Sdílet

Autor Miloš Krmášek · Publikováno 19.6.2016 · Aktualizováno 9.9.2016

„Matěji.“

Zaslechl jsem odněkud své jméno, právě když jsem snídal. Asi se mi to jen zdálo, usoudil jsem, protože to znělo jako ze záhrobí. Po chvíli se ale Matěji ozvalo znovu. Muselo to být za oknem. Vyběhl jsem ven, bydlíme v přízemí. Ale tam na mě zírala jen liduprázdná ulice. Při třetím zvolání už mi bylo jasné, odkud zvuk vychází. Z počítače na stolku vedle okna.

Počítač byl ale vypnutý.

Málem mě to ani nepřekvapilo. V době, kdy adresná reklama vynalézá stále účinnější způsoby, jak se vetřít člověku do soukromí.

„Pusť si mě.“

Jaké pusť si mě? Co to má znamenat?

Zapnul jsem počítač. Na monitoru se objevila moc krásná holka a usmívala se na mě.

„Ahoj Matěji,“ řekla, jako by patřila sem do tohoto bytu.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se jí a nemohl od ní odtrhnout oči.

„To ti všechno vysvětlím,“ zvážněla. „Jsi sám doma?“

„Jsem. Naši odjeli na dovolenou do Chorvatska,“ prozradil jsem. „Tak mi řekni, odkud ses vzala v mým počítači.“

„Víš, kdo jsem?“

„To teda netuším,“ já na to.

„Nevím, jestli to pochopíš.“

„Co si o mně myslíš, nejsem blbej.“

„Jsem tvá budoucí žena,“ řekla s naprosto vážnou tváří.

„A to ti mám věřit? Vždyť je to nesmysl.“

„Proč bych ti lhala, nemyslíš?“

„Tak dobře, jsi moje budoucí žena… A co já s tím?“

„Matěji, řekni mi pravdu, líbím se ti, viď.“

„No, jsi pěkná holka, to je pravda. Líbíš se mi, fakt jo.“

„A byl bys schopnej pro mě něco udělat? Pomoct mi?“

„Třeba jo. To se uvidí. Ale prozraď mi, odkud se mi tady zjevuješ?“

Ona byla vážně hrozně moc hezká, taková přirozeně krásná. Asi i můj typ. Určitě můj typ. Docela jsem po ní najednou zatoužil.

„Řeknu ti to, ale musíš to přijmout tak, jak to je. Souhlasíš?“

„Jo.“

„Já neexistuju doopravdy. Jsem zdigitalizovaná.“

„Páni. To jde bejt zdigitalizovanej?“ Vypadal jsem teď tuze udiveně.

„Tehdy to šlo. Ale jen krátce, než to z humanitárních důvodů znemožnili.“

„Hm. A kdo tě zdigitalizoval?“

„Můj manžel,“ řekla a dívala se mi upřeně do očí.

„Manžel? To jako… chceš říct…? – A proč to udělal?“

„Víš, ono to je moc složitý. Prostě protože byl kretén. Promiň, ale ty s tím nemáš nic společnýho. Tobě je přece… Kolik ti je?“

„Patnáct.“

„Tak vidíš. Tobě je patnáct a jemu bylo o třicet jedna let víc. Čtyřicet šest.“

„A kolik je tobě, jestli se smím zeptat?“

„Mně je osmnáct, jsem stejná generace jako ty. Byla jsem tehdy pitomá, vzít si takovýho, no… starýho páprdu.“

„On už nežije? Mluvilas o něm v minulým čase,“ vrtalo mi hlavou.

„Kdepak. Už několik tisíc let. Od tý doby tě pořád hledám. Všude možně. Ale neboj se. Je mi pořád osmnáct. Protože jsem takhle zakonzervovaná. Matěji, měl jsi už někdy holku?“

„No, měl.“

„Ale myslím opravdovou. Nebo jen na počítači?“

„Spíš na počítači,“ přiznal jsem se.

„To nevadí. A chtěl bys mít mě, víš, jak to myslím? A nebo třeba taky doopravdy? Jmenuju se Monika.“

Pokýval jsem hlavou.

„Co říkáš?“

„Chtěl bych tě.“

„A pomůžeš mi?“

„Myslím, že pro tebe udělám cokoli.“

„Jsi dobrej kluk. Jedině ty mi můžeš pomoct. Tak víš co? Posloucháš mě?“

„Poslouchám.“

„Teď všechno, co jsme si povídali pěkně napiš a dej na facebook. Všechno, i o tom kreténovi, kterýho jsem si vzala. Jsme přece oba dva, ty i já, facebooková generace? Svedeš to?“

„Samozřejmě. Ale pořád nevím, Moniko, jak tě můžu, zachránit? Slibuju ti, že nezaváhám před ničím.“

„Je to úplně jednoduchý. Musí se v každým případě zabránit mýmu osudovýmu sňatku, chápeš to?“

„Asi moc ne.“

„Musíš ho zabít. Zabil jsi už někdy někoho?“

„Ne.“

„Nevadí. Přemejšlej o tom, jak. Umíš plavat?“

„Neumím.“

„Tak běž k řece, Matěji. A přemejšlej. Moc o tom přemejšlej, Věřím ti.“

***

„Dočetl jsi až do konce?“

„To byl magor, co. Podívej se ještě, Terezo, kolika lidem to rozeslal. Kolik měl přátel?“

„Jenom jednoho. Mě. – Tomáši, ale takhle o něm nemluv. Vždyť nevíš, jak bys reagoval ty. V týhle situaci.“