Mrtvá na pramici (11)

XI.

Tečka. Pan Mazaný se spokojeně opřel o opěradlo a s rukama za temenem hlavy se protáhl. V neděli večer konečně dopsal další část svých detektivních vzpomínek. Vytiskl je a ještě jednou si je po sobě přečetl:

Mrtvá na pramici – vyprávění čtvrté

Hledanou obětí byla sedmnáctiletá Lucie Pekařová, mladá studentka gymnázia, která měla být touto dobou na letní brigádě v horském hotýlku Sněženka v Krkonoších.

Z jakého důvodu se ocitla o téměř dvě stě kilometrů dál, nám nebylo jasné. Navštívili jsme rodiče dotyčné dívky. Ti byli tragickou zprávou o smrti své dcery naprosto zdrceni. Paní Pekařová nebyla pro neutuchající pláč schopná výpovědi a musela být předána do péče psychologů. Její manžel nesl zprávu také těžce, ale na naše otázky nám i přes silné pohnutí, odpovídal. Výslech vedl přímo náš šéf, kapitán Procházka.

„Kdy odjela vaše dcera do Krkonoš?“

„Před víkendem, měla nastoupit v sobotu. Ještě si na cestu balila malého medvídka, je to její talisman, kterého si bere všude s sebou, i když je téměř dospělá. Tedy byla.“

„A nevíte, jak se k té brigádě dostala?“

„Říkala, že tam jede se spolužačkou Dášou.“

„Znáte její příjmení?“

„Počkejte, Dáša Tomanová nebo Tauchmanová se myslím jmenuje. Ano, Tauchmanová to je!“

„Dobře, ještě ji vyslechneme. Dále bych se vás rád zeptal, zda měla vaše dcera nějakou vážnou známost.“

„Ne, určitě ne, to byla ještě taková malá holčička.“

„A nepřátele měla?“

„Ona? Takové sluníčko. Věčně se smála. Ale jestli někdy dostanu do ruky toho vraha, tu zákeřnou zrůdu, zabiju ho!“

„Chápu vaše rozčilení, pane Pekař, ale teď potřebujeme zachovat chladnou hlavu. Každá informace, každičký detail, nám může pomoci. Znáte okolí Berounska? Nejezdili jste tam například?

„Ne, my máme chatu v Ledči nad Sázavou. Na Berounku nejezdíme. Kdysi dávno jsme tam byli na výletě v Koněpruské jeskyni, ale to byla Lucinka ještě malá.“

„Dobrá, to nám prozatím stačí. Kdybyste si na něco vzpomněl, dejte nám vědět.“

Vrátili jsme se na základnu do Bartolomějské a shrnuli jsme doposud zjištěná fakta.

„Takže konečně známe identitu zavražděné,“ začal kapitán Procházka, „je potřeba zjistit, jaké měla kamarády, jak ji brali v kolektivu ve škole, to by si mohl vzít na starost Hromádka.“

„Jistě, soudruhu kapitáne, můžete se spolehnout.“

Kapitán protáhl zděšeně obličej, ale svá slova již nemohl vzít zpět.

„Dále musíme vyslechnout Dášu Tauchmanovou, a co nejdříve se musíme vydat do hotelu Sněženka v Krkonoších. Volali jste tam?“

„Ano, Dáša Tauchmanová tam skutečně je, ale o Lucii Pekařový nikdo nic neví.“

„Dobrá, díky za informaci. A co ten Janecký? Zjistili jste něco zajímavého?“

„Ta pramice patří jemu,“ rozhovořil se Nosek, „ale k vraždě se zatím nepřiznal. Ale žádný svatoušek to není, v minulosti byl trestaný pro obtěžování jedné z místních žen. Dostal dokonce podmínku. V jeho domě jsme nalezli samizdatovou literaturu, je to příživník, momentálně nikde nepracuje. Máme tedy spoustu důvodů si ho tu ponechat. Dovolte mi soudruhu kapitáne Janeckého zmáčknout!“

„Dobře, klidně ho vyslechněte, ale potom se musíme vypravit do těch Krkonoš. Nic se nesmí zanedbat.“

„A co ty nalezený bony? Mám kolem tohoto nálezu učinit nějakou další akci?“ zeptal jsem se, abych se také něčím přičinil. Chtěl jsem dát najevo snahu.

„Pokud vím, našli jste je na druhém břehu, než byla dříve ukotvena Janeckého loď. Myslím, že je to jenom náhoda, to s případem nesouvisí.“

Asi za hodinku měl Nosek před sebou Janeckého, namířil mu ostré světlo lampy do očí a začal s výslechem. Já měl za úkol vše podrobně sledovat a zapisovat, abych se něčemu přiučil. A vážně bylo čemu!

„Podívej se ještě jednou na tu fotku, Janecký. Poznáváš tu holku?!“

„My si, pokud vím, netykáme?“

„Takovejm úchylákům, jako jsi ty, já zásadně tykám!“

„Nic na mě nemáte.“

„Nezahrávej si se mnou!“ zvýšil hlas Nosek, praštil dlaní do stolu a naklonil se k Janeckému blíž, div, že se nedotýkali nosy.

„Hele, frájo, víme o tobě dost. Lezeš na koncerty Plastic People, chlastáš a flákáš se. Ve tvý chatě jsme našli slátaniny Ivana Klímy, Vaculíka i toho komedianta Havla. Jsi v tom až po krk, rozumíš!?“

„Nikoho jsem nezabil!“

„Nekecej, Jaroušku! Co ta stará Kropáčková, před lety jsi ji málem znásilnil!“

„Kecá! Sama to chtěla. Opila mě, a když jsem ji odmítnul, tak se urazila. Všechno si pak vymyslela!“

„Nelži, Janecký, nebo se vážně naseru!“

„Jste hulvát. Ad nauseam,“ dodal latinsky, což Noska rozčílilo k nepříčetnosti. Prudce vstal a bez varování udeřil Janeckého pěstí. Ten se na židli překotil a spadl na zem. Tím dnešní výslech končil.

Antonín Mazaný spokojeně odložil první část popsaných papírů a šel si udělat kávu. Dnes ji pil jenom občas, ale za časů svého mládí byl schopný vypít i deset silných turků za den a noc. Detektivní práce je náročná a v případě mimořádných případů, jako byl třeba tento s dívkou z Berounky, kolikrát celé noci nespal. To se mu stalo i po chybě, které se tehdy ve vyšetřování dopustil. Jasně si to nyní vybavoval.

I když byla již pokročilá hodina, rozhodl se pokračovat ve psaní, dokud měl příběh v živé paměti.

***

Knihy autora: