Vražda v Židovském městě (9)

Jakub Schikaneder: Vražda v domě (1890, detail)

Jakub Schikaneder: Vražda v domě (1890, detail)

Předchozí část

Rabín si ztěžka povzdechl.

„Rozumějte, pane Schäfere, já nepatřím mezi ty — a ani mezi židovskými vzdělanci jich není málo —, kteří si myslí, že by Židé museli žít v každém městě stále jenom na jednom místě, jenom v jedné čtvrti, či — jak se v Praze někdy lidově říká —: pod šňůrou.“

„Pod šňůrou?“

„No, ano,“ mávl rabín netrpělivě rukou, „takový ten drát přes ulici, který dříve vyznačoval, kam až mohou Židé o šábesu. Ale k věci: Můj názor je zkrátka přesně opačný. Býti Židem přece v nejhlubším slova smyslu znamená: býti na cestě. A já spatřuji budoucnost našeho národa v otevření ghett a umožnění vybrat si libovolné místo k životu, tam, kde se bude člověku líbit, kde se bude cítit dobře, odkud bude moci svobodně vycházet na cesty za vzděláním i obchodem, a kam se bude moci i svobodně vracet. Třeba budeme moci někdy v budoucnu i vlastnit nějakou zemi, svoji půdu a začít zase pěstovat i rostliny a zvířectvo, jakkoliv nás těchto znalostí staletí života v diaspoře zákazů prakticky zbavily. Jedna věc je však místo, které si člověk vybere k práci a k bydlení, a jiná věc je, zda se člověk ještě vůbec chová jako Žid. Klugerovi se tak nechovají již drahnou řádku let, o něco déle, než bydlí mimo Josefov, a mladý Abdon Kluger… existuje-li termín vlažný ve víře, pak Abdon není ani chladný. Upřímně řečeno, myslím, že více než ke komukoliv jinému se k němu hodí sousloví: kažení mládeže.“

„Hm,“ řekl Schäfer. „Vylíčil jste mi ho hodně plasticky, Mistře Šelomone. Už teď ho nemám rád. A o nikom jiném už nevíš, Mordechaji?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

„A co strýc nebo teta, ti k vám nechodili?“

Stejné gesto.

„Tetu…“ zamyslel se Mordechaj. „…jsem ani nikdy neviděl. Prý je už dlouho vážně nemocná. Jen nám jednou poslala nějaké jídlo na Purim.“

Schäfer se podíval na rabína. Ten opět jenom netrpělivě mávl rukou.

„To je takový náš veselý svátek, příbuzní a přátelé si posílají dárky a jídlo.“

„A strýc?“

„Strýce jsem viděl poprvé, až když naši onemocněli. Dostal vzkaz, že jsou na tom zle, přinesl nějaké léky a zkoušel jim pomoci, ale…“

„…nepomohl jim,“ dopověděl Schäfer. „Žádný opravdu dobrý lék na choleru zatím neznáme.“

Hoch svěsil hlavu.

„Byla to přece cholera, viďte, Mistře Šelomone?“ zeptal se Schäfer rabína.

Ten se na Schäfera krátce podíval a pak zachmuřeně přikývl. Schäfer ale pokračoval:

„Cholera, kterou jste nenahlásili, ač je to zákonná povinnost.“

Rapoport objal oběma dlaněmi sklenici vody, jako by si chtěl zahřát ruce, i když voda byla chladná.

„Je na místě vám poděkovat, pane Schäfere,“ řekl pak, „že jste se rozhodl mne pod záminkou jinak jistě cenného daru zdržet a promluvit se mnou o této skutečnosti až po odchodu komisaře Lehmana. Jak jste si mohl povšimnout, naše vztahy nejsou příliš ideální, ač na židovském Josefově dochází k podstatně menšímu množství zločinné činnosti než ve Velké Praze.“

Odmlčel se.

„Chlapcovi rodiče skutečně zemřeli na choleru. Nicméně se nám je podařilo odloučit od ostatních natolik včas, že nestihli nikoho nakazit. Mohu vám odpřisáhnout, že pokud by se objevil třetí nebo dokonce čtvrtý případ, ihned bychom vše řádně nahlásili.“

„Leč, Mistře Šelomone, cholera měla v minulých několika desítkách let na svém kontě tolik obětí, že nechápu, kde jste nalezli tolik odvahy nenahlásit už její první výskyt?“

Rabín si povzdechl.

„Bylo to celé takové zmatené… Purim už byl v plném proudu. Je to opravdu veselá slavnost a dospělí při ní vypijí skutečně hodně vína… Vpravdě, je hříchem být o tomto svátku střízlivým. Meierovi nepřišli již na čtení megily do synagogy, ale poslali mladé, nechtěli je o tuto událost připravit, děti si tam vyhrají s řehtačkami a klapačkami… Nevím, kdy přesně přiběhl Matthias se zprávou, že jde asi o choleru…“

„Matthias je ten ženich?“

„Tak…“

„Poslali jsme Meierovic děti k Moše Lévimu, kde byly uzavřeny do jednoho z pokojů, a šli jsme k Meierovým. Když jsme přišli na místo, byl tam už pan Bianchi a potvrdil, že je to skutečně cholera… Nebylo pomoci… zajistili jsme dveře a důvěrně informovali sousedy s tím, aby prozatím nedělali paniku… Meierovi byli zazásobováni dostatečným množstvím vody a léků pana Bianchiho, ale… již druhý den bylo v bytě naprosté ticho… Zemřeli ještě před koncem Purimu.“

Oba muži se ohlédli na chlapce, který opět s očima plnýma slz tiše vzlykal.

„A vy jste se rozhodli celou věc zatajit,“ řekl Schäfer.

„Když během dalších dnů nikdo neonemocněl, a i Meierovic děti byly zdrávy… Byt byl vykouřen a vybílen vápnem a dohodli jsme se s naším lékařem, že jako příčinu smrti uvedeme otravu zkaženým jídlem. Chápejte, ohlášení cholery na Josefově by mohlo vést k uzavření celé čtvrti až na několik týdnů, ba měsíců. Pro jisté politické a finanční skupiny by to byla doslova výzva, jak nás alespoň na čas odříznout od světa. A Josefov se svými jedenácti tisíci obyvatel je na spojení s okolím zcela závislý.“

„Obchod a politika,“ povzdechl si Schäfer.

„Obchod a politika,“ zopakoval rabín a nehnul přitom ani brvou.

Schäfer pomalu vstal a poodešel ke krbu, kde přiložil dvě polena a chvíli si mnul ruce před plameny.

„Popravdě,“ řekl po chvíli, „vaše motivy, Mistře Šelomone, docela chápu. Na celé věci se mi však vůbec nelíbí úloha jednoho muže. Totiž pan Bianchiho.“

„Co je s ním?“ optal se Rapoport znepokojeně. „Pan Bianchi se snažil Meierovým pomoci, jak mohl, a i posléze ihned souhlasil, že se o případu cholery nikde nezmíní. Stejně tak v následném jednání o poručnictví se nijak nesnažil o vytržení dětí z naší obce, jeho chování bylo po celou dobu velmi vstřícné a chápavé…“

„A je také jediným člověkem, který může na smrti rodiny vydělat.“

„Dědicem veškerého majetku je ale přece tady Mordechaj!“

„Jistě,“ odtušil Schäfer. „Ale jen pokud přežije.“

Chvíli bylo ticho. Schäfer hleděl do plamenů a stále si jenom pomalu mnul své vychrtlé ruce v jejich záři. Vypadalo to, jako by se před krbem vznášeli dva zvláštní živočichové, kteří se k sobě tisknou a potýkají se spolu v jakémsi zpomaleném zápase či erotické hře. Hoch i rabín se chvíli dívali na jeho ruce a jako by je toto gesto až hypnotizovalo.

„To bylo tvrdé, pane Schäfere, říci něco takového před chlapcem.“

„Svět je tvrdý,“ prohlásil Schäfer a ani se nepohnul. „Ať si hoch zvyká.“

Pak se znenadání na chlapce otočil. Hoch se na něj po jeho minulých slovech díval s až trochu nenávistným výrazem, ale Schäfer to ignoroval.

„Kdy jste dostali ten balíček s jídlem od tety?“

„No, den předtím než…“

„A kdy jste z něj něco jedli?“

Hoch zavrtěl hlavou.

„Ale… My jsme z něj přece vůbec nejedli… Maminka připravila spousty našeho jídla… Lepšího… ono tam nebylo nic moc… Nějaký kousek ryby, krůty a Hamanovy uši…“

„Čí uši?“

„To jsou takové koláčky,“ vysvětlil rabín.

„Ano, koláčky,“ řekl chlapec, „a dvě láhve vína…“

„A co jste s tím udělali?“

„Rodiče obdarovali žebráka, který sedával na rohu.“

„To je také zvyk,“ vmísil se do rozhovoru rabín. „Dát dvě porce jídla nebo pití chudým…“

„Ona ta ryba… no, už příliš nevoněla,“ dodal chlapec.

Rabín zdvihl oči k nebi.

„Snad jste na Purim neobdarovali někoho zkaženou rybou?“

„Rybu jsme vyhodili, rabbi, žebrák dostal zbytek. Krůtu a koláčky. Nejméně dvě porce, jak se sluší.“

„Hm,“ zamyslel se Schäfer. „Dvě porce? A je láhev vína porce?“

„Ano, láhev vína je velká porce,“ trochu se pousmál rabín.

„Takže jste dali žebrákovi rybu, koláčky a dvě láhve vína… tedy ne dvě, ale čtyři porce?“ ptal se Schäfer.

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou hoch. „Víno si naši nechali.“

„No jistě,“ řekl Schäfer. „Mimochodem, toho žebráka jste od té doby už na rohu nikdy neviděli, že?“

Chlapec znovu mírně zavrtěl hlavou a díval se na Schäfera s udiveně pootevřenými ústy.

Schäfer tleskl rukama a podíval se na Rapoporta.

„Je vám jasné, o co jde, Mistře Šelomone?“

Rabín si vážně pohladil vousy.

„Myslím, že ano, pane Schäfere, vy se domníváte, že pan Bianchi se pokusil rodinu otrávit a pod záminkou, že jim přichází pomoci, přišel ve skutečnosti zahladit případné stopy. Protože však děti z danajského daru nic neochutnaly, přežily, zatímco rodiče, kteří se napili vína…“

„…zemřeli na nemoc, která vypadala jako cholera. Ostatně, že šlo o choleru, víme přece stejně jen od pana Bianchiho, nemýlím-li se, nikdo jiný uvnitř nebyl. Zdá se mi to, nebo slyším klepadlo?“ zarazil se náhle Schäfer. „Masson!“ zavolal.

Z kuchyně se ozval nějaký hluk a ve dveřích se objevil rozespalý sluha.

„Quelqu’un à cogner sur la porte!“ řekl mu Schäfer a Masson se s kývnutím vydal otevřít.

Po chvíli se vrátil a podával Schäferovi přeložený lístek. Schäfer ho rozložil a rychle přelétl očima. Pak se pousmál.

„Komisař Lehman neodolal, aby se mi ve tři hodiny ráno nepochlubil, že právě dopadl vraha.“

***

Další část

© Elsa Müller, 2017

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé

Elsa Müller

Elsa Müller

https://www.facebook.com/elsa.muller.cz

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít