Albertovo stádo

Sedm patnáct ráno, osmnáctého července 2012. V noci pršelo, ale je příjemně, vzduch je svěží, po obloze klidně běží nacucané mraky.

Zákazník – ano, říkejme mu tak, neboť ačkoliv se tak dnes cítit nebude, fakticky jím je – vchází do přízemní budovy, pokryté modrožlutými nápisy.

Supermarket Albert, AHOLD Czech Republic, a.s. Praha – Invalidovna.

Zákazníka dnes, stejně jako včera nebo zítra, čeká mnohahodinová šichta. Rozhodně více jak státem předepsaných osm a půl.

Rád si ještě před prací dá v poklidu hrnek silného černého kafe a cigaretu. Hrozný zlozvyk. Ale těch ranních dvacet minut je již pětadvacet let jeho ranním rituálem, při kterém se teprve probudí a začne se trochu soustředit. A dnes ráno zjistil, že mu právě došlo obé.

Supermarket Albert je vprostřed léta nějaký divný. Na první pohled je všechno jako dřív: všude nad hlavou se kývají reklamy a žluté kruhy s nápisem: Akce!, ale nikde nevidíte sebemenší cedulku, která by vám naznačila, kde třeba najít kávu nebo mléko, kde jsou cukrovinky a kde zboží drogistické. Rádi čas od času obsahy regálů přesouvají, aby zákazníkům zpestřili život. Zákazník by se rád někoho zeptal, kde najít kafe, ale v celém supermarketu se nenachází jediný prodavač. Inu, jako obvykle.

Ale zákazník si uvědomí, že už pár dnů je to tu ještě nějak jiné. Některé regály jsou poloprázdné. Všiml si toho už dřív, ale dnes je to obzvlášť patrné. Napadá ho, že takhle prázdné regály neviděl už skoro třiadvacet let. Po pěti minutách najde kávu.

Když se vydává bludištěm regálů ke kasám, zahlédne konečně jednu zaměstnankyni, která se hrabe v pečivu. Stojí u ní nějaká malá, snad stoletá paní a na něco se jí ptá německy. Prodavačka nereaguje ani pohledem, naopak se natáčí zády. Němka má pocit, že ji prodavačka nezaregistrovala a zlehka se jí dotkne jedním prstíčkem.

„Co do mě strkáš!“ zařve prodavačka a otočí se prudce na Němku. Ta polekaně odstoupí. Prodavačka se otočí a rychlou chůzí kráčí ke dveřím jen pro personál. „Co si TO vo sobě myslí!“ říká prodavačka regálům. „Že TO do mě bude strkat!“ Mizí za dveřmi.

TO za ní chvíli civí, pak se TO rozpačitě rozhlédne, načež se TO vydá cosi hledat mezi regály.

„Tady to musí být ráj pro zloděje,“ pomyslí si zákazník. „Ale snad tu mají kamery a někdo tam vzadu, v místnostech pro personál, nás pečlivě sleduje.“

Sotva ho ta myšlenka napadne, minou ho dvě malé snědé ženy středního věku, zastaví se u jogurtů a s velikými taškami přes rameno tam jaksi podivně zevlují a všelijak přešlapují a nakrucují se.

„Co je mi do toho,“ řekne si zákazník. Má chuť na svou kávu a cigaretu.

Jde ke kasám.

Kasy číslo jedna a tři jsou v provozu, před každou fronta deseti lidí. Ještě před rokem tu visel nápis: bude-li u kasy více jak šest lidí, upozorněte pokladní, otevřeme další kasy. Dnes tu visí reklama.

Zákazník trpělivě vyčká a u kasy poprosí o svou oblíbenou značku cigaret. Pokladní přejede pohledem plexisklovou skříňku s cigaretami nad svou kasou a řekne: „Ty nemám.“

Zákazník se podívá nad kasu číslo dvě, u které nikdo nesedí. V zásobníku nad ní je asi dvacet krabiček jeho oblíbené značky.

„Támhle jsou,“ upozorní pokladní.

„Od toho já nemám klíč,“ vece pokladní.

Zákazníkovi se to nelíbí. Totéž mu řekla již včera. Snad si to mohli za čtyřiadvacet hodin doplnit. Proč by měl kupovat jinou, horší sortu, když ta jeho je vedle vystavená?

„A kdo ho má?“ ptá se.

„Marto, máš klíč?“ volá pokladní na kasu číslo tři. „Pán chce támhlety cigára!“

Lidé z obou front si zákazníka zvědavě prohlížejí.

„Nemám!“ volá Marta.

„Tak to nepůjde,“ konstatuje pokladní.

„Poslyšte,“ říká zákazník mírně a klidně. „Mně ty cigarety, co máte tady, nechutnají, já chci támhlety.“

„To nepůjde.“

„Tak mi zavolejte vedoucí,“ říká zákazník.

„Takový scény!“ řekne najednou nahlas třicátník, co si skládá zboží u kasy číslo tři. „Když chcete cigára, máte si jít do tabáku!“

Zákazník se rozhlédne. Neměl pocit, že by dělal scény, ani nezvýšil hlas. Ale dvacet lidí se na něj dívá evidentně nepřátelsky. Třicátník dokonce výsměšně.

Blbeček, kverulant, dá se přečíst v jejich pohledech.

„Co je to s váma, lidi? To si opravdu necháte takhle dělat na hlavu?“ řekne zákazník zákazníkům. Chvilku je ticho. Třicátník klidně odchází.

„No, když maj to zboží vystavený, tak by mu ho prodat měli,“ řekne nějaká žena váhavě, ale jen polohlasem.

Zákazník mávne rukou, dá si kávu do tašky, zaplatí a jde do tabáku u metra. Už asi měsíc v něm prodává taková milá Ukrajinka, na turisty z blízkého laciného hotelu mluví tu rusky, tu anglicky, tu německy, jako když bičem mrská. Ráda jim vysvětlí i jak si mají označovat jízdenky a kde mají přesednout na které trase metra.

„Tihle třicátníci!“ napadne zákazníka. Svoji generaci, která vyrůstala za Husáka, považoval jako kluk za tupé stádo. Ale vyrostli z nich revolucionáři, kteří Husáka svrhli. Klaus musí být génius, napadá zákazníka. Generace, která vyrostla za něj, je mnohem tupější a nějaká revoluce od nich nehrozí ani omylem. Vzpomněl si na jednoho svého známého třicátníka, jinak fajn kluka, který si nedávno při odborových demonstracích vyvěsil na facebook heslo: „Vodboráři, chcípněte!“ a během hodiny měl tisícovku lajků. Jak pěkně jsou loajální tihle dnešní třicátníci! Hlavně nedělat žádné scény! Hlavně žádné problémy! Milion lidí pod hranicí chudoby a jak pěkně drží ústa i krok!

Doma si zákazník udělal kávu, zapálil cigaretu a pustil rádio.

Běží zprávy.

Policejní prezident prý vyzval policisty, aby se nebáli politických tlaků a vyšetřovali korupci i v nejvyšších patrech.

Blbeček. Kverulant. Takový scény!

Ministr financí ho označil za neschopného a prolhaného fízla. Premiér se rozčílil, že tím policie překročila hranu a vstoupila na politickou půdu. Ministr vnitra oznámil, že ten chlap má stejně v září skončit. Pan prezident si pozval policejního prezidenta na kobereček.

Zákazník pije kávu, kouří a dívá se z okna na nebe nad Karlínem.

Jeden z mraků vypadá jako Gustáv Husák.

A zákazníkovi připadá, že se směje.

© Stanislav Hudský, 2012

Knihy autora: