Pravidlo 50: Dotahujte texty (jen) na hranici svých možností

Nejušlechtilejší lidskou vlastností je snaha o dosažení dokonalosti a nejhorší: neschopnost rozeznat hranice svých možností jak se jí přiblížit.

Arnošt Lustig napsal přes čtyřicet knih, které jen v Čechách vyšly ve více jak stovce vydání. Byl to také náš nejznámější autor, který svá již vydaná díla neustále doplňoval a rozšiřoval. Existuje např. sedm vydání knihy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a ani jedno není identické. Některá vydání jsou dokonce o více jak třetinu rozsáhlejší — a není to jen jiným typem sazby.

Především je třeba říci, že to bylo jeho právo. Šlo o jeho dílo a mohl si s ním dělat, co chtěl. Je však třeba mít na paměti, že čtenáři se dostávají nikoliv jen k jeho nejnovějším variantám, ale ke všem různým vydáním a dva lidé, kteří četli knihu se stejným názvem, tak vlastně mohli číst zcela rozdílná díla a budou-li si o nich povídat, mohou být velmi překvapeni.

Ne vždy musí být takové zásahy do svého vlastního díla na škodu a existují i zcela logické důvody, proč se k němu vracet. Například filmoví režiséři jsou dost často v době první práce na filmu pod tak silným tlakem producentů, že jim přizpůsobují svá díla nezřídka i proti svým původním uměleckým záměrům. Někteří významní a bohatí režiséři však buď poskytují výhradní práva producentům jen na omezenou dobu, nebo je po čase od producentů kupují a poté se ke svým dílům vrací, aby uplatnili své vidění díla formou nového, tzv. „režisérského“ sestřihu.

To je případ třeba Miloše Formana a filmu Amadeus, který je ve své konečné verzi o dvacet minut, tj. o celou osminu (!) delší než původní verze, nebo režiséra Ridley Scotta, jehož Blade Runner má nejméně osm verzí („předpremiérová“ verze, která šla jen v několika amerických kinech, původní „oficiální“ verze pro kina z r. 1982 s vystříhanými „příliš násilnými“ scénami, delší „festivalová“ verze, dále „ostřejší“ verze pro homevidea, pak „umravněný“ „producentský střih“ pro televize z roku 1986 a ještě jeden pro premiéru jedné americké kabelovky, „režisérský střih“ z roku 1992 a nakonec „final cut“ z roku 2007), některé z nich končí happy endem, jiné nikoliv, filmy mají tedy zcela odlišný konec, o celkovém vyznění ani nemluvě!

V současnosti tedy dost často nestačí říct „viděl jsem tenaten film a líbil se mi“, ale „viděl jsem tuatu verzi tohoatoho filmu a na rozdíl od minulé, která je o něčem jiném, se mi tahle líbila“.

Film, jakožto kolektivní práce je ovšem méně osobně nezávislá záležitost než literární dílo, v němž má autor mnohem větší volnost uplatnit své představy o dokonalosti teď a tady.

Na druhou stranu existují případy, kdy je neustálé předělávání a vylepšování velmi na škodu.

Dirigent Igor Angelov kdysi prohlásil:

„Rád si poslechnu puberťáckou kapelu, kde ti kluci ještě neumí ani pořádně zvládat nástroje, ale jsou tak nabušení nápady, radikalitou a testosteronem, že se ta síla naprosto bezprostředně dostává k posluchači a muzika mu tak připadá naprosto skvělá, stejně jako staré dědky, kteří mají hudbu a techniku hraní už tak hluboko pod kůží, že jejich hudební sdělení člověk vnímá jako nesmírně přirozený a geniálně dokonalý tvar. Ale nemám rád některé „profesionály“ středního věku, kteří nemají to ani to a jejich hudba je sice formálně i technicky dobrá, ale chybí jí srdce a často je to jenom dobře udělaný kýč.“

U psaní platí totéž.

Upravuje-li padesátník (natož sedmdesátník) neustále věci, které psal v pětadvaceti, nemusí své dílo jenom nutně vylepšovat, ale dost často ho může jenom formálně uhlazovat, přičemž hrozí, že zcela zničí jeho původní esprit.

Dílo je nejenom určitým více či méně dokonalým tvarem, ale i znamením doby, ve které vznikalo, a výpovědí o myšlení a schopnostech svého tvůrce v době jeho vzniku, a to jsou cenné věci, které by se neměly „retušovat“ v rámci touhy po čemsi zcela dokonalém.

Dle mého názoru existuje moment, kdy dílo dosáhlo určité hranice vašich momentálních možností, kdy cítíte, že jste ho dotáhli na nejdokonalejší mez, jaké jste teď a tady schopni dosáhnout.

A právě to je okamžik, kdy by mělo jít dílo ven a být konfrontováno se čtenářem. A autor by měl mít na paměti, že toto dílo bude jeho vizitkou jednou provždy, že do této řeky už nikdy nevstoupí, byť by se snažil sebevíc, a že nově nabyté zkušenosti a znalosti by měl uplatnit už v novém díle, nikoliv v opravování toho starého.

Proto dotahujte své texty na hranice svých možností, ale netahejte je za sebou celý život jako vágus igelitky.

V určitou dobu je čas říci své knize sbohem, pustit ji do světa a stejně jako své děti nechat i své dílo žít jeho vlastním literárním životem a jeho vlastními souvislostmi, které si bude vytvářet ve veřejném prostoru.

Když pak na něj po letech někde narazíte a přečtete si ho, můžete být naopak i mile překvapeni kvalitami, které jste si v době jeho vzniku ani neuvědomovali, a může pro vás být povzbuzením do další práce.

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: