Evropo, braň se!

Evropo-bran-se

Prázdniny byly v plném proudu a tomu odpovídal i život na našem malém městě. Lidé vyjeli na dovolenou, nebo alespoň někam do přírody a život pulzoval tak nějak pomalu. Skoro nic se nadalo zařídit, protože všichni odpovědní měli volno, zejména v týdnu, do kterého spadly ještě dva dny státních svátků. To už nepracovali ani živnostníci, a ti si skoro nikdy dovolenou neberou.

Malátně jsem si v letním vedru pročítal e-maily. Nic moc, faktury, různé nevyžádané nabídky na školení nebo zboží. Uprostřed dlouhého pole nepřečtených mailů byl jeden na moje jméno. To ještě nic neznamená, protože někteří obchodní zástupci se tak snaží upoutat pozornost. Mají nezáviděníhodnou práci a musí vymýšlet stále něco nového. Zůstal jsem tedy netečný a bezděčně jsem se podíval na odesílatele. Ale! To je přece paní šéfredaktorka, loni se mnou dělala touto dobou rozhovor. Copak to asi bude? Mají okurkovou sezónu, to je jasné, když se obrací i na mne, ale podívejme se tam. Po úvodních zdvořilostech, jsem se dočetl, že Regionální Deník připravuje literární seriál věnovaný všem otcům, tátům a tatínkům. Jmenuje se Dopisy otci a jeho smyslem je říci svému tátovi to, co jste mu možná nikdy povědět nestihli, nedokázali, nebo jen neuměli… takže jsem měl pravdu s tou okurkovou sezónou.

Věděl jsem, že volání paní šéfredaktorky o pomoc vyslyším, protože napsala moc hezký článek o knize z historie zdejšího regionu, kterou jsem napsal, a která vyšla právě začátkem léta. Probral jsem se z letargie a mozek začínal pomalu, ale jistě pracovat. Ještě mne nic nenapadlo, co bych na to téma psal, protože můj tatínek již přes třicet let nežije. Svižně jsem dočítal mail až do konce, a to jsem udělal dobře, protože jsem se dověděl, že může jít o vzpomínku na dětství, na událost, emotivní záležitost, neuskutečněné plány, soukromé sdělení, prostě cokoliv. Nejvíc se mi zamlouvalo poslední slovo, může to být cokoliv. Tak to bych měl zvládnout.

Poměrně snadno jsem napsal pár klišé s ústřední myšlenkou, že táta věřil ve zdravý lidský rozum, který vždy nakonec zvítězí, i když cesta bývá často dlouhá a klikatá. Již jsem se naučil, že vše, co napíšu, dám přečíst své ženě, která vždy moje práce podrobí nezaujaté kritice. Když se jí něco nelíbí, hned mi to řekne, a naopak, povzbudí mě, když si myslí, že si práci může přečíst i někdo jiný. Její názor je pro mne takovým lakmusovým papírkem kvality práce. Tak nějak ledabyle jsem před ni postavil notebook a řekl jsem: „Jestli máš chuť a čas tak si tady něco přečti.“ Šel jsem nakrmit našeho belgického ovčáka, který se už venku na zahradě domáhal mé společnosti. Když jsem se vrátil, našel jsem manželku, jak se stále ještě dívá do počítače a mračí se. No toto? Vždyť skoro o nic nejde. Nějaký krátký povídání, aby měli o prázdninách co dát do novin, nevěřil jsem svým očím.

„Můžeš mi vysvětlit, cos to tady napsal?“

„Však víš, říkal jsem ti to, když jsme jeli z práce.“

„Vím, proč jsi to napsal, ale proč takhle?“

„A co jsem tam měl napsat?“

„Proč tam nenapíšeš ten příběh, který nám tvůj tatínek vyprávěl tenkrát cestou do Tábora? Ještě dnes mám z toho stísněný pocit. Děda tenkrát ukázal svému synovi něco, co musí předávat dál. A ty napíšeš tohle?“ a ukázala na displej.

„No jo, ale to bych musel napsat úplně jinak!“

„A co ti tady říkám, že to musíš napsat úplně jinak. Ty máš tak silný příběh a zahodíš ho jen proto, že se ti to nechce přepsat?“

„Jenomže to je omezené třiceti řádky. Nikdo nestojí o silný příběh, když ti na to dá jen jednu stránku.“

„S tím si ty poradíš.“

„Ty seš fakt můj miláček,“ zavrčel jsem potichu mezi zuby a otráveně jsem si sedl k televizi. Dospěl jsem k závěru, že to vlastně ani nemusela číst, vždyť o nic nejde a je to můj tatínek. Tak co, můžu si o něm psát, co chci. Zjistil jsem, že vůbec nevnímám, co v té televizi dávají, a představuji si příběh, který nám tehdy tatínek vyprávěl.

Ráno jsem vstal, sedl k počítači a za půl hodinky jsem to měl napsané. Manželce jsem předal nový text a netrpělivě očekával verdikt.

„Ještě mám husí kůži z té hrůzy a máš tam úplně všechno,“ potěšila mě moje milovaná, „je tam silný příběh, vzkaz otců svým potomkům, a ještě i výzva a varování všem. Teď už to můžeš klidně poslat.“

Tak a teď ten článek předkládám i vám, čtenářům Spisovatelských listů:

Vzkaz našich otců:

Se svým tatínkem jsme si povídali často a rádi. Nikdy bych si nezapamatoval tak dobře Staré pověsti české, když bych je neslyšel od svého tatínka. Narodil se ve třicátých letech v době první republiky. Byl hrdý na svou zem i na svůj národ, ze kterého pocházel. Často mi říkával: „My jsme lidé, kteří se budou hádat o kůrku, ale když půjde do tuhého, budeme stát svorně vedle sebe a nikdo nás nedostane.“

Válku prožil v Praze a vyprávěl nám spíše veselé historky. Třeba o tom, že chodil s kamarády krást uhlí na nádraží. Tenkrát bylo všeho málo a lidé si pomáhali, jak to šlo. Jednou je strážný načapal a začal po nich střílet. Kluci začali utíkat a přeskočili zeď, kterou by normálně snad ani nepřelezli. Strach jim dodal neskutečnou sílu. Protože se nikomu nic nestalo, vždy jsem se tomu příběhu od srdce smál.

Když už jsem byl dospělý, vezl jsem i s manželkou tatínka ze Slaného do Tábora přes Prahu. Možná proto, že byl takový pošmourný den, vyvolávající v lidech smutnou náladu a také i smutné vzpomínky, a možné také proto, že jsem už nebyl malé dítě a on měl potřebu předat mi svůj vzkaz, nám začal vyprávět, jak v Praze prožil povstání v květnu 1945. Byl tenkrát v pubertě a takový kluk nemohl zůstat doma, když venku se konečně něco dělo. Rodiče byli ve městě, a tak i on šel stavět barikády. Již si nevzpomínám, kdy jej tam načapal jeho tatínek. Očekával, že dostane pár facek a pomaže domů. Otec byl však vážný: „Pojď se mnou. Ukážu ti něco, na co nesmíš do smrti zapomenout a co musíš předat svým dětem.“ Odvedl jej do sklepa jednoho činžovního domu a tam bylo pověšených sedm malých dětí na šňůře od prádla. Někdo ji omotal kolem útlých krčků, přitáhl a přidělal na skoby ve zdi. Jejich život teprve začínal, nikomu nemohly ublížit. Někdo bez srdce jej však předčasně ukončil tak strašnou a pomalou smrtí. Lidé tam stáli a mlčeli hrůzou. Zatínali pěsti a po tvářích jim tekly slzy zoufalství a zlosti.

Na ulici vyšli ze sklepa právě ve chvíli, když jiní lidé vedli vojáka v uniformě SS. S největší pravděpodobností v tom domě nikdy nebyl a o té hrůze ve sklepě vůbec nevěděl. Byl však ve špatnou chvíli na špatném místě. Ve tváři měl úzkost, když před sebou uviděl tolik rozzlobených lidí. Kdosi zakřičel: „Na kandelábr s ním!“ A jiný dodal: „Ale pověste ho za nohy a polejte benzínem!“

Když ho pokládali na zem a svazovali mu nohy, začal volat o pomoc. Ta ale nemohla přijít po tom, co ti lidé viděli ve sklepě činžovního domu. Během okamžiku visel na lampě hlavou dolů a houpal se v prostoru. Někdo ten benzín na něj vylil a pak se našel i člověk, který škrtl sirkou.

Plál jako živá pochodeň, dlouho řval šílenou bolestí a po tvářích mu stékalo jeho vlastní vyškvařené sádlo. Lidé, kteří stáli kolem něj, jen mlčky přihlíželi, jak dohořívá. Už nevolal, ale umíral dlouho a bolestně. To byl hněv lidu, který dlouhých šest let útisku bobtnal a nabíral na síle, až vybuchl.

Ano tatínku, pochopil jsem tvůj a dědův vzkaz, a proto volám: „Už tu jsou zase lidé, kteří si zahrávají s ohněm. Jak dlouho bude trvat, než opět vybuchne hněv lidu, který přinese spoustu nespravedlností, když ti odpovědní jen přihlížejí?“


© Jiří Zais, 2017


Knihy autora:

Rytíř David Tamfeld z Hranic, Kniha první Rytíř David Tamfeld z Hranic, Kniha druhá

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít