Jen třešně a krev

Poslední chvíle Alderaanu (fan-creations)

Poslední chvíle Alderaanu (fan-creations)

Právě tuto konkrétní zahradní restauraci v jednom z coruscantských parků si skupinka spiklenců za místo své schůzky nevybrala rozhodně náhodou. Hlavním důvodem pro její volbu však kupodivu nebylo to, že se zde dalo velmi snadno a zároveň naprosto nenápadně zapnout pole bránící odposlechu. Je to možná příliš sentimentální a skupina snažící se o státní převrat by si měla sentimentalitu raději odpustit, jenže emigranti jsou už jednou takoví. Většina z nich tak stůně po staré vlasti, že má zkrátka naprosto nezvladatelnou slabost pro vše, co ji připomíná.

Kavárničku „Pod třešní“ si vybrali právě kvůli té velké alderaanské třešni, co dala celému podniku jméno. Sice nebyla zdaleka tak mohutná a rozložitá, jak si všichni tyto stromy pamatovali ze své domoviny, v umělém klimatu metropole takřka vždy jakákoli importovaná flóra vyrostla mnohem subtilnější, ale připomínka domova to byla. Zvláště dnes, kdy byla obsypaná záplavou světle růžových květů.

„Takže si připijme na zdar našeho podniku,“ pozvedla číši drobná rtuťovitá černovláska, která vypadala na první pohled jako přirozená vůdkyně celého spolku, byť důstojné šediny muže po její levici a na první pohled vojácké držení těla souseda po pravici vypovídaly o tom, že jiní by měli mít možná i větší právo na vedení. „Svobodu Alderaanu nebo smrt!“

Ten voják – podle oblečení nejspíš už jen bývalý voják – se však vymrštil, jako by dostal rozkaz nejmíň od generála, a připojil se k přípitku: „Na Alderaan. Ať je svobodný dřív, než listí na třešních opadá!“

„Svobodu nebo smrt,“ opakovali ostatní po své vůdkyni.

***

„Hej, Vařečko!“ zahlaholil hned po vstupu do kantýny stormtrooper v čele větší skupinky, jejíž sejmuté helmy a povolené pancíře svědčily o tom, že vojákům právě skončila služba.

„Vařečka“ byla přezdívka, kterou kdysi dávno jakýsi vtipálek vymyslel právě kvůli tomu, že kuchař svým vzezřením kuchaře připomínal pramálo. Vychrtlý drobný mužík s propadlým hrudníkem a idiotsky vypoulenýma vodnatýma očima, vždy oblečený v pečlivě nažehlené staromódní bílé zástěře a ohromné naškrobené kuchařské čepici, naražené až na silně odstávající uši, byl figurkou jako z nějakého holonetového sitcomu. Do kantýny na Hvězdě smrti se „hodil“ tak, že při jeho prvním spatření snad všichni do jednoho začali žertovat na téma, že ten starosvětský kuchařský kroj asi nosí jen proto, aby i ta nejpitomější dianoga poznala, že je vůbec kuchař.

V dnešní době ovšem za podobné kecy už nováčci bez pardónu dostávali pěstí rovnou do zubů. Každý, kdo zde pobyl déle než týden, se velmi rychle naučil si této legračně vyhlížející osůbky upřímně vážit. Kdo jiný než voják, pro kterého každý oběd nebo večeře může být tou poslední, umí lépe ocenit opravdu dobré jídlo?

Dle názorů světáků by se zdejší kuchař nejspíš neztratil ani v císařském paláci, o čemž jiní sice pochybovali, protože mlsný jazyk jejich vládce byl desítky let předmětem všemožných drbů, ale všichni do jednoho se shodovali, že na armádní poměry se zaručeně jedná o šéfkuchařského mistra nad mistry, který měl ještě navíc ten vzácný dar ze sterilní vojenské jídelny nějakým záhadným způsobem vytvořit místo svou útulností takřka domácké.

Ostřílení veteráni pak oceňovali také to, že byť kuchař vypadá jako hotový polodebil, je všechno možné, jen ne hloupý. Několikrát i intelektuální elitu mezi důstojníky udivil svými znalostmi a všeobecným přehledem a obyčejné vojáky překvapovala zase jeho spisovná, takřka až knižně dokonalá mluva.

Mezi posádkou se proto šuškaly různé za vlasy silně přitažené a značně dobrodružné historky na téma, kým ve skutečnosti je a proč nyní působí jako kuchař na jejich bitevní stanici, ale to vše patřilo spíš k místnímu folklóru, jímž se posádka bavila ve chvílích, kdy se služba stávala nudnou. Ve skutečnosti pravda nikoho až tak moc nezajímala a ti zvědavější, kteří se pokusili zeptat kuchaře přímo, u něj, jindy nesmírně sdílného, naráželi na hradbu zarytého mlčení.

Z někdejších zlomyslných žertů tak zbyla jen ta přezdívka, proti které sám přejmenovaný nikdy ani náznakem neprotestoval a kterou se celé mužstvo naučilo velmi rychle vyslovovat tak, že z ní byla slyšet především všeobecná úcta k jeho umění.

„Tak seš hluchej, Vařečko, nebo co?“ přidal se ke křiku další hladový voják.

Šouravé krůčky, které se ozvaly vzápětí, svědčily o tom, že ti dva své hlasivky nenamáhali nadarmo.

„No, no, vy máte nějak napilno,“ naoko bručel. „To vás honí celá armáda té rebelské lůzy nebo co?“

„Rebelskou pakáž spořádáme klidně k večeři,“ zasmál se pohledný tmavovlasý Corellián, podle všeho neformální vůdce celé party.

„To rád slyším, aspoň budu mít méně práce.“

„Tak to zas ne, Vařečko, před tím si dáme ještě pořádnej gáblík. Co pro nás máš na dneska dobrýho?“

„Pro ctěné panstvo,“ žertovně se uklonil, protože to patřilo k pravidlům hry, „zde máme na výběr recopianský houbový krém, carridskou bujabézu, rybí filety na nabooský způsob, nerfí rostbíf po chandrillsku…“

„Téda,“ neudržel se pihovatý zrzek původem z Balmoory a skočil mu do řeči, „to nás takhle rozmazluješ ty sám ze svý vůle nebo je to na příkaz šéfíků?“

„Říkal jsem to přece už několikrát,“ ozval se poněkud dotčeným tónem kuchař, „že záležitosti jídelníčku jsou pouze v mojí kompetenci.“

„Že se taky tak pitomě ptáš, Gere,“ okřikl ho ten tmavovlasý. „Pánům důstojníkům by bylo ukradený, i kdybychom žrali zdechlý banthy. Copak těm nahoře někdy záleželo na vobyčejnejch lidech?“

Zrzek nevhodně neloajální poznámku rychle zamluvil: „Tak to jen díky tobě, Vařečko, je tady ta služba aspoň snesitelná. Kdyby měli podobně dobrý kuchaře i na jinejch stanicích a křižnících, tak se jim bude k flotile hlásit půlka bojeschopnýho vobyvatelstva celý galaxie.“

„To jo, ty chytrej, to by to dopadlo! Nelidský rasy vyvolaj druhý povstání, aby směly taky narukovat, co?“ zasmál se mladík sotva dvacetiletý se slámově žlutými vlasy.

„Když dovolíte,“ vložil se do řeči znovu kuchař, „tak bych pokračoval. Dále můžeme nabídnout ještě thyferrské zeleninové rizoto, dušené maso po mimbansku v černé omáčce a jako dezert si můžete vybrat buď eriaduský falafel nebo – ti z vás, kteří mají rádi spíše méně sladké věci – alderaanské třešňové pyré.“

„Há, tak to je dobrej fór!“ začal se mlátit do stehen ten zrzek. „Alderaanský pyré! Do večera bude z celýho Alderaanu jedno velký pyré.“

„Prosím?“ podivil se kuchař.

„No, Vařečko, pěkně si vodevři všecky transpariocelový průzory, ať máš dobrej výhled. Takovej vohňostroj, jakej právě chystá náš starej, totiž hned tak neuvidíš!“ poradil mu Corellián.

Kuchařova těstovitá tvář zbledla ještě víc než obvykle. Tak už je to tady! Blesklo mu hlavou. Musel se chytit stolu, aby neomdlel.

Věděl jsem, že jednou to musí přijít, ale netušil jsem, že to bude taky brzy. Před očima se mu začal odvíjet zrychlený film nejkrásnějších a zároveň nejbolestnějších okamžiků jeho života.

Počínaje tou osudnou recepcí u krále poté, co získal Zlatý svitek, nejstarší a nejprestižnější pangalaktickou literární cenu.

Venku v palácové zahradě zrovna kvetly třešně a pod nimi, na něžně růžovém koberci z opadaných okvětních lístků, jsem poprvé v životě spatřil skutečnou vílu…křehkou jak porcelánová soška, lehoučkou jak pírko…

Samozřejmě, že to nebyla žádná nadpřirozená bytost, ale normální žena z masa a kostí, jedna z mnoha dalších návštěvníků slavnosti při příležitosti udělování státních vyznamenání. Vlastně si tam sama pro jedno – za svůj přínos alderaanské vědě – přišla.

Bylo mu ale od počátku jasné, že se svým zjevem nemá u takové krasavice sebemenší šanci, kromě toho se od ní stejně po celou dobu skoro ani na krok nehnul ramenatý opálený sympaťák, takový ten typ dobrodruha s ostře řezanými rysy, co se musí líbit snad každé ženě. Navíc ještě ke všemu pohyby toho frajera, připomínající svou pružnou úsporností nějakou hodně nebezpečnou šelmu, vypovídaly jasně o tom, že dotyčný má výcvik elitního válečníka. Pouze naprostý sebevrah by se proto pokoušel někomu podobnému přebírat děvče…

Ovšem nikdo a nic na světě mu už nemohlo zabránit v tom, aby se do krásné černovlasé Leirry nezamiloval platonicky – a tedy možná ještě mnohem vášnivěji, než kdyby jejich vztah měl nějakou šanci na budoucnost. Takto si ji postavil na piedestal jako bohyni, ke které se tajně modlil, jako svou múzu, jíž věnoval všechna svá další díla… A byl proto schopen udělat kvůli ní úplně cokoli, sebevětší hloupost.

Navíc to přece nebyla žádná hloupost.

Proti politickému kursu, který nabírala vláda jeho domoviny, měl silné výhrady už dávno a mnohé jeho divadelní hry byly tak ostrou kritikou panujících poměrů, že přes věhlas jejich autora se je některá alderaanská divadla ani neodvažovala uvádět.

Připadalo mu proto vlastně naprosto přirozené zapojit se do činnosti opoziční skupiny snažící se o změnu poměrů. Ještě navíc, když její vůdkyní byla právě krásná Leirra. Stačil jediný její úsměv a na činnost pučistů věnoval veškerý svůj ne zrovna malý majetek. Jen mu věnovala letmý pohled – a své pero dal cele do služeb „Rady pro svobodný Alderaan“. Jeho protivládní pamflety byly stále útočnější, takže nakonec musel domovskou planetu opustit. Ovšem ještě předtím do řad spiklenců přivedl i svou sestru Jaimi.

Ubohá Jaimi! Leirra a Jaimi, jediné dvě bytosti, na kterých mi kdy v životě opravdu záleželo… oči se mu zalily slzami.

„Teda, Vařečko, co je to s tebou?“ neomaleně s ním zatřásl mladý blonďák. „To by mě jaktěživa nenapadlo, že ti tý rebelský špíny bude nakonec líto.“

„Drž hubu, Kede,“ obořil se na něj ostře Corellián a v očích mu zle blýsklo.

Světlovlasý nováček se zatvářil nechápavě, tak se k němu naklonil balmooranský zrzoun a zašeptal: „Po stanici se cosi povídá, že Vařečka je prej původem z Alderaanu.“

Přesněji řečeno se Balmooránec snažil zašeptat, ve skutečnosti byla jeho poznámka slyšet až na druhém konci místnosti. Všichni se náhle zarazili. Tvářili se jako malí kluci přistižení při uličnictví, kteří vědí, že se mají omluvit, jenže nevědí jak. Rozpačitě si mnuli ruce a mladému blonďákovi studem zrudly i uši.

„To nic,“ smutně se usmál Vařečka. „Pro mě je Alderaan mrtvý už dávno. Dnes to tělo bez duše velkomoff Tarkin s lordem Vaderem pouze definitivně pohřbí.“

„Měl to někdo udělat už dávno,“ ještě si sám pro sebe tiše povzdechl.

***

V kantýně u jídla seděla úplně jiná skupina stormtrooperů a vtom se ozval signál poplachu.

„Sakra práce, tahat nás vod nedojedenýho žvance,“ neudržel se jeden.

„Klid, hoši, já vám to tu schovám jako u maminky,“ uklidňoval ho nepopiratelný vládce jídelny, na kterém už dávno nebylo poznat silné citové pohnutí, kterému se před několika hodinami neubránil.

„Díky, Vařečko, teď teda mažem, ale jak bude po všem, přijdem si to dodlábnout, to si piš.“

„A co se vlastně děje? Že by velkomoffu Tarkinovi nestačilo předvést před lordem Vaderem palebnou sílu této stanice a chce mu ještě názorně demonstrovat vaši skvělou bojovou připravenost? Nebo co se stalo, že vám dělá takovéto nenadálé cvičení?“

„Kdepak, tendle poplach je vostrej. Foukl nám ptáček z vězeňskýho bloku, tak ho jdem lovit.“

„To tedy přeji dobrý lov,“ zasmál se kuchař a ještě se zeptal: „Kdo je to?“

„Ta senátorská princeznička. Vypadá to, že si sem pro ni došli nějaký její drzí rebelský přítelíčkové, protože ji prej naposledy viděli, jak s nějakejma dvěma chlápkama mizí v odpadní šachtě. Ale my tu divokou kočičku vod tama už vyškrábem,“ dodal ještě na odchodu přes rameno.

Kuchař právě uklízel ze stolu, takže ke všem odcházejícím vojákům stál zády. Možná to bylo dobře. Ačkoli pochopitelně nebyli žádné měkoty, stejně by se nejspíš k smrti vyděsili při pohledu na to, jak se mu obličej prudce zkřivil strašlivou, téměř neuvěřitelnou, nenávistí. Jeho ošklivost rázem přestala být komickou, s tím temným ohněm, co mu teď plál v očích, už nevypadal ani jako člověk, ale spíš ze všeho nejvíc připomínal zlého skřeta z dávných legend.

„Leio Organo,“ pronesl tiše a jeho hlas zněl jako syčení hada. „Ten bastard tvůj otec už zaplatil a teď zaplatíš i ty. Bohové konečně vyslyšeli mé nejvroucnější prosby. Vzdal jsem se všeho, jen abych se mohl pomstít. Za Leirru, za Jaimi, za mé přátele, za mé ideály, za všechno to, co pro mne něco znamenalo a co jste zničili. Celou tu dlouhou dobu, kdy jsem čelil posměchu nevzdělaných žoldnéřů, patlal se v těstě a špinavém nádobí, dělal služku a šaška v jedné osobě, jenom abych aspoň nějak, sebemenším možným dílkem, mohl přispět k vaší likvidaci, jsem stále čekal. Čekal a doufal, že by jednou mohl nadejít den, jakým je ten dnešní. Pravda a spravedlnost ještě nezemřely, když ses mi mohla dobrovolně vydat do rukou.“

Pomalu kráčel do kuchyně, svou vždy nahrbenou postavu náhle narovnal jako by spolkl pravítko a rázoval takřka slavnostním pořadovým krokem elitních rudých gardistů. Při tom šel pouze po paměti, své okolí nevnímal.

Nedokázal se soustředit na nic jiného než na scénu ze svých četných nočních můr, kterou měl nyní před očima. Samozřejmě, že ve skutečnosti ji nikdy nemohl vidět, ale to bylo jedno, jeho básnická fantazie mu ji stotisíckrát vykreslila, a to do sebemenších detailů:

Leirra a Jaimi, spolu s mnoha dalšími, stojí u bílé zdi královské zahrady před popravčí četou… první paprsky vycházejícího slunce proniknou zeleným baldachýnem nad nimi a pozlatí jejich bledé tváře… vojáci zamíří… pálí… těla se pomalu sesouvají k zemi mezi spadané zralé třešně, které svou barvou připomínají krvavé květy, co právě vyrašily na hrudích zastřelených… podobné rudé květy se v mžiku rozzáří i na úbělovém zdivu… a z výšky se na nehybná těla zvolna snášejí lesklé tmavě zelené listy, které se zaplétají do rozhozených dlouhých černých vlasů Leiřřiných i do bohatých kudrn barvy medu, patřících Jaimi.

…jen pod listím blýsknou, rudé jak krev… však brzo je pryč čas lásek a třešní, z nich náušnic pár, i snění a zpěv…

„Ne, Leio Organo, ty si nezasloužíš čestnou smrt. Špínou jsi a mezi špínou ti patří i skončit svůj bídný život,“ dodal záštiplně a s vítězoslavným úsměvem stiskl tlačítko, kterým se ovládaly drtiče odpadků na celé stanici.

******

***

*

Další fan-fiction, se kterou se pojí kvízová otázka – a v zásadě stejná, jako to tady už bylo dvakrát: Proč právě pro tuto povídku byl zvolen ze všech možných dnů, kdy by mohla být publikována, právě den dnešní? Předpokládáme, že tentokrát ale bude její správné zodpovězení pro každého nesmírně snadné, takže si s Vašimi odpověďmi opravdu pospěšte! Knihu s osobním věnováním autorky totiž může vyhrát pouze jeden z Vás!

A abychom učinili zadost všem formalitám:

All publicly recognized characters, settings etc. are the property of their respective owners. No money is being made from this work, no copyright infridgement is intended. All the original characters and the plot are the property of the author.

Pozn. redakce: správnou odpověď napište do komentáře pod článkem.

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

JUDr. Scarlett Rauschgoldová (původní profesí právnička se specializací na mezinárodní a evropské právo) je v Československém fandomu (kterému několik let i předsedala) známá zpravidla jako Darth Zira. Dlouholetá porotkyně Ceny Karla Čapka a svého času i spolueditorka sborníků Kočas. Jako fanynka Hvězdných válek organizovala několik literárních soutěží s tematikou fan-fikcí z tohoto světa. Možná částečně z nostalgie, protože svou autorskou dráhu začínala právě Star Wars fan-fikcemi, od kterých rychle přešla k „obecné“ sci-fi a fantasy. Její povídky se objevovaly nejdříve na netu (Palmknihy, Sarden), posléze i v tištěné podobě, např. v několika číslech Časopisu Mensy ČR, ve sbornících Ježíšku, já chci plamenomet (roč. 2004, 2005 a 2008), Kočas (roč. 2009 a 2011), Cena Fantázie 2006 či Žoldnéři fantasy: Tango s upírem. Více než deset jich odvysílal i Český rozhlas na stanici Leonardo v pořadu Nula jednička. Od roku 2007 se věnuje také sestavování a vydávání povídkových antologií z žánru fantastiky, prozatím vyšly Černé sny aneb příběhy na nedobrou noc (2007), Technokouzla aneb příběhy z jiných světů (2008), Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly (?) (2009) a Jinosvěty aneb (ne)skutečné příběhy (2011). Nějakou dobu spolupracovala se sci-fi přílohou Sarden internetového listu Neviditelný pes a nárazově též s časopisem XB-1 (dříve Ikarie) a pět let vedla společenskou rubriku Rozcestník (dříve Bulvár Alfa Ralfa) v časopise Pevnost, kam občas přispívala také reportážemi z conů (srazů fanoušků sci-fi a fantasy). Na těchto akcích se s ní lze velmi často setkat i jako s přednášející. Rovněž se zabývá překládáním, nejvíce z angličtiny, ruštiny a slovenštiny, mimo odborných textů a kratších povídek přeložila do češtiny sci-fi román Poslední pozemšťanka.(vyd. 2014), fantasy Bratislavská bludička (vyd. 2015) a román Jamese Lucena Star Waes: Háv klamu (vyd. 2007). V roce 2015 vydala výbor svých povídek pod titulem Non serviam.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít