by mohl být nakažlivý.

Vyložil, zpod cihly na stole vytáhl seznam se zbožím na příští den, zatroubil, odjel a ke stolu se začala zvolna trousit celá vesnice.

Bylo to vždycky takové malé obecní shromáždění. Lidé poklábosili (někteří si i pochvalovali, že to je za léta poprvé, co mají každý den čerstvé pečivo), někdo si zavdal slivovičku z příruční feldflašky a za dvacet minut už bylo zase všude kolem ticho a liduprázdno.

Doktor si povzdechl a dospěl k názoru, že by nestříleli.

Asi by ho dohnali, povalili do sněhu a odvedli zpátky do vesnice.

A byli by strašně naštvaní, protože by museli do karantény taky.

Doktor se zasmál.

To by byla pomsta!

Nikdy neměl rád armádu. Žádné armády.

Ale za to riziko by to nestálo.

Co kdyby přece jenom stříleli?

Najednou se otřásl zimou, a tak nechal vojenskou buňku být a trochu rychleji vykročil dolů návsí k silnici, za jejímž zákrutem se skrýval domek Grundových.

Mimoděk se ohlédl a podíval se nahoru na Peklák.

To je ale hnusný kopec, napadlo ho najednou a sám se nad tím zarazil.

Moment, pomyslel si, proč to vlastně říkám?

Znovu se zastavil a prohlédl si severozápadní obzor pozorněji.

Těžko říct, ale něco je na něm divného, řekl si po minutě. Je to tady takový hezký kraj, mírně zvlněná pahorkatina s hezky rostlými smrkovými lesy — ale ten kopec se směskou listnáčů i jehličnanů z toho tak nějak trčí, jako by sem nepatřil, jestlipak to někdo z té vesnice taky takhle vnímá? Nebo už jsou na něj tak zvyklí, že to nevidí?

***

„No, já ani nevím, pane doktore,“ pokrčil rameny starý Grunda nad horkým čajem s rumem, který se mu povedlo doktorovi vnutit poté, co jeho paní předepsal a hned i podal antibiotika a kapky proti kašli. „Mě ten kopec nikdy nezajímal, já na něm byl poprvé, když se tam votvíral ten důl.“

„To jste tam nechodili ani na houby, nebo jako kluci na výpravy?“

„Ale kdo by se tam tahal, na takovej krpál,“ mávl Grunda rukou.

Jeho žena, kterou na chvíli přešel po kapkách kašel, si upravila polštář na gauči, kde ležela pod peřinou, a řekla:

„Na Pekláku vždycky rostly jenom smrdutky. A i to dříví na něm bylo takový zbabčelý. To jak se po něm vždycky valil ten studenej vzduch vod severu.“

„No, to je fakt,“ přidal se Grunda, „na chrastí se vždycky chodilo támhle k chatařům,“ kývl rukou k oknu, za nímž byl vidět jenom kousek cesty a krátký mostek, vedoucí přes potok, vytrvale si probublávající svou cestu skrze sníh a led promrzlých mokřin pod lesem. Pak se zamyslel.

„My jsme na Peklák necourali ani jako kluci… Vono to tam bylo takový divný… Taková džungle. Samý kopřivy a hadovky… vona manželka říká smrdutky, ale správně jsou to tyhlety… hadovky smrdutý. Tak je to správně. Takový hnusný mazlavý houby. Děsně to páchne. A taky se vo tom místě říkaly různý věci…“

„Jaký věci?“

„Ale to by vás nezajímalo, pane doktore, prostě takový hlouposti. Žádný duchařiny, nebojte. Jenom to tam prostě nikdo neměl nijak rád. A byl to takovej prales. Člověk byl za chvíli samej škrábanec.“

„Tady ve vokolí je spousta hezkejch míst, když už se chce člověk někam projít,“ odkašlala si Grundová. „A tam nevedla ani nikdy pořádná cesta.“

„Proč vás to vůbec tak zajímá?“ zeptal se Grunda.

„Jen tak,“ odvětil doktor, „pan Machatý mi vyprávěl o tý těžbě a tom historickým objevu.“

Grunda si symbolicky odplivl.

„Vobjev,“ řekl pohrdavě, „to nám byl čert dlužnej takovejhle historickej vobjev. Copak, mně už je to putna, já už mám důchod, ale chlapi si tam mohli slušně vydělat, a teď se s tou těžbou začne kdoví kdy. A přitom jsou tam dole stamiliony! Za to žádnej shnilej keltskej náčelník nestojí.“

„A potom…“ zamyslel se doktor, „no, stejně je to zajímavý… Tady, v Čechách, kde vedou turistický značky pomalu ke každý větší hromadě kamení, je najednou kousek za nějakou vesnicí kopec, na kterej nikdo nechodí, dokonce na něj ani nevede cesta…“

„Teď už jo…“ zabručel Grunda.

„A jak to, že o něj nezavadili nějaký geologové už dřív? Vždyť je docela nápadnej… Jako by ho nikdo ani nechtěl vidět…“

„No, totiž, pane doktore…“ soukala ze sebe Grundová, „ono ne že by nezavadil nikdo dřív. Kdysi tam prej…“

„Ále,“ rozčílil se najednou Grunda, „to sou taky takový řeči, ty si vem radši horkej čaj a chvíli spi! Celou noc kašlala,“ obrátil se na doktora vyčítavě, jako by za to mohl on.

„To bude v pořádku,“ řekl doktor „ty kapky jsou opravdu dobrý. Dneska se vyspíte,“ usmál se na starou paní. „Děkuju za čaj — i za rum, a kdyby cokoliv, tak mi hnedka zavolejte, tady je číslo…“ položil na stůl svoji vizitku.

Pak vstal a protáhl se.

„A já půjdu.“

„My děkujeme, pane doktore,“ odpověděl Grunda. „Kdykoliv půjdete okolo, tak se zastavte! A ten kopec pusťte z hlavy!“

„Pokusím se,“ zasmál se doktor a za chvíli už zase kráčel křupajícím sněhem návsi.

***

Ale nepovedlo se mu to.

A o týden později, ačkoliv mrazy zesílily, rozhodl se jít si kopec alespoň prohlédnout. Nebylo to nic složitého — Peklák byl totiž ještě v „jejich“ pásmu. Z logistických důvodů vedla vojenská hranice až za pekláckým severním svahem.

Pořádně se nabalil, a aniž by komu řekl slovo o přesném cíli své cesty (vydal se prostě „na zdravotní výšlap v mezích zákona“), zabočil na návsi doprava, přešel přes potok kolem jediného domku, stojícího na druhé straně úvozu, a za několik minut už se blížil k patě příkrého pekláckého vršku.

Pěšinka na vrchol, vymýcená a vyšlapaná za těch pár měsíců chlapy z vesnice, pro něž silnice vedla velkou oklikou, nebyla teď v hustě napadaném sněhu patrná, a tak se stal výstup již po několika okamžicích celkem náročnou záležitostí.

Sníh byl hluboký a po patnácti minutách, kdy doktor místy zapadal až nad kolena, si přestával myslet, že tato vycházka byl až tak dobrý nápad, jak to vypadalo v teple vyhřáté chalupě u Machatých.

Zlenivěl jsem, pomyslel si doktor, musím se sebou něco dělat, ksakru, sotva čtvrthodinka namáhavější chůze a já jsem udejchanej jako stará baba.

Stáhl si čepici hlouběji přes uši a se zarputilým výrazem se začal drápat do vrchu ještě houževnatěji.

Bylo sotva kolem třetí hodiny odpolední, ale nebe se najednou začalo zatahovat, až bylo temnější než krajina pokrytá sněhem, a mrazivý vítr začal od severu přinášet drobné sněhové vločky.

Po nějaké době zřejmě sešel z vymýcené stezky, protože kromě hlubokého sněhu se začal potýkat i s hustými drápavými křovinami a napadanými větvemi, které se jenom třásly na to, aby mu co chvíli uvěznily nohu v důvtipně vytvořených trojúhelníkovitých okách, do nichž to šlo snadno jako do másla, ale z nichž se vymanit stálo doktora značné úsilí a nejeden ostřejší výraz navíc.

Ale muž — a zvláště muž, který se právě rozhodl si tuto mužnost dokázat — se tváří v tvář živlům nevzdává. Naopak se v něm probouzejí nečekané rezervy, a tak i doktor po půlhodině pocítil, že se organismus přizpůsobil novým podmínkám — a také už našel nejlepší způsob chůze mezi nástrahami tvořenými napadaným sněhem a dřevinami.

Ty necelé dva kilometry mu zabraly přes čtyřicet minut, ale nakonec vyšel z lesa a před ním se rozprostřela sněhobílá pláň mýtiny na pekláckém vršku, korunovaná několika bílými boulemi — sněhem zafoukanými těžebními stavbami a buňkami, rozhozenými kolem velké jámy — základem budoucího dolu.

Teď už musel bojovat pouze se závějemi a čím dál větším množstvím sněhových vloček, které mu hnal vítr do tváře, a tak pokračoval rychleji a ani ne hodinu poté, co opustil vesnici, vítězně stanul před střelmistrovou buňkou na vrcholu kopce.

Jeho triumfální pocit vzal poněkud za své, když se ohlédl zpátky do údolí. I přes husté sněžení bylo ještě vidět náves a doktor byl nepříjemně překvapen, jak malý kousek cesty mu bylo dáno ujít s tak velkou námahou.

Tímhle hrdinským výstupem se holt nikomu moct chlubit nebudu, řekl si s pocitem jistého zklamání.

Zkusmo vzal za kliku střelmistrovy buňky, ale byla dobře zamčena, okna opatřená tenkými mřížemi, a on ani na okamžik neuvažoval o tom, že by se snad do ní nějak dobýval.

Jenom se chvíli vydýchal a pak ho napadlo jít se podívat do té jámy — moci se alespoň přiblížit té věci, kterou tam na podzim vykopali, kdoví, snad hrobu nějakého keltského papaláše z roku jedna dva, kdypak oni to tu vlastně žili? Nějaké ty dva tisíce let?

Nebral ohled na značku se zakázaným vstupem, ale svahem sestupoval velmi opatrně.

Nakonec byl zklamán.

Na dně jámy našel pouze hluboce pod sněhem zapadané rozsáhlé bednění, potlučené černým térovým papírem.

Nic.

Sněžilo hustě a vítr byl i tady, na dně jámy, krutý.

Nic, řekl si doktor.

Je čas se vrátit.

A dát si větší pozor, kde může být ta vymýcená zkratka vesničanů — nebo že by to vzal po silnici?

Ale ta už bude v zakázané zóně.

Obrátil se k výstupu nahoru.

Nadechl se.

Zůstal stát.

Něco nebylo v pořádku.

Cítil to v každém kousku těla.

To ticho…

Ani štěkot psa nebylo slyšet nikde z dálky.

Najednou se zapotil — bez ohledu na mráz.

V té vesnici nikdy neslyšel štěkot jediného psa.

Ale jediného.

Každý na vesnici má přece psa.

No, tak skoro každý, opravil se v duchu.

Skoro každý, kdo je na vesnici, má nějakého toho psa, ať už slušného hlídacího, nebo aspoň nějakého toho zablešeného vořecha, co má na dvoře svou boudu a do domu smí jenom na Boží hod nebo když je slota, že by psa nevyhnal.

To už tak k vesnicím patří.

Ale k téhle ne…

Tady nikdo nemá psa.

Jenom nějakou tu kočku, co se věčně drží kdesi v rohu a když ji chcete podrbat za ušima — zasyčí.

Nikdo tu nemá psa.

A doktor náhle cítil, jak mu srdce buší až někde vysoko v krku, jak se mu mimoděk napínají svaly na těle a jak mu vzadu po krku běhá vlna za vlnou teplo a mráz.

Bože, řekl si.

To ticho tady…

V ten moment zazněl první výstřel.

***

Další část

© Stanislav Hudský, 2017

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé


Knihy autora:

Jak napsat dobrou knihu Silentium Psychokrator Petrachtace Bestiář
Slepička dle Sade        
Profilový obrázek

Stanislav Hudský

Pracoval pro významná česká knižní nakladatelství, časopisecká vydavatelství a reklamní agentury, hrál v několika kapelách, provozoval divadlo a hudební klub, napsal několik divadelních her a knih, podílel se na vytváření literárně-analytických softwarů, založil a řídil několik firem, některé později předal kolegům, s některými dodnes externě spolupracuje. V současnosti řídí vydavatelství a literární školu ArtPorte. Více o autorovi: http://hudsky.cz/

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít