Dávno, pradávno tému…

anachronism02

Vzhledem k tomu, že včera tomu bylo přesně 235 let ode dne, kdy byla dobyta Bastila, připadá mi jako vhodné se právě dnes ve svém seriálu začít věnovat problematice psaní fantastiky v historických kulisách. Tedy jedná se fakticky o varianty uvedené v jednom z předchozích článků pod body 3 a 4 – kdy autor jako svět, ve kterém se jeho příběh odehrává, použije (opět) náš reálný svět.

Ovšem tento svět už nikoli v současnosti, případně ve velmi blízké budoucnosti, která je ale našemu současnému světu ještě natolik podobná a tedy čtenářům pochopitelná bez toho, aby bylo nutné jim cokoli o tomto světě příliš vysvětlovat, ba dokonce ani v relativně nedávné minulosti (kterou si většina potenciálních čtenářů pamatuje z vlastní zkušenosti a tudíž jim opět není třeba takovýto svět příliš vysvětlovat), ale v minulosti mnohem vzdálenější – takové, kterou si valná většina jeho potenciálních čtenářů či dokonce potenciální čtenáři všichni už nepamatuje a ani pamatovat nemůže.
Tedy připustíme-li, že Metuzalémové, Ahasverové, Draculové, Eliny Makropulos, hrabata ze Saint-Germain apod. jsou pouhými literárními postavami, nikoli našimi možnými čtenáři – ovšem i pokud by podobné neuvěřitelně dlouhověké či přímo nesmrtelné osoby reálně existovaly (a měly by chuť si přečíst právě naše literární dílo, což samozřejmě taky není jisté), zcela jistě by mezi našimi potenciálními čtenáři tvořily maximálně nějaké velmi malé zlomky promile. Takže prozatím můžeme od existence takovýchto bytostí v klidu odhlédnout.

Možnost použití libovolné minulosti coby světa, do kterého autor svůj příběh zasadí, nejspíš velmi uvítají všichni milovníci historie jako takové, a zejména pak velcí fandové určitého velmi konkrétního historického období.
Do jakékoli historické doby lze pochopitelně zasadit příběhy sci-fi, fantasy i hororové, stejně tak jejich hrdiny i všemi vedlejšími postavami mohou být jak výhradně lidé, tak také se v příběhu mohou vyskytovat větší či menší množství různých ne-lidských či „ne až tak úplně lidských“ bytostí a entit.
Asi nejobvyklejším žánrem z tohoto „soudku“ je historická fantasy, vyznačující se zpravidla tím, že část postav nejsou „úplně lidé“, poměrně oblíbený je i horor zasazený do historických kulis – zvláště některá historická období jsou považována za obzvláště vhodnou „kulisu“ pro hororový příběh, např. viktoriánský Londýn se v tomto ohledu začíná stávat až trapným klišé, takřka stejně oblíbená začíná být poslední dobou i Druhá světová (náckové jako superzlouni jsou prostě „těžce cool“, že).

Ať již ovšem autor píše jakýkoli žánr a jako hlavní či vedlejší postavy v jeho příběhu vystupují lidé či libovolní „ne-lidé“, první a základní věcí pro úspěch je dobré zvládnutí reálií. Jak už bylo dříve řečeno, co že se to uvádí v Pravidle 6 a Pravidle 9, autor vždy musí o světě, o kterém píše, vědět daleko více než čtenáři tohoto jeho díla. A vzhledem k tomu, že u historické fantastiky lze předpokládat, že nezanedbatelnou část čtenářů budou tvořit přinejmenším amatérští milovníci historie (či aspoň toho kterého v knize použitého konkrétního historického období), ne-li rovnou profesionální historikové, autoři snažící se ji psát to nemají a ani nikdy nebudou mít jednoduché.

Jak již radí Pravidlo č. 8, není zrovna dobrým nápadem začínat svou spisovatelskou kariéru zrovna historickou novelou či románem, ba dokonce i krátká povídka zasazená do určitého konkrétního historického období může být pro začínajícího autora docela riskantní. Lze pochopitelně říci, že úplně to samé platí též pro fantastiku zasazenou do historických „kulis“.
I pokud jste velkými fandy určité historické epochy nebo události, v případě, že se rozhodnete zasadit svůj příběh právě do tohoto historického období, musíte být velmi opatrní, abyste si na reáliích „nevylámali zuby“.
Znát z dotčeného historického období dokonale pouze data historických událostí, jména a podrobné životopisné údaje je opravdu velmi málo. Pro to, aby vaše dílo za něco stálo, si musíte totiž zjistit daleko více informací, než byste možná vůbec čekali a dovedli si představit.

Jen tak namátkou – třeba pokud jde o odívání a další úpravu zevnějšku, musíte znát velmi dobře nejen módu té které doby co do stylu a střihu oděvů i obuvi, účesů, šperků či třeba vybavení domácností, ale také to, které materiály mohly být v této době vůbec používány pro výrobu čehokoli i nakolik byl kterýkoli tento materiál vzácný, tedy které společenské vrstvy jej mohly používat běžně, které výjimečně a pro které byl zcela nedostupný, takže jej nemohly používat vůbec. Např. takový prostý evropský rolník nosící ve 12. století bavlněnou košili je zjevný nesmysl.
Stejně tak je velmi dobré si zjistit, ve které době se staly široce používanými užitkovými kovy např. mosaz, alpaka nebo hliník – opět, domkář nebo drobný řemeslník vlastnící pár kousků alpakového či mosazného nádobí v polovině 19. století je dosti věrohodný, zatímco ve století 14. je pěkným nesmyslem. A kdokoli (bez ohledu na jeho bohatství a moc) vlastnící hliníkové příbory nebo nádobí dříve než na konci 19. století je naprostou blbostí, přičemž před První světovou by takovýto vlastník mohl patřit pouze ke středním až vyšším vrstvám a ještě ke všemu spíš k lidem dosti nonkonformním až výstředním – a ani před Druhou světovou by k úplně chudým patřit nemohl. Vypráví se historka o jistém asijském monarchovi vládnoucím na konci 19. století, který při recepcích, kdy chtěl opravdu udělat dojem na evropské a americké diplomaty, zásadně podával jídlo na hliníkovém nádobí a nechal své hosty používat hliníkové příbory, protože v té době byla ještě technologie výroby hliníku natolik nákladná, že hliníkové příbory a nádobí byly daleko dražší než nádobí a příbory zlaté a stříbrné – a dotyčný jejich používáním zkrátka snobsky předváděl, že “on na to má”.

A když už jsme u stolního nádobí, tak ještě větším kamenem úrazu je pak samo jídlo – Jiří z Poděbrad pochutnávající si na rajčatech nebo Karel IV., jehož oblíbenou lahůdkou jsou brambory s máslem, ukazují pouze na to, že autor už na základní škole při dějepise nejspíš skoro pořád spal. (Ovšem jen tak mezi námi, Otec vlasti měl jako svou oblíbenou pochoutku – věřte tomu nebo ne – chleba s máslem!)
Nejde však pouze o to, kdy se která potravina dostala do Evropy, ale také kdy se začala běžně využívat. Např. již zmíněné brambory se sice dovezly z Ameriky už na přelomu 15. a 16. století, ale až do přelomu 18. a 19. století se pěstovaly výhradně v botanických zahradách spíše coby kuriozita, ale rozhodně ne k využití na jídlo – daleko častěji se používaly jejich květy jako dekorace (s oblibou si bramborovými květy zdobil oděv třeba „král Slunce“, tedy Ludvík IV.).

Další věcí je také obvyklý jídelníček a vůbec běžný způsob stravování v různých dobách, ba i v té stejné době v různých společenských vrstvách. Málo lidí např. ví, že až do počátku průmyslové revoluce lidé jedli větší jídlo pouze dvakrát denně – v poledne a večer, zatímco snídat se příliš nesnídalo (dodnes je to patrné v některých jazycích, např. ve francouzštině se oběd řekne „déjeuner“ a snídaně je „petit déjeuner“, tedy v překladu vlastně „malý oběd“, stejně tak i v anglickém pojmu „breakfast“ vidíme slova „break“ – pauza, přestávka a „fast“ – rychlý, rychle). Přísloví „snídej sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři daruj nepříteli“ tedy není žádná moudrost našich dávných předků, ale způsobem života relativně novým. Taková ta bohatá „klasická anglická snídaně“ je vlastně vynálezem 19. století a jako první se tento způsob života široce rozšířil coby běžný standard ve vyšších a středních vrstvách (tedy u lidí, kteří nemuseli brzo ráno vstávat na pole ani do továrny, ale pokud vůbec pracovali, tak jako úředníci, advokáti, soudci, bankéři apod.) viktoriánské doby, a to především v západní Evropě – a kupodivu také v Rusku.

U nás jsme totiž měli trochu smůlu kvůli tomu, že “starej Procházka”, tedy císař Franz Josef, byl ranní ptáče a tak nutil úřednický aparát celé monarchie pracovat od sedmi, nejpozději od osmi ráno – což se jaksi s bohatou snídaní trochu vylučuje. (Zcela mezi námi, škoda, že ani při zavrhování všeho rakouského za První republiky jsme se ve věci začátku pracovní doby neinspirovali Anglií a Francií, ba dokonce ani komunisté, kteří jinak ve kdečem razili heslo “Sovětský svaz náš vzor”, se za celých těch 40 let své vlády nesnažili upravit životní rytmus “pracujícího lidu” podle toho, co bylo běžné v Moskvě a dalších velkých ruských městech, kde se i za bolševického režimu v úřadech, kancelářích, obchodech a školách začínalo od devíti a v továrnách od sedmi, občas i od půl osmé či osmi.)

Taktéž se příliš neví, že hladomory byly způsobované prakticky výhradně válkami, sem tam i velmi drastickými neúrodami (které nastaly kvůli prudkému ochlazení klimatu v době před Třicetiletou válkou a o něco slabší vlna několika po sobě jdoucích velmi deštivých a chladných lét, které dobré úrod obilí taky moc nepřály, se Evropou přehnala – jako následek výbuchu jedné sopky – těsně před vypuknutím již zmíněné Velké francouzské revoluce), zatímco v dobách mírových a s normálním klimatem i dosti obyčejní lidé (služky, pacholci, tovaryši apod.) měli jídla vcelku dost a poměrně slušného – je např. doloženo, že už ve 14. století bylo v pražských cechovních řádech stanoveno, že učedníci a tovaryšové nesmějí dostávat k jídlu lososa častěji než 2x týdně.

Rovněž si při líčení hostin plno autorů neuvědomuje, že až do přelomu 16. a 17. století i velmi movité vrstvy čerstvé ovoce konzumovaly v podstatě pouze v době jejich vegetačního období (tedy u nás ve střední Evropě vlastně jen v létě a začátkem podzimu), zatímco v zimních a jarních měsících se i na šlechtických a královských dvorech jedla či připravovala jídla v podstatě výhradně z povidel, džemů a sušeného ovoce. V době renesance začala u šlechty móda zakládání tzv. „oranžérií“ na jejich zámcích – jednalo se de facto o vytápěné skleníky, ve kterých se pěstovaly citrusové plody, zvláště pomeranče, právě pro jejich hostiny.
Je ovšem třeba si také uvědomit, že ovoce a zvláště pak zelenina nebyly potraviny vyššími vrstvami zrovna příliš oblíbené, takže představa středověké šlechtické hostiny, kdy se stoly prohýbají mísami s ovocem a zeleninou, je dost nesmysl. Vyšší vrstvy byly ochotné jíst syrové především exotičtější ovoce, to obyčejné (jablka, hrušky apod., a to ať syrové nebo sušené) daleko raději použily jako suroviny pro všelijaké sladkosti, koláče, dorty, perníky a vůbec všemožné cukroví, a pak je také jedly poměrně hojně rozvařené v ovocných polévkách či různých sladkých omáčkách k masu (stačí se podívat do kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové – viz oblíbené povidlové či perníkové omáčky).
Syrovou zeleninu pak vyšší vrstvy už vůbec příliš nekonzumovaly (snad občas byly módou některé druhy jako třeba v 17. století rajčata a papriky, protože to byla „exotika“ z Nového světa, kromě toho byly považovány za ovoce a nikoli za zeleninu) a běžnější zeleninu (mrkev, zelí, kapustu apod.) v podobě vařené nebo dušené (syrovou mrkev či zelí ve středověku nejedl prakticky nikdo) či luštěniny pak „lepší lidé“ nejedli už vůbec, jelikož takovéto věci byly považované za „sprosté jídlo pro chudáky“. Proto také boháči a šlechtici velmi často trpěli dnou, vzniklou nadměrnou konzumací tmavého masa, zvláště zvěřiny, a totální neochotou konzumovat cokoli, co proti dně působí jako jistá prevence.
V této souvislosti je třeba zajímavé, že Velký Inkvizitor Michelle Ghislieri byl zvolen papežem především proto, že se kardinálové nebyli schopni dohodnout na rozumném kandidátovi a tak zvolili jeho s tím, že už je dost starý a prý i nemocný, takže za chvilku umře, a oni se mezitím dokážou dohodnout na někom lepším – ovšem on (přijal jméno Pius V. a mezi námi byl tedy dost velká svině) jim zatraceně vypálil rybník, jelikož nejen, že vesele žil ještě pěkných pár let, ale ke všemu v plném zdraví a k tomu měl i zatraceně dobrou fyzičku, takže levou rukou zvládal věci, které dělaly problém o půl generace až generaci mladším kardinálům. A to všechno bylo způsobeno patrně zvláště tím, že to byl velký asketa, takže se stravoval na tehdejší dobu přímo „skandálně“ – k snídani si dával zpravidla tvaroh nebo sýr s tmavým pečivem a nějakým ovocem (v Itálii jsou dvě sklizně citrusů ročně), téměř nejedl zvěřinu ani tučné maso, ale zato hodně konzumoval ryby, taky několikrát týdně jedl dušené zelí, hrách či čočku, pohankovou nebo jáhlovou kaši apod., pravidelně pil kefír nebo podmáslí, zatímco alkohol (v podstatě výhradně v podobě vína, často i ředěného vodou) pil zpravidla tak jednu až dvě skleničky po večeři… prostě každý dnešní dietolog by z něj byl přímo nadšený. Ve své době byl ovšem „fakt divnej“.

A takto by se dalo pokračovat – je třeba si zjistit, kdy začalo být běžné jíst věci, které považujeme dnes za úplně obyčejné, tedy co já vím kedlubny, ředkvičky, okurky či pažitku, ba dokonce i ten obyčejný rohlík s máslem (používat máslo k mazání na pečivo si až do počátku 20. století mohli dovolit pouze lidé bohatí, přičemž rohlíky jako takové se začaly péct až jako připomínka vítězství nad Turky u Vídně), odkdy se běžně pije čaj, káva nebo čokoláda, které koření je v Evropě vlastně domácí a naopak z toho ostatního, dnes obvykle užívaného co se kdy do Evropy dostalo, jak to bylo v té které době drahé a co tedy používali k ochucování jídel lidé předtím, než se to do Evropy dostalo, čím kořenili svá jídla ti, pro které bylo příliš drahé, atd. atd.
Další kapitolou je i samo stolování – takový císař Zikmund („liška ryšavá“), Přemysl Otakar nebo dokonce svatý Václav s příborem je pochopitelně hovadina první velikosti.
To samé je samozřejmě Jan Žižka nebo Prokop Holý, který si po vyhrané bitvě zabafá z dýmky – chce-li se někdo zcela znemožnit, neměl by ve své historické povídce jakéhokoli žánru rozhodně na podobnou scénu zapomenout!
Ovšem pozor, takový Rudolf II. nebo Albrecht z Valdštejna by si už zakouřit mohli, ovšem pouze výjimečně, někde v soukromí a potají, zatímco kouřící žoldáci za třicetileté války jsou totální pitomost – naproti tomu ale vojáci v době americké Války za nezávislost, stejně jako příslušníci revolučních vojsk Francouzské republiky i Napoleonovy armády byli ve své valné většině kuřáci, kouřili ale výhradně dýmku, nikoli cigarety (ty byly vynalezeny až na konci 19. století).

Z těchto pár namátkových příkladů je tedy vidět, že pokud se chce někdo pustit do fantastiky zasazené do reálných historických kulis, není to právě snadné.
A pokud bychom ještě brali v potaz možnost existence všelijakých těch Ahasverů a Makropulos, tedy že by se naše knihy mohly dostat do rukou i osobám, které tu kterou dobu samy zažily a tedy si ji velmi dobře pamatují, možností, jak se před svými potenciálními čtenáři zcela znemožnit, máme opravdu hodně.

Je zde ovšem jedna elegantní metoda, jak z tohoto problému poněkud „vybruslit“ – o té ale zas někdy příště.
Jistou nápovědou (jak asi tak “na to”) může být sám název tohoto článku – ti znalejší určitě postřehli, že se jedná o citaci z filmu Tajemství hradu v Karpatech, těmito slovy začíná proslov „vyšnovlkodlackého Homéra“, jinak dědečka hostinského, u něhož se ubytoval hlavní hrdina, hrabě-tenorista, používající umělecký pseudonym „Il Contecanto“, takže možná už tuší, o čem bude řeč příště.

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

JUDr. Scarlett Rauschgoldová (původní profesí právnička se specializací na mezinárodní a evropské právo) je v Československém fandomu (kterému několik let i předsedala) známá zpravidla jako Darth Zira. Dlouholetá porotkyně Ceny Karla Čapka a svého času i spolueditorka sborníků Kočas. Jako fanynka Hvězdných válek organizovala několik literárních soutěží s tematikou fan-fikcí z tohoto světa. Možná částečně z nostalgie, protože svou autorskou dráhu začínala právě Star Wars fan-fikcemi, od kterých rychle přešla k „obecné“ sci-fi a fantasy. Její povídky se objevovaly nejdříve na netu (Palmknihy, Sarden), posléze i v tištěné podobě, např. v několika číslech Časopisu Mensy ČR, ve sbornících Ježíšku, já chci plamenomet (roč. 2004, 2005 a 2008), Kočas (roč. 2009 a 2011), Cena Fantázie 2006 či Žoldnéři fantasy: Tango s upírem. Více než deset jich odvysílal i Český rozhlas na stanici Leonardo v pořadu Nula jednička. Od roku 2007 se věnuje také sestavování a vydávání povídkových antologií z žánru fantastiky, prozatím vyšly Černé sny aneb příběhy na nedobrou noc (2007), Technokouzla aneb příběhy z jiných světů (2008), Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly (?) (2009) a Jinosvěty aneb (ne)skutečné příběhy (2011). Nějakou dobu spolupracovala se sci-fi přílohou Sarden internetového listu Neviditelný pes a nárazově též s časopisem XB-1 (dříve Ikarie) a pět let vedla společenskou rubriku Rozcestník (dříve Bulvár Alfa Ralfa) v časopise Pevnost, kam občas přispívala také reportážemi z conů (srazů fanoušků sci-fi a fantasy). Na těchto akcích se s ní lze velmi často setkat i jako s přednášející. Rovněž se zabývá překládáním, nejvíce z angličtiny, ruštiny a slovenštiny, mimo odborných textů a kratších povídek přeložila do češtiny sci-fi román Poslední pozemšťanka.(vyd. 2014), fantasy Bratislavská bludička (vyd. 2015) a román Jamese Lucena Star Waes: Háv klamu (vyd. 2007). V roce 2015 vydala výbor svých povídek pod titulem Non serviam.

Mohlo by se vám líbit...

komentáře 4

  1. Jiří Zais Jiří Zais napsal:

    Chtěl bych poděkovat autorce za poměrně hluboký rozbor stravovacích návyků v historii. Musím jí dát za pravdu, že při popisování historických situací, kdy se postavy věnují jídlu, je velmi složité trefit se do doby a zvyků. S pozdravem Jiří Zais

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít