Mrtvá na pramici (13)

Jiří Pešaut: Mrtvá na pramici

Předchozí část

XII.

„Člověče, z tebe je úplnej spisovatel.“

„Nepřeháněj.“

„Ne, vážně, měl bys to vydat.“

„Je to fakt čím dál lepší, pěkně ses nám rozepsal, už se těším na pokračování.“

Antonín Mazaný se červenal, ale uvnitř ho ta chvála hřála. Z radosti objednal další rundu. Láďa zatím zamíchal karty, chystali se na další partičku mariáše. Zvykli si chodit na karty každý čtvrtek.

„Už se to nese, pánové. Kdo chtěl to černý?“

„Já.“

„To jsem si mohl myslet, Láďo. To je na žal, že tě zas ten pytlák doběh?“

„Nech si laskavě ty kecy,“ odbyl ho Láďa.

Skla půllitrů o sebe břinkla, potom každý klepl dnem o stůl a zhluboka se napili.

„S tím pytlákem bychom vážně měli něco udělat, nemyslíš, Láďo?“ zeptal se Tonda.

„To bysme měli, ale co?“

„Nastražit na něj nějakou past. Sám ho nedohoníš, jenom se ti tady pak smějou.“

„Jakou past?“

„To zatím nevím, ale shrňme si, co o tom zatím víme. Pytlák jezdí většinou na mopedu a nosí rybářskej klobouk se třpytkami. Na nádrži v pístech jeden s takovým kloboukem seděl. Tenkrát, jak chvíli předtím ten pytlák utekl. Co když to byl právě on, třeba neutekl, ale jen někam schoval lup a sedl si ke břehu, aby nás zmátl. Měl na sobě takovej klobouk, dobře si to pamatuju.“

„Takovejch rybářů s kloboukem je,“ upozornil Láďa.

„A navíc ho známe, to byl přece Jouza z Poděbrad, kdysi jsem mu stavěl komín,“ dodal Vaněk.

„Jouzu neznám,“ řekl Láďa.

„No, on nepatří k nám, ale k poděbradskejm.“

„A jezdí na babetě?“ připojil se Tonda znovu k rozhovoru.

„Nevím… Je to možný.“

„A nevíš, Pepo, jestli používá takovouhle třpytku?“

„Ukaž? To je meppska. On asi moc nevláčí, ale na klobouku ji klině nosit mohl. Kdes ji našel?“

„Já ne, ale Vašek Falta. U Výrovky, v pátek, jak posledně utekl Láďovi ten pytlák.“

„Hm, to je zajímavý. Na rybách jsem tenkrát nebyl, šel jsem pozdě z práce, ale Jouzu jsem kolem osmý večer viděl vracet se do Poděbrad. Jel na mopedu.“

Bylo rozhodnuto, při nejbližší příležitosti si budou muset Jouzu trochu proklepnout.

Ale ještě dříve, než k tomu došlo, navštívili jezero v Sadské. Pepa Vaněk chtěl Tondovi předvést, jak se chytá na marmyšku. Pískovna v Sadské na to byla vhodná, voda tam byla čistá, a dno bylo většinou bez větších překážek. A hlavně tam žili překrásní okouni, mnohdy přesahující třicet centimetrů. Ovšem ulovit se v těch místech dali i pěkní jeseni a samozřejmě i štiky nebo candáti, i když na malou marmyšku to cílové ryby nebyly.

„Podívej, je to jednoduchý, vezmeš si marmyšku, navážeš, napíchneš malou žížalku a je to hotový.“

„A mám použít lanko?“

„Blázníš? To by bylo nápadný. Musíš to sestavit co nejjemnější. Provlíkneš marmyškou slabý vlasec, maximálně patnáctku.“

„A jaký mám použít prut?“

„Nějaký lehčí vláčecí, spíš trochu delší. Můžeš použít i ten svůj picker, co jsem ti přinesl posledně. Pokud je hned u břehu hloubka, spustíš ji rovnou pod nohy, ale tady to bude chtít trochu odhodit.“

Vaněk nahodil. Potom s drobnými přestávkami nástrahu přitahoval a občas krátce potřepal špičkou. Hned na první nához sledovalo marmyšku hejno malých pruhovaných okouních zvědavců. Při druhém přitahování už to jeden z nich nevydržel a po marmyšce skočil. Ihned se divoce třepetal na háčku v odpoledním slunci.

Netrvalo dlouho a i Tonda lapil svého ostnatého krasavce. Během hodinky jich společně ulovili asi patnáct, ale spíše menších. Ti větší zřejmě čekali ve větší hloubce.

„Chtělo by to loďku nebo aspoň belly boat, dostali bysme se těm větším okoušům na kobylku.“

„I tak je to skvělá zábava, takhle jsem si snad nikdy nezachytal. To musím naučit Vaška, až se mnou půjde příště na ryby.“

Ale vtom se za nimi ozval jakýsi hluk a když se otočili, viděli jak k nim běží nějaký vyplašený člověk. Sotva popadal dech. Jakmile se trochu zklidnil, ptal se:

„Neviděli jste tu někoho utíkat s rybářskými pruty? Někdo mi je ukradl, když jsem si jenom odskočil do auta pro povolenku, zapomněl jsem ji tam a nechtělo se mi pruty nosit sem a tam.“

„Ne, nikdo tudy nešel.“

„Tak to je v pytli, byly úplně nové!“

XIII.

O pár dní později seděli porybný Láďa s Pepou Vaňkem v hospodě začtení do dalšího pokračování Tondova detektivního příběhu. Tonda jim to vytiskl dvakrát a nyní se kochal tím, jak jsou jeho přátelé do četby zabraní. Psaní se stalo jeho novým koníčkem.

Mrtvá na pramici – vyprávění šesté

Ocitli jsme se na mrtvém bodě. Znali jsme sice jméno oběti, věděli jsme, komu patří pramice, ale za kým jela Lucie Pekařová, jsme zatím nezjistili. Že by to bylo za starým Janeckým, to jsme u tak mladé holky nepředpokládali ani v nejmenším.

„Hromádko, vy jste se byl ptát ve škole, tak co jste zjistil?“

„Ano, soudruhu kapitáne,“ začal Ivánek snaživě, „o té dívce nemohu říci nic dobrého. SSM zanedbávala, o nástěnku se nestarala a kouřila!“

„A za kým jela, jste zjistil?“

„Vyslechl jsem i další její spolužáky a profesory, ale nikdo neměl ani tušení, za kým mohla jet. To bude nějaké spiknutí, nemyslíte soudruhu kapitáne?“

Vyšetřování se pohnulo o trochu dál, teprve když se k nám po pár dnech dostavil pan Chadraba.

„Dobrý den, přece jenom jsem si na něco vzpomněl, ale nevím, jestli je to důležitý,“ začal hovořit, jakmile k nám vstoupil. Usadili jsme ho ke stolku a vyzvali ho, ať mluví dál.

„Víte, jak jsem vytahoval tu loď, zastavila asi dvacet metrů za mnou tatra šestsettrojka. Takových u nás není moc k vidění. Většinou tam jezdí trampové, hlavně vlakem, a pokud tam někdo vlastní auťák, tak spíš škodovku. Mával jsem na řidiče, ať vystoupí a jde mi pomoct, ale on nevystoupil. Naopak nastartoval a vycouval pryč.“

„Sakra, člověče, tak důležitá věc, a vy si vzpomenete až teď? Zaregistroval jste poznávací značku?“

„Ne, byl jsem děsně vynervovanej. Já denně netahám z řeky lodě s mrtvolou.“

„Rozumíme, no, každopádně díky.“

Ihned jsme vyhlásili pátrání po černé tatrovce. Já byl jeden z těch, kteří se rozjeli po okolních osadách na Berounsku poptat, zda takové auto někdo neviděl. Mé pátrání bylo však bezvýsledné.

Proběhlo i pár dalších výslechů Janeckého, ale nemělo to smysl. Stále dokola tvrdil to samé, že je nevinný. Ale přece jenom se našel další důkaz — a opět svědčil proti němu. Dokonce mimořádně. Při prohlídce jeho chatky jsme totiž za dřevníkem našli dívčí šaty. Matka Lucie Pekařové později potvrdila, že patřily její dceři.

A teď v tom byl Janecký až po uši.

Když posledně dostal od Noska nakládačku, tak jsem ho litoval a Noskovi to měl za zlé, ale při dalším výslechu, který vedl opět Nosek, už ne. Byl jsem přesvědčený, že Janecký Pekařovou zabil, teď už šlo jenom o to, aby se přiznal.

„Janecký, radím ti dobře, přiznej se. Všechno svědčí proti tobě!“

„Nemám k čemu. Opakuji, že jsem nevinnej!“

„A co tedy dělaly na tvý zahradě šaty zavražděné, no!?“

„Netuším, já je tam nedal.“

„Nelži!“ zařval Nosek a vrazil Janeckému facku. „Já z tebe to přiznání vymlátím, to mě ještě neznáš!“

Janecký si slíznul krev z prasklého rtu.

„Nelžu vám. Tu noc jsem šel z hospody, nikoho jsem cestou nepotkal, došel jsem do chaty, padnul jsem do pelechu a usnul jsem.“

Další rána, tentokrát pěstí, přistála na Janeckého bradě.

„Podívej se na tu fotku! Jen se podívej na tu nebohou holku! Ta musela trpět, co?! Je mi z tebe na blití! Nejraději bych takový, jako seš ty, osobně vykastroval!“

„Je mi tý dívky líto, ale já jí neublížil.“

A mně v té chvíli došlo, že dívka přece nebyla znásilněná. Potvrdila to i pitva. Nosek na to asi nepomyslel, proto měl tu nejapnou poznámku o kastrování. Dovolil jsem si ho na to upozornit.

„Pane Nosek, ta dívka nebyla znásilněná. Pan Janecký musel mít k vraždě jiný motiv.“

Nosek se na mě podíval zabijáckým pohledem. Pokazil jsem mu výslech. Kdyby mohl, tak by mě asi nejradši na místě zaškrtil. Zachránil mě kolega Kincl, který právě vstoupil do místnosti:

„Máte toho hned nechat a jít za šéfem. Je to důležitý.“

U šéfa seděli i další kolegové. Byl jsem zvědavý, co nového se dozvíme.

„Ozvala se nám vdova Chudobová z Račic, že včera v podvečer viděla zřejmě hledanou tatrovku v blízkosti chaty pana Janeckého. Byla natolik duchapřítomná, že si zapsala poznávací značku auta. Podle ní jsme zjistili majitele, je jím Jaroslav Bílek. A teď se podržte, pánové. Jeho otec je ředitelem horské chaty Sněhurka!“

***

Další část

Knihy autora:

Rybolov v srdci Elena Býti lvem

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít