Brazilská kerolajna (4)

Brazilská kerolajna

Předchozí část

Po celou dobu tiskové konference, která se konala ve velkém sále východního křídla sportovního komplexu, jsem papírek mačkal. Jak jsem zjistil pět minut poté, co mne otec opustil, byla na něm dvě slova. Hotel Luxus. Nezlobil bych se, kdyby mi to trochu zjednodušila a napsala i pokoj nebo čas, ale bylo to lepší než ždímat její ubytování z Dominika. On sice určitě věděl, kde bydlí (velice pravděpodobně je hotel Luxus přechodným místem pobytu nejen jeho, nýbrž i jeho ďábelského otce, takže budu muset být velice obezřetný), ale já ho nechtěl po tom včerejším incidentu obtěžovat. Nemyslím si, že by na mě zanevřel, na to jsme byli příliš dobří kamarádi, ale mohl si špatně vyložit to, když jsem na jeho otce řval, že je árijská zrůda. Ještě teď se mi chtělo smát. Prvně vyřčené nadávky jsou vždycky nejoriginálnější a nejúčinnější.

Přede mnou se na sedadlech krčilo asi třicet novinářů s nezbytnými kartičkami na krku a diktafony v rukou. Několik z nich si prohlíželo otázky napsané vlastní rukou v poznámkovém bloku. Při mém příchodu se ozýval nesmělý potlesk, nyní už bylo však v sále poměrně ticho. Po mé levici seděl Adam, pořád si odkašlával a držel skoro nábožně propletené ruce u sklenice s vodou. Mohl jsem Dominikovi jen závidět jeho plynnou angličtinu, v tomhle směru jsem měl co dohánět a musel jsem si vystačit s prachobyčejnou češtinou.

„Čekal jste tak rychlý zápas?“ zněla první otázka.

„Při vší úctě k protivníkovi je odpověď ano. Věřil jsem si na něj a bylo to znát.“

„Co čekáte od tohoto turnaje?“

„Body do žebříčku, zkušenosti a nějaký ten rubl do prasátka.“

Překladatelka se činila, dělala svou práci a dav novinářů pobaveně zašuměl.

„Věříte si na finále?“

„Vždycky si věřím. Jinak bych nestoupal v žebříčku.“

„Nebál jste se, že váš včerejší vyhrocený výstup ovlivní váš dnešní výkon?“

A je to tu, otče, musíš na mě být hrdý, postavím se tomu čelem.

„Toho jsem se vůbec nebál. Pan starosta je milý člověk, vyzkoušeli jsme si pár úderů a všechno jsme si vyříkali.“

Další pobavené zahučení. Jedna nula pro rodinu Dreksů.

„Už vymýšlíte taktiku na dalšího soupeře?“

„Tak daleko nekoukám. Momentálně vymýšlím taktiku, jak přežít párty, na kterou jsem pozván dnes večer.“

Smích.

Dalších sedm otázek a dalších sedm odpovědí, zamával jsem novinářům a dopil jsem vodu s oznámením, že takhle dobrou u nás v Čechách nemáme.

Po skončení turnaje jsem dostal tři balení s sebou do letadla. Ruská pohostinnost nezná mezí.

***

Informace, že by mi někdo předával klíč od hotelu nebo od města, byla mylná. Jak se ukázalo, byla to oslava narozenin místní celebrity, nějakého folkového zpěváka, a já byl pouze pozván jako čestný host. A nevím, jestli je třeba dodávat, že k folku mám asi stejný vztah jako k masovým vraždám.

Ale už jenom proto, abych udělal otci radost, jsem si srdečně popovídal s vedením hotelu, pogratuloval jsem jim k jejich prvotřídní práci, zpěvákovi (dodnes netuším, jestli to byl Alex Nikitin nebo Nikita Alexov) slíbil, že se svatosvatě přijdu na jeho zcela vyprodaný koncert podívat, přiťukl si nealkoholickým pivem s asi padesáti lidmi, které jsem už potom nikdy neviděl, vysvětlil jedné mladé dámě, která měla výstřih v místech, kde už začíná lem kalhotek, co je to čop, a pak jsem se nenápadně vytratil před hotel a vzal si taxíka přímo do hotelu Luxus.

Taxikář mě buď nepoznal (to pravděpodobně) nebo jsem mu byl zcela ukradený, a beze stopy nadšení, nicméně poměrně rychle mě vzal na místo.

Hotel Luxus byl postavený v podobném duchu jako můj dosavadní příbytek. Moderní, asi patnáctipatrová budova otočená směrem na jih do města, okolo ní několik bazénů a tolik světel, že se tam člověk ani nemohl vyspat. Ale jak mi říkal kamarád, než jsem sem odjížděl — Moskva není místo, kde se spí, ale kde se chlastá. Tak na tom možná něco bude.

Na rozdíl od taxikáře byl nejspíš mladý recepční tenisový fanda, jelikož mě poznal už ve dveřích a zorničky se mu potěšeně rozšířily. Poprosil jsem ho o číslo pokoje, kde je ubytovaná Karolína Divišová a on bez remcání a se stejně mizernou angličtinou, jakou jsem ho obšťastnil já, poslechl.

Na pokoj číslo šest set osm jsem klepal v osm hodin večer.

Karolína mi otevřela usměvavá, s vědoucím výrazem v obličeji.

Na sobě měla bílé tričko se sovou, která držela v křídlech knihu. Připadalo mi to roztomilé.

Pustila mě dovnitř, zamkla za mnou a přesně za devět hodin zemřela.

***

Udělali jsme si pohodlí na posteli. Karolína vedle mě ležela na břiše, opřená o lokty a já listoval něčím, co se jmenovalo Brazilská Kerolajna. Skoro sto padesát stran plných Federiků, Armandů, Lorenzů, jeden Kid a mezi tím jedna mladá holka zamilovaná do půlky Brazílie.

„Psala jsem to asi ve třinácti, když frčely telenovely,“ vysvětlovala mi se smíchem. „Jsem si jistá, že jsem nebyla jediná. Jen mě ještě dlouho mrzelo, že jsem neměla sílu to dopsat.“

„Řekl bych, že správná telenovela je nekonečná, ne?“ Nevěřícně jsem zíral na popsané stránky a v koutkách mi cukalo. „Stejně, ve třinácti napsat tolik stran, to stojí za potlesk.“

„Já mám pocit, že se mi tam toho spousta opakuje. Vždycky se Elena do někoho zamiluje, ten jí zlomí srdce nebo zemře, někdy oboje zároveň, a na další stránce už ji utěšuje novej zahradník Roberto. Mezi náma — nenajdeš pod brazilským sluncem větší krysu.“

„Obdivuju tvoji fantazii.“

„Spousta postav je podle skutečnosti. Když mi někdo imponoval, byl za největšího milovníka. A z grázla jsem udělala na třetí stránce potravu pro rybičky.“

„Proč to s sebou vůbec máš?“

„Občas si to pročítám a vzpomínám na mladý roky.“

„Jasně, to čtyřicátníci dělají.“

„Tyyyy!“ šťouchla mě loktem do stehna. „Je mi dvacet pět, jsem o sedm let starší než ty, takže nejen že bych se s tebou neměla vůbec bavit, ale ty bys tady neměl ani být.“

Zaklapl jsem blok a lehl jsem si vedle ní. „Tak co tady dělám?“

„To mi řekni ty.“

„Já bych řekl, že ti zabíjím čas.“

„Chyba lávky. Vstávám ráno v pět, od sedmi mám masáže, takže jsem plánovala zalehnout.“

„Tak chceš poznat pravou českou telenovelu,“ řekl jsem s vážnou tváří. „Dostala jsi chuť na Libora Armanda Dreksu, vášnivýho tenistu, tvoje srdce zahořelo neuhasitelnou vášní, a jediná cesta, jak z toho ven, je se se mnou vyspat.“

Lehla si na bok. „Takhle se dneska balí holky?“

„Ale no tak,“ zavrtěl jsem mentorsky hlavou, „jsi jen o šest let starší.“

„Když je holka o šest let starší, tak je o dvanáct let zkušenější. To ti kamarádi nikdy neřekli?“

„Ne,“ usmál jsem se, „a na počty jsem nebyl nikdy dobrej.“

Jak tak ležela opřená o levou ruku, měl jsem nádherný výhled na žlábek mezi jejími ňadry. To pravé bylo výraznější, jak ho zemská přitažlivost tlačila směrem dolů, a já si pomyslel, že bude zatracený hřích tu noc jen proležet v posteli.

„Tak proč tady jsem? Dala jsi mi ten papírek proto, že jsi samaritánka a chtěla jsi zaučit nezkušenýho? To bych tě musel zklamat, pár zářezů už mám.“

„Podle mě tady jsi proto, abys naštval Dominikova tátu.“

Skoro jsem vyprsknul. „Cože?“

„Moc dobře vím, že to mezi váma není růžový.“

„Není, ale — popravdě — na Dominikova tátu seru. Spolupracuješ s ním, tak se omlouvám, že to musíš poslouchat, ale seru na něj z takový výšky, že vidím jeho hlavu jako malej bezvýraznej jebák týhle země. A pořád mám pocit, že papírek jsi dala do ruky ty mně, já tě do ničeho netlačil.“

„Znám ho od čtrnácti, už když jsem v klubu měla první praxi, a je to vůl.“

„To ti podepíšu, nechápu ale, co to s tím má společnýho.“

„Chci od něj odejít. Pracuju jako recepční v jednom hotelu, tahle práce je vlastně vedlejšák. Hodně výdělečnej vedlejšák. A užitečnej. Jsem náročná na peníze a vím to. Lidi se dovědí, v čem jsem dobrá, a jak moc jsem dobrá. A mám už nějaký jiný nabídky. Takže chci odejít, ale chci mít pádnej důvod. Řekni mi, proč je to vůl, a dej mi důvod od něj zmizet.“

Moc se mi nechtělo vytahovat staré věci. Tedy — ony to byly tři roky, ale pro mě to už byla stará záležitost. To, že jsem Mefferta staršího nesnášel, se sice přeneslo do současnosti a měl jsem za to, že mi ten odpor k němu vydrží do smrti, ale na důvod jsem se snažil nemyslet.

„Je to trošku soukromá záležitost. A rodinná,“ dodal jsem.

„To je moje telenovela taky, a přece jsem se pochlubila.“

„Jenže to je věc, kterou by byl hřích si nechávat pro sebe. Svět by byl chudší, chápeš?“

„Nech si ty řečičky a povídej. Na facebooku se chlubíš i fotkama svýho záchodu, tak bych čekala, že s tímhle drahoty dělat nebudeš.“

„Koukáš mi na profil?“ podivil jsem se.

„Nemůžu? Zajímá mě, koho budu masírovat. A řeším tam osobní věci. Člověk musí umět spojit příjemný s užitečným.“

Prsty jsem jí odhrnul triko, vykouknul pupík s malou pihou pod ním a podstatně větší jizvou vedle něj. Vypadala tak možná měsíc stará. Stehy byly už venku, nicméně jsem se na ni skoro bál sáhnout, jak vypadala čerstvě.

„Od čeho to máš?“

Zatvářila se tajemně. „Prozradím, když mi ty taky něco prozradíš. Nemysli si, že se vzdám, já vždycky dostanu, co chci. Ani José Pablo Arguelo mi neodolal.“

To mě pobavilo. „Zamilováváš se do svých imaginárních zahradníků?“

„Byl to celník. To bys mě urazil.“

„Jó, celníci. To je partie.“

„Byl to krasavec. Jen je blbý, že jsem si v tom raným věku myslela, že celník je něco jako vrátnej, takže vlastně na padesáti stránkách hlídal bránu k sídlu rodiny Perezů.“

„Zemřel?“

„Samozřejmě, sežral ho žralok,“ řekla Karolína smrtelně vážně.

„Chudák. Zlatej infarkt. Moc to svým postavám neusnadňuješ.“

Lehla si zase na záda a já dal mimoděk ruku na její břicho. Objížděl jsem prstem pupík a dával jsem pozor, abych se nedotknul jizvy. Ruku pryč nedala, a to byl slibný začátek.

„Tak povídej.“

Zadíval jsem se jí do očí. Mohl jsem opakovat, že je to rodinná a osobní záležitost, mohl jsem se ji z toho snažit vynechat, odtáhnout se, odmlčet se, nebo se tomu zkrátka jinak vyhnout, protože ať už na to koukala z jakéhokoli úhlu a byla sebevíc neodbytná, nebyla to její věc a já nebyl součástí žádné telenovely. Mohl jsem jí říct, že není ten správný čas, a odkázat ji na jinou dobu a jiné místo. Naznačit jí, že má šanci se to dozvědět, ale že ji znám příliš krátce na to, abych se svěřoval s něčím, co mě bolelo a štvalo tolik let, každý den a každou noc.

Jenže jsem to neudělal.

Občas člověk musí využít páru ochotných uší, které naslouchají, a očí, které vidí skrz všechny ty šlachy a cévy až do duše a ulevit si.

A proč ne zrovna teď?

„Zahýbala s ním moje matka.“

Pokývala hlavou a mlčela. Sjel jsem jí rukou na nohu a hladil jsem její stehno přes slabou látku.

***

Další část

Knihy autora:

Noční tep Křest ohněm

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít