Summertime fairy

BALADA VRŠOVICKÁ

Dvě z půlnoci a náměstí vymetené. Nikde živáčka. Ušatý kalous kdesi poblíž sípá.

Jen tady… Tady z poza sloupu vybatolila se postava. Komíhá se jaksi v neposlušném rytmu…

Otáčí se ke kostelu, klátivě stojíc s otevřenými ústy.

Tenký vysoký falus věže se před očima rozzářil a ční z varlat dómu jak střela vyslaná do oka Jahveho.

“Ach bože,” úpí mysl toho člověka, “rum, becherovka, finská, peprmintka…” blábolí po závodčím způsobě.

“Tráva, kox, houbičky v medu… Na ostatní vzpomenout si nedovedu…” uchechtne se, zlomí v pase a dáví.

Ztuhne, když se ozve ten zvuk. Lomoz odlupujícího se bloku kamene odstřeleného právě svazkem dynamitu ze skalní stěny.

Jas objal náměstí a prostor kolem věže mocně pulsuje. Tmavá postava, která dosud nehnutě stála nad portálem a jíž si člověk sotva povšiml, se pohnula.

Se zaduněním seskočila na střechu a dalším mohutným obrazem ze střechy na prostranství před chrámem.

“Ty vole, to je jak v Bradavicích,” napadlo člověka, v jehož mozku teď v chemikálním víru chvilku třímalo otěže THC.

Ovšem, když se přízračný objekt ráznými dunivými kroky vydal po stráni dolů, sevřela pevně člověku hrdlo úzkost – a strach, znenadání se vyloupnuvší za zátylkem, povolil dosud pevně semknuté svaly. Teplo v rozkroku paniku ještě zvýšilo.

Kamenná postava.

Obrovská.

Píkou s praporcem mává rozhodně při každém dunivém kroku.

Blíž a blíž.

Člověk se choulí v úžasu.

“Kdo jsi, chlape!” hřímá zjevení.

“Jak si dovoluješ znečistit prostranství před stánkem Božím?”

K mokru v kalhotách, přidává se s patřičným zvukovým doprovodem i puch…

“Ach, Hospodine! Jakés to břímě na má bedra složil!? Kterak orodovati za takové paznehty!?”

Ukazuje mocným prstem na člověka praví znechuceně: “Kliď se mi z očí, prase!”

Napřáhne kamennou pěst a plavným obloukem ožene se směrem k dotyčnému.

Václav Pěkný, probudil se o dva dny později na JIPu v Krči. V deliriu prý narazil na Čechově náměstí ve Vršovicích do projíždějící noční tramvaje.

Neuvěřil tomu, ani když po půl roce zmizely poslední podlitiny z jeho tváře. Polepšil se, stal se katolíkem a poslancem za konzervativní stranu.

 

MOJŽÍŠ VI/8

I.
Václav Kos byl prevít.

Inteligentní flink, co povlával od ničeho k ničemu a u každé zastávky si do rukávu strčil něco cizího, na co šlo zrovna dosáhnout a nikdo to nehlídal. Konec století se blížil a Rakousko-Uhersko se chystalo na nové, dvacáté.

Doba obrozenců definitivně zatáhla oponu. Arnošt Procházka s Josefem Karáskem jitřili duše a zatímco u Mariánského náměstí na Starém Městě pražském chladlo tělo nebohé Johanny Gollerstepperové, Václav Kos v pražských vinárnách lámal srdce venkovanek, jež lapal na svůj fešácký ksichtík před nádražím císaře Františka Josefa a prznil jejich panenskou čistotu ve špinavém privátě nedaleko kostela svaté Ludmily v ulici Komenského, hned na rohu Purkyněho náměstí.

Mnohem více než prací si vydělal udáváním svých známých tajné policii a jeho stopa mizí, když se vydal na podezřelou obchodní cestu kamsi na balkán.

II.
“Co myslíš bráško? Vůbec nemám strach. Naopak. Po té, co jsem prošel zajetím a vrátil se zpátky na frontu cítím se jako znovuzrozený. Neumíš si to určitě ani představit. Víš, tady a teď se mi zdá válka jako to nejlepší, co mě mohlo potkat. Doma jsem byl nerozhodný a k ničemu. Vím to! Jenže tady to nejde, bráško. Musíš zapomenout na všechno… Život, strach, bolest. V tom okamžiku, kdy vyběhneš, slyšíš jen jekot svůj a třaskání výbuchů, lusknutí kulky o hlínu, výkřik… city ztratí smysl. Mozek se probudí. Vidíš a slyšíš jasně, jako nikdy před tím. Svíráš zbraň a když postřehneš nepřítele vystřelíš. Bez váhání! Všimneš si, že podklesl a přidáš na tempu. Jeho tvář je rozmázlá, jako sopel na chodníku, ale ty přesně zaostříš odchlípnutý límec či odkryté slabiny a bez míření vrazíš bodák do toho tuhého žoku masa. Právě do toho nepatrného odkrytého místa. Je to jako zázrak. Kdo přemýšlí, nechá sebou cloumat strachem nebo vztekem, dlouho tu nepřežije, bratře. Mít čistou hlavu a zabíjet, jako když chytáš mouchy. Jen tak mimochodem. To je to oč tu běží. Možná to bude znít šíleně, ale v těch chvílích jsem šťastný…”

Ozvala se rána a na Františkovu hlavu se snesla sprška hlíny a kamení. Foukl na rozepsaný dopis a pečlivě ho složil. Spolu s tužkou ho pečlivě ukryl v záhybu vesty. Další rána přehlušila na chvilku štěkot rozkazů, jenž se blížil puklinou zákopu. Otočil se a opřel se čelem o stěnu. Když se vymočil, zapnul si pečlivě knoflíky a utáhl řemen u kalhot. Otevřel uzávěr pušky a vmáčkl do schránky pásek s pěti náboji. Začal si tiše pískat.

III.
Teplo a smrad. Také mokro, protože Jan seděl v břečce odpadků a exkrementů na dně a tupě zíral na vytřeštěné oči obou mrtvých těl, které ležely vedle něj.

Nemohl se ani pohnout. Mysl vypnula spojení s jeho svaly. Jak dlouho to mohlo trvat? Hodinu? Dvě?

Granát dopadl přesně. Žhavé střepiny se rozprskly mezi stěnami zákopu a smetly vše co jim stálo v cestě.

Jan šel třetí.

Ač nezraněn, zhroutil se k zemi stejně, jako oba jeho soudruzi před ním. Kolem čpěl dým, který stoupal z jejich rozervaných uniforem, jimiž prosakovala krev.

“Zdrávas, Maria, milosti plná,
Pán s tebou;
požehnaná ty mezi ženami… 
a požehnaný plod života tvého… Ježíši Kriste!”

Slzy kreslily po šedé tváři stružky. Třeskla rána a po chvilce další. Docela blízko.

“Svatá Maria, Matko Boží,
pros za nás hříšné
nyní…”

Ozvala se střelba a křik. Jan se pokusil zvednout na loktech.

Vtom přímo na něj dopadl jiný muž. Noha sklouzla po hraně zákopu, takže zavrávoral a v divokém zákmitu upustil pušku, která, když dopadla, pažbou rozrazila kůži na Janově čele. Voják divoce chroptěl, převalil se a zachytil Jana mohutnou rukou za hrdlo. Zableskl se nůž. Oči zalité krví z čerstvé rány se nechápavě dívaly do těch druhých, jasných, plných odhodlání a radosti. Ta tvář se usmívala.

V okamžiku kdy František kmitl čepelí skrz napnutou kůži obnaženého hrdla, Janova ruka nahmátla spoušť pušky a prst ji stiskl. František během útoku vystřelil čtyřikrát.

“…i v hodinu smrti naší.
Amen. “

IV.

Sibel, konkubína Dmitra Polevana, náčelníka vracavských banditů, sedla si 12. května roku 1913 k ohni a natáhla nohy co nejblíže k sálajícímu teplu. Vykasala sukni a z objemného kapsáře vytáhla zdobený notes. Ušklíbla se. Slabá kořist.

Otevřela zápisník a pomalu jím listovala. Žádná vložená bankovka nebo jiná cetka. Samé klikyháky.

Sibel si odplivla a hodila sešit na okraj ohniště.

Zůstal tam otevřený ležet a vánek zlehka nadzvedával tenké listy, které po chvíli dostihl nenasytný plamen.

Pomalu černala modrým inkoustem napsaná slova:
“Listopad 1898. Slehly obě. Anna z Prachatic – syn Jan. Markéta z Kopidlna – syn František. Chtějí peníze. Odjezd na čas do Hradce… “

 

POVĚST, KTERÁ SE NESTALA

Tahle ruka tam stála, zaťata v pěst, drahně let.

Jak to bývá, po pár týdnech, když si na ni kolemjdoucí zvykly, už si jí ani nevšímaly.

Sem tam, nějaký neposedný malíček se k ní přichomýt, jako by si s ní chtěl hrát, ale to ona ještě víc ztuhla a otočila se, s doběla praštícími klouby, od otravného neposedy.

Někdy však, když si nějaká stará roztřesená ruka sedla na lavičku opodál, a v zamyšlení (nebo roztržitosti) si začala mluvit sama pro sebe, jak už to staří dělávají, zaťatá pěst se pootočila, jakoby naklonila, a svaly v křeči semknuté kolem šlach, polevily snad trochu sevření.

Poslouchala.

Však také mnohé z nich znala.

V mládí možná některé tiskla. Jiné možná hladila, laskala… Dávno.

Jaterní skvrny teď, rozbrázděné seschlými vráskami, dávají té, v pěst semknuté ruce, podobu pod skříní zapomenuté višňové křížalky.

Toho dne bylo hezky. Prostranství plné pěstěných ruček s pestrobarevnými nehtíky i nedělně vypulírovaných tlap, silných s pečlivě obroušenými mozoly a zažloutlými konečky prstů. Některé pěkné, jemné, těžkou prací nezkřivené prsty ozdobené třpytivými prsteny, jiné zas voňavé levandulovým mýdlem. Mezi všemi pobíhají buclaté pacičky, upocené, upatlané povidly a nanukem.

Právě jeden takový ulepeneček se teď zastavil u pěsti a zaraženě na ní míří čokoládovým ukazováčkem.

Už se kolem zastavují i další.

Vskutku.

Prsty jsou jaksi pokleslé a rozcapené. Ta tam je zaťatost. Kůže bledě nenapnuta, jak na starém protrženém bubnu.

Jeden velký nebojácný mozolnatý prst se přiblížil a opatrně se dotkl sivé kůže.

Pěst se zachvěla a jak prastarý pergamen přišlápnutý na podlaze alexandrijské knihovny, bosou nohou před žhnoucími troskami prchajícího knihovníka, se suchým loupáním doprovázeným šelestem, se převrátila přes malíkovou hranu a po letech, jejichž počet hraničí z nepamětí, rozevřena spočinula uprostřed přihlížejících.

Sinalá, nehybná, mrtvá.

A čokoládový upatlánek ukazuje znova. V bledé dlani, cosi se leskne.

Černá lastura. Pootevřena teď, když povolil stisk.

Uvnitř se leskne kulatá bílá perla. Dárek, jenž nebyl přijat.

 

1984

V sobotu sedmnáctého listopadu 1984 bylo nevlídně sychravo. Na horách rozhlas hlásil první poprašky sněhu, ale vítr již nerázoval ulicemi jako v uplynulém týdnu. Maminka ve čtvrtek ráno došla k tetě Adélce, co pracuje v masně. Teta jí schovala pěknou roštěnou a v neděli budou španělské ptáčky.

Je ráno a Honzík Horákojc se dívá z okna na své rodiče. Vyrazili na výlet. Jen kousek od Hradce, do Babiččina údolí. Mají sraz se známými na nádraží a Honzík bude celou sobotu sám doma! Maminka z ulice mává a tatínek jí ukazuje, že si musí pospíšit, jinak to nestihnou.

K večeři, až rodiče dorazí, bude polévka dle receptu, jenž Honzík dostal od pražské babičky. O dušičkách u ní a u dědy byl na víkend a moc báječně si povídali.

Honzíkovi už je třináct. Je to velký kluk a maminka mu dala modrou dvacetikorunu s Žižkou, aby si zaběhl do samoobsluhy, pokud bude něco na tu polévku potřebovat.
Všechno se povedlo.

Výletníci v dobré náladě dorazili domů i volají nadšeně, jak že ta slepičí polévka úžasně voní! Tu zasedli ke stolu. A byla to dobrota. Nášup pro každého.

“Teď nám musíš, Honzo, povědět, jak jsi vařil,” culí se tatínek a nalévá si do skleničky pěnící pivo. S čepicí.

Maminka pohladila syna po vlasech. “Jsi ten nejšikovnější kluk. Tak povídej. Taky jsem zvědavá.”

Pyšný Honzík, v sedmém nebi, zhluboka se nadechl…

“Nejdřív jsem oloupal a oškrabal zeleninu. Celer, mrkev, petržel. Nakrájel a dal pomalounku na malinký plamínek vařit ve slané vodě s bobkovým listem, novým kořením a pepřem.

Pak jsem umíchal klíh, co jsem koupil dole v drogerii u pana Komínka.

Pěkně hustý, jak říkala babička, že musí být, aby to fungovalo.

Potom jsem si udělal z prkýnek takový můstek, vzal staré rohlíky a šel na balkon.”

Rodiče si nervózně poposedli a maminka se napila z tatínkovi sklenice.

“Na ten úzký skoleček, nad tím širokým prkýnkem, jsem nasypal rozdrobený rohlík a to prkýnko pomazal pořádně klihem. A schoval se dovnitř za záclonu. Bylo to úplně přesně, jak babička s dědečkem říkali.

Za chvilku se opravdu dva chytli. Taky vrabci. Jako v Praze za války.”

“Cože?” vypravil chraplavě ze sebe tatínek.

“Tak jsem to celé vzal domu. Zakroutil jim krkem, jako děda Hubela, když zabíjí holoubata. Spařil jsem je vařící vodou, oškubal, uříznul hlavy a pařátky. Vyvrhnul vnitřnosti. Bylo to snadný. Kolikrát jsem se na dědu Hubelu u toho díval. Pěkně jsem je opláchl a dal k té zelenině. Pak jsem, když byli měkký, oloupal masíčko. No a je to! Babička s dědou říkali, že sis na tom, mami, pochutnávala, až jsi se za ušima oblizovala.”

Manželé Horákovi, sinalí, dívají se na sebe. Maminka beze slova vstává. Obešla servírovací pult a u sporáku nadzvedla víko odpadkového koše.

Chvíli se dívala na chumáčky hnědých pírek, provazce střev a zastřené korálky očí, blikající mezi okrojky z mrkve a petržele.

Začala se smát a napřímila se.

“Drůbežářské závody Xaverov! Já se zblázním…”

“Ty holomku!” přidal se tatínek s hurónským chechotem. Vstal a vydal se do obýváku, kde z proskleného baru, ukrytého v obytné stěně, vyndal lahev vodky a napil se. “To snad není možný!”

Neděle se vydařila. Tatínek vzal Honzíka po obědě “pod lízátka” na fotbal.

Jen maminka celý večer, kdykoli tatínek pochválil ty “výborné ptáčky”, si dávala ruku před pusu.

Dobrou noc.

 

DOBRODRUŽSTVÍ S TANEČNICÍ

Pan učitel Antonín Karpíšek byl štěstím bez sebe.

Je jaro! Vlahý vánek ovívá špice smrků lesknoucí se zlatavě v polevě slunečních paprsků. Hedvička se usmívá běloskvoucími perličkami zoubků, které tak báječně kontrastují s hlubokou černí jejích hustých vlasů.

Rozhledna Tanečnice pne se před nimi vyzývavě.

“Stejně vyzývavě, jako se chová Hedvika,” pomyslí se pan učitel a zálibně pozoruje nožky třepotající se v neposedných tanečních figurách pod sukní posetou puntíky a dmoucí se béžovou halenku.
Po čtrnácti dnech, kdy se jejich známost vyvezla výtahem tělesných rozkoší do patra těch nejintimnějších zákoutí, slečna Hedvika, jako by se z řetězu utrhla. Až ji pan učitel, kterému se během posledních pár dnů splnily sny za posledních pár let, chvílemi krotil ba umravňoval…

“Ale opravdu jen chvílemi!” usmál se a zachytil rozjívenou Hedviku do náruče.

“Pojď,” políbil ji na rty, “pod rozhlednou, na sluníčku, si dáme něco k pití…”

Malinovka. Orosené pivo. Stoly a lavice zalité hřejivým dopoledním sluncem. Nikde nikdo, jen švitořící les a majestátní peň secesní rozhledny. Výlet ve všední den, kdy je ředitelské volno, z důvodu oprav na školní budově, to byl skvělý nápad. Teď ještě cestou dolů najít nějaké odlehlé místečko… Roztáhnout deku…

Pan učitel se uculoval.

“Pojď ke mě, broučku.” Přitáhl si dívku na klín.

Ruce nenechavé, nabité jarním elánem, bloudí semo-tamo. I v jednu chvíli, ucítí pan učitel, že milka jeho, nenatáhla si dnes v rozjívenosti mladické, spodního prádla!

Dlaň stoupá vzrušeně po žhnoucí kůži bělostného stehna.

Cíl prostopášný na dosah.

Chichotání do ucha Karpíškova, rozjitřuje mužné libido, jak sopka podmořská erupcí svou zrodu tsunami předchází.

Tu na rámě kantora dopadá dlaň a mohutně ho svírá…

“Ale… Podívejme! Pan učitel Karpíšek na výletě, no né! Holky, pojďte se podívat, kdo tu má dostaveníčko.”

Paní ředitelka, takto páně učitelova přísná velitelka, culí se buclatými tvářemi, zarudlými namáhavým výstupem z údolí. Za ní, uřícená squadra věrných přítelkyň, čeština-dějepis, hudební a výtvarná výchova a za exaktní vědy plahočí se matematika s fyzikou.

Obkroužili naši dvojici, jak hejno hladových supů, z posledních sil dýchající, mršinu.

“Podívejme na filutu!”

“I kýho výra!”

“Tě pic do čepice, ten se nám vybarvuje!”

Štěbetají a utahují sevření své smyčky…

“Nic ve zlém, kantůrku,” pokračuje paní řídící, “však je jaro! No, né, holky?”

Nadšeně přikyvují…

“Taky jste asi právě dorazili, no né? Jste nějací udýchaní… To chce tréning, holenku.”

Hedvika je opravdu zardělá a bouřlivého dechu.

Však právě ve chvíli, kdy dorazily ty furie, samotným ďáblem jistě vyslané, Toníkova ruka právě dosáhla cíle. Ba samotného středu terče! Přímo do černého.

Jak se však dívka lekla vpádu dam, pokusila se dostat tělo na klíně milce svého do, mravnost budící zdání, polohy. Tu zaklínila se ovšem jaksi, ruka páně učitelova na dosažené metě, vydati se na ústup nemoha.

Též Karpíšek počínal jeviti náznaky neklidu. Paže jeho počala se odkrvovati a zkroucena v křečovitém sevření, překvapivě silných Hedvičiných stehen, ztrácela cit v prstech i dlani.

Vysvobození však nepřipadalo v úvahu. Status quo, přikryt dosud nepovšimnut závojem široké dívčiny sukně, byl by při pokusu dosíci osvobození veřejně prozrazen, což by znamenalo nebetyčnou ostudu!

Panu učiteli se při té představě zatmělo před očima.

“No tak hrdličky,” dí však paní ředitelka a světlo naděje opět zahořelo, “necháme vás se cukrovat, no né?”

“Ty diblíku!” Štípla v křeči ztuhlého Karpíška do tváře. Výkřik doprovází salva smíchu přítomných dam.

“Vzhůru,” velí pak svému týmu a kyne hůlkou, jíž třímá v ruce, směrem k rozhledně.

Pan učitel s Hedvikou zvedli, v očekávání úlevy ze své trýzně, hlavy.

“Ale vida!” ozvala se pisklavým hláskem matematika s fyzikou. “Budete mít společnost…”

“Vskutku,” zvolala hudební a výtvarná výchova, “zdá se, že je to vaše matinka s panem otcem, pane učiteli. A vida vyšli si vycházkou s rodiči nastávající snachy. No není to hezké?”

“To bude rodinné setkání, no né? Haló, paní Karpíšková… Tady! Tady máte ty milence. No, né?”

Kdesi hluboko, hluboko v srdci páně učitelově, v těle zmučeném bolestí a mysli přetékající vztekem, se v tu chvíli zrodila temná, děsivě vulgární, v těchto místech a v této společnosti nikdy nevyslovená kletba…

 

CHLADIVÁ POHÁDKA ANEB KDEPA SE NÁM VZAL TEN ADVENT

To bylo tehdyvá, jak pán Bůh měl zas nějaký čásek lidi moc rád a ti mu zas na oplátku, vzdávali čest a slávu, drželi jeho přikázání v úctě a když už zhřešili, pro samou černotu svýho svědomí, častokrát se i snažili polepšit!

Inu dneskavá bychom řekli – divnej svět.

Ale oni se zas tak špatně neměli.

I pán Bůh se na tu svou čeládku díval se zalíbením a povídá si: “Zatrachtile, to se mi líbí, jak sekaj latinu, to se u toho posledního soudu ani nezapotím. Měl bych je nějak počastovat!”

Zavolal teda svýho jedinýho synka:
“Ježíšku, ty kluku ušatá. Já ti mám takovou radost, jak se nám ty lidičky k sobě i ke mně hezky maj a jak mně vzdávají čest a slávu a mají moje přikázání v úctě… Chtěl bych je nějak odměnit už teď, aby se vším tím radováním nemuseli čekat až na konec světa. Ty máš za týden narozeniny. Jdi a navštěvuj je. Raduj a vesel se s nima. A abychom i my tady na nebi viděli, že se ti dílo daří, rozviťte každej večír svíčku. Koukej se snažit holenku, ať je těch světýlek dole alespoň jako je tady u nás světel nebeskejch…”

Tak se milej zlatej Ježíšek sebral a se všema lidičkama, to se ví,že jich nebylo tolik co teď, se celý týden před svýma narozeninama radoval. A protože jeho maminka, panenka Marie, vypravila ho na cestu v růžovejch zavinovačkách, zapalovali, kdo se u toho ochomejtnul, tou milostí navštívení celý týden svíčky růžové.

Všichni byli tuze spokojení a rozhodli se svorně, i s Ježíškem, opakovat tuhle taškařinu co rok.

Ale toho se milej pán Bůh nenadál?

Příští rok, takhle čtrnáct dní před Ježíškovýma narozeninama, klepe někdo na dveře jeho světnice. A dovnitř se hrne archanděl Gabriel, posel boží, a že jako by taky rád na zem, poveselit se trochu s lidmi, jako ten Ježíšek.

Pán Bůh měl zrovinka mumraj s kupou lejster, co mu zvostala na stole vod těch trablí s dinosaurama, a tak moc nešpekuloval a řek, že teda jo.

Tak milej Gabriel, vzal na sebe fialovou komži andělskou a vydal se po světě. A z radosti, že tejden veselení se protáh na dní čtrnáct, svítili lidi svíčkama i pro toho Gabriela.

Teďkonc fialovejma skrzevá tu jeho komži.

Jenže nastojte, další rok se přiharaší ještě Michael, div svým mečem plamenným nezapálí tu boží kancelář.

A že když může Gabriel, že by i on chtěl na týden na svět… Co měl pán Bůh dělat, chudák! Povolil to.

Ale když se napřesrok ukázalo napřed světlo světloucí a v záři nebeský se přišoural s prosíkem Uriel, měl toho náš pán Bůh milovanej akorát tak dost.

“Tak podívejte se, milánkové,” zaburácel na tribuně tý archandělský schůze, co svolal ledva bylo po svátkách, “To by se hodilo cachtat se s lidmama po trachtacích a zapomínat na dílo! Co, chásko moje milovaná? To teda prrr! Odcamcaď pocamcaď… Abychom pro samý radování, nezapomněli na pracování!”

Musel se smát pod svoje boží fousy, když viděl protažené obličeje Rafaela a Metatrona, archandělů, co by bývali medle měli být na řadě. Ale pokračoval na oko v hromování.

“A vůbec, to by tak hrálo! Čtyři tejdny zábavy! Houby s octem, kam by to vedlo? To už by ani ty narozeniny našeho Ježíška neměly ten glanc! Žádný takový. Postit se budou, milánci, aby si pak tý pravý oslavy pěkně užili.”

Usmál se, napil se čaje z many nebeský, který si na schůzi přines v cibulákovém pucláku, co mu panenka Marie přinesla na památku z pouti na Hostýn.

“Ale abyste neřekli, že nemám uznání, nejenže na ty narozeniny bude slavnostní večeře, hodokvas se vším dobrým, co ten rok přinese do spíže, ale v noci navíc Ježíšek, všechny, co si to alespoň krapánek zasloužej, obejde a obdaruje nějakou tou maličkostí. Hm… a aby toho neměl moc, támhle svatej Mikuláš, co sem nakukuje zvědavě, přestože na archandělský schůzi nemá co dělat, donrvetr, mu s tím pomůže.”

Vod těch dob, je to jak řek. Ale na památku, na ty čtyři roky radování s Ježíškem, Gabrielem, Michaelem a Urielem, lidi zapalujou svíčky na adventním věnci. Jednu, dvě, tři fialkový a tu čtvrtou růžovou.

A milej pán Bůh se na tu záplavu světel se zalíbením kouká, a říká si:
“Ještě to s nima není tak špatný…”

 

INSPIRAČNÍ TEORIE

Pan profesor si promnul kořen nosu. Pomalu a opatrně se protáhl.

Znova se podíval na prázdný list papíru.

Kolikrát už začal?

Nepočítaně. Konec kapitoly už je hotov několik měsíců a začátek, který by byl důstojný tomu mohutnému finále…

Sebral ze stolu dýmku a sáhl do kapsy vesty pro sirky.

Malý Kryštůfek se zavrtěl v peřinkách a tiše zavrněl. Včera měl první narozeniny.

Pan profesor se usmál a položil dýmku zpět na stůl.

Edith snad usnula. Donutil ji jít si lehnout. Po třech dnech, tedy spíše nocích, které u malého, sužovaného horečnatou nemocí, takřka probděla.

Stejně bude psát dlouho přes půlnoc a když bude třeba, Kryštůfka jí zanese.

Dnešní noc už je miminko klidnější. Občas zachraptí nebo zakašle, ale už spí skoro tři hodiny.

Jen hlavně tiše!

Otočil se k oknu, na které zlehka dopadaly konečky březových větviček zmítaných listopadovou větrnou nocí.

Opatrně vstal, pomalu zatáhl závěsy a zase si sedl.

Zavřel oči a vnímal to ticho.

Viděl společenstvo jak bloudí hluboko pod horami v obřích nebezpečných jeskyních. Ještě o nich nepřátelé neví a oni neví o nepřátelích. A teď se musí stát něco… Něco co spustí lavinu událostí, která končí naprosto nevídaným zápasem… Mělo by to být něco… Něco…

Zavrzaly dveře.

Pan profesor sebou prudce cukl. Kryštůfek zakašlal a zavrtěl sebou.

Škvírou ve dveřích se protáhlo ladné tělo bílé kočky, která neslyšně přešla ke stolu a otřela se muži o nohy.

Ten se uvolnil, opřel se a znovu zavřel oči.

Kočka nahlédla do košíku s miminkem. Začichala s nataženým krkem. Vrátila se ke stolu a pružným skokem se vyhoupla na opěradlo křesla postaveného v mezeře mezi zdí a svítidlem, jež osvětlovalo jak psací plochu, tak i knihy čtenáře hovícího si případně v křesle. Natáhla tlapku a dotkla se hnědého plátěného stínítka lampy, která se zachvěla a s jejím rozkmitaným světlem se roztřásl v naprostém tichu celý pokoj.

A znova.

Kočka se protáhla a vysunula drábky, které se zaryly do čalounění křesla. Opět se napřáhla a tentokráte strčila do stínítka s vytaženými drápky.

Osnova tkaniny povolila a ostří projelo skrz. Drát, který obepínal rozpálenou žárovku a držel stínítko v požadované poloze sklouzl a vršek svítidla se zhoupl vpřed i s drápy zatnutými do tkaniny. Překvapené zvíře se odrazilo a následovalo svou tlapku.

Pan profesor vytřeštil oči.

Viděl kácející se lampu, na jejímž vršku seděla rozježená kočka s vyvalenýma očima, která se těsně před tím než vše dopadlo na dřevěnou podlahu odrazila a s provinilým umňouknutím zmizela za dveřmi.

Žárovka při dopadu na zem praskla.

Pan profesor s rukou přitisknutou na ústech zíral do tmy.

Ticho. Dlouhé čekající ticho. Dusné a tíživé…

Ticho tich, když se svět nadechuje k zaklení nad svým osudem…

A pak ten zvuk. Tichoučké něžné zavrnění…

A další, už ne tak tichoučké ani něžné…

A hluboký nádech a pak ryk a pláč, co rve uši a svírá srdce…

A zvuk kopajících nožek, jež se vysvobodily ze zajetí peřinky…

A závan vzduchu, který nesl zvěst, že zatímco Kryštůfek spal, jeho útroby pilně pracovaly…

A ryk a pláč, co rve uši a svírá srdce…

A ryk a pláč…

Když se pan profesor po dvou hodinách, nakonec úspěšného konejšení a uspávání svého potomka vrátil z manželčina pokoje, sedl si na židli a dlouze si mnul unavené oči.

Pak vstal, nasadil do lampy novou žárovku, zhasl velké světlo a zapálil si lulku. Odhrnul závěs. Hodnou chvíli stál a pozoroval konečky březových větviček zmítaných listopadovou větrnou nocí jak šlehají do skleněných tabulek okna.

Posadil se.

Položil dýmku do stojánku.

Vzal do ruky pero a na čistý list papíru začal psát příhodu u studně v Morii.

Jan Krucký

Jan Krucký

(* 1971, Praha - † zatím nejisté)

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít