Mrtvá na pramici (9)

Mrtvá na pramici – vyprávění třetí

„Mám pro vás první zprávu z pitvy,“ oznámil doktor Pecháček druhý den ráno a hned nám začal svá zjištění předčítat: „Pitva prokázala, že oběť byla uškrcena vlascem nebo tenkou strunou. K úmrtí došlo mezi druhou a třetí hodinou ranní, tedy jen pár hodin předtím, než byla objevena.“

„Znamená to tedy, že loď s mrtvolou mohla připlout nejdále od Zlenic,“ skočil mu se svou poznámkou do řeči kolega Bořil.

„Vzhledem k množství jezů můžeme předpokládat, že se vše stalo spíše pod Sýkořicemi, ta loď by se na prvním jezu převrhla.“

„Také ale mohl pachatel mrtvolu vložit do lodi až ráno a klidně ji spustit po vodě jen pár stovek metrů nad místem, kde ji Chadraba našel,“ podotkl jsem já a starší kolegové si mě změřili přísným pohledem. Na myšlení jsem tam patrně nebyl.

„Prosím, ale to ještě není vše,“ hlásil se o slovo trochu dotčený doktor Pecháček, „ta dívka nebyla znásilněna, jak jste se domnívali, nenalezlo se nejen žádné sperma, ale v tomto smyslu ani žádné stopy svědčící o sexuálním násilí.“

„Aha, takže budeme muset hledat jiný motiv,“ usoudil detektiv Procházka.

„Vždycky jsme se snažili hned od počátku určit nebo alespoň odhadnout motiv trestného činu,“ přerušil na moment Tonda Mazaný vyprávění, „bylo to důležité k dalšímu směřování vyšetřování.“

„To je nám jasný, nezdržuj se a čti dál.“

„Mám pro vás ale ještě jednu velice podstatnou informaci, ta žena byla totiž ve třetím měsíci těhotenství!“

Až mě při této zprávě zamrazilo. Jestli pachatel věděl o jejím těhotenství, tak si zaslouží ten nejvyšší trest. A v té době se jednalo o trest smrti!

Problém byl, že se nám stále nepodařilo zjistit identitu té nebohé dívky. Kolegové, kteří měli za úkol se poptat po okolních nádražích, také nebyli příliš úspěšní. Pouze v Zadní Třebáni se místní prodavačka jízdenek domnívala, že tu dívenku viděla, ale moc jistá si nebyla. Navíc to bylo spoustu kilometrů po proudu, takže se nejspíše pletla.

„A co tábořiště, zjistili jste něco? Máte nějakou stopu?“ vyptával se dále Procházka.

„Vodáků tu projíždělo hodně, ale v tábořišti tu holku nikdo neviděl. Takže nula.“

„My taky nic.“

„Pánové, takhle se z místa nehneme. To vážně už nic nemáte?“

„Já jsem našel tady ty tuzexový poukázky,“ chlubil se Nosek a nemohl nepostřehnout můj uražený pohled.

„No, aspoň něco. Kde byly?“

„U řeky.“

„Kde přesně?“

Mlčel jsem.

„Tak kde?“

„Na břehu. Nevím už přesně.“ Vymlouval se Nosek.

„Neví přesně, to je tedy odborné vyšetřování. Spíš odporné! To jste profesionálové? Projděte to ještě jednou. Ověřte v okolních porodnicích, v Praze, Berouně a v dalších, zda tam neznají tu dívku. Byla přece těhotná. Dokud nezjistíme, odkud ta dívka je, nehneme se z místa!“

„A co mám dělat já?“

„Už jsi zjistil, komu patří ta pramice?“

„Ne? Netuším kde hledat.“

„A druhý břeh jsi zkoušel?“

Zavrtěl jsem záporně hlavou a styděl se, že mě to samotného nenapadlo.

„Tak se do toho dej!“

Odpoledne jsme se s Noskem vrátili k Berounce. Řídil a celou dobu nemluvil. Až za Radotínem se do mě pustil:

„Tak tohle jsme si nedomluvili, mladej. To bylo naposledy!“

„Co myslíte?“

„Abys mě tak vyšplouchnul před vedením. Proč jsi neřekl, kde ty bony ležely?“

„A proč jste neřekl, že jsem je našel já?“

„Jó, tak ty jsi navíc ješitnej cucák! Tak se podívej, ještě se musíš hodně učit. Je úplně jedno, kdo je našel, rozumíš? Jsme jedna parta, ne?“

„Parta Hic!“

„Ještě buď drzý! To miluju, tohleto.“

Byl jsem docela rád, když jsme dorazili do Sýkořic. Nosek si šel po svých, pátrat mezi osiřelé paničky, a já procházel druhý břeh od Sýkořic po proudu dolů.

Řeka si tu poklidně plula, občas vyskočila nějaká ta rybka po mušce, na břehu byla vyšlapaná překrásná místa k chytání. Nebýt vyšetřování, hned bych si nahodil. Ale rybářů jsem moc nepotkával. Asi to bylo tím, že byl všední den. Teprve zhruba po sto metrech chůze jsem potkal prvního. Chytal na dlouhý šestimetrový teleskop Sona na houpačku.

„Petrův zdar.“

„Zdar.“

„Tak co, berou?“

„Leda tak roha.“

„Občas také chytám, ale teď jsem tu služebně. Možná znáte místní lidi, neviděl jste tu někdy tuhle dívku? A nevíte, komu by mohla patřit tahle pramička?“ ukazoval jsem fotky.

„Já nejsem zdejší, to vám moc nepomůžu.“

„Přesto se podívejte. Mohl jste tu dívku nebo loď zahlédnout.“

„Ukažte? Ne, vážně mi to nic neříká, zkuste to níž, u Račic.“

„Tak díky a přeji dobrý lov.“

Pokračoval jsem dál. Až kousek za Račicemi mi jakási stařena řekla, že by ta loď mohla patřit Janeckému, ale že ji už leta nepoužívá. Prý nejspíš nasává v hospodě.

Sám jsem si pro něj nešel, počkal jsem na Noska. Požádali jsme šéfa o povolení, víceméně to byla formalita, tehdejší systém nám dovoloval odvést kohokoliv, nikdo si netroufal stěžovat. Zjistit, do které hospody Janecký nejčastěji chodí, také nebyl žádný problém. Nezmýlili jsme se a našli ho hned napoprvé. Jednalo se o staršího muže, přibližně kolem šedesátky, ale ten jeho plnovous mohl věk zkreslovat. Byl vysoký a docela při síle, na sobě měl zelenou košili s vyhrnutými rukávy a na zápěstí nepřehlédnutelné tetování ve tvaru mořské panny.

I když to byl na první pohled tvrďák, jakmile jsme mu řekli, kdo jsme a ukázali fotografii lodi a té mrtvé dívky, úplně v něm hrklo.

„Je to vaše pramice!?“

„Ano, je.“

„A poznáváte tu dívku?“

Zavrtěl hlavou, že ne.

„Nelži! Co jsi dělal v noci ze soboty na neděli!?“ zaútočil Nosek, až se lidé v hospodě za ním otáčeli.

„Coby, byl jsem tady a večer jsem šel spát.“

„A kudy jsi šel?“

„Jako vždycky, cestou podél řeky.“

„To stačí, Janecký, půjdeš s námi, jsi podezřelý z vraždy!“

„To jenom proto, že jsem šel z hospody? Tudy chodím vždycky.“

„Drž hubu, nebo to bude horší!“

Odešli jsme a já za sebou ještě zaslechl dozvuky debaty místních:

„Já to vždycky říkala, že mu ten mord kouká z očí.“

„Ano, vždycky to byl somrák a zaprodanec. To se dalo čekat.“

Jakmile jsme se ocitli v Bartolomějské, dozvěděli jsme se od kolegů další zajímavou novinku. Konečně se podařilo zjistit, kdo je ta zavražděná dívka.

Jenže na Berounsku tou dobou vůbec neměla být!

***

---

Knihy autora: