Silentium (8)

Silentium

Předchozí část

6/

Stěhovací vůz nejdřív málem uvízl uprostřed návsi v bahnitém sněhu, rozmáčeném vytrvalým drobným mžením tohoto pochmurného předjaří, ale pak se mu za mohutného túrování motoru a sakrování stěhováků povedlo z blátivé břečky vyhrabat a dojet až na dolní cíp vesnice, kde už na něj před barákem mával Klikař.

Toho zřejmě vůbec nenapadlo, že vůz způsobí takový rozruch, protože na srocení sousedů před domem nebyl zjevně naprosto připraven.

„No, stěhujem se, no,“ krčil rameny a trochu se rozčiloval. „Jak, nic neřek! Tak neřek, no, dyť to stejně všichni vidíte, ne? Náhodou jsem vás chtěl všechny pozvat na pátek do hospody na rozlučku! Se zeptejte Jiřina!“

„Ježiši, no tak jsem nechtěl nic říkat předem, co taky říkat! Božena chytla flek ve městě a já taky, no a dostali jsme ten kvartýr po její matce, co na podzim umřela, tak jedem, no, co říkat, že jo. Je vymalováno!“

„Jak: kdo tu bude? Hele, já nevím, kdo tu bude, má to v nabídce realitka, podívej, já toho už mám tady plný zuby, já to vzdávám, v paneláku máš plyn a ústřední topení a teplý vody kolik chceš a kabelovku a všechno a vůbec, tady chcípl pes, je mně čtyřicet, ve městě se třeba ještě chytnem, a holka tam je na koleji, a tak aspoň může bydlet s náma, hele, je jí vosumnáct, to je nejlepší mít ji trochu pod dohledem, no zkrátka, se vším všudy, těch důvodů jsou miliony, a jestli tu teda chcete jenom tak čučet, tak to byste radši mohli vzít třeba trochu za práci a pomoct se stěhováním, no, to jsem si moh myslet, že to vohrnete nos, ještě že jsem si vobjednal stěhováky, bando mizerná, tak v pátek v hospodě a já to všechno platím, abyste neřekli, že jako nějak prchám z boje! Cha!“

A pak se začalo s nakládáním, a někteří sousedi i pomohli a asi po hodině, když si všichni udělali pauzičku na lahvové pivo a na cigárko, načapal starosta Klikaře na dvorku za domem, jak tupě zírá na balík pletiva, s nímž se mřížovaly králíkárny, a dýchá ztěžka a přerývaně, jako by měl za sebou velkou námahu, ačkoliv všechno těžké odtahali profesionálové a domácí nosili spíš lehčí věci, lampičky a obrázky a papírové bedny s talíři a příbory, se starými dózami na cukr a na sůl, s kořenkami a polštáři a peřinami, s porcelánovými jeleny a svátečními jídelními servisy, co se používaly jenom jednou v roce na Vánoce, s alby, skrývajícími staré fotografie ještě mladých pradědečků a prababiček z dob C. a K. ateliérů daguerrotypických & fotografických, s rámy na výšivky, bavlnkami, nůžkami a jehelníčky, s nářadím od drobounkých klíčů na utahování matiček, přes kleště a štípačky, až po kladiva, sekery a hevery, zkrátka s milionem všech těch drobností, jimiž si tak už lidé za desetiletí svého života zaneřádí život.

„Franto?“ řekl starosta a byl překvapen, když na něj Klikař obrátil své oči, červené jako oči jeho králíků — albínů, nervózně podupávajících ve svých kotcích, zarudlé jakoby nějakým náhlým dojetím, s namodralými kruhy pod nimi, především však oči s uštvaným výrazem psance na útěku.

„Cigaretu?“ nabídl mu ze své krabičky, a když si ji Klikař bral, všiml si, že se mu třesou ruce.

„Co je, Franto?“ zeptal se potichu, aby je náhodou někdo nezaslechl, ačkoliv věděl, že si všichni povídají na druhé straně domu.

„Já… já…“ řekl Klikař a starosta měl dojem, jako by v hlase zaslechl zavzlyknutí.

„Tys to nechtěl, viď?“ pochopil najednou starosta.

A Klikařovi znenadání poklesly ramena, opřel se předloktím o králíkárnu, zabořil do něj hlavu a začal se otřásat tichým pláčem.

„Když já to tam, Jardo, nepřežiju,“ vysoukal ze sebe po chvíli, když se trochu uklidnil. „Já se tam z toho zblázním. Tys to tam neviděl, ale to je jako kriminál. Božce to nepřijde, vona tam vyrůstala, ale dyť tam kolem nic není, ani pořádnej park, jenom takovej úzkej proužek před domem posranej vod psů. A ten kvartýr je malej. To je půlka baráku, s tím nábytkem se tam ani nehneme. A ty králíci a slepice, ty vole, já nikdy netušil, jak mám rád i ty posraný slepice, do toho bytu si můžem dát leda tak ňákýho posranýho kanára! Co nám tady chybělo! Jenom ta práce, a ta přece teď bude i tady!“

„Co vlastně budeš dělat ve městě?“

„Co by, nástrojaře ve fabrice, to jsem vyučenej. Ale nestojí to za to, tady bych měl víc. Práce jako v kriminále, bydlení jako v kriminále. Ach jo, já fakt nevím, jak to tam přežiju.“

„A co Božena?“

„Co myslíš? Co bude dělat? Nějakou pokladní. Bude mít vo tři tácy víc, než měla na podpoře.“

„Ale tak to vám přece vážně nestojí za to! Kdybyste tam ten byt radši prodali nebo pronajali, tak máte majlant, ta chalupa nehodí ani polovinu, co byt ve městě,“ divil se starosta. „Proč tam teda jedete?“

„To povídej Boženě, já jí to říkám už třetí měsíc, ale tu už sem nedostanu zpátky ani párem volů.“

„No přece není blbá, Božena byla přece vždycky uznalá ženská!“

Klikař na něj obrátil krhavé oči a konečně si zapálil.

„Když ty nevíš, co se děje,“ řekl pak pochmurně a starostu zamrazilo.

„Co… jako?“

„Božena už celý měsíce skoro nespí,“ potáhl nervózně Klikař z cigarety. „A kdyby jenom to. Když náhodou usne, tak křičí ze spaní a zdaj se jí hrozný věci vo holce a taky vo vesnici…“

„Jaký hrozný věci?“

„Vím já? Ona vo tom nechce mluvit. Ale asi je to pro ni peklo. V noci nespí, přes den každou chvíli brečí, to by nevydržel žádnej chlap na světě, a potom jsme řešili, co s tím bytem, a najednou to bylo jasný a jedeme pryč. Nepřemluvil jsem ji ani k tomu počkat do jara.“

„Hm,“ řekl starosta.

„A chceš něco vědět?“ zašeptal najednou Klikař a podíval se na něj tak zvláštně, až opět pocítil na šíji to studené mravenčení.

„No?“

„Božena není sama.“

„A kdo jako…“

„Hele, já ti nemůžu nic říct, páč to vím od Boženy a jenom jako mezi čtyřma vočima, ale nejmíň tři další chlapi z vesnice maj teďka doma úplně to samý.“

Chvíli bylo ticho.

„Jenomže holt jenom já jsem takovej srab, že už to nevydržím. Jenomže copak to de, ty vole, já ji vidím dnes a denně, ta ženská se fakt trápí, kdybychom tu zůstali, tak skončí do půl roku ve cvokárně. Nakonec, co je po králíkách. Zdraví je první, ne? A taky jsme jedni z mála, co maj kam jít. Já zkrátka zdrhám.“

Starosta mlčel, ale najednou si to uvědomil. O čem vlastně ten chlap už celé dvě hodiny mluví. Jakými slovy: vzdávám, zdrhám, prchám z boje… Copak je nějaká válka?

„Copak je válka?“ řekl nevědomky nahlas.

Klikař se na něj podíval.

„A copak není?“ pronesl nečekaně a vypadal, jako by se nad tou myšlenkou sám trochu zarazil. „Copak tu není… válka?“ pokračoval pak s jistým údivem v hlase, který však postupně přecházel do patrného přesvědčení. „Bylo tu snad za poslední měsíce málo vojáků, doktorů a policajtů? Bylo tu snad za poslední měsíce málo mrtvejch? Kolik je čtyři ze šestatřiceti? Ty vole, devítinu obce máš za čtvrt roku v prdeli, a ty chceš říkat, že to není válka?“

„Ten doktor přece nebyl místní!“ bránil se té zoufalé statistice starosta.

Klikař ohrnul ret.

„Když se kácí les, lítají třísky.“

„Když se kácí les…“ řekl si starosta a najednou se mu v hlavě objevila divná představa šestatřiceti stromů na jakési pláni, šestatřiceti stromů, přitisknutých k sobě, stromů, propletených kořeny i korunami — a několika z nich na jejich kraji, zlomenými nějakou bouří nebo uragánem — přímo fyzicky cítil, jak s každým dalším padlým stromem bude celý ten les slabší a slabší, nakonec bude stačit jenom větříček, vlastně už teď to ani není les, jenom takový ten remízek někde mezi poli, a možná ani ten remízek… Nemáte tu kořeny, řekla Bártová. Taková náplava.

Otřásl se.

„Na něcos zapomněl,“ řekl Klikařovi.

„Jo?“

„Jasně. Především: na každou válku musej bejt dva! Jeden, co útočí, a jeden, co se brání! A pak, každá válka se musí výst o něco! O nějaký území nebo aspoň nějakej princip, a vůbec, co to tady plácáš za fantazie, nebo už tě taky tlačej noční můry?“

Klikař zvolna potáhl z cigarety.

„Tak vy nemáte vo co výst válku, pane starosto?“ řekl pomalu. „Vám asi, zdá se mi, ušlo, že máte támhle nad chalupou kopec, ve kterým je zakopaná miliarda. Chlape, použils vůbec někdy v životě slovo miliarda? Dokážeš si ji vůbec představit? Je to dost na válku, taková miliarda, nebo je to panu starostovi pořád ještě šumafuk?“

A starosta seděl a civěl na Klikaře a po chvíli si uvědomil, že má otevřená ústa, a tak je sklapl, ale když Klikař najednou vytáhl ze záňadří placatku vodky, tak ji vzal a kopnul do sebe víc než velkého panáka, až mu Klikař řekl: no, no, nech mi taky něco na cestu!

A jak se mu v krku a po hrudi šířila horkost alkoholu, tak mu taky v hlavě bobtnala děsivá představa obrovské nadnárodní firmy, jakéhosi obřího anonymního pavouka s miliardami na kontech, s laboratořemi, plnými bílých králíků s červenýma očima, umírajících na černé neštovice, pavouka, který má místo nohou buldozery a parní válce a jenž za půl roku upřede silnici… a vesnici… za jak dlouho vysaje vesnici?

A do toho si uvědomil, jak mu Klikař šeptá: ty sis vážně myslel, že z těch peněz někdy tahle obec něco uvidí? Co nám zatím dali? Jen pár drobnejch za pozemky pod tou novou cestou. To pro ty, co se radši vodstěhujou sami. A na ten zbytek — tu nějaká nemoc, tu nějaká nehoda, na každýho ptáčka máme nějakýho háčka, a najednou tu není obec, jenom pár samot v úvoze, a všechen ten majetek připadne vzdálenému městu, kde je plno úředníků a politiků, co maj každý volby plný ústa slibů, ale kde na ně pak vzít? A možná, že už tam je dávno přichystaná nějaká ta pěkná smlouvička, která bude pro firmu mnohem výhodnější než ta, co ji má podepsanou tady, a úředníkům z toho taky jistě něco kápne. Jakou cenu má lidskej život? Miliony? To ještě třeba někdo zaváhá, ale myslíš, že najdeš někoho, kdo ho ocení na miliardu? Život? Nějakejch pár lidí na konci světa?

A možná, že to ani Klikař takhle neřekl. Snad jenom prohodil něco v tom smyslu a starosta si zbytek domyslel, protože když se probral z ohromení, trápil se už Klikař zase s tím balíkem pletiva a říkal něco jako: pletivo dám zdarma, co tam s ním, ale kolik mi dáš za ty králíky?

Ale starosta mávl rukou a šel pryč, vpředu před domem se už zase čile stěhovalo, ale on prošel tím mumrajem jako by byl náměsíčný, přešel náves, ale nezahnul ke svému domku, ale k hučícímu potoku a kolem Heřmanovy chalupy na jeho druhé straně na vymýcenou lesní zkratku, byla plná sněhového bláta a jiného marastu, klouzalo to, holiny měl za chvíli zaneřáděné skoro po okraj, ale nedbal ničeho a vyhrabal se ze všeho a nakonec stál až nahoře na kopci, vítr, plný studeného mžení, ho příjemně chladil na zpoceném čele, ale on to nevnímal, díval se do jámy, v níž se velké trhance sněhu převracely do bahna, do té obrovské díry, asymetricky vyhlodané v kopci, s jedním krajem vysoko a s druhým v úrovni dna, takže byla otevřená do krajiny a musela z dálky vypadat jako rozevřená křičící ústa — tohle z vesnice vidět nebylo, vedla na sever, křičela do prázdného kraje — křičela o pomoc? Anebo svolávala do boje? Byl to křik zoufalství, nebo snad válečný řev škadron, jež se šikují do pluků před začátkem bitvy o údolí?

Stál nad tím rodícím se dolem a v hrudi cítil bolest, vnímal tlak, který ho mučil a nevěděl, jak se ho zbavit, a tak najednou rozhodil rukama a zakřičel do té velké jámy:

„Tak dobře! Jasně! Všechno to sedí! Ale já tomu nevěřím!!“

Potom se otočil a udělal pár kroků zpět, ale náhle se znovu obrátil a zavolal do lomu:

„A co ty kočky?“

„A myši?“

„A co ten hrob, co tady vykopali?“

Ale krom slabé ozvěny, co mu vracela vlastní slova, mu bylo odpovědí jenom mlčení.

***

Do měsíce byly pryč další dvě rodiny. Třetí pár odešel jenom na půl, neboť žena podala žádost o rozvod a bydlela teď se svým novým partnerem, zubařem z města — jak případně pravil její manžel: naprosto prvním chlapem, jemuž se mohla hned pověsit na krk.

Teprve poslední dvě stěhování byly pro vesnici doopravdy vážnou ranou.

Nikdo už nemohl říct, že je všecko v pořádku.

Nikdo už nemohl tvrdit, že se tu nic neděje.

Ale zároveň nebylo co tvrdit.

Bylo to všechno nejasné.

Starosta Klikařovy fantazie uzamkl hluboko do paměti a nikomu nic nenaznačil ani náhodou. Vyvinul jakési úsilí zjistit si nějaké informace o jistých úřednících z města, ale krom běžných případů drobné korupce, jež bývala v kraji téměř pevnou součástí dobrých mravů, se ničeho nedopátral.

Kočky prostě zmizely a na těch pár myší stačilo několik balíčků otráveného zrní, jež pouze ve dvou případech zavinilo smrt přespříliš všetečné slepice.

Králíci si dupali v kotcích snad jen trochu nervózněji nežli dříve; králíci berou ostatně blízkou smrt jako jediné logické opodstatnění své existence a nic jim nepřipadá vzdálenější než vzít do zaječích.

A nahoře, pod bedněním, byl také klid.

Těch pár zběsilých snů nic neznamenalo. Pár lidí, kteří do zaječích vzali, bylo bez ceny. Jenom se oddělily plevy od zrna. Mnohem zajímavější byli ti králíci — totiž ti lidé —, kteří i teď, po tom všem, zůstali ve svých kotcích.

V našem jazyku bychom popsali podstatu toho, co se chystalo, nejspíše vojenskými termíny, jako je například ofenzíva, frontální útok či obchvat nepřítele.

Ale to všechno by byly jenom berličky.

To hlavní, co se přemítalo v hloubi pekláckého vršku, bylo jisté udivení nad vytrvalostí, s jakou se ti králíci drží svých nicotných kotců.

Jak jsou divní, ti lidé. Kdokoliv jiný by už dávno vyklidil pole — a oni stále hrají svou hru vlastněsenicnestalo a nanicseměneptej.

Nevadí.

Je to zajímavá hra.

A nic nemá větší smysl než ji hrát — a vyhrávat.

***

Další část

© Stanislav Hudský, 2017

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé


Knihy autora:

Jak napsat dobrou knihu Silentium Psychokrator Petrachtace Bestiář
Slepička dle Sade        
Profilový obrázek

Stanislav Hudský

Pracoval pro významná česká knižní nakladatelství, časopisecká vydavatelství a reklamní agentury, hrál v několika kapelách, provozoval divadlo a hudební klub, napsal několik divadelních her a knih, podílel se na vytváření literárně-analytických softwarů, založil a řídil několik firem, některé později předal kolegům, s některými dodnes externě spolupracuje. V současnosti řídí vydavatelství a literární školu ArtPorte. Více o autorovi: http://hudsky.cz/

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít