Další autorské zlozvyky

Carl Spitzweg: Chudý básnik (1839)

Carl Spitzweg: Chudý básnik (1839)

Pokud člověk píše gramaticky správně – anebo to se psaním myslí natolik vážně, že než svou práci kamkoli pošle, nechá si ji někým dobře znalým českého pravopisu pečlivě zkontrolovat (a to i kdyby za to měl zaplatit – ano, dokonce takoví autoři existují!) – nemusí to stále ještě vůbec znamenat, že nepáchá další obvyklé zhůvěřilosti, kterými redaktory vytáčí doběla a svému dílu zbytečně škodí.

Řeč bude tentokrát o slangu, nářečích, hovorové češtině, zkomoleninách, novotvarech… prostě říkejme tomu souhrnně „nespisovný jazyk“. V poslední době se doslova „roztrhl pytel“ s rukopisy psanými hovorovou češtinou, různými nářečími či dokonce prapodivnými slangy, argoty či přímo komplet úplnými novotvary. Důvodem je patrně velký úspěch děl jako „Denik Ostravaka“ či „Opráski sčeskí historije“, které se staly (nejen) internetovými fenomény a svým tvůrcům přinesly velkou slávu a patrně i docela dobrý komerční (a tedy finanční) úspěch. Proto se zcela zákonitě nachází poměrně dost takových tvůrců, kteří se chtějí na této vlně popularity taky svézt (a něco na tom pokud možno i vydělat), případně se snaží jejich fenomenální úspěch napodobit. Jenže je třeba si uvědomit, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž, a že také opakovaný vtip přestává být k smíchu, natož pak k popukání.

Najdou se samozřejmě i o něco chytřejší (či vychytralejší) autoři, kterým je jasné, že kopírování aktuálních hitů, jako jsou „Opráski“, by jim úspěch nepřineslo, ale napadne je kopírovat něco podobného, leč přece jen trošku jiného. Zpravidla sáhnou do „babiččiny krabičky“, tedy vypůjčí si něco, co bylo vekou módou před čtvrtstoletím, půlstoletím či ještě dříve. Zkoušejí to proto třeba s brněnským hantecem, valašštinou, slováckým nářečím, studentským argotem dle Jaroslava Žáka či mluvou pražské galérky z doby rady Vacátka.

Všechny takovéto (i jim podobné) pokusy nemusejí z hlediska literárního dopadnout vůbec špatně, ale pouze za současného splnění všech následujících podmínek:

1) Použití nespisovného jazyka v díle je autorský záměr. Tedy autor se ještě před započetím psaní svého díla či na jeho samém začátku rozhodl, že buď celý text nenapíše spisovně, nebo že aspoň některou z postav nechá mluvit nějakým nářečím, argotem, používat slangové výrazy, vulgarismy apod., nikoli že se jedná o (často i nevědomou) „z nouze ctnost“, kdy autor zkrátka dostatečně dobře neovládá spisovnou češtinu.

Občas totiž jako redaktorka zpočátku nechápu, proč je ta kniha psaná chvílemi spisovnou a chvílemi hovorovou češtinou, případně proč právě tato osoba právě teď mluví hovorově, jelikož mi to z hlediska zápletky či celkového vyznění díla nedává vůbec žádný smysl – a až následně pochopím, že to žádný smysl ani účel nemá, že jde o pouhé neumětelství, neznalost základního nástroje každého autora, tedy spisovné mateřštiny. Je to zkrátka úplně to samé, jako kdybych hledala zvláštní „umělecký záměr“ v pokřivených mazaninách rádobymalíře, který neovládá perspektivu.

Upozorňuji všechny, že jazyk je jejich základním nástrojem a pokud ho dostatečně dobře neovládají, tak mohou mít sice jinak sebegeniálnější nápady a můžou se snažit vyjadřovat k těm nejaktuálnějším problémům či nejvznešenějším filosofickým pravdám, ale stejně vždy stvoří pouze cosi průměrného až podprůměrného.

Psát svou knihu „jak mi zobák narost“ – tak tudy cesta nevede, přátelé!

(Mimochodem, co mě dokáže vždycky spolehlivě nadzvednout ze židle, jsou patvary přivlastňovacích pádů typu „Karlovo sešit“, „Petrovo rodiče“ atd., případně větné vazby à la „Kačenky máma“.)

2) Použití nespisovného jazyka je nejen od počátku zcela záměrné, ale má také nějaký vážný důvod.

A rozhodně takovýmto „vážným důvodem“ NENÍ pouze to de facto plagiování nějakého známého vzoru či snaha o „svezení se“ na momentální módní vlně, obyčejná autorská lenost („dělá se to tak a já sice nevím proč, ale udělám to taky“) či jakási zbytečná rádobyumělecká póza či touha do svého jinak zcela nezajímavého textu přežvykujícího stokrát (a daleko lépe) řečené přidat nějakou tu „okrasu“ či ozvláštnění.

Je potřeba si klást otázky jako: proč vlastně chci, aby některá moje postava (případně více postav či dokonce postavy všechny) nemluvila spisovně, čím zvláštním se vyznačuje tato postava, postavy, případně svět, ve kterém se celé moje dílo odehrává, a jestli vůbec, případně i jak, právě ta nespisovná řeč čtenáři pomůže můj svět či mé hrdiny lépe pochopit. Je proto třeba se zamyslet, zda nespisovná řeč v mém díle opravdu má svůj smysl a je také vždy dobré zkusit si představit (či tak na zkoušku kus povídky či románu třeba i napsat), jak by to vypadalo, kdyby celé dílo bylo psané výhradně spisovným jazykem. Pokud rozdíl příliš velký není nebo dokonce spisovně psané dílo vyznívá lépe, je třeba zvážit, jestli ty nespisovné pasáže do něj opravdu vůbec zařadit, a pokud ano, tak jestli jejich rozsah přinejmenším nezredukovat.

3) Nespisovný jazyk z díla „divně netrčí“.

Pokud není záměrně nespisovně psané celé dílo, tak je třeba vždy pečlivě zvážit, koho vlastně (a jestli vůbec někoho) nechám ve svém díle mluvit vždy nespisovně, případně v jakých situacích budou moje postavy mluvící jinak spisovně, používat slangové výrazy, vulgarity apod.

Jak už bylo mockrát v diskusích o psaní řečeno, postavy musejí působit maximálně věrohodně, takže dejme tomu univerzitní profesor, který sprostě zakleje v okamžiku, kdy mu laboratoř zdemoluje výbuch, reálně působit bude, ale univerzitní profesor, který takto bude mluvit běžně na přednášce, už tak realistickou postavou nebude. Samozřejmě, pokud chci u určité postavy zdůraznit její podivnost či dokonce zápornost, tak může být mým autorským záměrem nechat svého hrdinu jednat právě tak, jak by to u člověka v jeho postavení nikdo nečekal – takže ano, lze jistě mít v díle nositele Nobelovy ceny, který je „sprostý jako dlaždič“, a gangstera, který v řeči zásadně užívá přechodníků, ovšem zas je potřeba tímto jejich divným jednáním čtenáři předem nevyzradit kus zápletky či dokonce samotnou pointu.

Dále je potřeba dobře promyslet i to, zdali tím, že některého z hrdinů nechám mluvit záměrně nespisovně, se nesnažím z něj vytvořit pouze jakousi komickou (a občas spíš rádobykomickou) „rázovitou postavičku“, která je třeba pro příběh úplně nadbytečná či sice v příběhu svou funkci má, ale tato její „divnost“ do příběhu (či dokonce celkového charakteru tohoto hrdiny či světa, ve kterém se vše odehrává) moc dobře „nezapadá“, a tak taková postava bude čtenáře jen zbytečně mást či dokonce rozčilovat. Vzpomeňme jen na postavu Jar Jara Binkse, kterého prakticky všichni fanoušci Star Wars svorně nenávidí – snažit se produkovat „další Jar Jary“ není právě dobrý nápad.

Pokud se rozhodnu, že nespisovně bude mluvit sám vypravěč příběhu nebo aspoň jeden z vypravěčů (má-li jich dílo více), vždy se musí jednat o vyprávění v „ich formě“ (tedy v první osobě), „er forma“ (třetí osoba) totiž vyjadřuje jistou nezávislost, odstup od toho, co se děje, citovou nezaangažovanost atd., takže se zde z těchto důvodů zpravidla nehodí použití nespisovného jazyka – výjimkou je samozřejmě situace, kdy je záměrně nespisovně psané celé dílo.

4) Autor bere taky ohled na čtenáře.

Je vždy třeba zvážit, zda argot či nářečí, případně jednotlivé nespisovné výrazy, které chci použít, jsou pro běžného čtenáře dostatečně srozumitelné. Toto musím velmi pečlivě zvažovat zvláště tehdy, jedná-li se o „jazyk“ již málo rozšířený či prakticky „mrtvý“, tam je vždy dobré čtenáři nějak pomoci, například tím, že jiná postava mluvící „normálně“ tyto promluvy bude tak trošku „překládat do češtiny“. Ještě více je třeba být jako autor opatrný, pokud takto „mrtvým jazykem“ hodlám napsat celé dílo či jeho velmi rozsáhlé pasáže (bude tak mluvit jeden z hlavních vypravěčů příběhu či některá z velmi důležitých postav).

Občas taky vůbec není na škodu do díla na závěr zařadit vysvětlivky či slovníček.

Zkrátka vždy je třeba, aby bylo pro čtenáře dostatečně pochopitelné a srozumitelné, co postavy skutečně říkají a dělají, aby si nevytvořil nějaké své zavádějící představy a pak se necítil zklamaný, že postava nakonec udělala něco pro něj „nelogického“.

5) Autor je při používání nespisovného jazyka důsledný.

Pokud se autor rozhodne, že určitá postava či postavy buď trvale či aspoň v určitých situacích budou mluvit nespisovně, tak tak musejí činit v celém díle – jinak to opět čtenáře jen zbytečně mate. Je potřeba si také uvědomit, že pokud někdo stále či aspoň v určitých situacích má sklon mluvit nářečím či argotem, tak zpravidla v tomto nářečí či argotu také přemýšlí, tedy je potřeba si v tomto smyslu pečlivě „ohlídat“ nejen všechny přímé řeči, ale také všechny vnitřní monology postav. Velmi trapně a nevěrohodně působí postava, která s druhými lidmi mluví „po našemu“, ale sama se sebou mluví superspisovně.

Stejně tak dost podivně až nechtěně směšně působí, pokud autor nechá postavu mluvit jaksi podivně „polospisovně“, tedy že v části věty mluví spisovně a v další části nikoli – tedy obraty jako „byl tam takovej nějaký muž…“, „děkuji vám velice za ten pěknej dárek“, „nejsa si vědomej“ (či ještě hůř „nejsa si vědom, že by o něčem takovým kdy slyšel“) atd., případně když určitá postava v monologu zcela náhodně střídá spisovné a nespisovné věty.

6) Autor slang či nářečí, které ve svém díle používá, opravdu dobře zná.

Zvláště lokálpatrioti jsou dosti alergičtí na „cajzly“, co se snaží používat jejich nářečí, ale dostatečně dobře ho neovládají. Pokud autor z určitého jazykového prostředí nepochází nebo na něj nemá aspoň určité vazby (např. tam nemá příbuzné či přátele, které občas navštěvuje) raději by měl zapomenout na napsání celého svého díla v tomto konkrétním nářečí či argotu. Jestliže však potřebuje pouze některé postavy nechat mluvit takovýmto jazykem, který sám dobře neovládá, tak jej zkrátka musí pečlivě nastudovat a pro jistotu si pokud možno ještě i své dílo nechat zkontrolovat nějakým „rodilým mluvčím“ či někým, kdo má s tímto jazykem zkušenosti.

Ono tak nějak všeobecně platí, že se autorům vždycky velmi vyplatí mít své „betačtenáře“, ovšem pro ty z nich, kteří chtějí svá díla psát zcela či zčásti nespisovně, jsou bety takřka nutností – dokážou mu totiž říct, jestli nespisovný jazyk v jeho díle opravdu dobře „funguje“, tedy jestli to, co tvůrce jeho použitím chtěl dosáhnout, jím skutečně dosáhl.

Ještě na závěr bych zmínila jeden oblíbený nešvar mnoha současných autorů, kteří se mylně domnívají, že nechat postavu mluvit nespisovně v praxi znamená, že budou při promluvách tohoto hrdiny místo slova „jsem“, psát „sem“, místo „jsi“ slovíčko „si“ atd., a občas se i strašlivě vztekají, pokud jim to korektor opraví na správné tvary. Je třeba si uvědomit, že „jsem“ a „sem“, „jsi“ a „si“ jsou v českém jazyce dvě zcela jiná slova, jejichž libovolnou záměnou by mohlo dojít i ke zmatení čtenáře – je dost rozdíl mezi „už pojď, jsem řekl“ (já jsem řekl, abys už konečně šel) a „už pojď sem, řekl“ (on řekl, abys k němu přišel), „ty jsi“ (např. „ty jsi vážně divný“) a „ty si“ (např. „ty si asi sedíš na uších“), a podobných příkladů by se dalo najít více.

Rovněž tak není jediného rozumného důvodu, aby postava, která jinak mluví dost spisovně, zásadně říkala „prosim“, „nevim“ apod. – a autor, který kategoricky trvá na tom, aby tomu tak bylo, by se měl nad sebou hluboce zamyslet:-)

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

JUDr. Scarlett Rauschgoldová (původní profesí právnička se specializací na mezinárodní a evropské právo) je v Československém fandomu (kterému několik let i předsedala) známá zpravidla jako Darth Zira. Dlouholetá porotkyně Ceny Karla Čapka a svého času i spolueditorka sborníků Kočas. Jako fanynka Hvězdných válek organizovala několik literárních soutěží s tematikou fan-fikcí z tohoto světa. Možná částečně z nostalgie, protože svou autorskou dráhu začínala právě Star Wars fan-fikcemi, od kterých rychle přešla k „obecné“ sci-fi a fantasy. Její povídky se objevovaly nejdříve na netu (Palmknihy, Sarden), posléze i v tištěné podobě, např. v několika číslech Časopisu Mensy ČR, ve sbornících Ježíšku, já chci plamenomet (roč. 2004, 2005 a 2008), Kočas (roč. 2009 a 2011), Cena Fantázie 2006 či Žoldnéři fantasy: Tango s upírem. Více než deset jich odvysílal i Český rozhlas na stanici Leonardo v pořadu Nula jednička. Od roku 2007 se věnuje také sestavování a vydávání povídkových antologií z žánru fantastiky, prozatím vyšly Černé sny aneb příběhy na nedobrou noc (2007), Technokouzla aneb příběhy z jiných světů (2008), Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly (?) (2009) a Jinosvěty aneb (ne)skutečné příběhy (2011). Nějakou dobu spolupracovala se sci-fi přílohou Sarden internetového listu Neviditelný pes a nárazově též s časopisem XB-1 (dříve Ikarie) a pět let vedla společenskou rubriku Rozcestník (dříve Bulvár Alfa Ralfa) v časopise Pevnost, kam občas přispívala také reportážemi z conů (srazů fanoušků sci-fi a fantasy). Na těchto akcích se s ní lze velmi často setkat i jako s přednášející. Rovněž se zabývá překládáním, nejvíce z angličtiny, ruštiny a slovenštiny, mimo odborných textů a kratších povídek přeložila do češtiny sci-fi román Poslední pozemšťanka.(vyd. 2014), fantasy Bratislavská bludička (vyd. 2015) a román Jamese Lucena Star Waes: Háv klamu (vyd. 2007). V roce 2015 vydala výbor svých povídek pod titulem Non serviam.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít