Silentium (2)

Silentium

Předchozí část

Silnice k Pekláku se začala pokládat během pěti měsíců ještě do podzimu. Neprocházela vsí, ale rozumně ji obcházela z dostatečné dálky, a půlka vesničanů si tak vylepšila již své předvánoční rozpočty, neboť jinak bezcenné pozemky, po nichž nová komunikace vedla, byly odkoupeny za sumy více než slušné.

Silničáři chodili do hospody přes den na gulášek a po práci na pivo, Jiřin zavedl stálý jídelní lístek a začal jezdit dvakrát týdně do města pro zásoby.

Sedm chalupářů, jejichž haciendy byly vesměs na jižním cípu vsi — a tedy přesně opačném, než kde se stavělo — sice přejezdy bagrů, náklaďáků a parních válců, byť po kilometr vzdálené okresce, rozzuřily doběla, ale protože nikdo z nich nebyl ve vesnici přihlášen k trvalému pobytu a nikdo ani nevlastnil pozemek, který by s důležitými místy sousedil, neměli právo na účast ve stavebním řízení a jejich petice proti plánované těžbě, podaná beztak s křížkem po funuse, měla jenom jediný hubený výsledek: článek v regionálních novinách, jejichž provládně zaměřený šéfredaktor si neodpustil poznámku o kverulujících svátečních ekologistech dusících rozvoj oblasti, k jejímuž rozvoji nikdo z nich nepřispěl jedinou korunou — báňský úřad správně vyčenichal nečekaný zdroj příjmů pro vybrakovanou státní kasu.

Silničáři nosili oranžové vesty a helmy, a zpočátku byli cítit hlavně prachem odvážené půdy (prodej kvalitní černozemě byl pro vesnici neočekávaným bonusem navíc), který se na jaře změnil v pach rozpáleného asfaltu — silnice k Pekláku dostávala svůj nový svrchník.

První opravdovou práci pak získali někteří vesničané už koncem zimy, kdy se začalo s mýcením Pekláckého lesa — a byl to zvláštní pohled, vidět, jak se vrch zbavuje své staleté čepice, a jeho nová lysina změnila severozápadní obzor k nepoznání.

Starosta, jenž byl zvyklý ještě ze starých časů vstávat před svítáním, někdy chodíval za rozbřesku na zápraží a se šálkem kávy v jedné a první zapálenou cigaretou v druhé ruce se spokojeně díval přes louky za návsí, pokryté trhanci nízké ranní mlhy táhnoucí se z lesa, na ty peklácké postřižiny, přistihoval se při dětsky uspokojivém pocitu ze vzrušení, že se tu před jeho očima děje něco tak převratného a nevratného, něco tak zásadního a kardinálního, a jako by to jeho životu najednou dávalo celou řadu nových smyslů a přesahů…

***

O něčem podobném chtěl mluvit i při slavnostním zahájení těžby koncem dalšího léta — šlo vlastně jen o vyrýpnutí první bagrové lžíce hlíny z prostoru příštího dolu.

Stál na malém ocelovém mostku před umělohmotnou buňkou budoucího střelmistra na samém vrcholku Pekláku a díval se na těch pár desítek vesničanů, které znal za všechna ta léta tak dobře, že už je vlastně přijal do rodiny, starší lidé si na tu slávu vesměs vzali sváteční šaty, ačkoliv to byla oslava jenom malá, jenom naše, uvědomil si, cizích lidí je tu opravdu jenom pár, zástupce firmy — ano, ten mlčenlivý pán, kterého tehdy při té přednášce z geologie zapomněl představit, to tím velkým rozčílením — to všechno pozoroval s nejistým úsměvem, jako by se v duchu divil všemu tomu nadšení, ale co vlastně tihle lidé světa velkých peněz vědí o tom, jaké to je dneska štěstí, najít stálou a dobře placenou práci, a deset chlapů z vesnice, to je víc než čtvrtina obce, vlastně tu teď budeme mít skoro stoprocentní zaměstnanost, aspoň mezi chlapama, uvědomil si starosta, protože Vejnarovi, otec a dva synové, ti už práci měli, studnařili už za starého režimu, tenkrát museli, jakožto pravověrní polští papeženci to měli u soudruhů politicky polepené, a pak už se jim nechtělo měnit zaběhanou profesi…

„Nechcete taky říct pár slov?“ zatahal ho za rukáv zástupce firmy a starosta si uvědomil, že se mu myšlenky úplně rozeběhly, podíval se přes hlavy spoluobčanů na tu jejich mrňavou vesničku, přikrčenou (vyjma jediného domku) k východní stráni mírného úvozu, a najednou byl celý zase tak nějak na měkko, co je to se mnou, kurva, pochlapil se pak a s jedním hlubokým nádechem zadrmolil svoji slavici na firmu a matku přírodu, které se v pravý čas daly dohromady, aby zachránily tuto malou ves a aby tak — v duchu svatováclavského chorálu — nedaly zahynouti nám ni budoucím!

***

Moc pěkně jsem to řekl, mělo to šťávu i glanc, pochválil se večer doma v posteli, škoda že to neslyšela Hanka… a s myšlenkami na svou dávno mrtvou ženu se ponořil z hektické skutečnosti pod hladinu klidných a stejnosměrných snů.

***

Diskuse, kterou vedli rozčílení chlapi zablácení podzimními plískanicemi u Jiřinova výčepu devětadvacátého října téhož roku se svým vedoucím směny, rozhodně jakýkoliv glanc i šťávu postrádala — a bohužel i jakoukoliv špetku racionálního přístupu.

„Ty si vůl,“ byl nejčastější argument, který v ní zazníval a malého tlustého inženýra rozpaloval do běla.

„Ty tomu nerozumíš, poněvadž nejseš vocaď!“ byla druhá nejčastější fráze a Jiřin, ve snaze zjistit o co jde, zoufale natahoval uši z kuchyně, kam byl zahnán po vydání láhve rumu svorně celou partou se slovy: Ty pal vocuď, jinak si to budou zejtra říkat vrabci na střeše!

„Já tomu náhodou rozumím moc dobře!“ pištěl vztekle vedoucí směny a hlas se mu třásl nervozitou, jak ho musel opírat do jednolité stěny místních dělníků. „Jenomže já mám pánové zodpovědnost a tohleto si nevezmu na triko! Tohle udělali před dvouma rokama v Berouně a čtyři lidi za to ještě teďka vězej v podmínce!“

„Ty si vůl, co si myslíš že to je? Kněžna Libuše, ne, vole?“

„Já nevím, co to je, ale ohlásit to musím! Já si to nevemu na triko!“

„Žádný triko nenosíš, vole! Celej tejden chodíš v jedný uválený košili!“

„To mi říká ten pravej! Jak dlouho chodíš v jedněch pracovních hadrech ty? Hlavně že fasuješ každej měsíc nový!“

„No to se mi snad zdá, se tu budete hádat, kdo je větší prase!“

„Kdo se hádá? Já se nehádám! Já jenom říkám, že se to musí vohlásit!“

„Kam chceš co hlásit, vole? Víš, co tam je? Já ti řeknu, co to je! Počkej, nech mě! Nějaký shnilý skopčáci tam jsou, to je celý, vole, v pětačtyřicátým jich tam pár postříleli, a tak je tam pak asi zahrabali, víš, jak to tenkrát chodilo!“

„To teda nevím, nebyl jsem ještě na světě a ty taky ne, tak mi nic nevykládej vo…“

„Jasně, jsou to jenom ňáký shnilí skopčáci! Naložíme to s chlapama na korbu a vyvezeme na smeťák a je pokoj! Kdoví jak dlouho by se v tom šťouraly úřady! To chceš přijít vo práci nebo co?“

„Jo, kdyby to byli shnilí skopčáci, tak by mi to ani nějak nevadilo! A taky by nás to moc nezdrželo, ani kdybych to nahlásil, jakože to bych taky nahlásil, ale to se vyřídí do tří dnů, jenomže tohle žádný shnilí skopčáci nejsou! A tečka!“

„Hele, jak zrovna ty můžeš vědět, že to nejsou shnilí skopčáci, sem myslel, že máš stavební, ne že seš hrobař archeolog!“

„Já nejsem hrobař archeolog, ty magore, a nemám stavební, ale báňskou, a hlavně jsem byl v tý díře ještě po tom, co votamtaď vylít Franta podělanej až za ušima!“ zuřil vedoucí.

„Kdo byl podělanej až za ušima? Já jo? Tak tohle vodvoláš, nebo ti jednu trhnu!“

„Jenomže já se z ňáký kostry jen tak neposeru!“ rozjel se malý inženýr najednou a překřičel tak všechny včetně Franty. „A tak jsem se podíval vokolo a podle toho, co jsem našel, tak jestli to byli skopčáci, tak před tím museli vykrást Národní muzeum!“

Najednou zmlkl a vzápětí se zatvářil, jako by se nejradši kousl do jazyka.

„Však ho taky vykradli,“ zazněl automatický protiargument, ale už s jistou dávkou nejistoty.

„A cos jako teda našel?“

„…“

„A pročs to neukázal hned nahoře?“

„…!“

„Takže tys to chtěl ulejt!“

„…!!!“

„Pan poctivej!“

„Hlavně všechno nahlásit.“

„Tak už to vybal!“

Malý tlouštík velkoryse pominul všechny narážky, které byly tentokrát poměrně blízko pravdě, a s jistou lítostí sáhl do kapsy kombinézy, která byla, jak si ovšem všichni uvědomili až teď, celou dobu nápadně naditá.

„Tak dobře, pánové. Tak se teda podívejte. Já jsem teda jenom pitomej inženýr, a dost možná se tady u vás válej takovýhle krámy na každým rohu. Ale jen se podívejte. A teď mi řekněte: viděli jste už někdy TAKOVOUHLE VĚC?“

Následující dlouhé ticho už hospodský Jiřin nervově nevydržel a vrazil do místnosti vrabci nevrabci.

Skupinka mužů se skláněla nad předmětem položeným na stole a inženýr ho pomalu otíral kapesníkem od nánosů hlíny.

Hospodský se snažil nahlédnout za hradbu jejich zad, ale nakonec mu z této chvíle utkvělo v paměti hlavně zvláštní světlo slunce, které se právě chystalo zmizet za Peklákem, dodávající zpoceným mužským tvářím tajemný jakoby vnitřní svit, jaký je někdy možné spatřit na obrazech starých mistrů a jenž činil jejich tvrdé venkovské rysy téměř krásnými.

A nebylo to jenom přímé světlo zapadajícího slunečního disku, ale i jeho odraz, který vyzařoval z té půvabné malé věci, teď již skoro očištěné od — a v tuto chvíli bylo už jasné, že nejméně tisícileté — vrstvy staré špíny.

***

„No jo,“ promnul si pomalu rukou bradu starosta o měsíc později v „obecním“ pokoji svého domku, prostě, ale hezky zařízené místnosti s portrétem současného prezidenta na skříni — a deseti předchozími ve skříni —, a znova se podíval na fotografii nesporně krásného a rozhodně velmi starého šperku. Originál, tak jak si ho pamatoval, než ho odvezli do depozitáře městského muzea, byl samozřejmě ještě působivější. Potom sklouzl zrakem na vedoucího archeologických prací a dal si pozor, aby se vyhnul pohledu na zástupce těžební firmy, dívajícího se z okna do úporného deště dotírajícího na náves, jehož pokleslá ramena vyvolávala asociace s hromádkou neštěstí.

„Takže pro letošek je to konečná?“ zeptal se pak unaveným hlasem.

„Bohužel,“ odpověděl archeolog. „Sám uznáte, že v takovémhle počasí se už nic udělat nedá. A za čtrnáct dnů tu máme mrazy. Jsem rád, že se nám to povedlo všechno jakž takž zakonzervovat a pořádně zabednit, aby to vydrželo do jara.“

„A na jaře?“

„Na jaře… začneme vykopávky… Zatím těžko říct, jak dlouho budou trvat. Chápu, že naše naděje jsou protichůdné, ale pokud budu mluvit z vašeho hlediska, pak v nejlepším případě se jedná o jeden hrob, zřejmě nějakého významného keltského náčelníka. Pak bychom mohli být do zimy hotovi a celý hrob by byl přenesen do muzea, kde by byl rekonstruován a vystaven. Dělali bychom ještě samozřejmě řadu sond v okolí, ale v podstatě by mohla být těžba obnovena.“

„A v tom horším případě?“ ozval se muž u okna.

Archeolog rozhodil rukama.

„Podívejte se, pánové, mně to je hrozně nepříjemné, ale pokud by tam bylo nějaké větší keltské pohřebiště nebo dokonce poblíž nějaké opidum — ten kopec by pro to byl docela dobrým místem, musel tehdy působit mnohem dominantněji — je velice pravděpodobné, že jako prvořadá kulturní památka by to muselo být zachováno. Třeba by to šlo nějak poddolovat…“

Zástupce firmy mávl rukou.

„Nevíte, o čem mluvíte. Na podpovrchovou těžbu nejsme zařízeni. Navíc jsme před měsícem koupili poblíž fabriku na zpracování vytěžený rudy. Víte kolik v tom už máme milionů? Jenom v týhle vesnici jsme jich už utopili třicet!“

„Jistě tu bude nějaká kompenzace ze strany státu…“

„Jo, jasně, už vidím, jak nám zrovna tady někdo ty miliardy vysází na dřevo.“

Zástupce firmy sáhl po kabátu.

„Tak já jdu, pánové. Budeme v kontaktu. S vámi…“ kývnul na archeologa, „doufám, co nejkratší čas! To je ale sibérie,“ pronesl ve dveřích a odešel bez rozloučení.

„S firmami ne, ale s místními většinou vycházíme dobře,“ zamumlal archeolog a podíval se na starostu s jakousi nadějí.

Ten jenom pokrčil rameny.

„Kolik platíte za pomocné práce při vykopávkách, pane doktore?“

„Tak osmačtyřicet na hodinu…“

Starosta zavrtěl hlavou.

„Tolik dneska bere ukrajinská uklízečka. Tahle firma platila pětkrát tolik!“

„Jsme jenom příspěvková organizace,“ rozhodil archeolog rukama, „kolik si myslíte, že beru já?“

„Radši mi to ani neříkejte, třeba bych měl nutkání vás pozvat na pivo a vaše návštěva místní hospody by nemusela skončit dobře.“

Archeolog se usmál:

„Ale, až tak je to zlé?“

Starosta ale úsměv neopětoval.

„Ano, až tak zlé to je.“

A muž naproti němu náhle pocítil, že je to řečeno opravdu smrtelně vážně.

***

Na dřevěné bednění, pečlivě pobité térovým papírem, dorážel té noci mrznoucí déšť obzvlášť silně, a tak, jak postupně zmírala dole ve vesnici poslední světla domků, měnila se krajina kolem Pekláku na ledovou mrtvě temnou houbu, jejíž zimničně se chvějící řasy jako by se rozlézaly po kraji právě z jeho vrcholku.

Stejně jako jeho směšné jméno působil i vrch sám — čerstvě zbavený svých staletých porostů — teď přes den směšně a nepatřičně, jako by najednou uprostřed půvabného koberce kdosi vyhryzl díru a prostrčil jí jistou část těla, která obvykle bývá velmi dobře skryta.

Ale této ošklivé noci vypadal vrch ze všeho nejvíce jako čerstvě obnažená hlíza nádoru, která prorazila vrstvu kůže a zjevila se světu jako přízračné stigma moru, zachvacujícího už pouhým pohledem.

Hlína, zbavená skeletu kořenů, se měnila na zelenočerné bahno, sunoucí se po milimetrech směrem do údolí — čeká ho dlouhá cesta, ale není kam spěchat, to bylo jediné, co bylo teď, tady, hluboko pod térovým papírem i bednícími prkny jasné — není kam spěchat.

Je třeba jen pomalu čerpat všechnu tu mocnou energii, zakletou v chladu a mokru těch nekonečných provlhlých středoevropských zim, je nutné v sobě znovu nakumulovat všechno to, co je nutné mít k dispozici v okamžiku, kdy bude zasazen první úder.

Aby stál opravdu za to.

***

Další část

© Stanislav Hudský, 2017

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé


Knihy autora:

Jak napsat dobrou knihu Silentium Psychokrator Petrachtace Bestiář
Slepička dle Sade        
Profilový obrázek

Stanislav Hudský

Pracoval pro významná česká knižní nakladatelství, časopisecká vydavatelství a reklamní agentury, hrál v několika kapelách, provozoval divadlo a hudební klub, napsal několik divadelních her a knih, podílel se na vytváření literárně-analytických softwarů, založil a řídil několik firem, některé později předal kolegům, s některými dodnes externě spolupracuje. V současnosti řídí vydavatelství a literární školu ArtPorte. Více o autorovi: http://hudsky.cz/

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít