Další obtížné mezní žánry

Castle in the sky, autor: Sang Sub Kim

Kromě fantastické literatury pro děti a mládež, o které pojednával minulý článek, existují i další literární žánry, které mohou používat fantastické prvky. O historické či historizující sci-fi a fantasy už řeč byla, a to velmi podrobně (mj. zde a zde), proto se budeme věnovat dalším dvěma, které občas využívají fantastických rekvizit, případně autoři fantastiky do „těchto vod“ vcelku rádi občas zabrousí.

Sci-fi nebo fantasy detektivka

Pochopitelně i detektivní příběh se může odehrávat v jakékoli možné minulosti, přítomnosti i budoucnosti naší Země či na kterémkoli jiném (zdánlivě sebenemožnějším) světě. Stejně tak oběťmi, pachateli nebo vyšetřovateli zločinů mohou být jacíkoli alespoň trochu nebo nějak myslící tvorové, případně zločin může být spáchán či naopak odhalen jen díky tomu, že bylo použito nových neznámých vynálezů, dosud neobjevených přírodních zákonů nebo nadpřirozených schopností.

V tomto všem se samozřejmě autorově fantazii žádné meze nekladou, on sám by měl ovšem kriticky zhodnotit, jestli jím použité fantastické prvky jsou opravdu nosné, funkční a do celkové logiky a struktury příběhu se hodící. Taktéž pokud se jeho detektivní zápletka odehrává v nějakém zcela cizím světě (magickém, mimozemském, alternativní historii…) či postavy v něm vystupující jsou libovolní ne-lidé, musí se řídit všemi pravidly pro tvorbu fantastických světů a/nebo ne-až-tak-úplně-lidských postav.

Podobně jako v případě fan-fiction, i zde je velmi žádoucí, aby autor před tím, než začne psát sci-fi nebo fantasy detektivku, měl tuto věc předem vědomě rozhodnutou, tedy měl zcela jasno v tom, že ji opravdu psát chce – a ne aby se pro sci-fi nebo fantasy postavy či „rekvizity“ (o kterých bude některý z příštích článků) narychlo rozhodoval až během psaní, nejčastěji v okamžiku, kdy prostě neví, jak dál, a tyto prvky jsou tak pro něj pouze „berličkami“, které mu mají pomoci z „úzké uličky“, do které se vlastní vinou dostal.

Dalším poměrně nelehkým úkolem je „vybalancování“, tedy aby oba žánry, jak detektivka tak některý z žánrů nebo subžánrů fantastiky, byly v určité rovnováze, aby ani jednoho ani druhého nebylo příliš mnoho nebo příliš málo. A samozřejmě je nutné, aby při psaní příběhu byla ctěna jak všechna pravidla detektivky, tak také té které „odrůdy“ spekulativní literatury, pro kterou se autor rozhodl.

Je to tedy opět docela oříšek, ne nepodobný napsání kvalitní historické fantasy.

Humoristická fantastika

Je jasné, že i veselé, komické, groteskní či jinak „bláznivé“ příhody se mohou odehrávat jakékoli bytosti a/nebo v libovolném světě, a stejně tak že humorná zápletka nebo pointa může vyplynout pouze z čistého zjištění, že v našem světě je „něco jinak“. Pochopitelně i v humoristické literatuře platí, že fantastické prvky by neměly být „z nouze ctnost“ v okamžiku, kdy si autor neví rady, ani samoúčelnými ozdůbkami nebo dokonce bohapustou „vatou“.

Poměrně častým případem humoristiky s fantastickými prvky je satira a polit fiction, o kterých již byla zmínka v souvislosti s fanfikcí. Jakékoli fantastické prvky či rekvizity lze využívat k tomu, aby výrazněji vynikla kritika soudobé společnosti, případně lze současné nešvary připisovat nějaké hypotetické „cizí“ a „barbarské“ kultuře, nebo naopak současné chyby, omyly, hlouposti a nesmysly, které my sami už kolikrát ani nevnímáme, jsou náhle daleko viditelnější, když na ně poukazuje a komentuje je „příchozí odjinud“ či pokud se ocitnou v kontrastu s nějakou vymyšlenou vyspělejší či dokonce ideální společností.

Zvláštním případem je pak domýšlení situací (komických nebo absurdních), kam až by taky současný politický a společenský vývoj mohl dospět.

Svým způsobem se dá říci, že toto využití spekulativní fikce je vlastně úplně nejstarší – a existuje již (věřte tomu nebo ne) celé ne stovky, ale rovnou tisíce let.

Prvním známým neanonymním představitelem tohoto způsobu psaní byl antický satirik Lúkianós, který své hrdiny nechal velmi často cestovat do podsvětí nebo rozprávět s bohy, námětem jednoho jeho románu jsou příhody muže, kterého služka thessalské čarodějnice omylem proměnila v osla, on byl vzápětí ukraden lupiči a coby osel tělem, ale člověk stále svým myšlením a cítěním, zažíval mnoho neuvěřitelných příhod a absurdních situací.

Za zvláštní zmínku stojí fakt, že Lúkianós jako úplně první doložený autor také svého hrdinu nechal putovat na Měsíc, kam se dotyčný dostal pomocí nikoli magie, ale ryze technickými prostředky – ptačími křídly připevněnými ke svým pažím.

Připomínat Johnatana Swifta s jeho zeměmi obrů, liliputů, bláznivých laputských vědců, sice nesmrtelných, leč poloblbých Strubulgů i moudrých koní Hvajninimů, je asi zbytečné. O něco méně známí a z tohoto hlediska opomíjení (přinejmenším v naší zemi) jsou ale francouzští osvícenci, což považuji za velkou škodu. Jednak tento způsob psaní dotáhli ve své době k absolutní dokonalosti, v mnohém by mohli být vzorem i pro současné spisovatele, ovšem srdce každého správného fanouška sci-fi musí zaplesat už jenom kvůli rekvizitám, které při psaní svých politických satir často používali. Charles Montesquieu např. předjímal možnost vynalezení ultimátní zbraně podobné jaderné bombě, zatímco pan Voltaire, který byl v tomto žánru skutečným mistrem a zároveň neuvěřitelným novátorem, zašel ještě dál – je úplně prvním doloženým literátem, který ve svém díle použil prvek návštěvy mimozemšťanů (jeden byl ze Síria a druhý ze Saturnu) na naší planetě.

Obzvláště zajímavé na Voltairově díle Mikromegas (s podtitulem „filosofický román“, byť my bychom jej dnes nazvali nejspíš dlouhou povídkou nebo novelou) je to, že (na rozdíl od mnoha svých pozdějších následovníků) se nesnažil pomocí nějakých „technoblábolů“ popisovat, jakým způsobem tito dva mimozemští chlapíci vesmírem pro zábavu putují – za prvé pro něj bylo podstatné, že ti dva Zemi navštívili, co na ní viděli a co si o tom mysleli, a zbytek nechal na fantazii čtenáře (jehož inteligenci ani představivost nehodlal podceňovat), a za druhé byl patrně dostatečně prozíravý a jasnozřivý na to, aby mu bylo jasné, že vysvětlení jsoucí v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky jeho doby může být za pár desítek, natož pak stovek let nedostatečné, mylné a tím tedy i neplánovaně směšné.

I dnešní autor pochopitelně může kráčet ve stopách filosofů a satiriků minulosti a vše, co se mu v dnešní společnosti nelíbí, kritizovat příkrým kontrastem s jinou (ideálnější) společností, z pohledu osob pocházejících „z absolutního jinde“, tepat soudobé nešvary (např. z obav před cenzurou či obviněními z rasismu, xenofobie, politické nekorektnosti a jiného „ideozločinu“) jinotajně tak, že zdánlivě kritizuje nějakou zcela hypotetickou a vymyšlenou cizí společnost, nebo současný možný vývoj záměrně dovádět ad absurdum.

Velmi specifickým subžánrem je potom parodie – a to zejména parodie buď na samotný žánr sci-fi, fantasy nebo hororu, nebo také na některé slavné dílo, svět či hrdinu. Jak ovšem již bylo řečeno v článku o fanfikci, parodovat cokoli vyžaduje takřka dokonalou znalost parodované skutečnosti.

Skutečně dobrá a kvalitní parodie ve fantastice je tím pádem pak malým mistrovským dílkem, které se podaří opravdu jenom málokomu (a i tak třeba jen párkrát či dokonce jedinkrát za život), a kvalitní parodie, která by ale zároveň sebeméně nekopírovala známé vzory (jako je Zeměplocha, Stopařův průvodce po galaxii nebo Červený trpaslík), je přímo hotovým pokladem.

Ovšem její napsání je možná to úplně nejtěžší, co si autor spekulativní literatury ze všech jejích „odrůd“ a „zákoutí“ může jenom vybrat!