Brazilská kerolajna (8)

Brazilská kerolajna

Předchozí část

Středa byla ve znamení dvou změn.

První se ke mně donesla kolem desáté hodiny ranní, když jsem se chystal na trénink. Adam mi oznámil, že Dominik se mnou hrát nebude, takže mi narychlo domluvil Řeka Kokinakise. Ale co jsem mohl po včerejšku čekat? Nic pozitivního.

Ráno jsem se bál vstávat. Jestli to dává smysl, bál jsem se dokonce probudit, jelikož jsem se bál své první zkušenosti s pravou ruskou vodkou. Ale nakonec jsem se probouzel rád, protože sen, který se mi v noci zdál, nepatří ke zrovna nejkrásnějším zážitkům.

Byl jsem v nějaké prosklené místnosti, všude okolo stáli lidé, někteří šeptali, někteří mluvili nahlas, někteří křičeli a všichni koukali mým směrem. Stál jsem před masážním křeslem, na něm ležela Karolína, v jedné ruce držela nějaký lesklý klíč a druhou měla až po zápěstí vraženou v břiše v místech, kde mi ukazovala jizvu po operaci. Potom ruku vytáhla a s úsměvem ji ke mně natahovala. Držela v ní tenisový míček. I když to byl sen, moc dobře si pamatuju, co na něm bylo napsáno. Tuší černější než nejhlubší zlo. Stálo tam Tvoje máma je děvka a ty nikdy nebudeš tenistou.

Neprobudil jsem se zpocený, ale dobře po těle mi nebylo.

Druhou změnou byly ruce, které mě odpoledne masírovaly. Patřily bezmála stokilovému Ivanovi Seleckému, chlapovi, jehož rukám i úsudku jsem bezmezně věřil. Chtěl jsem na sobě cítit ještě jednou Karolíniny dlaně, nechat její prsty hníst svaly a užívat si každé slovo, které vyskočí z těch jejích roztomilých rtíků, ale realita byla jiná. Nehezká, nevábná a depresivní. Ale také taková, jakou si ji udělám, to mi nemusel nikdo říkat.

„Díky, že jsi dorazil,“ zamumlal jsem.

Jeho kulatá plešatá hlava se lehce naklonila na stranu a ručník, který měl kolem ramen, se svezl. „Mně je líto, co se stalo. Adam říkal, že jsi s tou holkou měl něco… něco soukromýho.“

„Hm. Zvláštní je, že to bylo soukromý, ale všichni o tom mluví.“

„Mně je to jedno. Jen je mi to líto. Každýho mladýho života je škoda.“

Když jsem viděl Ivana prvně, někdy před třemi roky, byl jsem přesvědčený, že dělá vyhazovače nebo nějakého osobního strážce. Nebo nájemného vraha. Jeho postava budila respekt v jakoukoli denní dobu. Ruce měl jak dvě klády, na těle samý sval, krk žádný a plešatá hlava se mu leskla kilometr daleko. Vždycky říkal, že nejlíp se učeše kapesníkem.

Každopádně jak měsíce a roky plynuly, poznal jsem jeho osobní stránku. Vlastnil posilovnu, kterou si osobně postavil z polorozbořené čističky, a doma měl dvě činčily, burunduka páskovaného a fretku, kterou občas vyvětral, přivedl ji na rameni do klubu a ona pobíhala mezi lehátky, když masíroval. Už tahle zvěř mi naznačovala, že asi bude trochu jiný, než jak na lidi působí. A samozřejmě byl. Za tři roky jsem od něj neslyšel jediné sprosté slovo, nikdy nezvýšil hlas, na nikoho si nestěžoval, nepomlouval, nekritizoval, a naopak se každému v okolí snažil pomoct a poradit. Taková Matka Tereza na steroidech. Adam mi dokonce vyprávěl, že se rozbrečel, když zjistil, že nějaký magor ve státech vystřílel půlku třídy automatickou zbraní. Když ukazovali letecký záběr na těla přikrytá prostěradly uložená před školou, klečel před televizí a řval „Proč??? Proč???“.

Takže jsem chápal jeho postoj k situaci; na jednu stranu se mi snažil pomoct a asi ulevit, a na druhou nehodlal mluvit, pokud bych já chtěl mlčet. Někdy mě ta jeho dokonalá chápavost a citlivost štvala, dnes jsem ji ale přivítal. Nechtěl jsem sice mlčet, ale nechtěl jsem se o tom bavit. Tím spíš, že se mi v hlavě odehrávaly myšlenky o tom, jak strávím zítřejší volný den, a ty by se asi nikomu nelíbily.

„Prostě jsem rád, že jsi tady,“ zopakoval jsem.

„A kdo by tě masíroval, he? Táta?“

„Táta odlítá zpátky.“

Došlo mi, že ani nevím, jestli už otec odletěl nebo ne. Nevadila mi určitá samostatnost, není mi deset, ale znovu se mi někde v žaludku vytvořila taková malá žlučová kulička, takový zárodek nenávisti k tomu, jak cize se ke mně občas otec chová.

„Aha. Problémy doma?“

„Pravděpodobně. Něco se sponzorama, nevidím do toho.“

„Táta to určitě vyřeší. Všechno vždycky vyřeší.“

„Já vím,“ řekl jsem. „Všechno. Je dokonalej.“

Jeho ruce se zabořily do míst, kde je kostrč. Už před masáží jsem mu naznačil, kde cítím problém.

Zápas s Američanem jsem zvládl, to ano. Vodka mě nepoznamenala, neomezovala mě v pohybu ani v reakcích a já si říkal, že by bylo smutné, kdyby tomu tak bylo v čerstvých osmnácti.

V prvním setu jsem měl trochu problémy s jeho servisem, špatně se četl a já se k němu špatně stavěl. V tiebreaku jsem byl dva míče od prohry, ale povedl se mi obouručný bekhend, při kterém vstala půlka publika, a set jsem urval. V druhém už to byla jednoznačná záležitost, Američan odpadal a zápas skončil 7:6 a 6:1. Upachtěné vítězství, ale vzhledem k tomu, jak jsem strávil minulou noc, jsem mohl být ještě rád.

Když jsem tleskal publiku, zahlédl jsem ve VIP lóži Dominika. Tleskal ve stoje a vedle něj stál s rukama v kapsách jeho otec. Vypadalo to, že spíš než na mě, kouká někam skrz mě na protější tribuny. Zajímalo by mě, jestli na zápas šel sám, nebo ho Dominik musel přemluvit.

To mi ovšem neběželo v hlavě večer kolem osmé, když jsem volal Dominikovi na mobil. Zvedl to prakticky okamžitě.

„Nazdar, cos to mlel na tiskovce?“

Narážel na odpolední povídání s novináři, při kterém mi opět asistoval Adam. Seděl vedle mě potichu jako myška, rukou si projížděl bradku a nechal mě, ať odpovím na standardní dotazy. Při jediném nestandardním („Jste prý podezřelý z vraždy mladé rehabilitační pracovnice, je na tom něco pravdy?“) on zakoulel očima a já odpověděl, že pan novinář je zřejmě podezřelý z předávkování kokainem. Co je pravdy na tomhle? Překladatelka se zarazila, ale nakonec plynulou ruštinou větu přetlumočila. Reportér se podíval po ostatních novinářích, několik z nich se usmívalo, ale kromě drobného šumění se nic neozývalo. Tolik asi k vaší otázce, dodal jsem.

„Někdo tam rejpal do něčeho, co není jeho věc, tak jsem si rejpl já do něj.“

„To sis ještě nezvykl? Novináři to dělávají.“

Ležel jsem na pokoji, měl jsem zapnutý notebook a vyjetou mapu města. Bublinka mi svítila nad místem, které mě eminentně zajímalo.

„Co děláš zítra?“

„Hraju.“

„Pochopitelně.“ Překliknul jsem na facebook a začal jsem psát status o tom, že děkuju všem, co mi dneska drželi palce. U nohou jsem měl mísu s nakrájeným ananasem, tak jsem si ji přisunul a vložil telefon mezi ucho a rameno. „A potom? Máš něco neodkladnýho? Dokážeš se odtrhnout tátovi od zástěry?“

„Něco ode mě potřebuješ?“

„Potřebuju tvoji angličtinu.“

„A to k jaký příležitosti?“

„Při návštěvě policejní stanice,“ řekl jsem bez obalu a vytáhl jsem z mísy pořádně šťavnatý kousek.

V telefonu bylo chvilku ticho. „A jinak jsi v pořádku?“

„Truchlím, vzpamatovávám se, ale jinak jo. Tak co říkáš?“ Koukal jsem znovu na mapu. „Je to odsud tak půl hodiny jízdy. Kousek od náměstí, kde jsem si pinkal se starostou.“

„Nemyslíš to vážně, že ne?“ Dominik měl hlas teď hodně zpomalený. „Protože na světě jsou rozdělený práce, jestli to nevíš. Tenisti hrajou tenis, policie vyšetřuje. Je to daný.“

„Já přece nechci nic vyšetřovat,“ řekl jsem, ale i já sám jsem slyšel, jak nejistě to znělo. „Jen chci vědět, co se tam stalo, jestli tuší, kdo to mohl udělat. Já měl tu holku vážně rád, Dominiku, nechci odsud jen tak odjet, nechat tu její tělo a spolíhat na vyšetřování lidí v týhle zemi.“ Praštil jsem s ananasem zpět do mísy. „Prostě se mi to nelíbí.“

„A co chceš dělat? Nakráčet tam a čekat, že ti všechno řeknou?“

„Asi budu muset doufat, že tu lidi čtou noviny a mají rádi tenis a celebrity.“

To bylo opravdu to jediné, na co jsem mohl spoléhat. Chtěl jsem jen pár informací, pár vět, abych věděl, že se vyšetřování ubírá správným směrem a že neleží spisy s našimi výpověďmi a fotografie s Karolíniným rozbodaným tělem někde v koutě. A to jen proto, že nejsme místní. Chtěl jsem jen doufat, že můj obličej někdo na stanici pozná a že ten ksicht, který jsem protáhl už tolika novinami a časopisy, konečně zapracuje. Bylo načase.

Ale nakonec jsem se dozvěděl mnohem víc. A jel mnohem dál.

***

Bylo půl šesté a pět minut moskevského času, když jsme vystoupili z taxíku před policejní stanicí. Byla to půlkruhová budova se zapíchnutou ruskou vlajkou nad vchodem.

„Cítil bych se líp, kdyby tam vedle ní visela i eurovlajka,“ podotknul Dominik.

„Rusko v Evropský unii není, to za á,“ poučil jsem ho, „a za bé, jdeme zjistit něco o Karolíně, ne vyjednávat o hladomoru v Tanzánii.“

„Ta určitě v unii bude,“ zafrflal.

„Jasně, v unii pojídačů kaktusových kořínků.“

Před stanicí postával hlouček policistů ve slušivých modrých uniformách. Někteří z nich vypadali, že si je před pěti minutami žehlili nebo je nikdy nevytáhli do akce.

Procházel jsem kolem nich, rozepnutou bundu jsem ještě více rozevřel a naprosto okatě vystavoval na odiv triko s logem moskevského tenisového turnaje. Doufal jsem, že si to někdo v hlavě spojí, a jestli tady je aspoň jeden tenisový fanoušek, že si uvědomí, kdo to kolem nich prochází.

Když jsem si triko na pokoji oblíkal, musel jsem absolvovat nepříjemný pohovor s Adamem. To, že jsem zrušil trénink, ho štvalo a bylo to na něm vidět, ale snažil jsem se mu předhodit alespoň dva logické důvody, proč to dělám nebo proč se s tím nedá nic dělat, a doufal jsem, že po jednom z nich jako správný pes chňapne.

„Poslechni, Adame, stejně si beru tréninkovýho partnera s sebou.“

„On už s tebou netrénuje, pamatuješ?“

„Pamatuju, ale něco s tím budu dělat. Nebudu tu každej den hrát s někým jiným. A uvědomuješ si, proč tam jedu? Jak dlouho tu může její tělo ležet? Měsíc, dva? Já vážně netuším, jak probíhá vyšetřování v Rusku, ale u nás určitě její rodina bude chtít něco vědět.“

„Neřekl bych, že to je tvoje starost. Vždyť tě masírovala jen jednou, probůh.“

„Tak asi chci, aby to byla moje starost.“ Zastrčil jsem si otcovu kreditní kartu do zadní kapsy kalhot. „Když to nikoho jinýho nezajímá,“ dodal jsem.

„Všechny to tady trápí. Byla to skvělá holka. Ale ty jsi tady od toho, aby ses soustředil na turnaj.“

Poklepal jsem si na hlavu. „Soustředím se. Jsem tak soustředěnej, že už to ani víc nejde. Měl bys mi trochu věřit.“

Trochu se napřímil. „Uvědomuješ si, kolik ti je? Osmnáct. A pár drobných. Někdy mám pocit, že se chováš jako třicetiletej protřelej tenista, neposloucháš ostatní a v každý situaci přesně víš, co dělat. A přes to nejede vlak.“

Možná měl trochu pravdu, ale… „A to je špatně?“

„To ukáže čas. Já jsem tady od toho, abych tě trénoval, a vždycky jsem si myslel, že v tomhle si rozumíme. Že na mě dáš.“

Když jsem si oblékal bundu, muselo mu být jasné, že to myslím vážně. Upřímně — mohl být rád, že jsem mu o dnešním plánu řekl. Byl jsem si jist, že se to do hodiny dozví otec, pokud už to neví, a nebude se mu to ani trochu líbit. Ale možná jsem to právě proto dělal, možná právě proto jsem tomu svému prošedivělému mudrlantovi svěřoval.

„V tréninku a při zápase jsem jedno ucho. Ale to, jak trávím volnej čas, je moje věc. A máš pravdu — přes to nejede vlak.“

***

Další část

Knihy autora:

Noční tep Křest ohněm

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Kliknutím na tlačítko Souhlasím, odsouhlasíte používání tzv. cookies naším serverem na dobu 3 měsíců. Při další návštěvě se Vám opět objeví možnost cookies schválit či odmítnout. CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít