Pravidlo 43: Uvozujte dialogy jen, pokud je to nutné
Toto pravidlo se netýká uvozovek, ale uvozování dialogů slovesy:
Když se Jana dostala trochu blíž k Petrovi, pokusila se s ním navázat rozhovor.
„Přijdeš dnes večer?“ zeptala se.
„Nevím,“ odpověděl Petr.
„Nevíš?“ podivila se Jana.
„Prostě nevím. Uvidíme až…“ odmlčel se Petr.
„Až co?“ naléhala Jana.
„Až jak…“ znovu se zastavil v půlce věty Petr.
„Co až jak?“ zoufala si Jana.
„Až jak… dopadnu,“ sklopil skromně oči.
TAK TAKHLE OPRAVDU NE, to působí, jako by vás platili za počet znaků. Vždyť úplně stačí:
Když se Jana dostala trochu blíž k Petrovi, pokusila se s ním navázat rozhovor:
„Přijdeš dnes večer?“
„Nevím.“
„Nevíš?“
„Prostě nevím. Uvidíme až…“
„Až co?“
„Až jak…“
„Co až jak?“
„Až jak… dopadnu.“
V tomto případě je jakékoliv uvozování přímé řeči slovesy evidentně zcela k ničemu.
(Takto napsaný dialog je však i bez uvozujících sloves ukázkou dialogu zbytečného. Kdyby se mi dostal na redakční stůl, navrhl bych ho nahradit větou:
„Když se Jana dostala trochu blíž k Petrovi, pokusila se zjistit, jestli večer přijde, ale dostalo se jí jen několika vyhýbavých odpovědí.“ My tuto „vatu“ používáme jen pro příklad uvozování slovesy.)
Existuje ovšem i možnost, že s dialogem máte zcela jiný záměr, potom může fungovat třeba takto:
Nekonečnou oblohou svištěly k zemi trosky letadla a zoufalí pasažéři.
Když se Jana během svého pádu dostala v jednu chvíli trochu blíž k Petrovi, pokusila se s ním navázat rozhovor.
„Přijdeš dnes večer?“ zakřičela na něj, aby přehlušila kvílení ostatních cestujících.
„Nevím,“ zašeptal Petr a s údivem sledoval láhev kokakoly, která padala hned vedle něj a byla stále z půlky plná, ačkoliv její hrdlo směřovalo k zemi.
„Nevíš?“ křičela Jana a snažila se odsunout vřískající letušku, která jí zaclonila výhled na Petra.
„Prostě nevím,“ pokusil se zvýšit hlas. „Uvidíme až…“ podíval se směrem k Janě a uvědomil si, že zvednutá sukně letušky odhalila růžové kalhotky s krajkou.
„Až co?“ povedlo se konečně Janě zasáhnout letušku a odmrštit ji z výhledu. Sama se tím ovšem začala od Petra vzdalovat.
„Až jak…“ Petr se stále nemohl odpoutat od pohledu na růžové krajky. Možná je to poslední pěkná věc, kterou jsem v životě viděl, napadlo ho.
„Co až jak?“ volala Jana na stále se zmenšující Petrovu postavičku.
Letuška zdánlivě pomalu prorotovala vzduchem kolem něj jako vzdušná akvabela.
„Až jak… dopadnu,“ sklopil oči k přibližující se zemi.
To už by snad šlo.
Obecně nenadužívejte slova jako řekl, řekla, prohodil, nadnesl apod. Dobrý dialog by měl být vystavěn tak, aby bylo jasné, kdo co říká:
„Můžu dál, pane kapitáne?“
„Co se děje, slečno Johnsová?“
„Cestující začínají panikařit!“
„Maj proč,“ procedil mezi zuby první pilot.
„Vy držte hubu, Smithi! Řekněte jim… třeba že…“
„Třeba že si mají vyzkoušet vesty?“
„No, třeba, nebo třeba že…“
Smith si odplivl stranou:
„Třeba že si maj vyzkoušet otčenáš.“
Samozřejmě, pokud jde o rozhovor více lidí, je někdy uvozování nutné:
„Hele, letadlo!“ ukázala matka na nebe.
„Kde?“ zdvihl otec oči od silnice.
„Tam, co je ta veliká oranžová koule,“ prohlásila ségra.
Babička se pokřižovala:
„Ježišikriste!“
„Tak to je teda hustý,“ řekl jsem a všichni se na mě podívali.
Teprve teď k nám dolehlo zahřmění výbuchu.
© Stanislav Hudský, 2010
Knihy autora:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
||||
Nejnovější komentáře