Silentium (5)

V půl jedné v noci si to celé shrnuli a konečně měli čas na starostu.

„Mně je to fuk. Já už toho moc nenaspím, pánové,“ řekl starosta a dolil jim kávu. Sám si dal jenom slabý čaj.

„Vy jste jeden z pěti lidí, který byli prokazatelně pryč.“

„Kam by taky v sobotu dopoledne?“ zabručel starosta. „Kdyby Grunda nezapomněl v tejdnu koupit prášky, tak jsem byl taky doma. Ale vona Grundová už je na tom mizerně a v sobotu jedou na hlavní jenom dva autobusy — první mu ujel a druhým by lékárnu nestih. Tak jsem ho do města hodil, a ještě jsem pořídil nějaký nákupy.“

„A ty tři… Vejnarovi…“ podíval se mladší policista do papírů, „ty prej stříleli nějakou demolici asi dvě stě kiláků odsud.“

„No jo, voni jsou hrozný dříči. Ty jedou svátek nesvátek. Jenom neděli většinou držej, to jezděj do kostela. Voni jsou hrozně pobožný.“

„Pobožný pyrotechnici, to je dobrý.“

„Voni vlastně hlavně studnařej, ale pomáhaj i nějaký firmě s vodstřelama budov. Starej Vejnar dělal v padesátejch letech v dolech a tam se naučil s těma rachejtlema.“

„Takže… pět lidí z… kolik že tu je obyvatel?“ zeptal se starší detektiv.

„Šestatřicet,“ řekl starosta ve stejný moment, kdy mladší kriminalista řekl: „Třicet čtyři.“

Starší se na ně podíval s povytaženým obočím.

„Třicet čtyři,“ opravil se starosta. „No. Tak. Já počítal ještě Kláru a Štefana.“

„Jakýho Štefana?“

„Ten umřel začátkem zimy. To byl taky poprask,“ povzdechl si starosta.

„Jaký poprask?“ nevěděl starší komisař.

„Měl černý neštovice,“ vysvětloval mladší. „Celá vesnice byla měsíc v karanténě, byli tu i vojáci. Vy jste to neviděl v televizi?“

Starší se zamyslel.

„Něco jsem zaregistroval. Ale neuvědomil jsem si, že to bylo tady.“

Najednou si vzpomněl.

„Počkejte, a ještě tu byl ňákej smrťák, že jo?“

Starosta se zachmuřil.

„No jo. Jeden doktor, co tu tenkrát byl, se zamotal ve vánici a spadl do nějaký díry na Pekláku. Nešťastná náhoda.“

Starší kriminalista si ho pozorně prohlížel.

„Aha. Takže tři mrtvý za dva měsíce. Zajímavý.“

„Co je na tom zajímavýho,“ nevěděl starosta, „blbá náhoda. Hlavně to nespojujte dohromady, nebo se toho zase chytne ňákej novinář,“ děsil se při vzpomínce na článek Vesnice v obležení, který měl nalepený v obecní kronice.

„To se stejně chytne,“ řekl mladší muž, „ráno je tu máte. Je to bestiální vražda, po tom půjdou jako slepice po flusu. Kdyby to sem nebylo tak z ruky, už by tu byli, ale svodka vyšla až navečer a nestihli by hlavní zprávy.“

„Tady se s nima nikdo vybavovat nebude,“ odtušil starosta s jistotou a poklidně se napil svého čaje.

„Stejně jako s náma, viďte,“ řekl starší kriminalista, ale starosta jenom pokrčil rameny.

„Ono to není tak úplně v pořádku, jak si možná myslíte,“ díval se mladší na starostu pozorně. „Mluvili jsme s celou vesnicí a co si myslíte, že jsme se dozvěděli?“

Starosta uhnul pohledem.

„Co já vím. Asi nic moc.“

„Přesně. Nic moc. Vlastně vůbec nic. Dvanáct hodin práce a nemáme jedinou podstatnou informaci. Paní Stárková žila sama, nikam nechodila, věnovala se zahrádce a pronajímala chatu v osadě za vesnicí. Načerno. Jinak by přišla o podporu. A lidi ji měli moc rádi.“

„Je to tak,“ zavrčel starosta, který si dobře uvědomil ironii, s níž to bylo řečeno.

„A někdo ji měl tak rád, že jí podřízl krk a pak jí rozpáral břicho, nejspíš aby se přesvědčil, jestli cestou do osady nespolkla Červenou Karkulku.“

„Kamile,“ řekl starší detektiv.

Starostovi zacukalo v lících, jako by zaťal zuby.

„Mně to nepřijde jako dobrej fórek,“ vydechl po chvíli a podíval se na mladšího skoro nenávistně.

„Podívejte se,“ řekl starší kriminalista, „vy jste jeden z mála, kdo má alibi. Děláte tu starostu spoustu let.“

„Třiadvacet,“ řekl starosta.

„Tak. Musíte tady znát každýho do puntíku. Kdo něco potřebuje musí za váma. Vy přece musíte vědět, kdo přichází v úvahu. Je tu třicet čtyři lidí. Ale jeden je jinej. Kdo to je.“

Starosta na něj pohlédl a najednou rozšířil oči.

„Počkejte… vy si jako myslíte… že někdo místní?!“

Oba muži se na něj jenom mlčky dívali.

„Vy jste… no úplně mimo! To je nesmysl! Tak to ne, pánové! To jenom ztrácíte čas! Kdybyste radši pořádně prohledali vokolí a hlídali silnice, to musel bejt ňákej vandrák!“

„Vy jste prostě taková vzorná obec,“ prohodil mladší se zřejmým despektem.

„Poslouchejte vy… jak se vám vůbec dneska říká…“

„My jsme policejní komisaři,“ řekl starší muž.

„Tak mně dobře poslouchejte, vy policejní komisaři,“ pronesl teď pro změnu ironicky starosta. „Tohle je normální malá vesnice. Žijou tu úplně vobyčejný lidi. Jsou rádi, že žijou. Z ruky do huby. Jediný štěstí, který v životě měli, je to, že tu teď začne ta těžba. Za co si myslíte, že tu vůbec maj některý lidi novej auťák nebo lednici? Jenom za ty pozemky za Peklákem, kde je teď nová silnice. Všichni jsou rádi, že přišli k nějaký koruně a ty, co neměli pozemek nahoře, tak jsou rádi, že aspoň dostali dobrej flek. Jsou to slušný, pracovitý lidi. Jakmile se vyvrbila ta práce, šli do toho všichni. Všichni chlapi! Na podpoře zůstalo jenom pět ženskejch. Všichni se tu znaj. Tady si lidi pomáhaj! A maj se rádi! Nikdy jsme tu neměli jedinou rvačku. Jedinou! Víte vy vůbec, co mi to tu povídáte? Že tu mezi náma žije ňáká… ňákej…“ starosta vypadal, jako by se dusil tím výrazem, který mu nechtěl přijít na jazyk. „Ňáká zrůda nebo bestie nebo… já nevím!!!“

Mladší detektiv se podíval tázavě na staršího a ten pokývl hlavou, jako by mu dával s něčím souhlas.

„A co Šebek?“ řekl pak mladší muž.

Starosta zůstal sedět s otevřenými ústy.

„Co… Šebek…“ zakoktal, „Jak… Šebek…“

„Karel Šebek, dělník, čtyřicet šest let, svobodný, bezdětný, číslo popisné…“ podíval se do zápisků.

„Já vím, kde bydlí Šebek!“ vykřikl starosta rozhořčeně. „A Šebka nechte bejt! Je to hodnej kluk, kterej měl v životě takovou smůlu, že… A kdo vám co říkal o Šebkovi?“

Starší kriminalista si pomalu zapálil. No, konečně se hneme, řekl si v duchu, ale nahlas prohlásil pomalu:

„Není tak důležité, kdo nám co říkal, důležité je, co nám o Šebkovi řeknete vy. Tedy o Šebkovi a o Stárkové…“ dodal, což bylo trochu riskantní, protože tam něco být mohlo, stejně jako nemuselo, ale spíš tam něco bylo, protože tenhle Šebek… a kriminalista si vzpomněl na Šebkovy třesoucí se ruce, červené oči, na to, jak nevydržel sedět na židli, na to, jak se k nim postavil zády a díval se při řeči z okna, aby mu nebylo vidět do tváře… i když si nejdřív myslel, že prostě jenom nemá rád, když se lidé dívají na jeho obličej, zmrzačený nějakou dávnou nehodou.

„Která svině…“ řekl starosta. „To musela bejt Bártová. To Bártová vám to vyžvanila, co? Ta baba neudrží jazyk za zubama!“

„Paní Bártová to nebyla,“ řekl mladší detektiv. „Ale další vaše tipy na práskače roku už slyšet nechceme. Řekněte nám to teď všechno popořadě, svými slovy.“

„Pravdu, pane starosto,“ položil mu mírně ruku na paži starší kriminalista. „Pravdu. A celou. Prosím vás o to. Vemte si cigaretu. Zkuste třeba ty moje. Pro chuť. Jsou silnější.“

***

Ráno se to ve vesnici policisty jenom hemžilo. A taky novináři, ale ti odjeli dost otrávení, protože jim nikdo neřekl ani slovo — dokonce ani poté, co nabízeli „honorář“.

Šebka odvezli oba detektivové v deset dopoledne, po tříhodinovém výslechu, na jehož konci se naprosto sesypal, a když ho odváděli z domu, museli ho skoro nést.

V osm večer dokončili zbylí policisté kompletní prohlídku jeho domu a pozemků a všichni odjeli.

Na návsi nastal pochmurný klid.

Ticho bylo i v hospodě, přestože tu byla skoro půlka vesnice a ačkoliv Jiřin nepočítal, že by dnes vůbec kdo přišel, a tedy včas nezatopil a místnost proto nebyla ani dostatečně vyhřátá.

Vesničané seděli zachumlaní ve svých bundách a kabátech a Jiřin litoval, že narazil pivo, protože chlapi si dávali grog a ženské horký punč.

Všichni měli ještě v paměti televizní šot z večerních zpráv, kde byla jejich ves vylíčena jako rustikální hnízdo beransky mlčenlivých venkovanů, kde pod zdánlivě klidným povrchem bují vražedné vášně.

Když zapískala konvice, v níž vařil Jiřin vodu na grogy, všichni sebou trhli.

„Ale vždyť prej nic nenašli,“ řekla skoro vyčítavě jedna z žen.

Jeden z mužů pokrčil rameny.

„Přece… ho nesbalili jen tak. Něco tam muselo bejt.“

„Prosím tě, Šeban?“ namítl jiný. „Ten neumí ani klepnout králíka! Jak si mohli vůbec vybrat zrovna Šebana! To je taková kravina!“

„To spíš tajhle Frantu si měli vybrat, ten furt nachází ňáký mrtvoly!“

„Drž hubu!“ rozčílil se Klikař. „Můžu za to, že mám takovou smůlu? A vo tom blbým hrobu na kopci mi ani nemluv, ty máš prachy za pozemek, ale já z toho měl zatím jenom tři měsíce vejplaty za tvrdou dřinu! A to jsem tomu shnilýmu náčelníkovi šlápl do ksichtu!“

„Holt Klikař!“ uchechtl se někdo.

„Vy jste takový mizerové, chlapi,“ řekla jedna z žen, „vodvezou vám kamaráda a vy máte náladu na vtipy.“

„Stejně tam něco muselo bejt,“ vedl si první z mužů svou. „Přece ho nesbalili jen tak.“

„Ty jsi prostě kretén,“ řekl znechuceně další. „Ty Šebka neznáš, protože tu nejseš tak dlouho, ale my s ním jezdili do školy!“

„Já jsem tu už třicet let!“

„Ale já šestačtyřicet!“

„Já ho znám možná líp než ty! Já s ním makal v cukrovaru!“

„Já nevím, proč se hádáte,“ řekla jiná žena. „To ví přece každej, že to Šebek neudělal.“

„Něco tam muselo bejt,“ trval na svém skeptik. „To není jen tak, když někoho vodvezou.“

„To jim někdo řekl vo tý havárce,“ prohodil kdosi.

„Já to nebyl!“ prohlásil Klikař energicky a zasel tím okamžitě do všech silné podezření. „Tak jo, jsem srab a poblil jsem se u potoka, stejně už to všichni víte, poněvadž to stará hnedka rozkecala. Ale vo Šebkovi jsem neřek ani slovo! A já vo tom beztak nic nevím!“

„Jak nic nevíš. A kdo se mu tuhle posmíval, že na Kláru kouká jako mnich na vobrázek Máří Magdalény!“

„Ježiš, to je přece něco jinýho, ňáká sranda v hospodě a ňáký fízlové na krku! A co já vím vo tý havárce? Dyť já vo ní nic nevím, tak co jako bych moh vůbec říkat?“

„Prosím tě, to ví přece každej.“

„Jestli si myslej, že se jí za to chtěl jako pomstít, tak to jsou naprostý idioti. Po dvaceti letech? To musej bejt kreténi.“

„Měli bychom pro Šebka něco udělat,“ řekla jedna z žen. „Třeba napsat jako ňáký… prohlášení, jako že se za něj zaručujem, nebo by jim to mohl někdo vysvětlit… Vod čeho máme starostu?“

„No jo, ale co tam chceš napsat do takovýho prohlášení? A víš, co s ním udělaj, s takovým prohlášením?“

„Stejně na něj něco musej mít,“ ozval se znovu skeptik. „To není jen tak.“

„Je to divný,“ zaváhal druhý. „A co víš? Někdy lidem rupne v kouli… Celý léta za ní pálí a furt nic… To taky není normální. Hele, já tady za Martou taky chodil čtvrt roku, než jsme jako…“

„Tak zrovna tohle vykládat nemusíš…“ přerušila ho jeho žena.

„No neblbni, Marti, ale tak snad chápeš, jako ňákej čas bych to ještě — třeba — vydržel, ale přece bych nezůstal starej mládenec…“

„To je náhodou krásný, že někdo někoho takhle miluje,“ prohlásila rezolutně jiná z žen a usrkla horkého punče.

„Jo, ale není to normální,“ namítl další muž.

„Já bych chtěla vidět tebe, kdyby se ti stalo se ksichtem to, co jemu, jak bys balil holky!“

„To se neboj, holubičko, já bych se dovrkal!“

Jeho žena si vzpomněla na jistý trapas, kdysi, před lety, ale rozumně o něm pomlčela.

„A měl von před tím vůbec nějakou holku?“ odvedla řeč jinam.

„To se neboj. To byl náhodou před tím moc hezkej kluk! Vo toho se na tancovačkách praly!“

„Klára byla pitomá, že ho nechtěla,“ zamyslela se jedna z žen. „Kdyby někoho měla, tak neřeknu, ale vždyť vona byla taky furt sama a von by jí nosil modrý z nebe.“

„Však ty bys ho taky nechtěla,“ řekla jiná. „Ani kdyby to byl poslední chlap na světě. Dyť von řekl jednu větu za půl roku. To by se z něj člověk zbláznil.“

Všichni se odmlčeli, ale každý přemýšlel o tom samém.

O tom tichém, skromném čtyřicátníkovi, který když vás zdravil, tak vždycky klopil oči, o tom nemluvném chlapíkovi, který měl nejpečlivěji udržovanou chalupu ve vesnici, jako by ji stále vylepšoval pro někoho, kdo — možná — jednou přijde, zaklepe u dveří a pak zůstane navždycky.

„Něco tam muselo bejt,“ zopakoval jeden z chlapů svoji mantru, ale tentokrát už sotva polohlasem.

„Ale vždyť nic…“ zašeptala jedna z žen.

***

---

© Stanislav Hudský, 2017

---

Knihy autora: