Silentium (13)

Silentium

Předchozí část

Barkas zastavil na kraji pole, ve stínu lesa. Asi tři sta metrů od něj se tyčily budovy velkého závodu, obehnané plotem, zdí a ostnatými dráty s výstražnými tabulemi, jako by se jednalo spíše o vězení než o fabriku.

„Tak jdéme,“ řekl starý Vejnar, vzal ze sedadla vedle sebe brašnu na nářadí a začal lézt z vozu.

„Počkej, táto,“ řekl najednou Stašek a ani se nepohnul. „Tohle nejde. Ne takhle.“

Otec se otočil a upřel na něj tvrdý neústupný pohled.

„Máš strach?“

„Táto,“ řekl Stašek. „To, co chceš udělat, je trestnej čin.“

„Jak víš, co chci udělat?“

„Vidím, kde jsme. A nepřijeli jsme k hlavnímu vchodu. Jsem si celkem jistej, co chceš udělat teď. Už to mi připadá špatný a — jo — mám z toho strach. Ale jestli se nepletu v tom, co chceš udělat pak, tak z toho mám fakt hrůzu.“

„Nevěřiš vlastnímu ótci?“

„Já věřím v Pána Boha, tati, tos nás naučil ty. A pokud bys po mně chtěl něco, co nechce On, tak půjdu s Ním, a ne s tebou. Není mi deset, tati. Jestli po nás něco chceš, musíš nám taky vysvětlit proč. Tohle, co teď chystáš, je těžkej zločin a můžeme za to dostat spoustu let. A to, co chystáš potom, tati, to je… tomu se říká terorismus… Nechci strávit zbytek života v kriminále.“

„To néni terorísmus. Žádnýmu člověku se přece nic nestáne. A níkdo nepříde na to, že jste mi pomáháli. Všéchno vézmu na sébe. Ale teď vás potřebúju. Sám bych to táhal moc dlouho.“

„Ne. Já musím vědět proč,“ trval Stašek na svém.

„Ty to víš, Stášku. O tom kópci víš. A co se pod ním před léty stálo. I o tom, co na něm vykopáli.  A o tom, že právě tím to všéchno záčlo. Aj i o těch snech víš. Vždyť to víš všéchno!“

„Ano, tati. Ale já to potřebuju slyšet celý. Od tebe. Popořádku.“

Vejnar se chvíli díval na syna.

„Ne,“ řekl pak. „Nebúdu nic říkat. Jestli néchceš, udělám to sám. Slávku?“

„Tati?“

„Co ty?“

„Já… fakt nevím, tati, Stašek…“

„Dóbře, jdu sám. Nějak to odtáhám. Zvládnu to. Cestou zpátky vás vysádím v tý škóle. Nebo si vystúpte a zmízte, jestli máte strach čékat.“

A starý Vejnar se otočil, vystoupil a s brašnou přes rameno se vydal směrem k budovám.

Bratři hleděli za ním.

„On to udělá,“ řekl Slávek. „Sám nebo s náma. Udělá to. Vyhodí do povětří celej ten lom i s tím hrobem. Jenom aby to nenadělalo paseku i ve vesnici,“ dodal s obavami.

„To ne,“ zavrtěl hlavou Stašek. „On tohle umí. Dyť střílí skály i baráky už na padesát let. Položí to správně. Všecko to poletí na sever. Možná to ve vesnici nebo v osadě vodnese ňáký vokno.“

„Myslíš… že je to špatný?“

„Nevím. Já nevím. Je to šílený. Škody budou… milionový, možná víc. Vyšetřování bude vostrý. Přijdou na něj. Kolik jinejch lidí v kraji vůbec ví o tomhle skladu, kolik jich do něj jezdilo oficiálně nakupovat? Přijdou na něj do pár hodin! A jo! Je to šílený! Ale jestli je to dobrý, nebo špatný…“

„On tomu věří. Že se odkrylo něco, co mělo zůstat skrytý. Že je to trest. A že musí udělat nějakej čin, aby to zastavil. Aby ukázal, že se staví proti zlu, že je na tý správný straně. A že tím to skončí. Jinak tam postupně umřeme všichni.“

„Jestli tomu věří, proč to takhle neřekne?“

„On prostě počítá s tím, že to takhle cejtíme taky, vždyť jsme jako on, každej jsme z půlky on…“

„Ale proč to neřekne?“ zopakoval Stašek, kterému se najednou zlomil hlas a kdyby neseděli ve tmě, mohl by jeho bratr vidět, že se mu v očích objevily slzy. „Proč… nikdy nic neřekne? Už když jsme byli malí… Nikdy neřekl něco, co si opravdu myslí. Vždycky jenom nějaký biblický citáty a přikázání, a kromě toho už jenom: podej to a podrž to a takhle se to dělá… Nikdy neřekl ani, že nás má rád… ani mámě to nikdy neřekl, a jak to potřebovala slyšet, zvlášť tenkrát, když už…“

A Stašek nemohl mluvit dál.

Chvíli bylo slyšet jenom jeho těžké oddechování, kterým zadržoval pláč.

„On… má prostě pocit, že mluvit se má jenom když je to nutný,“ řekl Slávek. „On… neví, že někdy je dobrý mluvit jenom tak, jenom proto, abysme někomu dali najevo, že ho máme rádi. Ale to přece neznamená, že neumí mít rád.“

Stašek mlčel.

„A o tom kopci přece mluvil,“ připomněl Slávek. „Já vím, že jenom pár vět, ale mně bylo jasný, co myslí, tobě taky, a mluvil i o těch snech, nebylo to poprvý, co vůbec mluvil o nějakejch snech? Vždyť už jen to ho muselo stát hrozný úsilí… On se snaží, Stašku, a proč myslíš, že se tak snaží? Ne kvůli těm lidem ve vesnici, trochu taky, ale ne hlavně, a ne kvůli tomu, že z tý jámy přichází ňáký zlo, i kvůli tomu, ale ne v první řadě, on chce přece zachránit nás. Takhle on to dává najevo, když má někoho rád. Že něco dělá. Že… že prostě nezůstane jen tak sedět na prdeli.“

Slávek se odmlčel.

Stašek znenadání otevřel dveře a vyskočil z auta.

„Tak pojď,“ řekl bratrovi. „Nemůžeme ho to přece nechat tahat samotnýho.“

„To ne,“ odpověděl Slávek s jistou úlevou a oba synové se vydali v čerstvých šlépějích svého otce.

***

„Už je to lepší?“ zeptal se Mareš.

Starosta, kterému se už rozpustila tabletka pod jazykem, kývl hlavou.

„Je to pryč. Asi jenom taková chvilková slabost. Je toho na mě moc.“

Mareš chvíli přemýšlel.

Pak najednou přistoupil ke stolu, stočil mapy do ruličky, vstrčil je do půlky tubusu, přidal k nim štůček dopisu a druhou půlkou zašrouboval do sebe.

Položil tubus s jemným klepnutím na stůl.

„A je to,“ prohlásil.

Starosta k němu zdvihl oči.

Mareš se mu do nich podíval.

„Konec,“ prohlásil. „Už žádný spekulace o tom, co se děje a proč se to děje. Pryč se starořeckejma bohyněma, paládiem země české, pryč s keltskou mystikou, pryč se šestatřiceti upálenejma pikartama, pryč se šestatřiceti povražděnejma z roku čtyřicet pět, který se rovnaj šestatřiceti lidem, co tu byli loni na podzim, pryč s morovejma ránama a genetickejma kódama, co vypadaj sakra divně, pryč s fantazií a vůbec s veškerou tou veteší, kterou jsme si zaneřádili svý hlavy až po okraj.“

Kriminalista se podíval na tubus.

„Seru na ně,“ řekl pevně. „Chci vědět jenom jedno. Jak přežít.“

Starosta si povzdechl.

„A nejde mi jenom o sebe,“ dodal Mareš. „Chci zkrátka vědět, jak to udělat, abychom přežili všichni. Jestli znamená přežít nevědět, už nikdy se nebudu ptát. Pokud jde o mě. Ale co ti ostatní? Co uděláme pro to, aby se neptali oni? A co když pro mě znamená přežít neptat se, ale pro ně třeba: odejít? Odejdou?“

Starosta najednou vstal. Trochu se zapotácel a musel se opřít o stůl, ale bylo vidět, že během Marešova proslovu znovu nabral ztracenou energii. Ano, nemohl hádat z kávové sedliny. Ale mohl řešit spoustu praktických věcí. Neměl o tom ani zdání, ale jeho uvažování bylo velmi blízké některým prvosignálním reakcím Heřmanova kocoura. Stojí-li proti nám síla, kterou nemůžeme porazit ani pochopit, je nutné ustoupit. Ústupem získáme čas. A v jeho trvání je skryta nejen možnost pochopení jejího fungování, ale — kdoví? — snad jednou i eventualita vítězného návratu.

„Měli bychom jet za ostatníma,“ řekl starosta. „Měli bychom jet za ostatníma a říct jim poctivě, do očí: nevíme jistě, co se děje a proč se to děje, ale musíme se dohodnout na tom, co uděláme dál.“

„Jsem pro,“ řekl Mareš.

„Tak jdeme,“ vydal se starosta ke dveřím, ale najednou se zarazil a přistoupil k oknu. „Co je to za randál?“ díval se na náves. „To se mi snad zdá! Tak tohle si někdo vypije!“

A aniž by nechal Mareše cokoliv říct, vyběhl ze dveří.

***

Budovy kolem skladiště, v němž se momentálně Vejnarovi procházeli jako doma, sice měly vlastní naftový generátor elektrické energie, jakožto součást bezpečnostního systému, jenž byl svého času považován za velmi propracovaný (a přiměřeně tomu také velmi drahý), fakticky však bylo nutné v noci k jeho spuštění přivolat z města jednoho ze dvou techniků, teoreticky setrvávajících v pohotovosti dvacet čtyři hodin denně.

Přivolat je ovšem bylo možné pouze telefonem, což bylo v současnosti kvůli výpadku mobilních operátorů a povodněmi vyřazených pevných linek prakticky nemožné.

Navíc měli oba své starosti, neboť bydleli ve městě pouze pár minut od sebe, jeden z nich měl v bytě půl metru vody a druhý akvárium.

Kdyby nastal nějaký výpadek proudu, jenž by byl neočekávaný či dokonce podezřelý, jistě by všichni čtyři strážní zpozorněli a o něco by se snažili, pokud by se nedovolali na policii, sjel by pro ni jeden služebním vozem — ostatní tři by vyrazili na kontrolní body — ostatně byli vyzbrojeni ostrými a měli právo střílet — a jistě by vypustili z kotců čtyři dobře vycvičené psy.

Protože však celé dva dny prožívali prostřednictvím televize povodně stejně jako většina ostatních lidí v kraji, věděli, že jde o výpadek pochopitelný, o výpadek způsobený vyšší mocí, tedy takovou mocí, jež může mít zájem o ledacos, ale rozhodně ne o pár tun výbušnin, uchovávaných v místních skladech. A tak, ač dvousetstránkový manuál ostrahy obsahoval jiný popis správného postupu, nenapadlo je se do něj podívat, ani si na něj nevpomněli, jen jednou za hodinu udělali standardní obchůzku vnitřku budov i areálu a měli pocit, že je tak jejich povinnostem učiněno za dost.

Pak měli vždycky půlhodinku na kafe s rumem, partičku karet a drbání služebních psů, které si vzali z kotců na vrátnici, za ušima, však by do tý sloty psa nevyhnal.

Proto jedinými svědky dění, probíhajícího této noci na vzdálenější straně areálu, byly osleplé čočky desítek kamer, civících tupě, bez hnutí a bez záznamu na to, jak se tři — ve skladech jinak ne zcela neznámí — muži proštípávají se plotem, opatřeným nápisy NEBEZPEČNÉ! MOŽNOST ÚRAZU ELEKTRICKÝM PROUDEM! (v jednom nesvětovém a třech světových jazycích), přeskřipují dráty, signalizující za normální situace do centrály kdejakého králíka, jak přelézají betonovou zeď, vylamují zámek u jednoho ze skladišť, a pak nosí a nosí jednu bednu za druhou, nejdříve ke zdi, pak ode zdi, přes dráty, pak skrze plot, a nakonec dál a dál, kamsi do polí, směrem ke vzdálenému lesu.

Nelze mít strážným za zlé to, že si při následující obchůzce ve slabém světle svých služebních baterek nevšimli ani jednoho malého vylomeného zámku ani několika přeštípnutých drátů, nelze jim to mít za zlé už proto, že později všichni čtyři ztratili slušně placenou práci, nárok na odstupné a za advokáty utratili skoro všechno, co si našetřili do penze.

A nelze jim mít za zlé ani to, že až do smrti nenáviděli ty tři muže, kteří tak neobyčejně využili nečekané situace, že je nenáviděli z hloubi duše, ač právě čistá hloub duše byla tím, co tyto muže vedlo k tomu, že — slovy Alexandra Dumase — učinili to, co učinili.

***

„Jiřine!!!“

Hospodský se vyděsil natolik, že si upustil bednu s lahvovým pivem přímo na levou nohu, načež začal poskakovat po pravé a neuvěřitelně sprostě starostovi nadávat.

„Brzdi, Jiřine! Brzdi, nebo se fakt naseru!“

Jenomže Jiřin nadával dál a přestal teprve, když starosta posvítil baterkou na muže, který se objevil za ním.

„Komisaře Mareše si pamatuješ, ne? My jsme tu z moci úřední, ale co tu děláš ty?“

Starosta posvítil Jiřinovi přímo do obličeje jako u výslechu a ten okamžitě schlípl. Ze setkání s jakoukoliv úřední mocí měl vždycky jenom opletačky, ať už to byli policajti, financové, hygienici nebo obchodní inspekce. Dokonce se snažil stát rovně, ač by ještě rád chvíli poskakoval po jedné.

„Ježišmarjá, Jaroslave, pane komisaři, já mám přece barák nejníž, ve sklepě mám přes půl metru vody, a přitom tam mám všechno, čtyři sudy piva, zavařený maso, naložený utopence, víno pro baby a drahý vizoury pro lufťáky, dyť já bych to všechno musel vyhodit, lidi, to jsou věci za padesát táců, to je přece škoda…“

„A proč to nosíš do auta? Stačilo do přízemí, ne?“ podíval se starosta na hospodského pickup, neuvěřitelně zaprasený blátem.

„To jenom takový ty nejnutnější věci, co bych mohl vodvýzt do školy.“

Starosta se podíval na hromadu věcí na voze a vztekle přivřel oči.

„Teda ty seš taková svině, Jiřine. Cigára, salámy, buřty, rum… Ty chudáci tam nemaj než to nejnutnější, a ty jim tam chceš votevřít stánek, abys vydělal. Řekni, že to není pravda!“

Jenomže Jiřin, který vždycky vypadal takový pomenší, protože se celý život bez přestání tak nějak podivně úslužně krčil, se náhle hrdě rovně postavil a podíval se na starostu spatra.

„Ne já. To ty seš ubohej, Jarouši. Já idiot to tam chtěl těm lidem vodvýzt zadarmo!!!“ A poslední slova skoro zařval. Tím se mu ulevilo, a o poznání klidněji řekl: „Kdyby ses líp podíval, tak by sis všiml, že nevezu jenom chlast a žrádlo, ale taky dvě rádia a tři propanbutanový bomby. A co bych tam dělal asi s tímhle?“

Starosta si sice představil Jiřina, jak sedí před školou na rozkládací židli, prodává horké párky a grog, který zalévá vařící vodou, bublající v hrnci na propanbutanu, zatímco mu z obou stran vyhrávají dvě rádia stereo, ale Jiřin byl jeho spolužák od základní školy, poznal, kdy lže, kdy se vykrucuje a kdy mluví pravdu.

„Tak dobře. Tak seš teda v jádru samaritán. Sem tím šokovanej, ale věřím ti. Jenže jsi sem stejně neměl jezdit. To by sem takhle mohli přijet všichni a začít takhle něco vozit potřebnejm. Ale tady je to uzavřený a…“

„No to né všichni!“ protestoval Jiřin. „Všichni by vozili jenom kraviny! Však víš, co lidi nosej, když je někde katastrofa — starý hadry, krámy a blbiny. Ale já jsem hospodskej! Já vím, že když je katastrofa, tak člověk potřebuje hlavně maso, chlast a cigára! S tím se dá přežít i Armageddon!“

A když starosta uslyšel, jak se Mareš za jeho zády nad touto smrtelně vážně pronesenou sentencí dusí potlačovaným smíchem, mávl rukou a řekl Jiřinovi:

„Vypadni, prosím tě. Vypadni a běda ti, jestlis kecal a jestli jenom jedinou věc, co máš teď naloženou, prodáš!“

Jiřin trochu pohasl a starosta trochu zapochyboval, ale pak jenom zavrtěl hlavou a otočil se zpátky ke své chalupě.

„Jo!“ vzpomněl si Mareš. „Zpátky vám ale doporučuju jet stejně jako sem. Hádám, že taky zhasnutej kolem hřbitova. Ať se to nějak nekomplikuje.“

„Jasný,“ řekl Jiřin, hodil na vůz bednu s láhvemi piva, z nichž se kupodivu žádná nerozbila, na sedadlo do kabiny poslední z propanbutanových bomb, sedl za volant, zapálil si cigaretu a vyjel směrem k dolnímu cípu návsi.

Musím na to šlápnout, řekl si v duchu. Sice tam jsou ještě pořád ty prkna, ale je to nutný tak jako zlehýnka přelítnout, jinak se tam zase utopím v tom bahně.

***

„Jéště se stavíme dóma,“ řekl starý Vejnar synům, když byli kousek od vesnice. „Búdem potřebóvat pár set métrů bleskovíce. Je vlhko, néchci nic riskóvat. A vem to kólem muk a zhásni světla.“

„Jak daleko od toho musíme bejt?“ zeptal se Slávek.

„Podle toho, co vezeme, tak nejlíp v Austrálii,“ pošeptal mu Stašek, ale Slávek se ani neusmál. To, čím byl teď nabitý jejich barkas, mohlo povzbudit ke vtipkování jenom málokoho, Slávek ovšem věděl, že smysl pro černý humor Pán Bůh jeho bratrovi neupřel.

„Dévět set métrů,“ řekl otec. „Ale musíme bejt pod střéchou. Vlezéme dozádu do áuta.“

A oba syny zamrazilo. Neboť přece jenom nějaké ty zkušenosti měli. A to, co jim teď otec řekl, znamenalo, že to bude v každém případě největší ohňostroj, jaký tohle údolí zažilo — za takových — no, možná že, řekněme i: posledních šestašedesát milionů let.

***

Další část

© Stanislav Hudský, 2017

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé


Knihy autora:

Jak napsat dobrou knihu Silentium Psychokrator Petrachtace Bestiář
Slepička dle Sade        
Profilový obrázek

Stanislav Hudský

Pracoval pro významná česká knižní nakladatelství, časopisecká vydavatelství a reklamní agentury, hrál v několika kapelách, provozoval divadlo a hudební klub, napsal několik divadelních her a knih, podílel se na vytváření literárně-analytických softwarů, založil a řídil několik firem, některé později předal kolegům, s některými dodnes externě spolupracuje. V současnosti řídí vydavatelství a literární školu ArtPorte. Více o autorovi: http://hudsky.cz/

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít