Praha – Nový Jeruzalém v čase Apokalypsy

Nový Jeruzalém – tapiserie ze 14. století

Dirigent Igor Angelov a herec Jan Potměšil nejen o Oživených kostelích, ale i Apokalypse, Novém Jeruzalému a zálibě Karla IV. ve sběratelství ostatků.

Když jsme přicházeli na tiskovku v Café Nona ve třetím patře Nové scény Národního divadla, pouštěli zrovna na baru písničku „Lásko má, já stůňu“ z muzikálu Noc na Karlštejně v provedení slavné české pěnice. Kupodivu, nikdo si to neuvědomil. Ač tiskovka ještě nezačala, v čele stolu, kde seděli dirigent Igor Angelov a herec Jan Potměšil s koordinátorkami projetku Martinou Dbalou a Lenkou Heřmanovou, se již živě diskutovalo — o tom, jak silně a intenzivně v pozdním středověku vnímali lidé pojem Apokalypsa. Po představení obsahu festivalu se pak rozhovor uvolnil a k tématu Apokalypsy a Nového Jeruzaléma se oba hlavní aktéři festivalu vrátili s pozoruhodnými postřehy a souvislostmi.

Martina Dbalá, Jan Potměšil, Igor Angelov

 

Oživené kostely Karla IV.

SL: První ročník festivalu středověké duchovní hudby, divadla a umění v den narozenin císaře Karla IV. se koná 14. května 2019 pod názvem Oživené kostely Karla IV. Čím je mimořádný?

Igor Angelov (foto: Jiří Šeda)

Angelov: Nejen tento ročník, ale celé pojetí festivalu je mimořádné tím, že oživuje architekturu 14. století hudbou, která v ní zněla v době jejího zrodu. Navíc otevírá i téma Prahy jakožto Nového Jeruzaléma a dramatizací původních textů, sepsaných Karlem IV., přibližuje současnému člověku jeho myšlení a chápání podstaty jeho vidění světa. Festival tak stylově propojuje všechny umělecké výpovědi — architekturu, hudbu, živé slovo a zasvěcený komentář tak, aby měl divák komplexní a originální estetický zážitek.

SL: Z jakých představení se festival skládá?

Letošní ročník má tři části. Každá z nich se odehrává v jiném kostele Nového Města, přičemž každý z nich založil právě Karel IV. A každá prezentuje trochu jiný pohled na dobové umění i osobu tohoto mimořádného císaře.

Odpolední představení pro děti a rodiče v kostele sv. Apolináře je věnováno životnímu příběhu Karla IV., jehož ztvární v dramatizaci textů z jeho vlastního životopisu Vita Caroli herec Jan Potměšil. Dobovou instrumentální hudbou ho doprovází soubor historických nástrojů Bakchus.

Druhou část tvoří od 19.00 hodin slavnostní večerní koncert, který je symbolicky umístěný do kostela sv. Karla Velikého na Karlově. Zde diváci uslyší unikátní pozdně středověkou čtyřhlasou Notredamskou mši od Guillaume de Machauta, sekretáře Jana Lucemburského, která zazní v provedení vokálního souboru staré hudby Polyfonion. Tuto hudbu měl Karel IV. možnost slyšet při své poslední návštěvě relikviářové kaple v Sainte-Chapelle v Paříži. V této části bude císař představen jako duchovní vladař a jeho osobní úvahy nad biblickými podobenstvími přednese Viktor Preiss.

Třetí, meditativní a emocionálně velmi atraktivní noční varhanní koncert se koná pouze za svitu svíček od 21.00 v kostele sv. Kateřiny, stojícím v zahradě se vchodem z Viničné ulice. Představí Karla IV. v jeho nadčasové podobě. Přemysl Kšica zahraje své varhanní improvizace na témata středověkých chorálů. Historik Petr Stančík otevře posluchačům významový kontext Karlových zakladatelských činů v úvaze Praha jako Nový Jeruzalém a celé představení bude proloženo slovy z Karlovy Legendy o sv. Václavu v provedení Stanislava Hudského.

SL: Proč festival Oživené kostely Karla IV. vznikl?

Angelov: Festival je pokračováním naší dlouholeté spolupráce s Janem Potměšilem, ze které vznikla nahrávka textů a dobové hudby k 700. výročí narození Karla IV., jež byla vydána pod názvem Carolus Arte Ornatus. Tímto festivalem se chceme dotknout osobnosti Karla IV. především v originálním prožitku a postupně jej chceme rozšířit do všech kostelů, které císař založil. I proto se koná v den jeho narozenin.

Druhým, neméně důležitým důvodem je to, že v Praze je jen velmi málo příležitostí k setkání s duchovní středověkou hudbou i živě interpretovanou slovesnou kulturou té doby.

A tím nejdůležitějším je to, že sakrální objekty naplňují svůj základní smysl až v okamžiku, kdy je němá architektura naplněna živým kulturním obsahem.

SL: Podle jakého klíče jste vybrali kostely, v nichž se představení konají?

Angelov: Odpolední představení, určené především dětem, je zaměřené spíše životopisně. Svatý Apolinář je pak význačný tím, že se v něm dochovaly původní fresky z Karlovy doby. A přestože je takhle unikátní, je poměrně málo navštěvovaný, dokonce bych řekl: poněkud zapomenutý.

V tomto kostele se odehraje životní příběh Karla IV. V hlavní roli účinkuje Jan Potměšil, jednu z Karlových žen hraje Jitka Nerudová.

Představení je kostýmované a přijde tam i přes šedesát dětí, které jsou předem hodně motivované. Zabývají se totiž již přes půl roku středověkem, přijdou tam také v kostýmech a zatančí si i dobové tance.

Představení krátkým vyprávěním v plenéru doplní historik Petr Stančík, který se dlouhodobě věnuje karlovské problematice.

Večerní koncert je koncipovaný jako slavnostní, proto jsme vybrali kostel svatého Karla Velikého — areál Karlova měl být původně vedle Svatovítské katedrály takovým druhým sakrálním centrem Prahy. Právě tam měly být podle původních projektů uloženy říšské ostatky, takže toto místo bylo celé vystavěné jako jakási pevnost. I z tohoto důvodu je umístěn slavnostní koncert právě tam.

Hlavní roli v něm má Viktor Preiss, hudbu tvoří dosti ojedinělé provedení tzv. Notredamské mše v podání Ensemble Polyfonion.

Jan Potměšil (foto: archiv JP)

Potměšil: Mimořádně zajímavá je Notredamská mše i tím, že její autor, Guillaume de Machaut, sekretář otce Karla IV., Jana Lucemburského, byl i Janovým opravdu dobrým přítelem a doprovázel ho při jeho cestách z Francie do Prahy.

Angelov: A třetí představení — myslím, že zase není moc příležitostí, jak si tímto způsobem hudbu vychutnat — bude pouze za svitu svíček a bude vlastně Karla IV. zobrazovat v metafyzické či abstraktní rovině, jaksi mimo konkrétní čas a prostor.

Toto bude vyjádřeno čistě varhanní hudbou, která ovšem není nikde zapsaná. Přemysl Kšica totiž přednese svoje fantazie a improvizace na stará chorální témata. Bude to tedy zcela unikátní koncert, který se jistě už nezopakuje.

Další složka třetího představení bude textová. Petr Stančík se věnuje úvaze o Praze jako Novém Jeruzalému, což je velmi silná myšlenka, která je spojena s Apokalypsou.

Apokalypsa byla v době Karla IV. očekávaná poměrně intenzivně každým dnem. Lidé si jako znamení její blízkosti vykládali mnoho tragických událostí, jež se tehdy v poměrně krátkém čase nakupily. Povodně, neúroda, hladomory, hejna všežravých kobylek, mor…

To všechno lidé cítili jako signály, že už tento svět končí. Docházelo také k úpadku určitých aspektů společnosti, který pak vlastně vyvrcholil v husitských válkách. Koncepce Nového Jeruzaléma měla být vlastně jakousi přípravou na okamžik Apokalypsy.

A pro tento třetí koncert jsme vybrali kostel svaté Kateřiny, patronky Karla IV. Z doby Karla IV. z něj zbyla architektonicky už jenom věž. Jinak je to dientzenhoferská přestavba, ovšem na původním místě, kde byl tehdy klášter augustiniánek. Kostel je ve středu zahrady, vlastně v takovém velmi intimním prostoru.

Proto jsme ho zvolili pro tuto třetí, závěrečnou část.

Přáli bychom si dosáhnout atmosféry, tak jak já si ji pamatuji ze svého mládí — koncerty duchovní hudby třeba ve svatém Jakubu: že se prostě přišlo do kostela, lidi si sedli kamkoliv, třeba na zem, nikdo nemluvil, nikdo nic neuváděl, jenom se poslouchala hudba… Tady věřím, že to bude ještě umocněné, protože se přitom úplně setmí a zůstanou svítit pouze svíce…

Potměšil: Naší vizí bylo, že to bude takové přemítání po těch předchozích představeních, kdy se nejdříve vzpomene životní příběh Karla IV., posléze to duchovní poselství, a noční představení bude takovým dozněním, usebráním se…

SL: Takže pokud by se člověk zúčastnil všech tří představení, může si od té jedné hodiny až do toho nočního koncertu projít jakýmsi příběhem, cestou od skutečnosti života, přes duchovní rozvahy až k meditativnímu či kontemplativnímu přesahu.

Potměšil: Má šanci prožít to takhle vcelku. Ale může si vybrat i třeba jen jedno z představení. Dětem s rodiči bude nejvíce vyhovovat odpolední, zábavná a populárně-naučná část, lidé s hlubším zájmem o duchovní hudbu přivítají jedinečné provedení Notredamské mše. Varhanní hudba, Karlova Legenda o svatém Václavovi a vize Prahy jako Nového Jeruzaléma jen za svitu svíček bude pak — doufáme — emocionálně, ale i intelektuálně silným momentem a zážitkem.

 

Texty Karla IV.

SL: Není v dějinách mnoho císařů, kteří by po sobě zanechali i tak originální literární dílo jako Karel IV. Vy jeho textům navíc na festivalu dáváte prostor zaznít živě…

Angelov: V podstatě nás jeho texty provází celou polovinou dne od té nejrealističtější roviny, kde je Karel IV. představený „skutečně“, fakticky, i podle dobových kronik, přes duchovní rovinu na slavnostním koncertě, kde zazní jeho vlastní rozbory biblických podobenství, až do noční meditace s Legendou o svatém Václavu.

Kupříkladu ve výkladu biblických podobenství Karel IV. vysvětluje každou tezi přesně tak, jak předepisoval svatý Tomáš Akvinský: tedy tu tezi staví, pak ji vysvětlí, pak dokládá citacemi, pak se vrátí zpátky k té původní tezi, aby postoupil k další…

Potměšil: No, pro současného člověka je to poměrně složitý systém. Ale ta jeho důslednost je pozoruhodná. Jako v tom smyslu, že když člověku najednou doklapne ta podstata a pointa, je doslova zasažen — v tom smyslu hloubky a velikosti té myšlenky.

Angelov: A také tou precizností. Ten jeho důkladný, pečlivý postup… My jsme ty texty samozřejmě museli pro mistra Preisse trochu zkrátit.

Potměšil: Ale jenom mírně, jenom v tom smyslu, aby právě to rozkošatění nebylo už příliš rozsáhlé.

SL: Jaké překlady Karlových textů jste použili?

Angelov: Text Legendy o svatém Václavu přeložil pan Mašek.

SL: Richard Mašek, současný ředitel Arcibiskupského gymnázia? Takže to je vlastně současný, moderní překlad, nejmodernější.

Angelov: Ano.

SL: To je přeložené speciálně jenom pro tohle představení?

Angelov: Ne, to už vyšlo před několika lety knižně ve sbírce, kde je téměř vše, co Karel IV. napsal, včetně textů Morality.

Potměšil: Mě třeba při výběru textů fascinovalo, jak — a jakou formou — jsou tam třeba vedle těch hlubokých životních moudrostí a myšlenek uvedené náhle zcela konkrétní skutečnosti té doby.

Najednou třeba byla opravdu velká povodeň a v podstatě obrovská tragédie pro celou zemi. Ale je to popsané tak věcně, že člověku z toho až běhá mráz po zádech. Náhle třeba napíše, že po řece plovou domy a děti v kolíbkách a tak dále…

Je jasné, že v jeho době vlastně něco takového nemělo řešení. Ale není to zapsáno, jako že by se děsil, nebo chtěl někoho vyděsit. Jenom to popíše. Konstatuje.

Třeba najednou: Rojení kobylek. Pokryly celou oblohu, že nebylo vidět několik dní… Ale je to tak nějak jakoby jen poznamenané, tak jako mezi tím vším, že prostě jako tenhle rok se úplně nepovedl. A pak ještě přišel mor…

Mě uchvacuje, jak je to vedle sebe. Ty věci s tak rozdílným významem…

V tu chvíli teprve se člověk, někdy aniž si to připustí, dostává k tomu skutečnému životu, k tomu, že je to opravdu reálné…

Často, když o tom vyprávím dětem, tak vidím, že pro ně to je takové jakoby… fantasy, jakási legenda nebo „jen“ vyprávění… Ale najednou, viděno z tohoto úhlu, se vás dotkne takové to holé žití, skutečný život…

Angelov: Snažíme vše nechat v kontextu původních textů, Dalo by se to přirovnat ke středověkému divadlu.

Zvláště ve starých náboženských hrách byly skutečně postavy, které jenom stály, opravdu staticky. Někdy na začátku devadesátých let jsem viděl úžasné italské představení, kde herci byli dokonce na takových piedestalech, odkud nešlo ani snadno sestoupit, leda po žebříku.

Podstatou je, že se dramatizace odehrává uvnitř textů, nikoliv ve vnější podobě.

Aby se člověk dostával spíše do té duchovně-meditativní fáze, kterou si prožívá skutečně sám, tak jako si čte sám nějaký literární text.

SL: Není to pro současného diváka, zvyklého hlavně na prvoplánovou a bohatou akční vizualizaci všeho, už přece jen moc náročné?

Potměšil: Ale vždyť je to celé velmi otevřené, v tom smyslu, že někdo si vybere odpolední část, nebo si může vybrat jenom večer, případně i s tím nočním dozněním…

A také, víte, tenhle způsob komunikace je třeba jaksi modelový, ale zároveň pro tuto hudbu a texty přirozený. Samozřejmě, zcela věrně se pocit té doby rekonstruovat nedá. Ale dá se obnovit v tom smyslu, že takhle si to představujeme my, a máme k tomu úctu, respekt…

Zároveň třeba v tom odpoledním představení přistupujeme ke Karlovi a jeho ženě tak, že si myslíme, vlastně víme, že v tu chvíli je to prostě normální kluk a holka.

Tím chci naznačit, že nejsme nějak zkostnatělí nebo příliš zatížení tím, že teď se dotýkáme jakéhosi piedestalu či jakési legendy, kterých se vlastně dotknout ani nesmíme, natož je nějakým způsobem zpochybnit.

To vůbec ne, ale s velkým respektem a upřímností a osobní úctou přibližujeme ty duchovní hodnoty té doby v příslušném kontextu.

Martina Dbalá: Což je dobře, protože nejvíc diváků tam bude odpoledne těch dvanáctiletých, jen těch tam bude přes šedesát, tak aby to bylo prostě přirozené a oslovující i pro ně.

Potměšil: Z toho odpoledního představení mám opravdu radost, tam probíhají různé epizodní příběhy víceméně seřazené do životního příběhu Karla IV. od jeho dětství až do doby, kdy se mu narodil syn Václav IV. Do toho vstupuje dobová hudba a věřím tomu, že tato koláž nebo tento postup jsou sdělné, že posluchače přitáhnou, zaujmou je a dokážou jim poskytnout ideální formu zážitku.

 

Notredamská mše

Soubor Polyfonion a Jan Potměšil (foto: Jiří Šeda)

SL: Vraťme se k asi nejvýznamnější hudební části festivalu. Jak posluchačsky náročná je Notredamská mše?

Angelov: To je složitější. Podle mě posluchačsky náročná není. Ale je to tak atypická hudba, že se s ní současný člověk normálně vůbec nesetká. Je podobná moderní vážné hudbě.

Víte, když se řekne: středověk, tak si člověk představí nějakou tu jarmareční kapelu anebo gregoriánský chorál.

Jenomže v té době už byla intelektuální hudba a úroveň jejích skladatelů natolik vysoko, že třeba psali hudbu i jako rébusy, obsahující zakódovaná sdělení, metafyzické zvěsti, umísťovali do hudby zprávy, aniž by je byl nezasvěcený posluchač schopen dešifrovat, či se vůbec dozvědět, že tam jsou.

Důležité je také, že se jedná o hudbu duchovní, což znamená, že se člověk může opřít o význam textu.

Podstatné je také, že tento typ hudby dnes v podstatě ani při liturgii, ani koncertně téměř nezaznívá.

Potměšil: Já ještě dodám tady k tomu odbornému výkladu, že tato mše je prokládaná duchovními texty Karla IV., v tu chvíli provedenými mým dlouholetým kolegou Viktorem Preissem. Takže tam bude i  přímé sdělení tématu. A spojení úvah Karla IV. s touto mší přináší pro posluchače pevné opěrné body, ať už bude preferovat hudbu, či úvahy, tak v tom kontextu pro něj bude jistě podání zajímavé a srozumitelné.

Angelov: A já bych ještě k té mši rád dodal, že není neznámá. Je to legendární hudební dílo, o kterém se učí ve školách, stejně jako se učí v literatuře třeba o Kosmově kronice, takže je možno ji skutečně označit za jakýsi kulturní pilíř.

Ale pokud jde o živá provedení, je z mého hlediska opomíjená, obdobně jako další podobná muzika z tohoto období.

Osobně spatřuji velký potenciál festivalu v tom, že tyto kostely jsou skutečně přesně z období vzniku této jedinečné hudby a intenzivně korespondují s architekturou, která diváky obklopí.

Také bychom měli zmínit, že spojovníkem mezi všemi koncerty je i to, že v nich zazní čtyři nejdůležitější středověké české duchovní písně: Hospodine, pomiluj ny, Svatý Václave, Jezu Kriste, ščedrý kněže a Buoh všemohúcí a tyto skladby budou zaznívat ještě ve čtyřech různých podobách na základě obsahu představení.

 

Praha jako Nový Jeruzalém v čase Apokalypsy

SL: Hodně nás zaujalo téma Petra Stančíka, o němž bude vyprávět na závěrečném nočním představení: Praha jako Nový Jeruzalém. To zní opravdu tajemně a až ezotericky.

Angelov: My jsme si již před vaším příchodem povídali právě o apokalyptických vizích v pozdním středověku obecně, i konkrétně ve spojitosti s Prahou.

Téma Apokalypsy se s různou intenzitou vrací v Evropě už od počátku křesťanství a pro křesťany souvisí neoddělitelně hlavně s očekáváním druhého příchodu Krista na Zemi.

Myslím, že to první velké očekávání bylo jistě už ve starověku, hned první rok po Kristově ukřižování.

Ale v různých cyklech se to vlastně opakuje dodnes, v těch pozdějších dějinách bylo to očekávání nejsilnější kolem roku 1000, v Čechách za vlády Boleslava Ryšavého, a skončilo poměrně tragicky, protože sedláci nezaseli a vypukl hladomor.

Protože všem bylo jasné že to skončí.

Milénia se pochopitelně přímo nabízí, protože podle jednoho biblického citátu „Kristus spoutal draka na 1000 let“. My jsme v roce 2000 naštěstí zaseli, takže hladomor nepřišel, ale v pozdním středověku bylo to očekávání od roku 1000 asi opět nejsilnější, a to v celé Evropě, ve Francii, v Anglii…

SL: Ale proč právě Praha?

Podívejte… není žádným tajemstvím, že když se srovnají projekčně mapy Jeruzaléma a mapy Prahy, tak mají strukturu — ne přímo identickou, ale — natolik symetrickou, že to zřejmě není náhoda.

Středověká mapa ideálního Jeruzaléma (zdroj: https://www.nationalgeographic.com/ )

Karel IV. a Nové Město (Renata Fučíková, zdroj: http://extrastory.cz)

SL: Myslíte, že to není náhoda kvůli koncepci Karla IV., když Prahu stavěl, nebo z jiného důvodu? Třeba jako z vůle Boží?

Angelov: (směje se) Ne, to asi ne. Šlo o Karlovu koncepci.

Jenomže tato Karlova koncepce, jak vysvětluje již zmíněná doktorka Bartlová, asi nebyla jeho koncepcí v tom smyslu, že by řekl: „Takhle povedou ulice a tady sem zasadíme kostely.“

Obecně se tehdy věřilo třeba v to, že pozemský Jeruzalém je obrazem Jeruzaléma nebeského. A ten pozemský má skutečně zcela zřejmé silné linie mezi Golgotou, Božím hrobem a Šalamounovým chrámem, stejně jako mezi dalšími místy. Zdá se, že mají vztah k lunární struktuře židovského kalendáře a mezi liniemi, tvořícími jakousi základní osu života a smrti se pak objevují další důležité body.

Čímž chci říct, že to není tak, jak my jsme zvyklí, že vzniká slovanská vesnice: tedy někde se postaví na vhodném místě dům, o kus dál na jiném vhodném místě druhý a pak to celé nějak přirozeně vznikne.

Šalamounův chrám například zabíral jednu šestinu Jeruzaléma, což mělo nějakou dobovou logiku. Podobným způsobem se pracovalo v Egyptě, a Židé konstruovali svoje chrámy v kontextu babylonských a egyptských znalostí.

Ale tento pozemský Jeruzalém byl v Karlově době samozřejmě pod arabským vlivem. Poutníci už do Jeruzaléma nemohli, nemohli ani k Božímu hrobu. Cařihrad ještě odolával, ale Byzanc už byla hodně umenšená a necelých sto let po Karlově smrti padla.

Takže křesťané v období pozdního středověku pravděpodobně cítili, že je nutné nějak přemístit ono duchovně-hmotné centrum.

Takže to byla jedna stránka věci.

Tou druhou bylo, že duchovno, o kterém dnes tolik mluvíme, mělo ve středověku zcela hmotnou podobu! Vztah k relikviím, vztah ke hmotným aspektům světců nebo hmotným aspektům duchovního působení byl mnohem silnější, než my si dnes vůbec dokážeme byť jenom představit!

Karel IV. byl třeba pověstný tím, že kupříkladu při slavné návštěvě v klášteře svaté Anežky mu přinesli posvátně ukázat prst svatého Mikuláše a on si kus uřízl.

Přímo před nimi vyndal nůž, kus prstu si prostě odřízl a odnesl si ho.

SL: A to je skutečnost?

Angelov: To je zdokumentováno.

Potměšil: Ano, ano. To je skutečnost. Já jsem to četl.

Angelov: Pak se tedy lekl, a proto jim ten ostatek zase vrátil.

Potměšil: V tom textu je přímo poznámka, že najednou se objevila čerstvá krev. Najednou jako by se ta hmotná duchovnost propojila se skutečností, s realitou. Takže se vrátil, nožík zase schoval a ten kousek přiložil zpět.

Angelov: Takže když se vrátím zpátky k těm relikviím, tak oni opravdu vnímali jako zcela reálný onen duchovní souboj: Dobro a Zlo. Kristus a Antikrist.

A to znamená, že pokud se mluví o tom, že máme vybudovat Nový Jeruzalém, tak my ho nebudeme budovat jenom duchovně, ale my ho musíme vybudovat i hmotně, tady na tomto světě.

A připravme se na to, že musí být opevněn všemi možnými způsoby proti duchovním tlakům — protože ono se i mluvilo o tom, že po Apokalypse nastane nový rozměr Ducha svatého — dobové traktáty to takhle popisují.

Dá se to trošičku přirovnat k tomu, co část naší moderní společnosti zažívala kolem roku 2012, kdy vznikaly teorie o konci mayského kalendáře, respektive o jeho přechodu na nový kalendář. Že se něco známého transformuje v něco neznámého.

A tento kontext je třeba vnímat v souvislosti s tím, proč Karel IV. budoval po celé té říši všechny ty svatostánky a patrocinia, nebo jaká byla zasvěcení těch jednotlivých kostelů.

Karel IV. shromáždil největší relikviářový poklad v Evropě, dokonce větší než měl byzantský císař a než měli francouzští králové.

Já tady mám shodou okolností několikastránkový soupis toho, co se vystavovalo při poutích ke kapli Božího těla (která stávala na pražském Karlově náměstí, tehdy zvaném Dobytčí trh) a tady je třeba psáno: kříž papeže Urbana, v němž jest část zakrváceného roucha, jímž Kristus na kříži byl opásán, část pásu blahoslavené Marie, zakrvácená pod křížem, loktuše Panny Marie, pectoral Panny Marie — a začíná to: hlava svatého Václava, hlava svatého Víta, hlava svatého Vojtěcha…

Tam se tohle vše slavnostně ukazovalo.

Poutě k pražské kapli Božího těla byly největší poutě evropského světa v době pozdního středověku a celé Karlovo náměstí byl jeden veliký kemp, kde ti lidé přebývali mnoho dní a chodili se modlit a provolávat slávu ostatkům a relikviím svatých.

Takže pod tímto vlivem vlastně Karel IV. budoval tu duchovně hmotnou strukturu. Opásal Prahu svatostánky, zasvěcenými jednotlivým světcům, kteří měli bdít nad duchovními hodnotami, a to, že Praha je symetrická s Jeruzalémem není náhoda právě proto — i o tom bude pan Stančík mluvit.

Zajímavé ještě je, že Praha a Jeruzalém jsou zrcadlově inverzní, a ani to nebyla pravděpodobně náhoda. Karel IV. byl známý tím, že kolem sebe měl nesmírně kvalitní vzdělance. Takže i to, že Jeruzalém je s Prahou symetrický, ale nikoliv totožný, mělo zřejmě svůj význam.

Zkrátka: oni si tehdy moc na náhody nehráli a ulice se plánovaly z hlediska praktického i duchovního. Na území Nového Města bylo pochopitelně pár obcí už předtím, ale ty ulice je strukturovaly.

A struktura Nového Města, což si málokdo uvědomuje, sloužila mimo jiné i duchovním poutím ke kapli Božího těla.

Sám jsem si to intenzivně uvědomil teprve nedávno: Když půjdete od svatého Jindřicha, vede odtud na Karlovo náměstí úplná magistrála. Na tehdejší dobu to byla ulice skutečně nebývalých rozměrů.

Jindřich byl hlavní farní kostel dolního Města pražského a na Dobytčím trhu byla kaple s vysokou věží, kde se při velkých slavnostech vystavovaly ony relikvie. Takže oni skutečně plánovali ulice i tak, aby jimi mohla procházet veliká procesí. A lidí už tam bylo tehdy hodně, protože Nové Město mělo téměř 30.000 obyvatel a údajně jej dimenzovali dokonce až pro 50.000 lidí, což se však prý nepodařilo naplnit. (Dnes má celé Nové Město pražské necelých 26.000 obyvatel. Pozn. red.)

Koncepce Prahy tedy není náhodou, stejně jako ani jiných Karlem budovaných staveb. Když se podíváte třeba na Karlštejn, tak tam je ta apokalyptická vize prakticky všude. Assumpta, mandorla ze Zjevení, boje s drakem, je tam toho mnoho.

Takže Apokalypsa byla velké dobové téma a Nový Jeruzalém byla jedna z mála možností, jak se skutečně kvalitně připravit na druhý příchod Krista.

Mimochodem, třeba ostatky, které Karel IV. umístil do katedrály — o tom mluví například Bartlová opravdu skvěle — on tam chtěl mít vlastně celá těla světců.

Třeba svatého Víta už získal skoro celého, ale nakonec se mu to nepovedlo. Ale jinak tam má celého svatého Václava, celého svatého Vojtěcha a celého svatého Zikmunda.

A hroby těchto světců jsou okolo hrobky jeho rodiny.

On se svou rodinou byl uprostřed, a to všechno proto, že až přijde Soudný den, tak vstanou všichni z mrtvých — a věřilo se, že vstanou ve skutečných hmotných tělech — a tito světci budou chránit Karla a jeho rodinu uprostřed Apokalypsy.

Pro Karla platil prostě ještě velmi prastarý modus víry.

Což už třeba Václav IV. neměl. Ten už se soustředil na přijímání, to znamená na vnitřní prožívání eucharistie.

Takže v tomto kontextu je Praha jako Nový Jeruzalém poměrně silný koncept, který ale s Karlem IV. odchází…

***

Vstupenky na celý festival či vybraná představení si můžete rezervovat na AngelMusic.cz nebo facebooku: Oživené kostely Karla IV.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít