Anthropoid jako názorná ilustrace

Tento článek je tak trochu filmovou recenzí, ale je zde především proto, že právě na příkladu tohoto filmu je možné velmi pěkně a zvláště pak přímo názorně poukázat na mnohé z toho, o čem byla řeč v předchozích článcích (zvláště tady a tady). Protože nejsem filmovým ani divadelním teoretikem, záměrně pominu věci typu kamera, střih, režie i herecké výkony – ty za prvé nechť ohodnotí někdo, kdo tomu rozumí lépe než já (opravdu nemíním mluvit o věcech, ve kterých nejsem profíkem) a za druhé z hlediska toho, o čem především má tento článek být, nejsou příliš podstatné.

Bráno ryze z pohledu obyčejného diváka, tak pro mě – jako asi pro každého Čecha – má tento film jedno veliké plus:

Běžný britský, francouzský nebo dokonce americký divák se konečně dozví něco o mnichovské zradě včetně toho, že to ze strany našich spojenců byla pěkná křivárna (to vše hned v úvodních titulcích), a především pak o následném československém protinacistickém odboji i o obětech z řad nezúčastněných civilistů, které si zuřivá nacistická odplata vyžádala.

Je totiž třeba si uvědomit že – což stále ještě není dostatečně zdůrazňováno – Reinhard Heydrich byl nejvýše postaveným nacistou, který v průběhu Druhé světové války zemřel v důsledku akce odboje. V žádné jiné okupované zemi se tamějším odbojářům nepovedlo „sejmout“ tak velké „zvíře“ jak z hlediska jeho postavení v rámci okupační správy dané země (zatupující říšský protektor), tak i v samotné nacistické hierarchii (muž číslo 2 v SS, mimo jiné také hlava rozvědky SD a ředitel nacisty tehdy ovládaného Interpolu; dle názorů některých historiků je dokonce dosti pravděpodobné, že pokud by nezemřel po atentátu v Praze, patrně by dost rychle Himmlera z jeho pozice vyšachoval a stal se šéfem nejvyšším celé SS). Něco byť jen vzdáleně podobného nedokázalo ani francouzské hnutí odporu, ani norští, dánští nebo holandští odbojáři, ba dokonce ani řečtí, jugoslávští či sovětští partyzáni.

Jak ve filmu samotném (mj. zmínka o vypálení Lidic), tak zejména v závěrečných titulcích je zahraničnímu divákovi jasně sděleno, že takovýto „majstrštyk“ našeho odboje pochopitelně nácky zatraceně nasr…štval a tudíž byl českým národem dosti krvavě zaplacen. Také je posléze (v závěrečných titulcích) zmíněno, že mj. i díky této akci západní spojenci uznali neplatnost Mnichovské dohody a Československo tak bylo po válce obnoveno ve svých předmnichovských hranicích (pravda, s výjimkou Podkarpatské Rusi, což je ale zase zcela jiný příběh, navíc kdyby se byla bývala Mnichovská zrada nekonala, asi by si ji stejně ve finále Stalin „vyžádal“ jako „protislužbičku“ za svou pomoc).

Za toto vše určitě „palec nahoru“.

Z hlediska českého diváka jako první mínus je nutno uvést, že tento film je jeden z těch nemnoha, kdy dabovaná verze bude zcela určitě daleko lepší než původní znění s titulky.

Až se divím, proč česká distribuce nenechala tento film před uvedením do kin předabovat – momenty, kdy čeští herci snad až záměrně kazí anglickou výslovnost a jejich zahraniční kolegové se úporně snaží o „český přízvuk“ (který tedy dopadá víc jako ruský), případně zápasí s výslovností českých jmen a názvů, na kterých si div nezlomí jazyk, v sále vyvolávaly tlumený smích, který zcela jistě nebyl záměrem tvůrce.

Je určitě sympatické (tedy další „palec vzhůru“), že režisér filmu se opravdu natolik snažil o maximální historickou věrnost, že kde jen to bylo možné, natáčelo se přesně v těch místech, kde se před více než sedmdesáti lety tyto události skutečně staly. Každý fanoušek historie bude tedy určitě potěšen, že se závěrečné scény natáčely přímo v pravoslavném kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (a to včetně oné památné krypty pod ním), a zvláště velcí fajnšmekři mohou zajásat kvůli pár záběrům natočeným opravdu ve sklepení někdejší „Pečkárny“ (nyní jedné z budov Ministerstva průmyslu a obchodu).

„Heydrichovu zatáčku“, která byla prakticky totálně zlikvidována při výstavbě vnitřního pražského okruhu (takže nad místem, kde se atentát odehrál, je dneska most s čtyřproudovkou a po tramvajích tam samozřejmě dávno není ani památky) si velmi důstojně zahrála tramvajová zatáčka u Chotkových sadů – lepší lokaci nejen v Praze, ale vůbec v celé ČR těžko najít. Stejně tak žižkovské činžáky, kde se parašutisté před atentátem ukrývali, holt musely „hrát“ domy v jiné části Prahy, když v okolí Biskupcovy už ty klasické prvorepublikové pavlačáky nejsou.

Při této snaze o co největší autenticitu si filmový štáb dal třeba i tu práci s tím, že cedule s názvy ulic byly všecky nejen zcela správné (takže z Chotkových sadů se stala ulice „V Holešovičkách“), ale dokonce i dvojjazyčné, česko-německé, jak se na Protentokrát… tedy Protektorát sluší a patří. Je potom ale velkou škodou, že asi dvakrát nebo třikrát se dostala do záběru moderní světelná reklama na Pilsner Urquell nebo Gambrinus, čehož si nikdo nevšiml ani při postprodukci, takže nebyla následně vyretušována. Ale prosím, chybička se vloudí…

Za daleko větší „hrubku“ ovšem považuji záběry na novotou zářící pomník TGM na Hradčanském náměstí – v zahraničním divákovi něco podobného dost dobře může vyvolat dojem, že se jedná o ateliérovou kulisu a tato socha je tudíž zpodobením nějakého nacistického nebo dokonce kolaborantského potentáta, což si tedy „prezident-osvoboditel“ opravdu nezaslouží.

Toto vše by bylo možné považovat ještě za drobnosti, ovšem tímto to zdaleka nekončí. Mám totiž spousty výhrad k autenticitě, historické přesnosti, ba dokonce občas i přímo k pouhé logice mnohých scén.

Jako první si proberme ty dle mého zásadní hrubky týkající se úkrytu parašutistů v již zmíněném kostele svatých Cyrila a Metoděje.

Za a):

Kostel, ve kterém se parašutisté ukrývali, je (a i tenkrát byl) kostelem pravoslavným, takže zcela logicky i ten kněz, který s nimi ohledně úkrytu v tomto chrámu jedná, musel být pravoslavný.

Ovšem ve filmu má tento kněz na sobě cosi, co má do obvyklého oděvu osoby v jeho postavení ve čtyřicátých letech minulého století opravdu „po čertech daleko“ – ze všeho nejvíce to na mě působí dojmem, jako kdyby si uprostřed natáčení někdo ve štábu vzpomněl, že by dotyčný měl mít na sobě „asi něco jako takovýho farářskýho“, a tak byl vyslán rychlý posel, aby to co nejdřív sehnal, přičemž tento rychlý posel zkrátka vyběhl Resslovku, zaklepal u jezuitů a zeptal se, jestli by náhodou na chvíli nebyli ochotní postrádat jednu sutanu.

Tudy tedy cesta opravdu nevede, přátelé! (Neboli jinými slovy, když už něco dělám, dělám to pořádně – tedy v tomto případě si aspoň zjistím, co na sobě ve třicátých a čtyřicátých nosili pravoslavní kněží, ať nevypadám jako úplný blbec.)

Za b):

Gabčík s Kubišem vejdou ve filmu do chrámu svatých Cyrila a Metoděje jako do chlíva. To je taky absolutně nemyslitelné, že by V TÉ DOBĚ někdo, kdokoli, vešel do kostela (a to jakékoli církve, natož pak církve natolik podobné církvi katolické) a nepoklekl by a nepokřižoval se. To by totiž udělal zcela automaticky zřejmě i přesvědčený komunista narozený v rodině hlásící se k „Volné myšlence“ – tím méně by to opomněl věřící římský katolík, kterými oba dva parašutisté podle všeho byli.

Jan Kubiš se totiž narodil ve vcelku malé moravské vesnici (v současné době má pouhých 400 obyvatel) poblíž Třebíče, byl jako katolík pokřtěn a k dispozici jsou i jasné důkazy o tom, že věřícím a praktikujícím katolíkem byl zřejmě celý svůj život – za První republiky byl členem Orla, což byl ryze katolický tělocvičný spolek (členem Orla byl ostatně i Josef Bublík, tedy jeden z těch, který se s Kubišem a Gabčíkem ukrývali v tomto kostele a všichni společně tam padli, resp. spáchali sebevraždu, aby nepadli nacistům do rukou). Josef Gabčík se narodil v podobně malé slovenské vesnici (dokonce i v současnosti zde žije ani ne 600 lidí) poblíž Nitry, byl pokřtěn jako katolík a s velkou pravděpodobností jako katolík i vychován, protože v malé vesničce, kde v té době nebyl (a dosud stále není) jiný kostel než katolický, to lze předpokládat tak nějak zcela automaticky. A kdyby náhodou v průběhu života od víry odpadl, asi bychom to dnes o něm věděli.

V podstatě opět to samé, co je řečeno výše – pokud už o čemkoli pojednávám, tak si musím dát sakra dobrý pozor na to, aby moji hrdinové (které zasadím do určitého konkrétního historického, kulturního a sociálního kontextu) se taky v souladu s tím vším chovali. Tedy v tomto konkrétním případě, aby se chovali jako věřící katolíci před víc jak sedmdesáti lety a nikoli jako současní ateisté.

Za c) (což osobně považuji za dosti hloupé a ke všemu ještě úplně zbytečné):

Člověk neznalý (což jsou zcela jistě téměř všichni ti zahraniční diváci) si po shlédnutí filmu bude myslet, že biskup Gorazd byl nějaký zbabělec (a proč byl potom asi tak prohlášen za svatého mučedníka?) a že parašutisté byli v pravoslavném kostele ukryti jedním statečným knězem, z jehož strany to byla pouze jakási jeho osobní iniciativa a de facto „partyzánština“, se kterou nikdo další z této církve neměl nic společného. Historická realita je však taková, že jeden z členů rady starších pravoslavné církve (Jan Sonnevend), stejně jako farář (a děkan kostela v Resslově ulici) Václav Čikl i tamější kaplan Dr. Vladimír Petřek už od počátku okupace přímo spolupracovali s odbojem (mj. vydávali Židům falešné křestní listy a dávno před atentátem pomáhali ukrývat odbojáře) a proto tedy parašutistům zprostředkovali možnost úkrytu v tomto kostele. Do celé akce byli následně zasvěceni i další lidé, v prvé řadě tamější kostelník Václav Ornest.

Ano, sám biskup Gorazd o celé této věci předem nic nevěděl a je pravdou, že když se dozvěděl, tak z ní nijak nadšen nebyl a žádal, aby byl parašutistům „sofort“ nalezen úkryt jiný. Ovšem nikoli proto, že by byl zbabělec, ale proto, že se o úkrytu parašutistů přímo ve svém sídelním biskupském chrámu dozvěděl v den vypálení Lidic, a tedy se vcelku logicky děsil toho, jaké strašné následky by to mohlo mít pro celou pravoslavnou církev. Když totiž byli nacisté schopní zastřelit všecky lidické muže (místního katolického faráře nevyjímaje), ženy odvléct do koncentráků a děti údajně (podle toho, co ofiko oznámil okupační rozhlas) na převýchovu do Německa pouze za to, že někdo z této vesnice prý snad nějak pomáhal parašutistům, co by asi tak udělali s církví, která jim opravdu velmi aktivně pomáhala? Ještě navíc když se jednalo o církev už předem podezřelou ze sympatií k Srbsku a Rusku, tedy nepřátelům Třetí říše. (Jen tak mimochodem, vůbec se v této věci nepletl – za pomoc parašutistům bylo samozřejmě popraveno docela dost lidí včetně třinácti z pravoslavné církve, kněží i laiků, církev jako taková byla po zbytek okupace zakázaná a všichni zbylí–nepopravení kněží byli odvlečeni na nucené práce do Říše.)

Ovšem když Čurda zradil a úkryt parašutistů prozradil, tak se biskup Gorazd rozhodl, že – aby ochránil životy svých spolupracovníků i celou církev a taktéž ve snaze zastavit další nacistické represálie (případ Lidic jím samozřejmě dost otřásl) – veškerou zodpovědnost za ukrývání parašutistů vezme na sebe. Napsal české protektorátní vládě i německé okupační správě dopisy v tom smyslu, že za ukrývání parašutistů může on, že to byl jeho nápad a že je připraven přijmout za to jakýkoli trest. Moc platné mu to ale nebylo, protože sice nakonec popraven byl, ale spousta dalších taky, česká pravoslavná církev jako celek zlikvidovaná a ke všemu ještě den před jeho zatčením byly vypáleny Ležáky.

Myslím si, že přímo ve filmu mohlo být něco (pár vět, kratičká scéna), z čeho by bylo jasné, že se biskup Gorazd nebál o sebe, a někde v závěrečných titulcích měla být alespoň drobná zmínka o jeho statečnosti, že ve finále byl ochotný se nechat popravit za věc, se kterou asi až tak úplně nesouhlasil, aby zachránil životy druhých, případně i zmínka o  následném osudu pravoslavné církve. Filmu by to docela slušelo – a religiózní američtí (a třeba i další) diváci by tak taky dostali další polopatický argument pro to, že ti náckové byli děsný zrůdy, kterým nebylo svaté vůbec nic, a především že mnichovská zrada byla od západních spojenců fakt velký svinstvo.

Když se podíváme na další nesmysly z hlediska historie i prosté logiky, tak v podstatě všecky souvisí se snahou udělat tento film „dostatečně“ napínavým a akčním.

V souladu s pravdou je to, že Gabčík s Kubišem seskočili úplně jinde, než seskočit měli, i to, že se Gabčík při seskoku zranil na noze – ovšem dost těžko toto zranění bylo způsobeno tím, že by něco (větev?) prošlo dovnitř přes jeho kvalitní britská bagančata (na to by stačil prostý selský rozum, že), ale spíš se (vzhledem k tomu, že mu byl nakonec sádrou zafixován hlezenní kloub) jednalo o velmi ošklivě „podvrtnutý“ kotník.

Stejně tak je v souladu se skutečností, že parašutisté byli nedaleko od místa seskoku nalezeni místním hajným, který jim nabídl pomoc. Ovšem z nějakého nepochopitelného důvodu tvůrci tohoto filmu z onoho hajného (v absolutním rozporu s historickými fakty) udělali kolaborantského spolupracovníka gestapa, který se je snažil udat. Jako chápu, umělecká nadsázka, ale mohlo se to určitě udělat daleko líp – a taky bylo zbytečné de facto špinit památku člověka, který parašutistům pomohl.

Ještě nesmyslnější je, že – i pokud by se parašutisty (ať už on nebo někdo jiný) pokusil udat – by pak tito parašutisté si jednoho z udavačů nechali utéct a druhého sice zastřelili, ale jeho mrtvolu v klidu nechali jen tak válet, a ještě ke všemu odjeli do Prahy ukradeným autem toho zavražděného. To by jak gestapo, tak protektorátní policie museli být leda tak banda totálně na hlavu padlých amatérů, aby si během pár hodin nevšimli toho, že jim zcela zjevně přibyli v hlavním městě nějací „banditi“ (jak nazývali odbojáře a partyzány) a neuspořádali na ně štvanici.

Jako jo, je hezký mít akční hrdiny, ale podle mého ne za tu cenu, že z jejich protivníků jsou děláni totální pitomci.

Budeme-li to brát chronologicky, tak v souladu s realitou by to parašutisté brali do Prahy přes Plzeň (kde byla Gabčíkovi taky ošetřena ta noha). Prosím, ve filmu se dostanou rovnou do Prahy, proti tomu bych zas až tak moc nenamítala, protože „zajížďka“ přes Plzeň by mohla být z hlediska diváckého trošku nudná – ačkoli podle mého by to bylo možné pojmout i tak, aby to nudné nebylo.

„Trošíčku“ (dost) za vlasy je přitažené i to, že by zcela náhodou byli posláni za nějakým lékařem – a čirou náhodou zrovna tento lékař spolupracuje s odbojem. Tak na straně jedné je ve filmu tvrzeno, že Heydrich tak zdecimoval domácí odboj, že skoro nikdo nezůstal (což taky není pravda, v době před atentátem bylo odbojářů a jejich spolupracovníků ještě poměrně hodně, jinak by taky neměli tito parašutisté i lidé z dalších výsadků, např. Silver A, tolik ochotných spolupracovníků), ale na straně druhé jeden z prvních lidí, na které vůbec narazí, je „čirou náhodou“ spolupracovník (toho takřka neexistujícího) odboje.

V souvislosti s návštěvou lékaře nelze nevzpomenout i humoristickou scénu s dámou, která svému pejskovi říká „Beneš“. Není mi totiž jasné, komu byla tato scéna vlastně určena – průměrný Američan většinou ani netuší, kde nějaké Československo leželo, natož pak že by věděl, jak se jmenoval exilový prezident. Lidé znalí historie zas asi budou kroutit hlavou nad tím, jestli by opravdu za této situace někdo svého psa pojmenoval po exilovém prezidentovi – pokud by někdo s exilovou vládou (nebo třeba i s politikou někdejší Československé republiky) zásadně nesouhlasil, sotva by svého psa takto pojmenoval, ale pokud by si naopak někdo Beneše velmi vážil, připadalo by mu zřejmě nevhodné říkat stejně svému psovi. Ale prosím, mě to přesto jako vtípek rozesmálo.

Dále je dost divné velmi neopatrné chování hlavních hrdinů i dalších odbojářů v mnoha situacích. Například scéna, kterak si jen tak „mírnix týrnix“ předávají pytel se zbraněmi v kuchyni jakési pražské kavárny a zrovna když do lokálu náhodou zamíří nacistická hlídka, která si tam jde náhodou koupit cigára, jim ten pytel (taky náhodou) spadne na zem, by se možná hodila do nějaké černé komedie à la Tarantinovi  „Hanební pancharti“, ale ne do vážně míněného historického filmu.

Oni se vůbec Kubiš s Gabčíkem v tom filmu chovají chvílemi (slovy Vlasty Buriana) „jak zdivočelej skaut na Křivoklátě“. Třeba málem každému na potkání vykládají, že jdou „sejmout Heydricha“, tady souhlasím s jedním z názorů na ČSFD, že kdyby se děj filmu odehrával dnes, tak by parašutisté zřejmě vytvořili facebookovou událost „Atentát na Heydricha“ a pozvali na ni všecky své přátele. Ale musím v této souvislosti ocenit vtipnou scénu, kdy jeden z představitelů odboje poté, když mu sdělí, co vlastně v té Praze chtějí dělat, ironicky prohlásí něco jako: „A proč ne zrovna zabít Hitlera? To nemáte daleko, jen 350 kilometrů, v takové vesnici jménem Berlín.“

Oproti námitkám některých mi vůbec nevadí, že ve filmu parašutisté normálně chodí po ulicích, do kaváren, ba dokonce si jdou i zatancovat – protože přesně tak to totiž bylo, dokonce podle všeho nešli pouze na jednu taneční zábavu, ale na několik mnoho. V této souvislosti je třeba také poznamenat, že každý z nich v době před atentátem měl nikoli jednu, ale hned více milenek (pokud to někdo považuje za špinění památky hrdinů, tak bych mu vzkázala asi tak leda vztyčený prostředníček, jelikož nevidím důvod, proč bych to takto měla vidět), ovšem chápu, že autoři chtěli mít ve filmu taky nějakou tu sentimentálně-romantickou linku (ať si baby pobrečí) a taky že zvláště bigotní Amíci (na rozdíl od převážně ateistických Čechů) by hrdiny-děvkaře moc dobře nepobrali.

Poslední zásadní výtku lze mít k závěrečným scénám, tedy bránění se v kostele svatých Cyrila a Metoděje. Historikové odhadují, že tato jejich obrana trvala celkem zhruba 5-6 hodin, možná i o něco déle. Nejprve kostel jako celek a s ním tedy i vstup do krypty bránili z kůru Jan Kubiš s Josefem Bublíkem a Adolfem Opálkou po dobu zhruba dvou hodin (Kubiš byl těžce raněn, upadl do bezvědomí a vykrvácel buď už cestou do lazaretu SS či těsně po převozu, druzí dva si schovali poslední náboj pro sebe), poté se další minimálně tři hodiny bránili v kryptě zbylí čtyři (Josef Gabčík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc a Josef Valčík) a opět si každý z nich nechal poslední kulku pro sebe.

Ve filmu jsou ovšem pojati jako hotoví rambové, kteří kosí útočící esesáky jako nic – a esesáci jsou naopak pojati jako mentálně retardovaní, kteří jim prakticky „skáčou do rány“. Skutečnost byla ovšem podle dokumentů taková, že při své obraně pouze pár desítek esesáků zranili, většinu z nich ovšem nepříliš vážně.

Samozřejmě v této věci nemáme přesné a zejména úplně důvěryhodné údaje, protože zcela logicky lze předpokládat, že německá propaganda by se asi až tak moc nechtěla chlubit tím, že jim nějací „bandité“ postříleli část jejich elitní jednotky jako králíky – na straně druhé ovšem německou ostudou první velikosti byl už samotný atentát a ostudou další byla skutečnost, že elitní jednotka árijských „nadlidí“ si několik hodin vůbec nedokázala poradit s pouhými sedmi „podřadně slovanskými“ a k tomu údajně „obyčejnými sprostými bandity“.

Za ty více jak tři roky trvání Protektorátu už se taky Němci jistě naučili, že „v Čechách se všecko rozkecá“, a jelikož za prvé (když už nevěděli kudy kam) přinutili ke spolupráci české hasiče a za druhé Pražané asi nejsou úplně hluší, tak předstírat, že jim to obléhání kostela několik hodin netrvalo, by byla dost blbina. Svým způsobem se tedy asi lze vcelku spolehnout i na německé údaje o tom, že při dobývání kostela zřejmě nebyl nikdo z jejich vojáků na místě zastřelen ani natolik těžce raněn, že by zraněním během minut, maximálně hodin podlehl.

Takže zase – dělat z hrdinů hrdiny tím, že z jejich protivníků dělám pitomce a neschopné matláky, mi přijde zbytečně laciné.

Bylo by možné se hnidopišsky přehrabovat v různých dalších detailech, ale osobně tyto odchylky od historické pravdy nebo – dejme tomu – i od běžné skutečnosti a prosté logiky už za tak závažné lapsy nepovažuji, resp. podle mého se to všecko ještě vcelku drží v mezích uvěřitelnosti (tedy dodržování plus mínus Pravidla č. 14).

Závěrem bych řekla asi to, že film to není špatný, tvůrci se opravdu snažili, ale kvůli výše rozebíraným chybám chvílemi působí dosti nevěrohodně – což ve finále celý divácký požitek vcelku ruší.

A – což by si měli uvědomit autoři beletrie – filmový divák si při sledování filmu všímá daleko více věcí než je samotný scénář, jeho pozornost je zahlcena tolika dalšími (a často daleko silnějšími) vjemy, a tak pouhé „díry“ a „chyby“ ve scénáři, mnozí (právě proto, že sledují ty jiné věci) ani nepostřehnou, dokud jim o nich někdo neřekne.

Zato čtenář zpravidla není při čtení knihy rozptylován vizuálními ani zvukovými efekty – a co hůř, pokud se mu náhodou něco nezdá, tak může zalistovat o pár stránek dozadu a přesvědčit se, jestli mu autor náhodou neříká věci, které tak nějak logicky nesedí.

Takže bacha na to!

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

Scarlett Rauschgoldová | Darth Zira

JUDr. Scarlett Rauschgoldová (původní profesí právnička se specializací na mezinárodní a evropské právo) je v Československém fandomu (kterému několik let i předsedala) známá zpravidla jako Darth Zira. Dlouholetá porotkyně Ceny Karla Čapka a svého času i spolueditorka sborníků Kočas. Jako fanynka Hvězdných válek organizovala několik literárních soutěží s tematikou fan-fikcí z tohoto světa. Možná částečně z nostalgie, protože svou autorskou dráhu začínala právě Star Wars fan-fikcemi, od kterých rychle přešla k „obecné“ sci-fi a fantasy. Její povídky se objevovaly nejdříve na netu (Palmknihy, Sarden), posléze i v tištěné podobě, např. v několika číslech Časopisu Mensy ČR, ve sbornících Ježíšku, já chci plamenomet (roč. 2004, 2005 a 2008), Kočas (roč. 2009 a 2011), Cena Fantázie 2006 či Žoldnéři fantasy: Tango s upírem. Více než deset jich odvysílal i Český rozhlas na stanici Leonardo v pořadu Nula jednička. Od roku 2007 se věnuje také sestavování a vydávání povídkových antologií z žánru fantastiky, prozatím vyšly Černé sny aneb příběhy na nedobrou noc (2007), Technokouzla aneb příběhy z jiných světů (2008), Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly (?) (2009) a Jinosvěty aneb (ne)skutečné příběhy (2011). Nějakou dobu spolupracovala se sci-fi přílohou Sarden internetového listu Neviditelný pes a nárazově též s časopisem XB-1 (dříve Ikarie) a pět let vedla společenskou rubriku Rozcestník (dříve Bulvár Alfa Ralfa) v časopise Pevnost, kam občas přispívala také reportážemi z conů (srazů fanoušků sci-fi a fantasy). Na těchto akcích se s ní lze velmi často setkat i jako s přednášející. Rovněž se zabývá překládáním, nejvíce z angličtiny, ruštiny a slovenštiny, mimo odborných textů a kratších povídek přeložila do češtiny sci-fi román Poslední pozemšťanka.(vyd. 2014), fantasy Bratislavská bludička (vyd. 2015) a román Jamese Lucena Star Waes: Háv klamu (vyd. 2007). V roce 2015 vydala výbor svých povídek pod titulem Non serviam.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít