Silentium (12)

Silentium

Předchozí část

Na parkovišti před školou starosta právě vyndal ze zadního sedadla auta karton cigaret a chystal se zavřít dveře, když ho oslovil ze tmy jakýsi hlas, který mu připadal nepříjemně povědomý.

Otočil se, ale i ve slabém osvětlení, které dopadalo z vozu na tvář muže, stojícího opodál, ihned poznal, o koho jde.

Zabouchl dvířka auta a chladně pozdravil do nastalé tmy.

„Ale ano, poznávám,“ odpověděl pak na dotaz. „Jméno si teda už nepamatuju…“

„Mareš,“ představil se muž.

„…ano, no, jinak na vás samozřejmě jen tak… říkal jste Mareš?“ zarazil se najednou.

„Ano, Mareš, vám…“

„Rudolf Mareš?“

„Tak.“

„Vy jdete kvůli tomu balíku?“

„Jakýmu balíku?“

„Tomu balíku od Heřmana, no taková větší obálka to spíš byla…“

„Pan Heřman mi posílal balík?“

„No ano, jste přece Rudolf Mareš, včera odpoledne jsem ho podával na poště, je to jedno město, tak jste ho snad dneska musel dostat.“

Kriminalista zavrtěl hlavou.

„Pošta přece nedoručuje. Celej úřad je už někdy od půlnoci pod vodou.“

„Aha,“ řekl starosta a chvíli se na muže díval. „Ale proč jste teda přišel?“

Starý detektiv polkl.

„Já jsem přišel… A co mi pan Heřman posílal? Je tady? Můžu s ním mluvit?“

„Vy o tom nevíte… No jasně, jak byste… Ne, pane Mareš, Heřman… dnes v noci umřel.“

A starosta najednou s úžasem viděl, jak se detektivova tvář doslova protáhla, jak se jeho ústa otevřela dokořán a oči roztáhly doširoka.

„Pane starosto, co se stalo panu Heřmanovi?“

„Totiž… to ty deště, ten svah nad jeho chalupou se nějak hnul a barák… sesul se, no, a on tam, bohužel… Snad to nebyl ňákej váš příbuznej?“

„Ne, to ne…“

„Vypadáte totiž jako že vás to fakt…“

Kriminalista přišel blíž a opřel se oběma rukama o kapotu vozu, jako by mu bylo slabo.

„Co mi posílal ten Heřman v tom balíku?“

„To nevím, neptal jsem se.“

Detektiv se pustil auta a napřímil se.

„Musím se tam podívat.“

„Kam?“

„Do toho jeho domu. Třeba tam něco najdu.“

„Zbláznil jste se? Z toho baráku jsou sutiny z poloviny utopený v blátě. Kromě toho se na tu stranu vody nedá dostat, potok strhl most, hasiči tam udělali takovej ponton, ale jenom na dobu, než jsme našli jeho tělo. A navíc se do vesnice nesmí, všechny nás evakuovali, maj strach, že dojde k dalším sesunům…“

„Ano, to jsem zaslech v rádiu…“

Starosta se zamyslel.

„Von byl Heřman na papíry hrozně vopatrnej… Třeba v tom balíku byla nějaká kopie toho, co nechal u mě,“ řekl po chvíli.

Mareš k němu prudce otočil hlavu.

„Co u vás nechal?“

„Nevím, neměl jsem čas se dívat, z města jsem přijel navečír, barák spadl v noci a evakuace začala už před ránem. Myslel jsem, že jde o nějakou závěť nebo tak něco, lidi to u mě někdy…“

„Musím to vidět.“

„Ale ta vesnice je přece uzavřená!“

„Ale já to musím vidět! A, pane starosto, já myslím, že je to i ve vašem zájmu.“

„Já vám nerozumím, o co jde?“

„Ježišmarjá, vo to, že tam za čtyři měsíce umřelo šest lidí!!“

„Ano, ale…“

„A že umřou další.“

„Co to říkáte…“

„Já ty věci od Heřmana musím vidět. Hned.“

Starosta zavrtěl hlavou, ale pak pokrčil rameny.

„Mně je to nakonec jedno. Jste policajt, úřední osoba a zdá se, že víte, co děláte. Tak dobře. Já z ňákejch sesunů strach nemám, stejně už přestalo pršet,“ uvědomil si najednou, podíval se nahoru a stáhl si kapuci pláštěnky. „Když vás tam vaši kolegové pustěj… Jenom hodím nahoru ten karton a řeknu, že… řeknu, že musím na štáb, před chvílí jsem tam na Macka řval, že do vesnice nesmí ani noha.“

„Tak,“ řekl Mareš. „Já vás počkám.“

***

Krátce po deváté hodině, poté, co starosta odjel „na štáb“, se třiadvacet vesničanů v malé třídě na konci chodby začalo ukládat ke spánku — minulou noc toho nikdo moc nenaspal a den byl fyzicky i psychicky dost vysilující na to, aby se už kolem půl desáté rozléhalo místností různorodé chrápání.

Nedlouho poté vrzly dveře a kdosi vyklouzl na chodbu.

Pokud by ještě někdo bděl, nevěnoval by tomu pozornost. Když někde spí dvacet tři starších osob, dá se podobné courání očekávat celou noc, zvlášť když se před tím nažbrundají čaje.

A nikdo si ho nevšiml ani na chodbách, jimiž neustále procházeli různí lidé za různými cíli.

A tak hospodský Jeřínek v klidu proplul celou budovou až na parkoviště, kde si sedl do svého odřeného pickupu a vyjel směrem na západ.

***

„Vezměte to kolem Božích muk,“ řekl kousek před vesnicí Mareš starostovi. Původně chtěl jet vlastním vozem, ale rychle si uvědomil, že bude lepší, když bude řídit ten druhý.

„Proč? To je nejhorší cesta, můžem tam zapadnout do bláta.“

„Prostě to udělejte,“ mávl kriminalista unaveně rukou. „A zhasněte světla.“

„No to si děláte srandu, to mám jet poslepu?“

„Však to tu znáte jako svý boty. A navíc se to už trhá. Svítí měsíc. Uvidíte.“

Starosta se na něj podíval.

Pak zastavil, zhasnul reflektory, a když se trochu rozkoukal, znovu se rozjel a před hřbitovem zabočil doleva.

***

Jenže starostovým ani Jeřínkovým odchodem noční exodus z budovy staré školy neskončil.

Krátce po tom, co zmizel Jiřin, ucítil Stašek Vejnar, jak mu někdo poklepal na čelo. Ihned se probral a také okamžitě věděl, že je to jeho otec, který je tímto způsobem probouzel celé dětství ráno do školy (na svůj první vlastní budík si museli s bratrem vydělat v patnácti na cukrovkové brigádě, jejich katolická rodina vyznávala až protestantskou skromnost).

„Pořádně se oblékni a potíchu k autu,“ zašeptal mu otec. „Odjiždíme.“

A zmizel ve tmě.

Stašek se na noc nijak nepřevlékl, po tom šíleném dnu prostě padl na matračku tak jak byl, v džínách i košili, jenom se zul a překryl dekou; proto teď jen rozespale nahmatal svetr, bundu a boty — více nacházet nemusel.

Vzal si věci do náruče a tiše se odplížil na chodbu. Nevěděl proč, ale cítil, že tak je to správně. Teprve tam se obul, dooblékl a za pár minut byl před jejich barkasem.

Bratr Slávek už seděl na svém obvyklém místě na zadním sedadle.

Vklouzl vedle něj a otec nastartoval.

Celou dobu, než projeli obcí, nikdo nic neřekl.

Nebylo u nich v rodině zvykem ptát se otce na něco dřív, než byli vyzváni.

Ale bratři tušili, že teď půjde do tuhého.

***

I oba muži, sedící v úřední místnosti starostova domu, byli úplně potichu a s hlavami těsně u sebe pročítali ve světle petrolejové lampy, zavěšené na lustru, asi patnáct listů, popsaných hustým drobným rukopisem.

Tubus, rozšroubovaný na dva kusy, ležel na kraji stolu a z jedné půle trčela velká role papíru.

„Tohle je už úplnej nesmysl,“ prohlásil najednou starosta.

„Můžu dál?“ zeptal se Mareš, aniž by dal na vědomí, že vnímal starostova poslední slova, a když se nedočkal odpovědi, otočil list a pokračoval ve čtení.

A starosta neodolal a sklonil se opět nad dopis spolu s ním

Dočetli závěrečnou větu.

Mareš vstal, vyndal z tubusu zbylé papíry a rozložil po stole velikou mapu, složenou z áčtyřkových xeroxů, poslepovaných izolepou.

„Tak,“ řekl.

„Tak. Hovadiny,“ odpověděl starosta. „Heřman byl naprosto totální pako.“

„Nechcete se na tu mapu aspoň podívat?“

Starosta nechtěl.

Opravdu se nechtěl dívat na tu mapu.

Starosta viděl celý svůj život jako jasnou mírnou cestu v polích. Miloval a byl milován. Měl skvělou ženu, a i když jim nebylo dopřáno potomků, prožili krásný klidný život. Mockrát v něm byl šťastný a stačily mu k tomu jenom ty malé drobné věci. Když seděli s Hankou v neděli po obědě na zahradě, popíjeli sladkou černou kávu, poctivého českého turka, co se zalévá přímo do hrnku a který se neosladí a nezamíchá dříve, než poslední hrudka mleté kávy spadne pod hladinu a nechá za sebou světlé kolečko pěny, kouřili cigarety a četli noviny. Když si povídali. Když zajeli v sobotu večer do městského kina a potom šli tancovat do kavárny Corso, kde je jí dnes konec…

Starosta nepotřeboval ke svému životu nějaké mystické bláboly, věřil v jeden život a v jednu smrt, v jednu cestu, kterou mu bylo přáno jít rovně a bez zákrutů, a smutek a bolest, které na ní někdy zažil, k ní zkrátka patřily a naštěstí nikdy nepřevážily nad jejími kladnými stránkami.

Starosta nepotřeboval Boha k tomu, aby žil svůj život dobře a počestně, a nepotřeboval ani Ďábla k tomu, aby podléhal nějakým svodům, většina pokušení, jež se mu kdy nabízela, mu přišla ze všeho nejvíce prostě příliš trapná na to, aby se jim mohl poddat.

Starosta cítil, že pořádek jeho života, ten jasný a průzračný řád, který v něm panoval, že to všechno je jediné správné a pravdivé žití.

Podívat se do té mapy, o které už po přečtení Heřmanova dopisu tušil, co v ní asi tak bude, podívat se do ní by mohlo nakonec vést k tomu, že se tento řád a pořádek zhroutí. A starosta nechtěl na stará kolena skončit ve svěrací kazajce v nějakém blázinci.

„Nebo máte strach?“ řekl Mareš.

V ten moment starosta rázně postoupil dopředu a podíval se na mapu.

Pak si sedl.

Už nemohl dál.

To byl konec.

Tím pohledem pro něj skončil svět, tak jak ho znal.

V ten moment pochopil, že od této chvíle až do smrti už nikdy nenalezne ten pocit vnitřního klidu, o němž si vždycky myslel, že je jeho stejně bytostnou součástí, jako třeba jeho — teď až bolestně bijící — srdce.

***

Vejnarovic Barkas B 1000 (úprava: dodávka, výroba: NDR, ročník: 1986) se tou dobou řítil téměř stokilometrovou rychlostí, tedy takřka na hranici svých možností, silnicí asi sto dvacet kilometrů odtud a v jednom místě, právě, když odbočil z hlavní na okresku, drkl Stašek loktem do Slávka a oba se na sebe významně podívali.

Slávek kývl hlavou.

„No, potěš pánbůh,“ uniklo Staškovi a mimoděk se kouknul směrem, kde se z letité barevné fotografie, zastrčené za obrubou předního skla, laskavě usmíval stařičký Jan Pavel II.…

„To smrdí,“ zašeptal mu Slávek.

Otec je neslyšel, za ta léta už měli přesně vyzkoušeno, jak udržet hlasitost rozhovoru na takové úrovni, aby nepřehlušila motor barkase.

„On se zbláznil,“ řekl tiše Stašek.

Ale bratr se na něj podíval pohoršeně.

„Nečáruj,“ použil mimoděk zvláštní výraz svého otce, který slýchávali vždy, když jim chtěl říct, aby neříkali hlouposti.

„Nečáruju,“ bránil se Stašek. „Ale tohle bude pěknej průšvih.“

„Jo. To asi jo,“ zašeptal Slávek, ale po zbytek cesty nepromluvili.

***

Starosta přinesl z kuchyně strejcovku a pro začátek do sebe hodil dva velké panáky na ex.

Hned se mu trochu ulevilo.

Bouchl štamprlí o stůl a řekl:

„A teď s pravdou ven! Jestli po mně vážně chcete, abych tady s váma diskutoval o ňákejch halucinacích devadesátiletýho dementního dědka, tak mi musíte říct taky proč.“

Kriminalista ze své skleničky sotva usrkl.

„Teda, to je síla,“ podotkl.

„Neuniklo mi,“ řekl starosta ironicky, „že jste neměl moc chuť jet po hlavní cestě, nad kterou by mohla stát ňáká hlídka. Ale člověk s vaším postavením by měl mít dostatečně velký pravomoce na to, aby ho muselo nějaký policajtský ucho na křižovatce poslouchat, ne? A zatím se tady plížíme se zhasnutejma světlama cestičkou kolem hřbitova jako nějaký zloději. Takže s pravdou ven, pane… policejní komisaři, tak se vám dnes říká?“

„Mně už můžete říkat jenom Mareš,“ sklopil policista oči. „Jsem už třetí měsíc v penzi.“

„Aha. To je vám ale asi jasný, pane Mareš, že kdybych to bejval věděl, tak jsem z tý školy nevytáhl paty!“

„Ano. To mi bylo jasné,“ odpověděl Mareš a starostovi jako by tím přiznáním vzal vítr z plachet.

„Tak povídejte,“ zabručel.

***

Hospodský Jeřínek se ve stejný moment už asi třicet minut vztekal na konci cesty vedoucí od hřbitova do vesnice, protože v zatáčce směrem k návsi jeho pickup zapadl do bahna na kraji jezera, vytvořeného několikadenními dešti v mokřinách kolem potoka před svahem do chalup, a s každým dalším zběsilým záběrem kol se propadal hloub a hloub.

Chvíli běhal okolo, chvíli sakroval, znovu to zkoušel, pak kopal vztekle do pneumatik, načež se unavil a musel si dát cigaretu.

Pak nechal pickup pickupem a vydal se vesnicí směrem ke své hospodě. Jen si trochu odpočine, vynosí nahoru všechny ty věci, a pak se vrátí s kýblem písku a nějakými prkny, aby dostal z toho marastu auto ven. Tady mu dnes nikdo nepomůže, to bylo jediné, co věděl naprosto jistě, ale jestli něco nechtěl, tak zůstat v téhle prokleté vesnici přes noc úplně sám.

Měl strach.

Měl opravdu strach a nebylo to jenom proto, že by ho tam mohla najít nějaká náhodná hlídka.

***

„To je mi…“

„Neříkejte to,“ zarazil starostu Mareš. „Nestojím o nějaká slova soucitu. Neznáte mě, nemůžete to cejtit opravdu upřímně. A já to od vás ani nechci.“

„Ani já vám nechci nějak…“ povzdechl si starosta. „Ale žena měla taky rakovinu. Pro mě je to vždycky osobní, když se s tím setkám. I když je mi ten člověk jinak cizí.“

„Tak děkuju,“ řekl Mareš. „Ale to není podstatný. Podstatný je to, kdy to začlo. A jak to pokračovalo. A proč. A začlo to tady. A začlo to proto, že jsem byl něčemu blízko. A když jsem toho nechal, tak se to zastavilo. A pak jsem potkal toho Heřmana a najednou… Víte, nechal bych toho znova, přestal bych na to myslet, kdyby to šlo, ale ono to teď už sakra nejde! Je to jako ta rakovina. Stejně jako mi ona postupně prolejzá celý tělo a tvaruje buňky do něčeho, co mi nakonec znemožní žít, stejně tak mi tahle vesnice vrtá hlavou a uhnízďuje se v každý mý myšlence, myslím už jenom na ni, můj mozek je dnes jenom schránkou na myšlenky o týhle díře, stejně jako moje tělo už je dneska jenom schránkou pro zhoubný bujení, a obojí mě ničí. … A už ani nevím, co mě ničí víc.“

„Pane Mareš, vy přece nemůžete, už jako policajt prostě nemůžete věřit takovejm…“

„A pak mám ty sny…“

„Máte sny…“

„Ano, mám SNY, já je mám, vy je nemáte?“

„Jasně, že mám nějaký sny! Každej je přece někdy má, co je to za otázku!“

„Ne, ne, vy přece víte, o čem mluvím, já myslím ty sny. Ty SNY, o kterejch píše Heřman v těch dopisech, ty sny, který odsud vyhnaly už kolik lidí, ty sny, který se zdaj každýmu, kdo má s tímhle hnízdem něco společnýho, ale jenom pár lidí to dokáže přiznat!“

„Tak takový já nemám!“

„To není možný, já vám to nevěřím, já to přece na vás vidím! Víte, jak vypadáte?!! Jako svůj vlastní stín zpřed čtvrt roku! Člověče, vždyť vy máte nejmíň deset kilo dolů! A co ty šediny! To jste si je v lednu barvil nebo co? Vy přece rakovinu nemáte!!!“

Starosta si olízl vyschlé rty.

Upřel pohled do stolu.

Chvíli bylo ticho.

Pak zvedl oči a podíval se na detektiva.

„Dobře. Rakovinu nemám. Pokud teda vím. Ne, hovno, já rakovinu nemám. Nemám. A… Ale ty sny… dobře! Tak jo! Ty sny mám taky. Ale neptejte se mě, o čem jsou! Nikdy bych vám to neřek. Nikdy!“

Detektiv se napil strejcovky a jako by až teď docenil dokonalost tohoto takřka čistého špiritusu.

„Ahaah… Ten Heřman… udělal strašnej kus práce. Vážně. Na jednoho člověka je to fak neuvěřitelný. Shromáždil spoustu materiálu. Možná, že dal dohromady úplně všechno, co je o týhle obci a o tom kopci vůbec možný zjistit. A taky si sesumíroval pár hodně zajímavejch teorií. … Měli bychom jeho práci dokončit.“

„Pár z těch teorií je pěkně šílenejch.“

„Budete se divit, pane starosto, ale takhle se to dělá i u nás. My, když pracujeme, tak taky říkáme všechno, co nás napadne, i kdyby to vypadalo jako sebevětší pitomost. Kolikrát se skrz ty šílený úvahy dobereme k naprosto jednoduchýmu věcnýmu řešení, víte, i chybná teorie může někdy bejt zkratkou k poznání pravdy, zkratkou, kterou nám náš mozek nabízí v situaci, kdy by cesta logiky byla příliš dlouhá a hrbolatá.“

„No jo, moc hezky řečený. Ale k čemu vám je teda ta jeho teorie vo těch soškách?“

„Jakejch soškách?“

„Nebo to byly obrazy?“ Starosta zalistoval dopisem. „No, tady, jak ty starý Řekové měli v chrámech ty sochy Pallas Athény a říkali jim paládium a když jim tu sochu někdo ukrad, tak postihla město ňáká katastrofa nebo morová rána. Tak jako nám vytěžej paládium a my tu všichni pokapem, jo? Dyť je to kravina. To těm soškám mohli říkat antény. a já bych měl dneska strach, že když mi někdo šlohne anténu, tak že dostanu neštovice!“

„Athéna není anténa a boty nejsou noty, ale jo, zrovna tohle mi taky připadá jako blbost, to je náhoda, že se paládium jmenuje paládium. I když ta symbolika… To, že ta obec prodává něco vnitřního, něco strašně důležitýho, že tím ztrácí něco…“

„Nebo ten hrob. Já bych třeba pochopil, že jako by tam třeba v tý díře — teoreticky — mohl přežít nějakej virus, kterej by nám dneska byl nebezpečnej, třeba, jo? Ale co ta vražda? To nám tu ten shnilej náčelník pobíhá v noci po vesnici a vraždí ženský? To není jenom blbý, to je… no to je prostě směšný! Kdyby tu nebyly ty mrtvý, tak bych se tomu musel řehtat na celý kolo!“

„Takže pro vás je celej ten dopis…“

„Snůška nesmyslů.“

„A co ta mapa?“

Starosta si povzdechl.

„No jo. Mapa. Mapa. Ty kruhy jsou děsivý. Když to člověk vidí, tak z toho má až hrůzu.“

„To rozhodně.“

„Ale když je něco takhle přesnýho, tak to není náhoda.“

„To si taky myslím.“

„A když to není náhoda, tak je to záměr.“

„Tak.“

„A tak to dělá ňákej člověk. Nikdo jinej než člověk totiž neplánuje. A tečka, o tom se nedá diskutovat. Je to člověk. A zatraceně živej člověk. Geniální blázen. Co já viděl filmů o vrazích, který jedou podle různejch cáklejch plánů! A vy už jste ho dávno měl najít a zavřít, a ne tady brečet nad tím, že sotva jste přišel do vesnice, tak jste dostal rakovinu!“

Kriminalista mlčel. Bylo to řečeno docela drsně. Ale starosta byl rozčilený na nejvyšší míru a strejcovka mu ještě dodávala na ráži.

Marešovi ovšem taktéž:

„Ale když to takhle všechno smetete ze stolu, nezbude vám přece vůbec nic, než ten váš blázen — jenže to, co se tu děje, není v silách žádnýho blázna, ani geniálního blázna, to totiž není v lidskejch silách vůbec! Minimálně ta zřícená chalupa…“

„Ta se zřítila náhodou.“ Starosta vstal a rozhlédl se, jako by hledal, kudy ven.

„Ale proč je potom uprostřed těch kruhů?“ praštil Mareš rozhněvaně do mapy.

Pak zdvihl oči a uviděl, že starosta je úplně červený v obličeji a ztěžka dýchá. A když se zapotácel, Mareš rychle přiskočil a posadil ho na židli.

„Prášky,“ poprosil starosta. „V kuchyni, v kredenci. Ty modrý.“

Sotva osaměl, pohlédl útrpně z okna.

Z rozervaných mraků nad obzorem se vyvalil velký měsíc.

„Nikdy tomu neuvěřím,“ zašeptal starosta. „Nikdy.“

Pak zavřel oči a čekal na Mareše.

***

Další část

© Stanislav Hudský, 2017

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé


Knihy autora:

Jak napsat dobrou knihu Silentium Psychokrator Petrachtace Bestiář
Slepička dle Sade        
Profilový obrázek

Stanislav Hudský

Pracoval pro významná česká knižní nakladatelství, časopisecká vydavatelství a reklamní agentury, hrál v několika kapelách, provozoval divadlo a hudební klub, napsal několik divadelních her a knih, podílel se na vytváření literárně-analytických softwarů, založil a řídil několik firem, některé později předal kolegům, s některými dodnes externě spolupracuje. V současnosti řídí vydavatelství a literární školu ArtPorte. Více o autorovi: http://hudsky.cz/

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít