Brazilská kerolajna (6)

Brazilská kerolajna

Předchozí část

Jak se ukázalo, to samé si myslel i Dominik, když na mě v půl osmé posílal jeden dělový servis za druhým. To byla naše výhoda. Znali jsme se, svoje přednosti i slabiny, a neměli jsme žádný problém je zkoušet společně odstraňovat. Dominik byl trpělivý partner do tréninku, hodinu dělal přesně to, co jsem po něm žádal, a pak jsme si dali jeden cvičný set, který jsem vyhrál v tiebreaku.

Jeho otec nás protentokrát nerušil. Jsem si jistý, že to bylo výhodné pro obě strany. On se vyhnul srdečním problémům a já se mohl nerušeně připravovat na zítřek.

Kdybych ovšem tvrdil, že jsem měl celou dobu v hlavě pouze tenisové míčky, které mi lítaly kolem hlavy, tak bych lhal. Karolína se mi tam uhnízdila někdy kolem sedmé hodiny večerní, když nás policisté milosrdně propustili z držení a zůstala tam nejen po několik dalších hodin, nýbrž do konce celého týdne. Ráno se mnou vstávala, trénovala se mnou, mluvila na mne, když mě Ivan po každém zápase masíroval, chodila se mnou na pozápasové rozhovory, byla se mnou ve chvíli, kdy jsem přišel na to, kdo jí takhle ublížil, a každý večer se se mnou loučila, když jsem v hotelovém pokoji uléhal pod tenkou bílou přikrývku. Nebyla šance, jak se jí zbavit, a to hlavně proto, že jsem nechtěl. Tak strašně jsem nechtěl, a i když jsem si připadal místy jako blázen, byl jsem nebetyčně rád, že se mnou její aura tráví čas a pomáhá mi procházet turnajem.

Jak jsem se dověděl, někdo ji ubodal přímo na masážním stole. Oblečenou, obutou, těsně po příchodu, nebo připravenou k odchodu. Zasadil jí různě po těle sedmnáct ran, některé z nich byly povrchové, ale převážně se jednalo o rány smrtící. Jak mi řekl policista, malý mužík se širokými rameny, upocenými dlaněmi a hlubokým hlasem, Karolína by podlehla už té první, která ji zasáhla do krku. Ostatní byly vedeny víceméně nahodile, možná v afektu, možná ve snaze představu afektu vytvořit. Ale policie, jak ochotně překládala vytáhlá blondýnka s brýlemi na pihovatém nose, se přiklání k první variantě.

Tělo našla uklízečka v osm hodin ráno, kdy už přibližně dvě hodiny vychládalo. Samozřejmě se začalo prošetřovat nejen to, proč byla v tak brzkou hodinu v areálu, nýbrž i fakt, že od masážního salonku měla klíče jen hrstka lidí. Respektive přístup ke klíčům. Byly tři. Jeden měl v kanceláři ředitel, a k tomuto klíči měl přístup on, jeho zástupce a dvě sekretářky, jeden měl správce areálu ve svazku a jeden byl volně přístupný v recepci. Ovšem ten se vydával pouze podle předem rozepsaného rozvrhu lidem, kteří měli masírovat nebo se postarat o úklid. Od osmi hodin, respektive od doby, kdy uklízečka místnost připraví pro celodenní zápřah, je odemčeno do osmé hodiny večerní. Tenisté, kteří končí zápasy po této době, musí opět na recepci o klíč zažádat.

Karolína si klíč vyzvedla na recepci. Vysvětloval jsem, že jsem s ní večer byl, že jsem s ní mluvil a věděl jsem, že má ráno masáž. Dostalo se mi otázky, jestli je normální, že se nechávají tenisté masírovat ráno. Odpověděl jsem, že to možná není standardní postup při péči o tělo, ale já nikomu do regenerace nemluvím.

Na to mi bylo sděleno, že podle výslechů a rozpisů žádná masáž proběhnout neměla. Žádný sportovec si ji neobjednal. Žádný tenista. Nikdo. Karolína Divišová přišla ráno do místního areálu, vyzvedla si klíč na recepci, vešla do masážního salonu a nechala se ubodat člověkem, se kterým tam měla pravděpodobně schůzku.

Rovnou jsem prohlásil, že jsem s ní den předtím spal. Nehodlal jsem ponechat nic náhodě.

Takže jsme se znali?

Poznal jsem ji ten samý den.

Můj otec ji podle všeho zná několik let.

Můj otec zná spousty masérů, vybírá z nich toho nejlepšího. A tím je Ivan.

V kolik odešla ze svého pokoje?

Nemám tušení, spal jsem.

Nepamatuji si něco, co by po večeru v pokoji chybělo?

Vyběhl jsem příliš rychle. Volal mi otec. Takže lituji, ale ne.

Mluvila během večera o někom? Nebo o nějakém místě? Nebo o události?

Mluvila převážně o mně.

Mohl bych převyprávět kvůli výpovědi celý večer? Pokud vám to nevadí, nahrajeme si to. Usnadní to budoucí výpověď.

Jistě. Je libo i počet zásunů?

Obrýlená Ruska na mne pohlédla. „Tohle snad ani překládat raději nebudu.“

„Asi ne,“ přikývl jsem.

Tou dobou už se právě začala Karolína objevovat. Poletovala nade mnou, její krásný obličejíček zdobil místnost, a když jsem si v hlavě vybavil úsměv, kterým mne včera přivítala, raději jsem si promnul oči, aby se mi v nich neobjevily slzy. Ty mi mohly před policisty pomoct nebo přitížit, bůhví co se v těch rudých hlavách odehrává.

V devět večer jsem seděl s Dominikem na baru v hotelu. Obsluhovala nás taková tmavá slečna s piercingem na obočí, neustále se usmívala a její ruská angličtina přišla Dominikovi roztomilá. Možná na tom něco bylo, možná roztomilá byla, ale já neměl ani trochu chuť nad tím přemýšlet.

„Vůbec nechápu, co se dneska stalo,“ vylezlo ze mě. Připadalo mi, že mluvím přiškrceně, jako by mi někdo omotal zahradní hadici okolo krku a pomalu ji utahoval.

„Já jsem z toho taky špatnej, nemysli si.“

Přikývnul jsem. „To musíš. Jak dlouho tě masírovala?“

„Tři roky. Od patnácti. Ale pro klub už pracuje asi sedm let. Nebo dýl. Až to tam zjistí, odrovná je to.“

„A co teprve její rodiče,“ nadhodil jsem.

Pořád jsem přemýšlel, jak dnešní večer zakončit. Měl jsem chuť o tom nemluvit, přehodit výhybku a věnovat se třeba zítřejšímu zápasu, on ten mač s bezmála dvoumetrovým zabijákem nebude žádná sranda a měl bych mít čistou hlavu, jenže to zkrátka nešlo.

Snažil jsem se myslet na všechno možné, snažil jsem se myslet na oslavu narozenin, kterou jsem chtěl uspořádat po návratu, na místo světové jedničky, na otce, který by mě sežral zaživa, kdybych se nechal něčím vykolejit, jenže ten naivní osmnáctiletý mozek si jel dál svoji písničku. Karolína, Karolína, Karolína. Kerolajna. Jeden den a hotovo, tečka. Už ji neuvidíš. Užil sis a sbohem, lásko.

Zatřásl jsem hlavou.

„To teda jo, její rodiče musí být vyřízený,“ reagoval Dominik. Před ním stála kuželovitá sklenice naplněná až po okraj nějakou narůžovělou nealkoholickou břečkou a ozdobená plátkem ananasu. Hrál si s jeho okrajem a šťáva mu tekla po prstech. „Já bych teda byl. Jako myslím víc než teď. Chápeš to? Vyjedeš na týden do ciziny, nikoho tady neznáš, teda jako myslím kromě nás, a už se nevrátíš. Leda tak v pytli.“

„Převáží se v rakvi,“ odpověděl jsem. „Když máš cestovní pojištění. Jestli ne, tak si může její rodina připravit půl mega.“

Zamračil se. „Pěkný vyhlídky.“

„A blbý téma,“ doplnil jsem ho.

Otočil se na mě. „Kdo? Kdo by to mohl udělat? Vždyť tady fakt nikoho neznala.“ Ukázal mi levou ruku a začal na prstech odpočítávat. „Ty, já, můj táta, tvůj táta, Adam.“

„Tvůj trenér,“ připomněl jsem mu.

„Tenhle týden jsem bez něj.“

„To je pět lidí, který tu znala.“

„Přesně. A nikdo z nich by na ni nesáhl. Neměli důvod.“

Pokýval jsem hlavou ze strany na stranu. „Když to chceš brát přesně, tak nevíš o důvodu, z kterýho by na ni někdo z nich sáhl.“

Vážně se na mě zahleděl a já v jeho očích viděl výraz, jehož imaginární ruce mi klepaly na čelo. „Nemel kraviny.“

„Jen říkám fakta. Stejně jako ty.“

„Víš, co je fakt? Že jsem bez maséra.“

„Cyniku,“ ucedil jsem.

„No vážně. Očekávám protináhradu.“

Barmanka sebrala prázdnou sklenici, a když otočila hlavu ke mně, ukázal jsem jí na láhev s nebezpečně čirou tekutinou na polici nad barem s hlavou nějakého mrtvého (nebo již brzy) státníka na etiketě. A přidal jsem k tomu dva prsty. Pousmála se a přikývla.

Dominik zavrtěl hlavou. „Pro mě ne. Zítra mám zápas.“

„To já taky,“ pronesl jsem. Dívka před nás postavila dva frťany a sirky. Ty jsem raději odsunul. „Without this, it is dangerous,“ řekl jsem jí. Jednu sklenku jsem přisunul Dominikovi.

Znovu zavrtěl hlavou. „Díky, ale vážně ne.“

Zvedl jsem ji a dal jsem mu ji pod nos. „Taky zítra hraju. Jeden panák nás nezabije a měli bysme Karolínu zapít. Nejspíš budeme dneska jediný.“

Nejistě se mi díval mezi prsty. Vodka se ve skle třpytila, nestále se přelévala ze strany na stranu a vypadala jako něco naprosto normálního, neškodného a lahodného. A stejně se přelévala i Dominikova nerozhodnost, jenže já už ty jazýčky vah viděl na své straně, už jsem věděl, že si se mnou dá. Věděl stejně dobře jako já, že jeden panák vodky nám neublíží, pro něj to bude pocta jeho mrtvé dlouholeté masérce a pro mě pocta ženě, kterou jsem nedostal šanci poznat. Ale už teď jsem věděl, že dám šanci poznat ji celému světu. Nevěděl jsem jak, nevěděl jsem kdy, ale věděl jsem, že to udělám.

Dominik mi vzal vodku z ruky. „Tak teda na tu naši nebohou ženskou, už je jí dobře.“

Měl jsem chuť se rozbrečet a bulet jak želva. To by byla asi nejjasnější ukázka toho, jak jsem se cítil a jak mě bolelo to trpět. A jak se mi to nechtělo chápat a strávit. Ale řekl jsem jen prosté: „Na ni.“

Kopli jsme ho do sebe. Svět se na chvilinku zastavil, stejně jako naše srdce. Zalapal jsem po dechu jako křeček v krabičce, do které někdo zapomněl udělat díry, a potom se pumpa opět rozeběhla.

„Kurva,“ zašeptal Dominik. V jeho očích se objevily slzy. Určitě to nebyly slzy smutku, takže mi vyloudily malý úsměv na tváři.

„Jo, kurva,“ odpověděl jsem mu. Vodka mi zahřívala krk a postupně jícen a žaludek. „Dáme další?“

Dominikovi se v očích objevila vedle slz i panika. „Nešil! To má tak osmdesát kulí. Další tři a do rána oslepnu. Nebo mi v lepším případě vypadají zuby. Nedá se to pít.“

Přitočila se k nám servírka. „Good?“

Ukázal jsem jí zdvižený palec.

„One more?“

„Wait, please,“ ukázal jsem jí na Dominika, který si zrovna kapesníkem utíral nos. Rozesmála se a odešla na konec baru obsluhovat dva starší pány.

„Spal jsem s ní.“

Dominik vykulil oči a ukázal na čokoládovou barmanku. „S ní?“

Zasmál jsem se. „Ne. S Karolínou.“

„Fakt?“ To se pro změnu zatvářil pochybovačně. „A to se ti podařilo jak?“

„Byl jsem s ní včera po jednom nezáživným večírku.“

„Tobě stačil jeden den a dostal jsi ji do postele?“ Pořád byl v jeho hlase slyšet nevěřící tón. Pochopitelně.

„Nebyl to záměr, jestli to chceš vědět. Ale jsem rád.“

„Spal jsi s ní den před vraždou?“

„Jo. Mění to něco?“

Nic neříkal. Jen po mě koukal, slzy už mu oschly a kapesník měl dávno schovaný v kapse.

„Já se ji snažil sbalit dva roky,“ řekl potom.

Povytáhl jsem obočí. „Od šestnácti?“

„No a? Já v tom problém neviděl.“

Na druhé straně místnosti se objevil otec s mým trenérem po boku. Adam byl ve sportovním, jako by se chystal vyběhnout na kurt, ale kdo ho znal, věděl, že to byl jeho styl, stejně jako pečlivě zastřižená prošedivělá bradka.

Došli k nám a otec poprosil Dominika o trochu soukromí. Místo toho jsem se ale zvedl já a naznačil jsem Dominikovi, ať sedí.

Oba si mě vzali stranou.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se pomalu.

***

Další část

Knihy autora:

Noční tep Křest ohněm

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Kliknutím na tlačítko Souhlasím, odsouhlasíte používání tzv. cookies naším serverem na dobu 3 měsíců. Při další návštěvě se Vám opět objeví možnost cookies schválit či odmítnout. CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít