Brazilská kerolajna (13)

Brazilská kerolajna

Předchozí část

„Ty mě musíš hodně nesnášet,“ zkřivil obličej.

„Dá se s tím žít. Takže si pěkně povíme, jak se zachováme. Vy to odsouhlasíte, vrátíte mi na kurt Dominika a do konce života se budeme navzájem vyhýbat.“

Následujících pět minut jsem já mluvil a on přikyvoval. Výsledkem bylo, že se mi zhnusil do konce života, ale dalších deset let jsme se viděli všehovšudy třikrát, takže se s tím dalo žít. Co pro mě bylo důležitější — dal jsem Dominikovi šanci alespoň si myslet, že jeho táta nepatří mezi ty nejhorší. Dal jsem mu šanci mít rodinu. Nevědomost je někdy potřeba, dokáže zachránit před netušenými bolestmi.

***

Ivan mě připravil dobře. Já hrál špatně.

Nohy jsem měl těžké, mozek sotva dokázal reagovat na Rusovu hru a to ho ještě hnalo dopředu domácí publikum. Vřískalo při jeho míčích umístěných na lajny, tleskalo, když dal eso, aplaudovalo vestoje, když mě honil z rohu do rohu. Jen jim nedocházelo to, co já věděl od začátku. A totiž to, že on nehrál tak dobře, nýbrž já tak mizerně.

První set jsem upinkal v tiebreaku, ve druhém jsem uhrál pouhou jednu hru a ve třetí jsem za stavu tři pět odvracel tři mečboly. Podařilo se, s vypětím všech sil jsem zápas otočil, poděkoval publiku, popřál mladému Rusovi hodně štěstí a dlouhou kariéru a pak jsem se ve sprchách vyzvracel na několik způsobů.

Když jsem smyl z těla strávenou rybu a vylezl na studené dlaždičky, první, co jsem udělal, bylo, že jsem napsal Dominikovi zprávu, jestli se se mnou sejde před areálem. Tam, kde je ten chčijící anděl, upřesnil jsem. Setkání s novináři jsem měl až za hodinu, tak jsem se rychle osušil, převlékl do čistého a vydal se na místo setkání.

Dominik dorazil načas. V obličeji měl normální barvu, ne tu šedavou, kterou jsem si pamatoval ze včerejška, ale tvářil se nevesele, truchlivě. Vyprávěl, že na kurtu málem zkolaboval.

„To máš jak dva bubny, v každý půlce lebky jeden, někdo do nich bouchá paličkou a pak ještě jima vzájemně o sebe. Myslel jsem, že nedolezu ani na lavičku. Nesnáším tě,“ dodal.

„Taky mi není nejlíp,“ uklidnil jsem ho.

„Ale vyhrál jsi.“

„Protože jsem lepší než ty,“ rýpnul jsem si.

„A proto ses chtěl sejít? Abys mi tohle řekl?“

„Chtěl jsem tě poprosit o tři laskavosti.“

Protočil panenky a skoro to vypadalo, že omdlí. „Co to bude tentokrát? Chceš nechat shořet stadion?“

Vysvětlil jsem mu situaci. Zabralo to deset minut a k jeho cti nutno říct, že mi neskákal do řeči a nechal mě domluvit. Nad tenisovými kurty se stmívalo, ale v dálce bylo slyšet skandování publika, takže se očividně ještě nějaký zápas dohrával.

„Nejsem si jistej, jestli přesně vím, co po mě chceš,“ reagoval poté. Ale já si byl jistý, že to ví naprosto přesně. Bylo to jednoduché a prosté jak poupě na jaře. Potřeboval jsem jeho angličtinu, jeho nohy a jeho víru v to, že dělá správnou věc.

„Pamatuješ, jak jsi včera u Bohatů říkal, že uděláš všechno pro to, abysme toho chlapa chytli. Stojíš si za tím? Protože já po tobě chci něco, co ti zabere hodinku. Veškerý riziko na sebe beru já.“

Zakabonil se. „Říkal jsem cokoli.“

Samozřejmě mi trvalo pouhých deset minut, než jsem ho zpracoval. To byla mnohem kratší doba, než která byla potřeba k přesvědčení sebe sama.

***

Tisková konference byla v deset hodin.

S Adamem jsem se pohádal v půl jedenácté.

V půl jedenácté a pět minut mi přišla esemeska od Dominika, která mě jen ujistila, že jsme na správné cestě. Ovšem o uklidnění nemohla být řeč.

V jedenáct jsem se dostal do postele.

Deset minut po jedenácté jsem kvůli nervům musel vstát a půl hodiny jsem strávil na záchodě. Tam jsem si znova uvědomil, jak luxusně vypadá, a ani se mi nechtělo z mísy vstávat.

Ve tři čtvrtě na dvanáct jsem si znova lehnul a usnul jsem tak rychle, že mi ani ruce nestihly uschnout.

Ve tři hodiny mě probudil nastavený budík.

O deset minut později jsem odešel z pokoje a doufal jsem, že se tam zase vrátím.

***

Seděl jsem na masážním stole.

Pode mnou bylo čisté bílé prostěradlo, nade mnou zářící lustr s pěti rameny a v rohu jemně vrněl ventilátor.

Vzpomínal jsem na včerejší rozhovor s Robertem Meffertem. Čím déle jsem o něm přemýšlel, tím víc špatně mi z něj bylo a trochu i ze mě. Nevadilo mi manipulovat s jeho životem, vadilo mi, že jsem věděl, co Karolíně provedl (a modlil jsem se, aby to bylo jen jednou, jen jedna ojedinělá událost, která život té dívky nijak výrazně nepoznamenala), a nechal jsem ho tak klidně procházet dál životem.

Jenže jsem znal okolnosti a faktory mého rozhodnutí. A ty zásadní byly dva.

Karolína si nevzala život kvůli ničemu z její minulosti, a nevzal jí ho ani Meffert. To bylo hlavní. V opačném případě bych jednal jinak a ani bych se s ním nebavil.

A druhá věc, která mě možná trápila trochu víc, byla, že ačkoli jsem měl Karolínu rád a cítil jsem, že mohla hrát v mém životě významnou roli, Dominik hrál roli podstatnější. A byl živý. Tečka.

Stát za přítelem a udržet temné tajemství jeho otce pod notně zrezivělou pokličkou, nebo ctít odkaz dívky na jednu (nádhernou, vášnivou a nezapomenutelnou) noc a zkomplikovat rodinný život kamaráda a dost pravděpodobně i náš vzájemný vztah?

Nepotřeboval jsem celou noc na to, aby mi v hlavě vyrašil rozumný názor na celou věc.

Rukou jsem přejel v místech, kde bylo prostěradlo viditelně vyboulené. Ostré hrany vidět nebyly, vypadalo to jako kousek mýdla pod bílou přikrývkou.

Když se otevřely dveře, otočil jsem se s připravenou větou „Máš deset minut zpoždění“, abych dal najevo, že čekám svého kamaráda, ale na prahu stál někdo úplně jiný. A pro mě to nebylo žádné velké překvapení. A také do sebe všechno parádně zaklaplo.

Muž se otočil, zamknul a dal si před ústa pistoli, aby mi naznačil, že mám mlčet. Poslechl jsem ho. Ať jsem si plánoval cokoli, v hlavě to znělo skvěle, jenže skutečnost byla naprosto jiná. Ryba byla už dávno vyzvracená, takže nebylo co dávit, přesto jsem cítil, jak mi žaludeční šťávy stoupají útrobami vzhůru a pocit na zvracení vyvrcholil až v ústech. Převaloval se na jazyku jako pachuť plesnivého ovoce.

Když jsem prosil Dominika o tři věci, ještě jsem si nebyl na sto procent jistý, s kým se setkám.

Žádal jsem ho o to, aby se pracovnic na recepci, respektive té, která sloužila ten den, kdy zemřela Karolína, zeptal, jestli se někdo ptal na cestu k masážním salonům. Ve zprávě mi včera večer přišla záporná odpověď. To mohlo policii napovědět, že byl vrahem pravděpodobně někdo, kdo v areálu pracoval nebo bydlel. Někdo, kdo ho znal.

Mně to ovšem napovědělo pouze tu druhou část. Vrahem musel být někdo, kdo už v areálu byl. Nemusel to být nikdo, kdo tu trávil čas, jen prostě znal cestu. Pokud by vrah dorazil v noci (a i v tak brzkou hodinu, jako byla pátá ranní, to tu nehorázně žilo, spousta tenistů chodila na nutné společenské akce a do posilovny nebo na masáže se dostali až pozdě v noci nebo brzy ráno) a byl zde poprvé, byl by ztracen. Musel by se zeptat na cestu, musel by na sebe upozornit. Jenže to on neudělal.

S tím souvisel i fakt, který mi došel včera. Karolína nezměnila kvůli rande se mnou místo schůzky. Na pokoji se to nikdy konat nemělo, celou dobu to bylo domluvené v masážním salonu. Ale proč? Proč zrovna tam?

„Kamarád ještě nepřišel?“ promluvil muž. „Smůla pro vás, ale s trochou štěstí se to dnes obejde bez krve. Jen potřebuju, abyste jednal rychle, bez otázek a udělal přesně to, co řeknu. Rozumíme si?“

Pomalu jsem přikývl.

Druhou věcí byl můj status na facebooku. Poprosil jsem Dominika, aby okomentoval větu, kterou jsem tam napsal na zeď, když jsem se včera po poledni probudil.

Stálo tam Tak už dneska o půlku pokladu přijdu, Karolínko díky, brácho, nesnáším tě, udav se. Pod tím bylo spousta zvídavých komentářů, předháněly se ve spekulacích, ale jen ten jeden od Dominika odpovídal k věci. Půlka ti stačí, „kamaráde“, takže v půl čtvrtý na masáži. A pšššššt. A za to jsem Dominikovi doporučil smajlík, aby tomu dodal lehkovážnost.

Už nějakou dobu jsem tušil, kdo za tím je. Nechtěl jsem tím strašit otce, Dominika, ani nikoho jiného, tím spíš ne sám sebe. Nebylo to tak, že by mi to v hlavě sepnulo, osvítilo mě a já ve stylu Jessicy slavnostně odhaloval zločince. Spíš se mi v myšlenkách prolnuly určité události, lidi a věci, myslel jsem na to, že byl potřeba klíč, že ten člověk znal cestu, že musel poznat Karolínu, ona jeho a najednou jsem věděl, že počítač je v mých tezích až příliš zásadní. Až příliš.

Postavil jsem se vedle lehátka a položil ruku přes kraj boule.

„Myslíte, že to nevidím?“ Muž došel až ke mně. Byl oblečen tak, jak jsem ho viděl poprvé. Slušně, čistě a elegantně. Jen ta prvotní zbrklost byla pryč. Člověk, který se v den, kdy jsem Karolínu uviděl poprvé, představil jako Louvar, zástupce firmy VIVA SPORT, přejel hlavní přes mou ruku na lůžku. Kov byl chladný a já doufal, že takový i zůstane.

Karolína mi večer u ní na posteli říkala, že na facebooku řeší osobní věci. Když jsem si na to vzpomněl předevčírem, říkal jsem si — co je hergot osobnějšího, než balíček v těle? A co je ideálnějšího než počítač? Člověk na druhé straně kabelu si sedne do internetové kavárny, připojí se, vymyslí nesmyslnou přezdívku a domluví se, na čem chce. A oni se nějak domlouvat museli. A co řešit?

Místo předání.

Čas předání.

Podmínky předání.

Jak ale vyřešit místo předání? Vrah to chce udělat někde, kde to bude ukazovat na její přátele nebo spolupracovníky. U Bohaty to bylo jednoduché, garáž je jen jedna malá místnost, tak se prostě nechal pozvat dovnitř, ovšem u Karolíny to bylo složitější. Takže musel areál vidět. Samozřejmě tak, aby nevzbudil podezření.

Když byl Dominik na recepci, zároveň se zeptal, jestli se po mně ten den, kdy mě Karolína masírovala, někdo ptal. Prý nikoli. Nebo si to aspoň nikdo nepamatoval. To znamenalo, že muž, který tam za námi tehdy byl, musel vědět, kde budu. Možná se ptal po cestě k salonu, ale nehledal mě konkrétně. Samozřejmě to věděl proto, že jsem se masáží pochlubil na profilu.

A druhou, podstatnější věcí byl fakt, že Louvar ten večer naznačil, že v hotelu Starr není klid na jednání. Otec mi ale výslovně řekl, že nikdo neví, v jakém hotelu bydlím. Opět to ukazovalo na můj profil, protože jen tam jsem se s ubytováním pochlubil. To znamenalo, že si mě vyhledal. Z jednoho jediného důvodu. Věděl, kde jsem ubytovaný, věděl, že mám novou masérku a pravděpodobně od Karolíny věděl, že to je ona. A na nějakém bezpečném místě ji potřeboval vidět. Přesvědčit se, že je na místě. A možná jí i ukázat svou osobu. Fiktivní zástupce našeho sponzora pro něj musel být hračkou, aktovku a samolepku firmy není těžké sehnat.

***

(Pokračování zítra)

 


Knihy autora:

Noční tep Křest ohněm

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít