Tři do aktovky

Ráno aneb Con dolore crescendo

Probrat se z ranního snu.

Protáhnout se.

Posadit se, vstát, opřít se o pelest a narovnat záda.

Promnout si oči a vyrazit do koupelny.

Sprcha, vyčurat, ještě ve vaně vyčistit zuby.

Župan.

Kuchyň – dát vařit kávu.

Kalhotky, košile.

Kouknout na telefon, messenger, facebook – tři lajky od včerejška.

Pavel se neozval!

Káva a nohy na židli. Dnes bordó. Přesnými tahy se kulaté hladké nehty mění v barevnou mozaiku zasazenou do bledé kůže.

Nechat lak zaschnout. Ještě upravit kleštičkami a pilníkem nehty na rukou.

Přidávám lžičku cukru a míchám.

Neozval se!

Zase pláču. Je to dva měsíce…

 

Chlápek ve výtahu na mě zírá jak debil. Mám chuť dát mu facku.

Hustý, olovem ztěžklý vzduch ulice. Hodně lidí. Hodně lidí na to si to se všemi naráz vyřídit. Příště!

Vrátný se naštěstí nechce vybavovat.

Ticho budovy mě uklidňuje. Ale na konci chodby někdo lomozí kovovým vědrem a sípavě vzdychá. Drhne hnědé dlaždice šedým nacucaným hadrem.

Fuj. Proč tak hlasitě?

Když překračuji mokrý pruh podlahy, kopne kolenem do kbelíku a ten se s příšerným rachotem překotí a špinavá voda mi zacáká nohavice.

Odstrčím řinčící nádobu okovanou botou a kbelík se s třeskotem řítí chodbou.

Ten hluk, ukrutný hluk.

A strachem se šklebící tvář dole v louži špinavé vody.

Kopnu.

Vší silou.

Opět ticho.

Krev dopadající na mokrou podlahu téměř není slyšet. Jen lehce ťapá v kruhových stopách rozbíhajících se vlnek. I slzy.

Telefon cinkne.

Rychle!

Jen spam.

Před dveřmi do kanceláře, na kraji schodů dolů do suterénu, leží pomačkaný kbelík.

Otáčím hlavu a podívám se zpět. Roztírá si soply s krví a slzami po obličeji špinavým hadrem na podlahu.

Chce se mi zvracet.

Otevírám dveře.

Sekretářka se vzpřímí na židli a tak jako každý den, s bělostným úsměvem proťatou tváří, zaševelí:

„Dobré jitro, pane řediteli. Dnes ráno je krásně a věznice je v naprostém pořádku. Z kuchyně vám přinesli k snídani koblížky s bílou kávou. Pozor, ještě bude horká. Dobrou chuť.“

 

Menuet pro mobil a čtyři oči aneb semplice

Tma. Sníh snad tam venku za šedavým oknem… Mžourám po pokoji a hledám světlo rozběsněného mobilu, abych típnul budíku tipec. Ještě deset minut…

Přitisknu se znova k teplému tělu mojí ženy. Zavrtí se. Rukou se dotknu jejího boku a sunu dlaň pomalu po horké kůži bříška…

„Brouku,“ zašeptá, „musíme vstávat!“

„Proč? Už?“

„Péťa jde plavat, přeci. Musíte do školky dorazit dřív.“

Zvedá se. Já, pozoruje obrys křivek jejího těla, kleji a zároveň závidím, že zvládne takhle rychle fungovat.

Snídaně. Šup, šup…

Ah, ksakru. Obsazený záchod! No sláva, už rachotí klíč!

Slast horkého čaje padajícího do rozespalých dutých útrob.

„Péťo, máš vyčištěné zuby? Dýchni na mě! Tak alou. Znova a pořádně…“

„Rychle, rychle, ať nepřijdete pozdě. Lásko, nezapomeň ho odpoledne vyzvednout. Přijdu později, máme ještě inventuru. A Pavle, prosím tě, nezapomeňte se podívat po těch bačkůrkách.“

Pusu a poslední kus rohlíku dojídáme na schodech.

„Neuklouzni. Rozhlídnout! Tak pojď už, koulovat se můžeš ve školce. Nešlápni do toho…“

Bačkůrky jsme nenašli, ale plavání stihli.

Je fakt zima. Psa by nevyhnal. Čekám zachumlaný do kabátu s ohrnutým límcem na zastávce. Ach… sním… jednu stanici zpět, odemknout dveře a zalézt zpátky do postele!

Narvaný autobus k prasknutí. Kabáty, bundy, šály, rukavice, čepice, bambule…

Chlápek v brýlích čte knížku! Tady, tam a tam, kam se podívám, telefony. Jedeme krokem zavaleni signálem.

Přes rameno v tlustém šedém kabátě, s kolem hlavy hluboko naraženou chundelatou čepicí, koukám, jak paní hraje hru. Co je to za podivnou lidskou vášeň, mít rozkoš ze spojování a doplňování řad různobarevných bonbonů, kytiček, hlaviček nebo kdoví čeho… Dám tři k sobě a ony zmizí. A znova a znova… kolem dokola…

Cink! Přišla zpráva. Vím, měl bych sklopit zrak…

„Ťuk, ťuk…“ čtu.

„Otevřeno:)“ špičky jejích prstů vykukujíce z rukavice se míhají po písmenech na displeji.

„Už na cestě? Nemůžu se dočkat!“

„Ještě cítím na sobě tvoje horké ruce!“

„:) Já tvůj jazyk! Teda my:D“

„Kdo ještě?“

„;)“

„!!!“

„V kolik?“

„Tak ve tři. V šest budu muset vyrazit.“

„Ok. Spustu času na všecko:)“

„Musím ti oplatit, co jsi mi dělal včera ty!;)“

„Těším!!!“

„Stydím:) Vystupuju. Zatím!:*“

Konečná, všichni se tlačí ven a chvátají kamsi. Oni, já i ona.

Nedá mi to a chci si tu ženu prohlédnout. Zrychlím a předejdu ji. Ohlédnu se.

Překvapení a pak široký úsměv…

„Jé, Pavle! Našli jste ty bačkůrky?“

 

Romance pro urnu aneb peu à peu

Už druhý den.

Je sobota a on je nesvůj. Před chvílí se ho pod lavicí dotkla kolenem!

Drobná rusovláska v modrém svetru a kostkované sukni. S malým rovným nosíkem v bledém pihovatém obličeji.

„Lidka,“ představila se tichým hlasem, když ji předsedkyně volební komise posadila na „mládežnické“ pravé křídlo vedle něj.

Na lavici před sebe si Lidka položila krabičku cigaret. Čte si pod lavicí knížku. Už druhou. Překlápí listy jeden za druhým s neuvěřitelnou rychlostí. Je tak trochu vzrušující, jak si před tím vždy nasliní ukazováček pravé ruky. Jan má co dělat, aby se pokaždé, při pohybu jejích prstů vzhůru k rudým rtům a lesklé špičce jazyka, na ni neotočil a necivěl.

Před chvílí se ho dotkla kolenem zabaleným do teplých vroubkovaných zelených punčocháčů! Bylo to jen tak, mimoděk? Co když schválně? Líbí se mu!

Roztlouklo se mu srdce skoro tak, jako když o jedenácté zavřeštěla ta ženská.

Šíleně se lekla starého pana Drahokoupila, který usnul za plentou, když měl dát volební lístek do obálky. Formality měl vyřízeny, a tak si nikdo z komise nevšiml, že neodvolil a neodešel.

Tím jekotem se probudil, a protože si nejspíš myslel, že už je v hospodě, kde v sobotu před obědem sedával, zakřičel: „Ještě jednu desítku!“

Byl vzteky bez sebe, když zjistil, jak se mýlil a vylezl zpoza plenty. Podíval se na komisi jako řezník na stádo selat. Ta, nasoukána za nízkými žákovskými stoly, na něj zkoprněle zírala.

Pak se obrátil na tu nebohou paní, která ještě lapala po dechu, třásla se a držela obě ruce na mohutně se vzdouvajícím květovaném poprsí.

„Na tohle já se můžu vysrat,“ procedil mezi zuby. Strčil si obálku do kapsy kabátu a odešel.

Jan si všiml, že Lidka se pak dlouho tiše smála, ústa zakrytá dlaní.

 

Pod lavicí se ho dotkla kolenem a teď zavřela knížku a naklonila se k němu.

„Než se skončí a začne se počítat,“ zašeptala, „dojdu si na cigáro.“

Jan vnímal víc její teplý dech na své tváři než slova, co říkala.

Strčila do něj loktem a usmála se.

„Nechceš se taky projít?“

Zalapal po dechu a zvedl se.

Vyšli ven.

Na konci ulice, na rohu u parku před hostincem U Vímů stála sanitka. Modré majáky převalovaly blankytné záblesky po zdech domů a korunách prvních stromů parku.

Jan a Lidka se zastavili u houfu zvědavců stojících u dveří do hospody.

Vousatý muž v tmavé bundě vyšel ven a zapálil si cigaretu.

„Starej Drahokoupil…“ odpověděl na nevyřčenou otázku. „Asi srdíčko…“ dodal takřka něžně.

Znovu se otevřely dveře a objevilo se procesí záchranářů, kteří místo monstrance nesli bílou látkou zakrytá nosítka.

Plynový pedál protočil motor, zaječela siréna a vůz se začal rychle vzdalovat směrem k hlavní silnici.

Vousatý muž si odplivl…

„Houkat měli, když sem jeli… teď už je to k ničemu.“

Upustil nedopalek cigarety a zmizel uvnitř lokálu.

Hlouček přihlížejících se tiše rozplynul.

Janovi se zastavil dech… Cítil, jak Lidčina teplá suchá ruka vklouzla do jeho dlaně. Obemkla ji prsty a zlehka stiskla.

„Měla jsem ho ráda. Bydlel ve vedlejším vchodu…“

Jan mlčel a veškerou pozornost soustředil jen na ten teplý, dokonalý dotek na své ruce.

„Vždycky seděl ráno v parku na ‚svojí‘ lavičce a když jsem běžela kolem do školy, volal: Fofrem, slečinko, nebo dostaneš vod řídícího přes prdelku!“

Podívala se na něj. Nikdy v životě neviděl smutnější a krásnější úsměv.

Znovu mu stiskla dlaň. Nepustila se. Vykročila a zatahala ho za paži.

„Pojď. Zapálim si na ‚jeho‘ lavičce“ řekla a utřela si lesklé oči rukávem…