Vražda v Židovském městě (3)

Jakub Schikaneder: Vražda v domě (1890, detail)

Jakub Schikaneder: Vražda v domě (1890, detail)

Předchozí část

Kráčeli rychle, skoro běželi úzkými gotickými uličkami, pod nohami jim na nedlážděné ulici pleskalo bláto, podle nevábného pachu smíchané se splašky a odpadem z domácností, domy kolem nich byly vysoké a zvláštně, až pitoreskně nastavované různými přístavky a dostavbami, celé to působilo jako bizarní stavebnice nebo hrůzný sen, přivolaný zvláště těžkou noční můrou.

Chlapec automaticky chytil Schäfera za rukáv, ale snažil se na něj nedívat. Ten vychrtlý muž s neobvykle žlutou tváří v něm vzbuzoval také strach, ale byl to strach tisíckrát menší, než ho čekal v cíli jejich cesty.

Schäfer zřejmě vycítil chlapcovy obavy a uklidňujícím hlasem řekl:

„Tady už všechno dávno spí, vy asi neslavíte Nový rok jako my?“

„Slavíme Nový rok,“ odpověděl chlapec.

„Tak proč je tu takové ticho?“

Konečně chlapec na Schäfera pohlédl. Díval se na něj ale jako na hlupáka.

„Dnes je přece středa,“ odpověděl zdánlivě nelogicky.

„No a co?“ nechápal Schäfer.

„Přece nemůže být Nový rok ve středu!“ potřásl chlapec hlavou.

„Proč by nemohl?“

„Ani v pátek, ani v neděli,“ pokračoval chlapec.

„Ale proč?“

„To by přece potom mohl být Jom kipur v pátek a Hošana raba v sobotu!“

„No a co by se stalo?“

Chlapec si pohrdavě odfrkl.

„Zbláznil jste se? Hošana raba o šábesu?“

„A kdy tedy budete mít Nový rok?“

„Už jsme ho měli!“ řekl chlapec vítězoslavně.

„Ale kdy?“

„Prvního tišri!“

„A kdy to bylo?“

„Přece před čtvrt rokem. Prvního tišri pět tisíc šest set dvanáct.“

Schäfer mimoděk hvízdnul.

„To tedy máte před křesťany sakra náskok!“

„Vy snad nejste křesťan?“

Schäfer se najednou zastavil a chlapec mu polekaně pustil rukáv. Díval se do jeho žluté tváře a přišla mu v tu chvíli celá nějak špičatá. Světlo lucerny, kterou teď Schäfer držel pod úrovní ramen, ji osvěcovalo zespodu a vypadala jako tvář nějakého démona, jako jeden z chrličů na té veliké katedrále nahoře nad městem.

„Pozor, chlapče! To je nebezpečná otázka.“

„Nechtěl jsem vás urazit, pane.“

„Neurazils mě. Ale nikdy nedávej lidem nebezpečné otázky.“ Odmlčel se. „Pokud to tedy není nezbytně nutné.“ A velmi prazvláštně se usmál.

Pak zdvihl lucernu opět do výšky a postrčil chlapce dál.

Zabočili do tak úzké a křivolaké uličky, že už spíš připomínala chodbu v labyrintu.

„Jsme tady,“ řekl chlapec skoro šeptem a zastavil se. Už se zase držel Schäfera za rukáv a ten cítil, že se jeho ruka chvěje.

„Tady?“ zeptal se také potichu. Chlapec párkrát rychle kývl hlavou.

Schäfer naznačil chlapci, aby mu podržel špacírku, vytáhl z kapsy hodinky, rychle mrkl na ciferník a zase je schoval. Sklonil se ke dveřím do bytu a pozorně si prohlédl zámek. Pak vytáhl ze záňadří svůj šestiranný lefaucheux, lucernu dal trochu stranou, aby mu nesvítila do obličeje a pošeptal chlapci: „Nelekni se!“

Vzápětí prudce kopl do prkenných dveří, ramenem vykryl jejich zpětný ráz a s mírně skloněnou hlavou rozhodně vešel do domu.

Chvíli bylo ticho.

Chlapec se roztřásl náhlým návalem zimy. Měl jen lehký kabátek a pod ním nic než košili.

Pootevřenými dveřmi viděl stíny, které Schäferova lucerna vrhala po stěnách místnosti. Chlapci se to zdálo nekonečné.

Ale ani na chvíli ho nenapadlo, že by mohl jít dál.

Konečně Schäfer vyšel ven. Mlčky pověsil lucernu na hák u dveří, skryl svou zbraň do záňadří a vzal si špacírku, kterou do té chvíle svíral hoch oběma rukama tak, až mu zbělely klouby.

Podíval se chlapci do tváře.

„Jak se jmenuješ, hochu?“ zeptal se.

„Mordechaj Meier, pane,“ odpověděl chlapec.

Schäfer si rozepnul kabát, sundal ho a přehodil chlapci přes ramena. Sám zůstal jen v saku.

Sice už nepršelo, ale mokré chlapcovy vlasy vypadaly, jako by právě vykoukl z vody; ba co hůř, černé pramínky jeho vlasů vyhlížely jako namalované, jako by již přimrzaly na fialovomodré hochovy skráně.

„Já jsem Johann Schäfer, Mordechaji. Vím, jak je to těžké,“ řekl mu. „Ale musím se tě teď zeptat na několik věcí. A musíš mi odpovědět naprosto přesně.“

A řekl to s takovou vážností a soustředěním, že chlapec skoro zapomněl na svíravou zimu a doslova se vpil svými zraky do očí vyzáblé žluté figury v saku, která stála naproti němu.

„Nejdřív:“ řekl Schäfer. „Kde máš rodiče, Mordechaji?“

„Naši umřeli,“ sklopil hoch oči. „Před deseti měsíci…“ skoro zašeptal.

„Co se jim stalo?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

„O tom se nesmí mluvit.“

Schäfer povytáhl obočí.

„Ale? A proč?“

„Rabín rozkázal. A strýc Fabio. On je teď náš poručník.“

„Fabio? To je italské jméno. Copak strýc není Žid?“

„Není. On je z Itálie. Fabio Bianchi. Má apatyku v Nuslích.“

„Italský apatykář a má tajemství s židovským rabínem?“ zamručel Schäfer. „Mordechaji. Tvoji sestru někdo zabil. Budeš muset říct všechno, co víš. Jak umřeli rodiče?“

Mordechaj zdvihl oči k Schäferovi.

„Pro Krista, chlapče. Buďto mi všechno hned vyklopíš a já se postarám, abys mohl jít co nejdřív někam do tepla, nebo to z tebe budou dostávat policajti v donucovací pracovně, a buď si jistý, že je tam zima jak v morně.“

Hoch si utřel nos do rukávu.

„Cholera, pane. Umřeli na choleru. Všichni mi umřeli na choleru.“

„Jak všichni? Kdo ještě kromě rodičů?“

„To… to ale bylo už dávno, pane,“ koktal chlapec a očima těkal po chvějících se stínech, které vrhal temnou uličkou plamen lucerny. „To… jsem ještě nebyl na světě. Sestra vyprávěla. Kromě tety všichni naši příbuzní umřeli už před spoustou let na choleru, ještě v Třebíči. A teď, sotva jsme přijeli do Prahy, umřeli na ni i otec s matkou.“ Odmlčel se. „Je to hrozné, pane. — Jako by šla ta cholera za námi. Jako by nás Bůh nenáviděl. Jako by nás chtěl všechny zabít. Do jednoho. — Myslíte, že taky umřu?“

Schäfer chtěl něco říci, ale vtom se na konci uličky ozval hluk.

Rychlým krokem se k nim za neuvěřitelného lomozu blížila skupina asi osmi mužů v policejních uniformách s lucernami, holemi a puškami v rukách.

„Támhle je to, pane komisaři!“ říkal kníratý strážník, kterého znali již od brány.

Vysoký muž v čele skupiny zamířil přímo k Schäferovi a trochu nedbale zasalutoval.

„Militär Polizei Wach Corps,“ zadrmolil. „Polizeikommissar Lehmann. Herr… Schäfer?“

„Ano, Johann Schäfer, tady jsou mé dokumenty, pane komisaři.“

Komisař se nejdříve zadíval Schäferovi zpříma do tváře. Byl to jeho zvyk. Pečlivě si prozkoumat tvář každého nového člověka, kterého mu osud přivedl do cesty. Jaksi podvědomě byl přesvědčen, že charakter každého jedince je možno odhadnout už při prvním pohledu do očí. Ale Schäfer neuhnul pohledem a komisař zaváhal. Opravdu neobyčejná tvář i oči, napadlo Lehmana. S tímto mužem by se nechtěl ocitnout sám na pustém ostrově. Ale… bylo to jen vědomí síly a až nebezpečné převahy muže naproti němu, nebo až neuvěřitelná hloubka jeho očí, a tedy snad i myšlenek, jež za nimi byly skryty, které vyvolaly v Lehmanovi pocit, že se mu ježí chlupy v zátylku? Vzal si jeho papíry, ale jen do nich nedbale nakoukl a ihned mu je vrátil.

„Už jsem o vás slyšel.“ Obrátil se na strážníka. „Dobře, Lödl, teď běžte zpátky na portu.“

Strážník zasalutoval, otočil se na podpatku a vyrazil zpátky.

Schäfer si prohlédl muže kolem sebe. Všichni měli přes modrošedé kabáty přehozeny šedé pláště proti dešti, černé klobouky s černožlutými pery, zpod plášťů jim trčela krátká pouzdra šavlí, v rukou měli hole, někteří i pušky s bajonety a všichni kromě komisaře lucerny. Schäfer si povšiml, že dva z nich měli zmrzačené ruce, zřejmě nastoupili k policii jako váleční invalidé. Pod bradami jim svítily do tmy žluté límce a orlice na kloboucích výhružně odrážely světlo luceren do tmy.

Komisař krátce přejel pohledem po chlapci, ale hned se vrátil ke Schäferovi.

„Byl jste uvnitř?“ ukázal komisař hlavou ke dveřím.

Schäfer kývl.

„Nikdo tam není. Tedy… kromě té dívky. Připravte se, že je to opravdu hrozný pohled.“

Komisař zafuněl a ukázal na muže s lucernou.

„Kálmáne, běžte první a sviťte mi.“

Vešli dovnitř a Schäfer hned za nimi.

Stačilo udělat dva kroky.

***

Další část

© Elsa Müller, 2017

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé

Elsa Müller

Elsa Müller

https://www.facebook.com/elsa.muller.cz

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít