Silentium (11)

Silentium

Předchozí část

Chaos.

Naprostý.

Těch lidí.

A světel.

Těch světel a stínů, míhajících se všude kolem tím drobným deštným mžením v hlubokém temnu třetí hodiny ranní, všude, na obou březích potoka a strání nahoru, těch záblesků odražených z mokrých pláštěnek, hasičských helem, reflexních pruhů na bundách záchranářů, toho kovového blýskotu z kapot jejich aut, těch zásvitů odražených z lopat a krumpáčů všech těch lidí běhajících okolo…

Chaos.

Alespoň na první pohled to tak vypadalo.

A přece každý dělal pouze to naprosto nezbytné, toliko co bylo bezvýhradně nutné…

To jenom on teď stál jakoby divně ochrnutý… a díval se.

Ještě před chvílí i sám starosta pobíhal a pomáhal a podával — ale teď — jen se na chvíli zastavil, aby si vydýchl a… náhle zdřevěněl.

Díval se.

Kolem.

A přes řeku.

Nevěřil svým očím.

Najednou se k němu po improvizovaném mostě, který postavili hasiči z jakýchsi plováků a desek, přiřítil nejmladší z Vejnarovic kluků, Stašek, no kluků, však už je mu taky přes čtyřicet, něco křičí, uvědomil si starosta, co to křičí?, tady všichni něco křičí… Všichni křičí, i starostenská vysílačka, jíž byl vybaven na krizovém štábu, když začali vypadávat mobilní operátoři, i ta něco křičí, na chvíli měl pocit, že křičí nějakou cizí řečí, že zapomněl svou mateřštinu, nebo je na nějaké úplně jiné planetě, tohle tady přece není svět, který zná, s tímhle nemá nic společného… Sem přece nepatří…

Co to ten Stašek křičí?

Díval se na jeho rty a najednou pochopil.

Strnutí zmizelo.

„Zaplať…“

Zaplaťpánbůh, chtělo se mu říct, ale pak si uvědomil…

„Už ho našli!“ křičel Stašek a utíkal zpátky a starosta se rozeběhl za ním přes potok, nahoru k ruinám Heřmanova domu, před nimiž se teď uprostřed hloučku lidí skláněl lékař ze záchranky nad… tím… co…

Záchranář se zdvihl a zavrtěl hlavou.

„To už je pro havrany,“ pokrčil rameny. „Je mi moc líto…“ opravil se vzápětí a rozhlédl se kolem — nevěděl, zda tu není nějaký příbuzný.

Někdo smekl čepici a vzápětí i ostatní začali sundávat kapuce svých pláštěnek, hasiči helmy, trvalo to jenom chvilku, pořád nepříjemně lilo, déšť jim stékal po hlavách a nebylo poznat ani zda má někdo na řasách slzy, či zda je to jenom tichá chvilka z piety či ze slušnosti…

Naložili mrtvé tělo na nosítka a nesli ho na druhou stranu, pochmurný průvod, na jehož konec se chtěl starosta připojit, ale někdo ho zatahal za rukáv.

Byl to starý Vejnar.

V ruce měl baterku.

Lidé už přecházeli potok, ale Vejnar ho táhl mezi sutinami a říkal mu svou krátkou češtinou s jakoby trochu ztěžklým jazykem a důrazem na předposlední slabiku (starosta nikdy nepochopil, jak někdo nemůže ani za čtyřicet let ztratit polský přízvuk):

„Podívej!“

a

„Podívej, vídiš to?“

A starosta se díval — a mezi sutinami utopenými pod zelenohnědým bahnem viděl dveřní rám zatlučený prkny, šestipalcové hřebíky, vbité do rámu jakoby v hrozném spěchu, narychlo, některé zohýbané spěšně nepřesným úderem…

„A tády, podívej…“

Obruba okna — a opět ta prkna a ty kvapně natlučené hřeby…

A starosta cítil, jak ho obchází hrůza.

„Třeba, třeba se snažil ten barák na poslední chvíli nějak zpevnit…“ řekl tiše, ale Vejnarovi nebylo vidět do tváře, bylo vidět jenom světlo baterky klouzající po sutinách, po kmeni stromu, vraženému jednou větví do malého okénka ve zbytku zdiva, a po těch nesmyslných prknech

Vejnar nic neříkal.

Nemusel.

Starosta pochopil.

„Haló! Vy dva! Zpátky! Pojďte za potok! Copak nevidíte? Dyť ten svah je možná ještě v pohybu!“

Ale oni viděli.

A věděli.

Víc než dost.

***

Heřmanův balíček s mapami a dlouhým dopisem, který měl být téhož dne dopoledne doručen adresátovi, skončil v hromadě dalších zásilek hluboko pod hladinou vody, jež zaplavila v noci městský poštovní úřad až do výšky prvního patra.

8/

Téměř stoletá budova školy na kraji velké obce, vzdálené od vsi přes pět kilometrů směrem na východ, nebyla druhého dne navečer tak tmavá jako většina domů v kraji.

Samozřejmě, elektřina nešla. Celý energetický systém oblasti musel být vyřazen poté, co se v ohrožení velkou vodou ocitly i některé centrální trafostanice.

Více než tři stovky evakuovaných z různých míst v okolí ale neustále přecházely sem a tam, baterky, svíčky, petrolejky, vše bylo neustále v pohybu, snad až na pár reflektorů, napojených na přenosné generátory elektřiny, a zvenčí to vypadalo dokonce velmi impozantně, jako nějaká zvláštní světelná show, jako jakýsi avantgardní výtvarný experiment, jenž měl oživit tuto budovu, trápící stovky dětí po celé generace nekonečnými výčty čísel, dat a událostí, jejichž znalost jim nebude nikdy na nic, na zhola nic, a pokud jim někdy k něčemu bude, tak jen zcela k ničemu.

Starostovi, který právě přijížděl ze schůze krizového štábu, se na moment vybavil jeho jediný životní výlet za hranice, strávili — tehdy ještě se ženou — tři krásné týdny v Itálii, Hana byla už nemocná a na rozdíl od něj věděla, jak málo jí zbývá času, možná proto byly ty dny tak krásné, vybavilo se mu, s jakým úžasem hleděl z oken autobusu, který s nimi už počátkem noci projížděl alpskými tunely a silnicemi, na staleté hrady na vrcholcích kopců, to se u nás nevidí, říkal si tehdy, hrady byly všelijak nasvícené, sloupce světla proudily z jejich oken, střílen a arkýřů, nevěděl, zda je nějaký státní svátek, nebo zda tak vycházejí Italové vstříc běžnému turistickému ruchu každodenně, nikdy nic takového neviděl, bylo to jako z nějakých fantastických filmů, ale podobný pocit měl teď, když přijížděl drobným mžením k budově staré školy, hrající do tmy stovkami malých světel, jako by se náhle propadl v čase a blížil se k nějakému zámku, v němž zrovna probíhá velká slavnost…

Ale uvnitř se neslavilo.

Starosta procházel chodbami školy jako v nějakém těžkém snu, potkával plačící ženy i muže, vyčerpané hasiče a záchranáře, kteří si na chvíli zdřímli na nepohodlné židli nebo na některé z lavic vytažených na chodbu, dříve než znovu vyrazí na akci do okolních vesnic a měst, ve třídách, které neměly zrovna zavřené dveře, bylo vidět skupinky lidí, sedící na kufrech, rancích a balících s dekami, na konci chodby se na propanbutanové bombě vařil velký hrnec vody na čaj…

Když vešel do své třídy, ulevilo se mu.

I zde byl prostor jenom skromně ozářen svíčkami na oknech, ale v této místnosti nevládlo zoufalství, jako jinde v budově. Lidé, kteří byli tady, zatím neměli své nemovitosti pod vodou a nepřišli doposud o nic víc než o možnost spát jednu noc doma.

Vládlo tu spíše rozčilení a vzdor vůči mechanické byrokracii, která donutila i je opustit své chalupy a trávit zbytečný čas v budově s lidmi, kteří na tom byli mnohem, mnohem hůř.

Ale pocit úlevy netrval dlouho. Třiadvacet naštvaných sousedů ho bralo jako hromosvod, na který se, sotva vešel dovnitř, sesypalo všechno pobouření, jež od časného rána, kdy proběhla — většinou nedobrovolná — evakuace, nabíralo na síle.

„Lidi, uklidněte se, prosím vás!“ zvýšil nakonec hlas skoro do křiku, aby přehlušil všechny ty poznámky, jež na něj sousedé vytasili. „Nikdo nemá absolutně zájem na tom, abysme tu byli třeba jenom o hodinu dýl, než je fakt nutný. Krizovej štáb má prostě nějaký pravidla a ty sou dělaný proto, aby lidi chránily, ne aby je nějak buzerovaly. Fakt je, že Heřmanův barák stál na nestabilním podloží, zdá se, že pod ním byla nějaká písková kapsa či co, to se teprve zjistí. Oni prostě museli naši vesnici vyklidit, protože podle tabulek spadáme do druhý zóny ohrožení a ta se zkrátka evakuovat musí. Kdyby se tam náhodou sesunula ještě nějaká chalupa a zařval tam ještě někdo další, tak by ty lidi ze štábu mohli bejt obviněný z trestnýho činu.“

„Ale naše baráky jsou na jiný straně, než byl Heřmanův, a navíc jsou mnohem vejš!“ vztekal se jeden z mužů.

„A pod náším dómem žádný nestabílní podlóži néni!“ přidal se starý Vejnar. „Já to músím vědět, dyť jsme tam s klukáma vykopáli stúdnu!“

„Chlapi, nechte mě domluvit! Mně to je přece jasný, lítám kvůli tomu od rána, ale chápejte, že musí bejt jistota, a navíc má každej milion jinejch věcí k řešení, tisíce lidí maj baráky pod vodou, jsou vesnice, kde nezůstal kámen na kameni, je už několik mrtvejch, většinou ty, který si mysleli, že jich se to netkne, my jsme teď ty poslední a můžeme bejt rádi!“

„My bychom byli rádi, ale doma ve svým! Takhle tady jenom zabíráme místo lidem, co ho potřebujou!“

Starosta otevřel aktovku a zamával papíry. „Lidi! Tady jsou geologický mapy obce! Stálo mě dost práce je získat, některý úřady ve městě jsou taky pod vodou! Sehnal jsem i statika a hned zejtra ráno s ním jedeme do vesnice a celou ji projdeme! Já vám slibuju, že uděláme maximum pro to, abyste už zejtra byli všichni doma!“

„Ale proč bysme tam nemohli bejt už dnes?“ prohlásil jiný z mužů a energicky vstal. „Hele, já se teď prostě normálně seberu, vlezu do auta a jedu domů! A ať mi v tom někdo zkusí zabránit!“

„Tak to udělej!“ řekl klidně starosta. „Ale jsou obavy, aby někdo nevyužil situace k rabování a na silnicích jsou hlídky. A fakt nemaj náladu na to, řešit nějaký kraviny, když jsou tu tisíce lidí, který maj vážný problémy a přišli o všechno. Jestli chceš něco vědět, tak tě normálně zastavěj, a když budeš dělat problémy, tak tě seberou pro výtržnost. A já ti slibuju, že ti potom jako hlava obce napařím tak vysokou pořádkovou pokutu, že si to budeš pamatovat do smrti!“

„Co ty mi budeš napařovat, ty hlavo vobce, co si vo sobě myslíš, vůbec ty… ty…“

„Řekni to, a máš vo pět táců míň! Klidně ti ten štráf vypíšu tady na místě!“

Muž zbrunátněl ve tváři a díval se na starostu, pak se rozhlédl okolo, jako by hledal podporu, ale když si všiml, že ostatní sousedé se už zklidnili a uhýbají očima, jenom si odplivl.

„Polib mi prdel,“ řekl starostovi a šel si sednout do rohu učebny.

„No tak, lidi,“ řekla jedna z žen. „Máco, nejanči. Vždyť vidíš, že se Jarda stará. Tak to tu jednu noc přežijeme a zejtra jsme doma. Co je to proti lidem vodjinud. Já mluvila před chvílí s rodinou, který vůbec nevěděj, co s nima bude. Poslední, co viděli, bylo, jak se jejich střecha urvala a vodplavala po proudu.“

„Já si taky myslím,“ řekla jiná z žen. „Jednu noc to tu vydržíme, uvaříme si kafe nebo čaj… Popovídáme si…“

„Ježiši, já nemám cigára!“ prohlásil najednou jeden z mužů tak zoufale, až se někteří rozesmáli.

„Já vzal karton,“ zabručel starosta. „Jestli už nejsou žádný naléhavý dotazy, tak pro něj dojdu.“

Zdálo se, že kromě cigaret už od něj nikdo nic nepotřebuje. Led hněvu se rozplynul a lidé si začali pomalu sedat na židle, lavice a žíněnky, na nichž měli už rozložené erární deky. Někteří si začali tiše povídat.

Vzpoura byla zažehnána.

Starosta se otočil a vydal se nešťastnou budovou na cestu ke svému vozu.

***

Něco bylo špatně. Ve splývkách vlhkého mrholení, měnícího se na dně peklácké jámy v převalující se cáry mlhavé mázdry, vládl zmatek a nepokoj — a až jakýsi údiv z toho, jak rychle byly vyklizeny pozice…

Takhle to nemělo být. A vlastně to celé bylo divné už od začátku. Všechno dopadalo jinak, než mělo.

Umírali.

Ale stálo to mnohem více úsilí než kdykoliv jindy.

A přitom o tohle šlo v první řadě. Žádný tvor nesmí vynaložit na získání sil, které potřebuje k další existenci, více energie, než tím získá. Proto ti chytřejší dravci vymysleli zbraně, ti ještě chytřejší válečné stroje a ti nejchytřejší se naučili využívat zničující sílu přírodních procesů, usměrňovat všední běhy věcí tak, aby kořistily za ně, ale v jejich prospěch.

Existence je jediným smyslem existence a jediným smyslem přežití je přežití.

Podmínkou přežití teď a tady — stejně jako kdykoliv dříve — byla pak smrt.

Ale vůbec nešlo o nějaký primitivní koloběh vzájemného požírání se a přeměny biochemických látek na energii způsobem, který se vyvinul tady.

Šlo o věci mnohem subtilnější, o energie mnohem nezřejmější, o síly a struktury v tomto světě zatím neznámé, nepochopitelné a neuchopitelné místními symboly či slovy.

Za ten neskutečně dlouhý čas, který bylo nutné přežít na tomto místě, byly vyzkoušené již různé strategie — a s různým úspěchem. A ovšem, byla učiněna i chybná rozhodnutí, ale bylo jich čím dál míň a bylo jen výsledkem výjimečně nepříznivé shody okolností, že minulé pokusy nerozšířily rádius působnosti dostatečně na to, aby mohlo dojít k exponenciálnímu růstu, ba dokonce, že došlo opakovaně i k úpadku a hibernaci.

Od tohoto období oživení bylo očekáváno mnoho — ale teď a tady se náhle zdálo, jako by všechny ty staré osvědčené zbraně ztratily na síle… Za poslední relativně krátké období nepřítomnosti nepřítel neuvěřitelně rychle a zcela od základu proměnil své myšlení a způsob obrany, ba právě tak změnil i sám sebe, svou povahu, svou podstatu a pospolitost. Dříve stačilo většinou udeřit jednou, dvakrát, a pak už jen slastně sledovat, jak se smrt pomalu šíří dál a dál, a čerpat z ní energii, jíž bylo dost nejen k přežití, ale i ke kumulaci nových silových soustav… Ale dnes bylo nutné útočit znovu a znovu…

Dříve stačilo darovat černou smrt jednomu jedinému z nich — a oni sami už si ji předávali dál a dál, dokud se nerozšířila až od obzoru k obzoru, dokud nepadl i poslední nositel tohoto konečného daru. Ale dnes ten krásný vzácný dar odmítli dřív, než se s ním vůbec seznámili. A bylo jen malým zadostiučiněním, že jeden z těch, kdož dar odmítli jako první, vydechl za pár dnů naposledy v mučivých bolestech a v děsivých obrazech zešílivší mysli.

Dříve stačilo vtělit svoji zlobu do jemných mřížek mrtvé hmoty a učinit ji živou projekcí nejniternějších a nejpodvědomějších rituálně stigmatizovaných obav a běsů, jaké si jen dokázali představit, rozervat jednu z těch bytostí tak, aby všechny kolem naplnila hrůza a vzájemné podezření natolik, až začali vinit sebe samé, vinit a soudit, soudit a trestat, trestat a zabíjet, upalovat se na hranicích, stínat se pod znamením křížů, aby nakonec vymýtili sami svá sídliště do základů ohněm i mečem. Ale dnes se s až směšnou jistotou na základě jakéhosi podivného vědění rozhodli, že jsou všichni bez viny, čistí jak lílium, a s nevinností v srdci se všichni rozeběhli do svých páchnoucích doupátek, bez viny i trestu, bez nenávisti, bez výčitek. A bylo jen slabou náplastí, že jedno z těch nejhloupějších vědomí skrze svoji bolest nalezlo průchod podprahovými prostory až ke zdroji a v úděsu nad jeho mocí ukrátilo svoji existenci jedním čistým, rychlým řezem bez dlouhého utrpení, ovšem samo, beze svědků, kteří by mohli šířit poselství hrůzy a beznaděje.

Dříve stačilo pomoci rozbouřeným živlům, a zatímco se zalezlí ve svých kutloších modlili ke svým nesmyslným bohům, dostávat jednoho po druhém, rozbíjet jejich brložky všeničící pěstí trojjediné síly vzduchu, vody a země, lámat jejich vazy popravčími stroji, které si paradoxně sami zbudovali jako svá útočiště, plnit jejich plíce vodou a hlínou a prachem, jímž byli a v nějž se obrátí. Ale dnes… sami hned vyklidili pole. A to dokonce tak rychle, tak neuvěřitelně rychle, až… je možné, že by tušili? Či snad už věděli?

Šlo snad jen o nějaký strategický ústup, sloužící nejen k doplnění sil, ale i k přichystání nějaké nepřestavitelné ofenzívy?

Změnil se snad svět natolik, že by ti nicotní tvorové mohli pochopit, jaká je podstata všech dějů a postavit se na odpor?

Bylo nadmíru složité to přesně odhadnout.

Stáhli se totiž příliš daleko.

Dalo se tam sice dohlédnout, to ano, bylo možno cítit ten malý shluk ustrašených duší, choulících se k sobě v jakési temné vzdálené noře… Dalo se tam dohlédnout. Ale nebylo možné tam správně zacílit… a nebylo možné rozbít tak velkou sílu, jako byla ta, jež vznikla tímto nečekaným soustředěním všech těch jejich samostatně nicotných energií.

Něco bylo špatně.

A v promrzlé hlíně pekláckého vrchu se vzmáhal neurčitý a dříve nepoznaný pocit obav, zda nepřítel nechystá cosi, čehož podstatu nelze postihnout — ale rozhodně něco nepříjemného a hodně nebezpečného.

A pak se ze všech těch obav a zklamání postupně zrodil nekonečně nenávistný vztek — a touha po konečném úderu, který vyřeší všechny ty nicky jednou provždy.

***

Další část

© Stanislav Hudský, 2017

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé


Knihy autora:

Jak napsat dobrou knihu Silentium Psychokrator Petrachtace Bestiář
Slepička dle Sade        
Profilový obrázek

Stanislav Hudský

Pracoval pro významná česká knižní nakladatelství, časopisecká vydavatelství a reklamní agentury, hrál v několika kapelách, provozoval divadlo a hudební klub, napsal několik divadelních her a knih, podílel se na vytváření literárně-analytických softwarů, založil a řídil několik firem, některé později předal kolegům, s některými dodnes externě spolupracuje. V současnosti řídí vydavatelství a literární školu ArtPorte. Více o autorovi: http://hudsky.cz/

Mohlo by se vám líbit...

komentářů 5

  1. Profilový obrázek Jarka napsal:

    Sakra! Včera jsem četla přes půlnoc a dnes čekám celé dopoledne na pokračování… konečně jsem se dočkala. Uaaa už jsem to četla v noci. Musím dál čekat 😥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít