Cestou do Čchi

Confucius

V půl čtvrté se Nguyen Van Minh podíval na hodinky, pak odložil knihu a zamával na staříka, který se právě kousek od něj lopotil s nějakou bednou.

„Hej, dědo! Položte tu krabici! Máte nárok na pauzu!“

„Děkuju, pane Nguyen, ještě, že vás tu máme, člověk v tý dřině úplně zapomene na čas.“

Van Minh si staříka pozorně prohlédl. Byl tu teprve krátce a ještě nikdy neměl čas si s ním pohovořit.

„Posaďte se, dědo. Cigaretu?“

„Kdepak cigaretu, pane Nguyen, já jsem chabrus na plíce, to víte pětasedmdesát roků na krku…“

Van Minh chápavě pokýval hlavou. Bylo mu sice teprve kolem čtyřicítky, ale také už někdy cítil, že všecko není tak snadné, jak tomu bývalo.

Stařík usedl na bednu a podíval se na knížku vedle Van Minha.

„Copak to čtete, pane Nguyen?“

Van Minha otázka potěšila.

„To je moc pěkná věc, dědo, klasika, Konfucius, slyšel jste o něm někdy?“

Stařík se krátce zamyslel:

„To je nějakej ten básník, jak se podle něj teď jmenuje to náměstí, ne?“

„Básník taky, ale hlavně filozof a státník. Moc schopný politik to byl.“

„Aha, a copak píše ten váš politik?“

„On není ani tak náš, jako spíš čínský, ale u nás si ho taky moc vážíme… Mám vám něco přečíst, dědo?“

„No, proč ne, pane Nguyen, jestli to nebude v tý vaší hatmatilce…“

Van Minh se zasmál, otevřel knížku a začal číst nahlas:

„Cestou do Čchi spatřil Konfucius ženu, která plakala na hrobě. Když se jí zeptal, proč pláče, odpověděla:

„Mého tchána sežral tygr, potom i mého manžela, a teď postihl stejný osud i mého syna.“

„Proč jste se nepřestěhovali?“ ptal se jí Konfucius.

„Protože zdejší vláda neutlačuje lid.“

Konfucius byl její odpovědí velmi dojat:

„Hle, moji žáci, více nežli tygra bojí se špatné vlády!“

Van Minh se odmlčel.

„Hm, to je pěkné, pane Nguyen. Ale nebyl ten Konfucius přece jenom spíš básník? Politici většinou tak chytrý věci neříkaj.“

Van Minh se zasmál.

„To je pravda, dědo. Zajímáte se o politiku?“

Stařík pokrčil rameny.

„No, jak se to vezme, pane Nguyen. K volbám chodím, to jako jó, ale jinak…“ rozhodil rukama.

„Co jinak?“ vyzvídal Van Minh.

„To je těžký, pane Nguyen,“ povzdechl si stařík. „Víte, já volil poprvé už skoro před šedesáti lety, ještě v minulým století, v dvaadevadesátým roce. Tenkrát tu byla taková strana, ódées se jmenovala… To víte, byl jsem mladej, plnej ideálů, a oni slibovali, jak prej z nás udělaj ekonomickýho tygra, tak jsem je volil… a byla to radost… vyhráli jsme na celý čáře…“

Staříkova tvář se při té dávné vzpomínce jakoby rozzářila.

„A co, dědo, byla to dobrá vláda?“

„No, ani moc ne, pane Nguyen, víte, rozdělili republiku, rozjeli takovej experiment s privatizací, ale vlastně to byl hlavně tunel, kterým odtekly z republiky stovky miliard, hodně politiků z tý strany si nahrabalo, ale jinak…“ stařík rozhodil rukama.

„No jo, politici často zklamou,“ řekl Van Minh. „Koho jste volil pak?“

„No, já jsem volil zase tuhletu odées, protože měli takový pěkný heslo: Dokázali jsme, že to dokážeme!“

„Ale vždyť to nedokázali?“

„No, to sice né, ale… ono zvládnout ten přechod od řízenýho hospodářství k volnýmu trhu nebylo nic jednoduchýho… „

„Oni to snad někde jinde ve světě nezvládli?“

„Ale tak všude to nakonec zvládli, ale mohlo to bejt třeba horší…“

„Aha… takže jste je volil znova a napodruhé už to dokázali?“

„Co?“

„No, já nevím… To!“ zasmál se Van Minh.

„No, vlastně taky ne, narostl státní dluh, hospodářství kleslo do mínusu, navíc se provalilo, že jejich pohlaváři maj ve Švýcarsku tajný konto, že vozej stovky milionů jen tak v kufru auta přes hranice a že maj mrtvý sponzory a…“

„Počkejte, dědo, jak mrtvý sponzory?“

„No, oni dostávali nějaký miliony na kampaně jako od nějakejch lidí a pak se ukázalo, že ty lidi jsou dávno mrtvý, asi byli vymyšlený… no byla to ostuda, ta vláda se rozpadla už za dva roky a byly nový volby.“

„Aha. No a koho jste teda volil pak?“

„No, já jsem volil zase tuhletu ódées.“

„Zase tu samou?“

„Jo, ale ona se ta strana očistila od některejch špatnejch lidí…“

„Jasně, od těch, co vozili ty peníze a vymýšleli sponzory.“

„No… to vlastně ani né…“

„Tak od koho?“

„No, byla tam taková parta nesympatickejch lidí, co tvrdili, že by měl šéf tý strany rezignovat a… tak ty teda jako vyhodili…“

„Oni vyhodili ty, který chtěli tu stranu očistit?“

„No… vlastně jo, ale oni spáchali ten… sarajevskej atentát…“

„Počkejte, dědo, sarajevský atentát, tím přece začala první světová válka…“

„No, jasně, ale ten šéf tý strany říkal tý jejich snaze o jeho odvolání sarajevský atentát, protože byl zrovna v Sarajevu, když ho chtěli odvolat…“

„Ještě že nebyl třeba v Hirošimě!“ zasmál se Van Minh, ale stařík jen trochu zkřivil tvář. „Ale pak už jste je, dědo, doufám, nevolil?“

„Ale to víte, že volil, ona totiž ta ódées vyhlásila mobilizaci…“

„No teda! To jako povolali brance a záložáky do armády a dali jim ostré náboje?“

„Ale né, to bylo jenom jako na plakátech, jako aby se mobilizovali lidi a volili je, protože tvrdili, že kdyby vyhráli socani, tak se spojej s komunistama a to by byla hrůza, kdyby se komunisti takhle dostali zase nahoru…“

„A jak to dopadlo?“

„No, vyhráli socani.“

„A spojili se s komunistama?“

„Ale né, spojili se s ódées.“

Van Minh se rozesmál:

„To si vymýšlíte, dědo!“

„Nevymýšlím, dali jim místa v parlamentu a různejch podnicích a ódées je za to nechala osm let vládnout.“

„No ti vás teda vyšplouchli! Ale pak už jste je snad nevolil?“

„Ale volil… Totiž, on ten jejich starej šéf odešel…“

„Vyhodili ho…“

„Ale ne, oni se domluvili s komunistama a udělali z něj prezidenta.“

„Cha-ehm,“ zakuckal se Van Minh.

„Ale ten novej šéf ódées byl už od pohledu takovej sympatickej, lidovej, přímočarej a férovej člověk!“ bránil se stařík.

„A ten vyhrál volby?“

„Nevyhrál, ale koupili si dva poslance od socanů a díky tomu sestavili vládu.“

„To ale není moc fér…“

„To sice né, ale oni chtěli zabránit hospodářský krizi.“

„Chápu, ta musela být po vládě těch socanů velká.“

„No, to ani né… Oni ty socani měli sedmiprocentní hospodářskej růst…“

„Sedm procent? Poslyšte, dědo, to z vás ale ty socani udělali hotovýho ekonomickýho tygra!“

„To jako jó, ale za těch osm let zadlužili stát o šest set miliard!“

„Aha, a ten váš rovnej férovej chlap vás oddlužil?“

„Ale ne, ten nás zadlužil o dalších šest set miliard, ale zvládnul to za tři roky. Navíc jezdil na dovolený s různejma lobistama a tak…“

„Tak jste s ódées jednou provždycky skončil!“

„Ale kdepak! On tam nastoupil novej šéf…“

„Nechte mě hádat: rovnej, férovej, upřímnej…“

„Jo, jo… a pak měli takovýho sympatickýho primátora…“

„Ten zas byl určitě přímočarej a lidovej…“

„No… a taky byl horolezec!“

„Á, to je v politice důležitý! Jak to s nima dopadlo?“

„No… ukázalo se, že sestavili nejzkorumpovanější vládu v historii… Ten primátor musel pryč, poněvadž ho řídil nějakej podnikatel…“

„Hele, dědo, víte co? Já mám takový zlý tušení: že vy jste pak zase volil ódées?“

„No, volil, on se tam totiž objevil novej primátor…“

Van Minh najednou propukl v takový řehot, že se až prohýbal v pase.

„Promiňte, dědo!“ kničel smíchy. „Nezlobte se na mě! Já za to fakt…!“ a chechtal se, až mu tekly slzy z očí.

„Uf!“ řekl asi po dvou minutách, kdy se mu konečně povedlo se utišit. „Vy jste mi teda, dědo, dal!“

Pak se podíval na hodinky.

„No, nedá se nic dělat, dědo! Povídal bych si s vámi klidně dál, ale je po pauze, musíte se zase pustit do práce! Ale, poslouchejte, za to, jak jste mě dnes rozesmál, vyložte ještě ten poslední kontejner, novej už nezačínejte a běžte klidně domů dřív. Já vám nechám na vrátnici propustku!“

„Děkuju moc, pane Nguyen, to je po letech poprvé, co půjdu domů za světla!“

Van Minh poplácal staříka po rameni, vzal si knížku a vydal se k vrátnici. Byl pátek a to chodil domů vždycky ve čtyři, protože v šest měli tradiční sraz s kamarády v jedné pivnici na Konfuciově (dříve Václavském) náměstí. Už se těšil, až jim bude u pomerančového piva vyprávět o tomhle bláznivém staříkovi.

Jestlipak měl s sebou Konfucius na cestě do Čchi někoho, kdo za celou cestu vůbec, ale vůbec nic nepochopil? napadlo Van Minha. Někoho, kdo pořád a pořád dokola dělá jednu a tu samou chybu, tak dlouho, než…

Ohlédl se za staříkem a na chvilku mu všech těch nevzdělaných a zadlužených Čechů, co se až do osmdesátky lopotili od tmy do tmy v podřadných profesích, přišlo až trošku líto.

Ale jenom na chvilku!

© Stanislav Hudský, 2012

Chcete vydat knihu?Knihy autora:

Jak napsat dobrou knihu Silentium Psychokrator Petrachtace Bestiář
Slepička dle Sade
Profilový obrázek

Stanislav Hudský

Pracoval pro významná česká knižní nakladatelství, časopisecká vydavatelství a reklamní agentury, hrál v několika kapelách, provozoval divadlo a hudební klub, napsal několik divadelních her a knih, podílel se na vytváření literárně-analytických softwarů, založil a řídil několik firem, některé později předal kolegům, s některými dodnes externě spolupracuje. V současnosti řídí vydavatelství a literární školu ArtPorte. Více o autorovi: http://hudsky.cz/

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít