Vražda v Židovském městě (6)

„Tak tedy,“ otevřel koncipista desky. „Dne jednatřicátého prosince osmnáct set padesát jedna krátce před půlnocí byla na Josefově ve svém bytě zavražděna Židovka Galiah Meierová, ve věku dvaceti let, a to pěti bodnými ranami do prsou i do břicha.

Zavražděnou nalezl její jedenáctiletý bratr Mordechaj Meier a ihned vše oznámil strážným na Vídeňské bráně. Ohledáním místa činu, které provedl komisař Lehman, bylo zjištěno, že jmenované byl od pasu zřejmě odříznut měšec s penězi…“

Lehman se najednou otočil na chlapce.

„Sestra nosila za pasem peníze, že?“

„Ano, pane.“

„A kolik tak?“

„Vždycky tak jednu dvě zlatky a pár krejcarů.“

„A kde jste měli další peníze?“

„V truhle v ložnici, pod cíchami, co měla sestra do výbavy.“

Lehman pokýval hlavou a kývl na koncipistu:

„Pište. Dále bylo zjištěno, že v ložnici zavražděné byla vypáčena truhla, z níž byl odcizen… Kolik jste tam měli?“

„Nevím, pane, asi takovýhle kožený měšec, ona sestra přede mnou nikdy peníze nepočítala a klíč měla někde schovaný.“

„Měla ho schovaný v dóze v kredenci,“ odtušil Lehman. „Našli jsme ho. Všichni lidi mají vždycky klíče od truhlic s penězi schované v dózách v kredenci. Nechápu to. Kromě nás to ví ještě každý zloděj v Praze. Pište: byl odcizen blíže neurčený obnos peněz. Máš alespoň nějakou představu, kolik tam tak mohlo být?“

Hoch zavrtěl hlavou.

„No, nad poměry jste si asi nežili,“ zhodnotil Lehman jedním pohledem chlapcovo chatrné a evidentně vícekrát vyspravované oblečení.

„Dovolíte, pane komisaři?“ vmísil se do rozhovoru rabín a Lehman mu pokynul.

Rabín si pohladil plnovous.

„Víte, Meierovi nebyli chudá rodina.“

Lehman povytáhl obočí.

„Jen Galiah neměla peníze u sebe doma. Totiž, Meierovi byli jednou z mála rodin, která přežila tu strašnou choleru před dvaceti lety v Třebíči. Vlastně byli z celého příbuzenstva jediní, kdo zůstal na živu, což znamenalo, že v konečném důsledku zdědili poměrně velké majetky, ať již na zboží, či hotovosti. A starý Meier, tedy otec tady chlapce, uměl s penězi docela dobře zacházet, takže v minulých dvaceti letech je celkem zdárně rozmnožil.“

„A s čím obchodoval?“

„No… totiž… matka i dcera se zabývaly krajkářstvím…“

„Pane Rapoport, krajkářství je jistě oblíbené řemeslo, ale peníze se jím příliš nerozmnožují…“

„To záleží na šikovnosti každého…“ odtušil rabín.

Schäfer to již nevydržel a vmísil se do rozhovoru.

„Dovolíte, pánové? V nejhlubší úctě, Mistře Šelomone, pokud bych si mohl tipnout, nevynášel Meierovým ani tak obchod s krajkami, jako obchod s penězi, viďte.“

Rabín pokýval hlavou.

„Ano, tak by se to dalo říci.“

„Aha,“ řekl Lehman. „Takže Meier byl lichvář.“

V ten okamžik se rabín důstojně narovnal a jeho malá očka jaksi bojovně zablýskala.

„Toto slovo, pane komisaři, si vyprošuji, a právě tak si vyprošuji, aby se neobjevilo v protokolu. Jak jistě víte, lichvářství máme my, Židé, zapovězeno stejně tak, jako vy, křesťané. Pověra o židovském lichvářství již způsobila v minulosti mnoho zlého, ba připravila o život mnoho našich bratrů a sester. A v této napjaté době by článek s titulkem jako třeba: Vražda lichvářovy dcery!, ať již v novinách českých či německých, mohl způsobit nedozírné následky. Já pokud vím, tak v posledních letech se pan Meier zabýval podporou některých zajímavých stavebních projektů v Praze, což je jistě podnikání ušlechtilé a pro růst města potřebné.“

„Jak pro který růst, pane Rapoporte, jistě, na Josefově je již přes jedenáct tisíc Židů a snažíte se dostat mimo hranice ghetta, ale výstavba vašich domů mimo Židovské město není kvitována s povděkem ani Čechy, ani Rakušany.“

„Ghetto je minulost, pane komisaři, stejně jako Židovské město. Dnešní Josefov, nazvaný na památku Jeho Milosti císaře Svaté říše římské, krále uherského, českého, markraběte moravského a arcivévody rakouského, Josefa II.…“ Lehman obrátil při tomto školském vyjmenování všech císařových titulů oči v sloup, ale rabín nerušeně pokračoval, „…který pochopil a akceptoval některé z našich potřeb a zájmů, tento dnešní Josefov je již jen jednou z plnoprávných čtvrtí Velké Prahy a naše komunita je její součástí, o čemž nakonec svědčí i zrušení naší oficiální samosprávy a plné podřízení se státnímu aparátu rakouskému. Ještě před nedávnem by stejně tragická událost, jako se stala dnešní noci, byla plně v kompetenci židovské obce a my bychom spolu vůbec podobné rozhovory nevedli.“

„Je to pravda?“ vmísil se do hovoru Schäfer. „Pražská policie neměla dříve v Židovském městě pravomoci?“

Lehman se zatvářil kysele.

„Všechny židovské obce v Čechách měly dříve svého rychtáře a volily si samosprávu, která také soudila vinu a rozhodovala o potrestání. Ve skutečně moderní monarchii jde však o středověký přežitek.“

Schäfer se zasmál a Lehman se na něj s údivem podíval.

„Promiňte,“ omluvil se Schäfer, „jen jsem si vzpomněl na cosi nepřípadného.“

„Dnes jsou jednotně řízené obecní samosprávy s jasnou hierarchií! To je významný pokrok v účinném řízení státu! Ostatně, ještě před čtyřmi roky se na pražském magistrátu jednalo o zákazu usídlování Židů mimo hranice jejich čtvrti,“ dodal Lehman.

„Zákaz ovšem neprošel na přímý pokyn vyšších míst!“ připomněl rabín.

„Neprošel. Neprošel,“ popotáhl se Lehman lehce nervózně za knír. „Teď toho projde a neprojde tolik, že…“ mávl rukou. „Dobře. Tyto politické souvislosti bychom samozřejmě měli mít na paměti. Praha je teď něco jako sud střelného prachu a nemáme zájem v něm vznítit jiskru,“ otočil se na koncipistu. „O rodičích nic psát nebudeme. Galiah Meierová byla prostě židovská krajkářka, která pečovala o svého mladšího bratra. Tečka. Důvod vraždy je zřejmý. Loupežné přepadení s cílem zmocnit se hotovosti, o které zřejmě lupič předpokládal, že jí zůstala po smrti zámožného otce. A…“ náhle se ťukl prstem do čela. „Proč vlastně žili tak chudě, jestliže dědila?“

Rapoport pokrčil rameny:

„Správcem pozůstalosti a poručníkem obou dětí až do jednadvaceti let věku byl vašimi úřady stanoven její strýc, Fabio Bianchi, italský apothekář, který žije v Nuslích. Snad usoudil, že když jde jen o správu, není nutné peníze rozhazovat. Hladem ostatně děti rozhodně netrpěly a na běžné výdaje vydělalo krajkářství.“

Lehman se opřel dozadu a napil se vína.

„Ital? A vzal si Židovku?“ zeptal se.

„Matčinu sestru. Bohužel, odpadla od víry,“ povzdechl si rabín. „Prakticky se s Meierovými nestýkali. Po jejich smrti židovská obec projevila zájem o správu a poručnictví, ovšem úřady nakonec rozhodly ve prospěch strýce. Je však třeba zdůraznit, že pan Bianchi se následně s obcí dohodl na všech důležitých věcech a souhlasil i s tím, aby obec doporučila osamělé dívce vhodného ženicha.“

„A doporučila?“ zeptal se Schäfer.

Rabín pokývl hlavou.

„Chudák mládenec. Už se s dívkou seznámil a byli si prý sympatičtí. Do roka mohla být svatba.“

„Jaké bylo věno?“ zeptal se Lehman.

„Dva tisíce zlatých. Polovina svěřeneckého fondu. Další dva tisíce zlatých by dostal později chlapec.“

Lehman tiše hvízdl a podíval se na chlapce v odrbaném kabátku.

„Jsi boháč, hochu. Na takové peníze já pracuji pět let!“

Chlapec, který již téměř usnul v polosedě, zpozorněl a zmateně zatěkal očima po mužích kolem stolu. Zřejmě si takovou sumu ani nedokázal představit.

„Dobře,“ prohlásil Lehman. „Věc se jeví zcela jasnou. Klasická loupežná vražda. Teď už jen najít vraha.“

„Ach ano!“ luskl prsty Schäfer. „Ale, smím-li se zeptat, to uděláte, pane komisaři, jak?“

***

---

© Elsa Müller, 2017

---

---