Brazilská kerolajna (11)

Brazilská kerolajna

Předchozí část

Proto jsem měl také pocit, že je v domě smutno, ale nikdo se tu nechce věšet. Je to asi podobné, jako když vám zemře kolega v práci. Bože, to je hrůza, byl to skvělej chlap, co teď bude jeho žena dělat? Ale za týden po pohřbu už myslíte na to, abyste hlavně nakrmili vy tu svou manželku. A udělali ji šťastnou.

Takže jak jsme během hovoru vypozorovali, nejhorší fakt pro Bohatovy na tom všem byl, že vnuk umřel na jejich pozemku, v jejich domě. Že přijel za nimi a oni nedokázali zařídit, že se dostane v pořádku domů. Báli se výčitek a zavrhnutí.

„Ale kdo mohl něco takovýho čekať, hm?“ máchl rukou Bohata. „Nikdy do garáže nechodil, vždyť ani neměl řidičák. Kdo mohl čekať, že se něco takovýho stane?“

„Nikdo,“ souhlasil jsem. „Musela to být rána.“

Dominik nešťastně koukal na čerstvě nalitého čtvrtého panáka. Předpokládám, že tolik alkoholu jako za poslední dva dny nevypil za celý život. Ale přemohl se a připil si s námi. Dokonce se zvládl i nešklebit. A hned zkusil zabrat: „A nemluvil s vámi vnuk po příjezdu o něčem? Neříkal, jestli tu nemá nějakou schůzku, jestli třeba za někým ještě nepřijel? Protože toho člověka musel přece pustit na pozemek.“

Bohata přikývl. „To přesně jsem skazal policii. Vzal si z věšáku klíče od garáže a tam ho taky ráno našla manželka. Tolik krve, tak strašná spousta krve…“ zavrtěl hlavou. „Ještě mu něbylo ani dvacať.“

Obličej mu celý poklesl, koutky úst se prohnuly a oči začaly skelnatět. Takže jsem vzal láhev a pěkně vrchovatě mu nalil.

„Vašeho vnuka jsem neznal, ale my takhle zapíjeli naši kamarádku. Kopněte to tam.“

Poslechl. Smutný výraz z očí mu nezmizel, ten tam bude ještě dlouho, ale když se zadaří, bude mít ráno jiné starosti než myslet na vnuka.

„Policie už garáž uvolnila, jak jsem si všiml,“ konstatoval jsem.

„Jo, před dvěma hodinama to tam byla ještě samá cedulka. A krev. Musel jsem se hodně snažiť, aby to tam vypadalo k světu. Ale stejně tam asi po večerech chodiť nebudu.“

Zamyslel jsem se. „A když zapřemýšlíte a vzpomenete si na Rosťu, nevšimli jste si něčeho novýho? Něčeho zvláštního?“

Bohatová konečně natřásla poslední polštář a promluvila za manžela. „Na to se nás ptal i ten vyšetřovatel a je těžké něco takového zodpovědět. My už ani pořádně nevěděli, co je u něj normální. Věděli jsme, jaký je, do takových deseti, dvanácti let. Pak se z něj stal obyčejný kluk. Dcera nám ho k telefonu nedávala, neměl si s babičkou a dědečkem o čem povídat. Maximálně pozdravil, a to bylo všechno.“

„A kdy přiletěl?“

„V neděli. V sobotu měl letět domů.“

Takže přicestoval přibližně ve stejnou dobu jako my, potažmo Karolína.

„Pokud jde o nás, tak byl pořád stejný. Hubený, málomluvný, pracovitý. Ani jeho rodina, ani on si nežijí nijak fantasticky, takže jsem se docela divila, že si vydělal na letenku. Ale přiletěl, a to bylo hlavní.“

Bohata do sebe obrátil další rundu. Ruka se mu už trochu začínala třást, ale pořád měl dost síly, aby se sklem bouchnul o stůl. Manželka se po něm ostře podívala, tak jí věnoval shovívavý úsměv.

„Jediná čerstvá věc v jeho životě byla ta jizva,“ promluvil potom.

Hrklo ve mně. „Jizva?“

Dominik viděl, jak jsem se na pohovce napřímil. „Jizva?“ tázavě se na mě podíval, ale já se soustředil na Bohatu.

„Jakou měl jizvu?“

„Ona to něbyla ani tak jizva, jako spíš ještě nězahojená rána. Prý se porezal v práci sklem. Všiml jsem si toho, když vylezl ze sprchy, měl jen ručník kolem boku. Vypadala docela ošklivě, taková zarudlá nateklá rána, ale prý už to je zahojený, tak jsem mlčel.“

Jeho manželka přikyvovala. „Taky jsem ji viděla. Ošklivá věc.“ Ukázala rukou na místo, kde měla na kostýmu pásek. „Měl ji tady vpravo na boku. Chtěla jsem mu dát něco, co urychluje hojení, ale nechtěl o tom ani slyšet, prý nestojí o žádné oblbováky.“

Zazvonil mi telefon a na displeji jsem viděl, že mi volá Adam. Takže jsem to v klidu típnul a věnoval se důležitějším věcem.

„A říkal, jak dlouho to má?“

„Vůbec o tom nemluvil.“

„Ani netušíte, jestli mu to ošetřovali tady, nebo v Čechách?“

„Tady určitě ne, ta rána zase tak čerstvá nebyla.“

Dominik na mě pořád hleděl.

„Potom vysvětlím,“ řekl jsem mu a doufal jsem, že to bude stačit.

Takže Karolína měla stejnou jizvu a na stejném místě jako kluk, jenž zemřel na prašné zemi v garáži. Oba ubodáni člověkem, kterého pravděpodobně znali, protože ho pozvali do jim známého prostředí. To všechno během dvou dnů. Oba mladí, oba potřebovali peníze, oba přicestovali do Ruska.

Seděl jsem ve ztemnělém pokoji a najednou jsem dostal šílenou chuť na tu placku před sebou. Jednu jsem vzal, zakousl jsem se do ní a vychutnával si tu odpudivou chuť podobnou spáleným pneumatikám, protože mi to najednou přišlo jasné a jednoduché. Věděl jsem, že jsem to prokoukl, ale nelíbilo se mi, kam by to mohlo směřovat. Možná jsem si měl přát, aby to byl ten masový vrah a byl teď zase o sto kilometrů dál.

***

Jeli jsme zpátky v jedenáct hodin. Oba jsme v sobě měli osm nebo devět panáků, nebyl jsem si přesně jistý počtem, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že mi hučí v hlavě.

Huhuu huhňu…

Taxikář na nás poctivě čekal, ale jak mi pak Dominik překládal, vypadalo to, že mu dohodnutá suma stačit nebude. Prý jsme přetáhli domluvenou hodinu odjezdu. Kontroval jsem větou, že si nepamatuju, že bychom něco domlouvali, ale Dominik mě uklidňoval a šeptal mi, ať držím hubu, nebo nám odjede a půjdeme sto kiláků pěšky. Takže jsem vše poslušně odkýval a slíbili jsme mu, že po příjezdu dostane tučný doplatek. Koukal na nás trochu podezíravě, takže jsem předpokládal, že neví, že veze dva kluky, jejichž jmění v tak brzkém věku obsahuje víc dolarů, než on vydělá za půl života, ale stejně musel jet zpět, a to ho pravděpodobně přesvědčilo. Stejně neměl co ztratit.

„Co to bylo s těma jizvama? No?“ Dominikovi se hlava kejklala ze strany na stranu, chvilku nevydržela na místě. „Nooo?“ přitlačil.

Hukot v hlavě neustával, ale nebránil mi kupodivu v přemýšlení. Ani v říhání. Nevím, jak taxikář, ale já teď už ořechy ani hrušky necítil.

„Víš, jak jsem ti říkal, že jsem s Karolínou…“

„Jo, žes s ní chrápal, to klidně můžeš přeskočit.“

Zachechtal jsem se. „Citlivko. Tak ten večer mi ukazovala jizvu. Velkou, rudou, nezahojenou.“

„A na stejným místě jako měl kluk těchhle… jak se jmenovali?“

„Bohatovi.“

„Jo. Na stejným?“

„Přibližně.“ Ukázal jsem prsty několik centimetrů. „Měla ji jen takovejhle kousek od…“

„Raději sklapni.“

Znovu jsem se zasmál a jen stěží smích zastavoval. Vzadu v autě to nebylo tak pohodlné jako u Bohatů na kanapi, ale člověk s promilem v krvi považuje i šutr za taburet, takže jsem se natáhl a nohy nacpal k Dominikovi pod sedačku.

„Chci říct — chápeš, o co tady jde?“

Podíval se na mě krví podlitýma očima. Nezáviděl jsem mu, že zítra hraje zápas. Ale to ani sobě. „Nějaký nepodařený operace?“

„Právě že podařený. Až moc.“

„Ale jestli si policie myslí, že to bude masovej vrah, tak bude hledat shodu, ne? Jestli se oběti znají a tak. Museli by z lékařských záznamů zjistit, že měli oba tuhle… tenhle typ operace.“ Škytnul a já se chvíli obával, že bude zvracet. A podle pohledu ve zpětném zrcátku jsem poznal, že se toho samého obával i taxikář. Naštěstí to ukočíroval.

„Jenže oni o tom samozřejmě žádnej záznam nemají. To se vsadím.“

„A proč?“

„Přesně. Oba byli operovaný. Oba byli ubodaný. Tohle je připravená věc. Udělal to jeden a ten samej člověk. Když to děláš podruhý, už nejednáš v afektu. Tak proč těch dvacet ran?“

„Protože… protože…“ hlava se mu kývala ze strany na stranu a vypadal jak pejsek na pružince na palubní desce.

„Protože dvacet ran krásně zakryje tu jednu jedinou. Tu důležitou,“ odpověděl jsem za něj.

I přes všechen zkonzumovaný alkohol jsem v jeho oku zahlédl jiskru poznání. Znovu si škytl, dal ruku před pusu, ale pak na mě vychrlil:

„Oni něco pašovali! Kurva!“

„Trefa,“ dal jsem mu pusu na čelo. Tenhle fakt jsem pak ze svého podvědomí vytěsnil, a když mi to Dominik po letech připomínal, zarytě jsem si stál na svém, že se to nikdy nestalo.

„Ale co?“

„To asi nezjistíme, dokud se nenajde člověk, co tohle všechno způsobil. A to bude práce pro policii, řekl bych.“ A pak mi došlo ještě něco. „Začínám mít tušení, že Karolína na tom stole zemřít neměla.“

„Takže to bylo v afektu?“

„Ty mi nerozumíš. Toho kluka včera zavraždili doma. V garáži. To je v domácím prostředí, blíž už to je jen u Bohatů v domě, a to by bylo samozřejmě až příliš riskantní. Karolínu ubodali v tréninkovým centru. A proč? Protože měla rande se mnou. Jsem si jistej, že kdyby mi to nenavrhla, odehrálo by se to u ní v pokoji. Možná tím pachatel zkouší shazovat vinu na její okolí. Koneckonců většinou přece vraždí příbuzní nebo kamarádi. Jenže ona si zařídila schůzku. Možná z toho všeho měla špatný pocit a chtěla večer před setkáním s někým být.“

„Takže chceš říct, že změnila místo setkání s člověkem, který měl vyjmout to, co měla ona voperovaný pod kůží?“

„Přesně. Říkala mi, že často řeší na facebooku osobní věci. Domlouvat tohle po telefonu je hodně ošidný. Tím spíš, že by tam musela mít číslo toho člověka, a to je taky nebezpečný. V tomhle ohledu je internet ideální. Zalezeš si do internetový kavárny a nikdo nikdy nezjistí, kdo jsi a kde jsi byl.“

„To by ale znamenalo…“ začal Dominik, ale pak se zarazil.

„Znamenalo co?“ chtěl jsem vědět.

Zvedl ukazováček, který se mu povážlivě klepal. „Vydrž.“

„Na co?“

Pár okamžiků jsem si myslel, že přemýšlí, ale pak se mu začaly chvět rty, zaklepal řidiči na rameno a ukázal, aby zastavil.

Venku si pozvracel boty, levý rukáv a zbytek cesty v autě prosténal.

***

Druhý den jsem se oficiálně rozhodl, že seknu s alkoholem. To páteční ráno jsem se cítil na osmdesát.

S vědomím, že dnes hraju čtvrtfinále (a že nevím, od kolika ho hraju; modlil jsem se za co nejpozdější hodinu), jsem se v koupelně umyl a skoro poslepu jsem zapnul notebook.

Mezitím jsem zkontroloval telefon. Byly na něm čtyři nepřijaté hovory. Tři od Adama, jeden od otce. Samozřejmě. Pokud se mi napoprvé nedovolal, nikdy to znovu nezkoušel. Nebál jsem se ovšem, že by si mě nepozval na náš domácí kobereček.

Na facebooku jsem se podíval na všechny odkazy za poslední týden. Na lidi, kteří mi je komentovali. Fanoušků jsem měl několik tisícovek, komentářů u fotek a statusů nepočítaně. Nemělo smysl se tím probírat. Nicméně jsem tušil, že někde mezi nimi je ten, co mi Karolínu ukradl.

***

Další část

Knihy autora:

Noční tep Křest ohněm

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít