Silentium (9)

Silentium

Předchozí část

7/

„Já vás znám od nás ze vsi!“ naklonil se starý Heřman v čekárně jedné z ordinací městské nemocnice k muži naproti sobě a radostně se při tom usmál.

Muž pozdvihl obočí a snažil se ho někam zařadit, ale nebyl si jist, poznal v životě tolik tváří a tolik lidí, z měst i z vesnic v okolí…

„Jakpak se nám ten případ vlastně vyvíjí?“

Až teď si vzpomněl, ano, ten stařík z té poslední vesnice, z toho posledního případu, nic jim neřekl, ale byl zábavný, jak se to o tomhle typu lidí říká — bodrý? Ano, tak.

„No, víte, já na tom už nedělám, ale myslím, že nic novýho nemaj, zřejmě to bude už uzavřený. Znáte to: pachatel neznámý. Leda, kdyby se stalo něco podobnýho, tak se to může znova otevřít… Ale buďte klidnej, tyhle extrémní případy z devadesáti procent po čase dostaneme. I když to trvá. Oni většinou nevydržej a udělaj to znova a podruhý už nebude mít takový z pekla štěstí.“

„No jo, to jste mě ale moc neuklidnil, když si ten chlap takhle někde lítá a má na svědomí nejmíň dva lidi a najdete ho jen když příště bude nešikovnej…“

Kriminalista pokrčil rameny. Nemá smysl někomu vysvětlovat, že pro něj je to nakonec stejně jenom práce, kterou už před měsíci pustil z hlavy. A…

„…jak to, že dva?“

„Já myslel i toho chudáka Šebka, co si kvůli tomu vzal život.“

„No jo,“ vzpomněl si detektiv. „Smutná historie.“

„A co že sedíte zrovna na tomhle oddělení?“ nedal pokoj důchodce. „Doufám, že nic vážnýho.“

Kriminalista se na penzistu podíval, ale jeho oči byly tak neslovansky modré a dodávaly jeho varhánkově zestárlé tváři takový výraz naivity, že se na něj nedokázal zlobit ani za tak zřejmou indiskreci. Copak se dávají takové otázky tady?

„To se ještě neví,“ odpověděl mu. „Ze začátku to vypadalo hodně drsně, ale teď se to uklidnilo. Tak snad…“ zamyslel se nad svým osudem. „Co vy, jak jste na tom?“ dopustil se stejné indiskrece, ale na hrubou díru…

„Jenom na kontrolu,“ řekl Heřman. „Měl jsem kdysi tady takovej tumorek, ale naštěstí se to podařilo chytit včas a už to nešlo dál, vobčas sem chodím na přezkum.“

„Tak to je dobře. A co ta vaše vesnice, jak to tam jde?“ prohodil detektiv konverzačně, jen aby nějak ukrátil čas, také neměl rád ty chvíle v čekárnách ordinací, kdy je člověk sám se svými myšlenkami.

Ale stařík na něj najednou jakoby spiklenecky mrkl a kriminalistu napadlo, že tenhle člověk opravdu nebude hloupý, a to ještě dřív než promluvil.

„Vám je to ve skutečnosti jedno,“ řekl penzista jako by mu viděl až do ledví, „ptáte se jenom tak, abyste něco řekl, a ve skutečnosti čekáte nějakou neutrální odpověď, něco jako: ale to víte, jak to chodí, tak nějak žijem, docela to jde, i když to někdy skoro nejde; ale když už se tak ptáte, musíte někdy počítat i s tím, že vám druhá strana doopravdy odpoví.“

Detektiv se usmál a teprve teď si staříka prohlédl opravdu pozorně, byvším okem profesionála.

„Tak mi odpovězte, třeba to nebude jenom tak — aby se řeklo.“

Stařík se k němu naklonil.

„Je to špatný, milej pane. Hůř než špatný. Je to hodně, hodně zlý.“

Tohle nečekal.

Rozhodně ne od toho stařečka s naivníma očima.

„Co… co se jako děje? Snad ne zase nějaký…“ znejistěl, s klukama z práce teď už skoro nebyl v kontaktu, ale kdyby něco, četl přece noviny…

„Nebojte, žádný mordy, tenhle příděl snad už máme vyčerpanej,“ řekl stařík smutně. „Snad. Já teda aspoň doufám. Ale lidi z tý vsi prchaj jako krysy z lodi, co má jít za pár tejdnů ke dnu.“

„Jak — prchaj?“ nechápal kriminalista.

„Prostě tak. Utíkaj. Už tři rodiny se vodstěhovaly. Vlastně skoro čtyři. Jenomže Máca je tak tvrdá palice, že starou radši pustil k vodě, než by se hnul z baráku. A to spolu, prosím, byli patnáct let!“

„Tři krát… — plus jedna, to je sedm lidí, hm, hotovej exodus, poslyšte, pane…“

„Já jsem Heřman, pane Mareš.“

„No, všechna čest, vy jste při paměti, teda, pane Heřmane, vy jste nám toho tenkrát v tý vesnici nikdo nic moc neřekli, ale dneska jste hovornej… až až… je snad něco fakt důležitýho, co mi můžete říct? Já jsem sice už taky jenom důchodce, ale furt můžu kdykoliv zajít za chlapama z práce a…“

Heřman zavrtěl hlavou.

„V tomhle směru vám asi nijak nepomůžu, pane Mareš,“ pokrčil rameny. „Já nevím, kdo tu Klárku tenkrát zamordoval. Já byl doma. Něco jsem si čet, potom jsem koukal na televizi. Vařil jsem si něco k vobědu, no však vy… oni… to maj všechno v protokolech. Ale víte, to vlastně není vůbec o tom. Kvůli tomu, že vám zabijou sousedku, no, zkrátka málokdo se kvůli tomu přestěhuje. Víte, strach je jedna věc — a časem umí slábnout, zatímco majetek a peníze, ty maj pořád stejnou sílu.“

„Já chápu, ale…“

„Ale tady ten strach neslábne.“

Kriminalista se teď na penzistu díval skoro s ustrnutím.

„Pane… Heřmane, co mi chcete říct? A… jak vám můžu pomoct?“

„Já nevím, jak můžete pomoct, podívejte, já jsem jenom vobyčejnej bejvalej účetní. Je mi šestaosmdesát, tak jsem už čtvrtstoletí v penzi. Předtím jsem dělal nahoře v cukrovaru. Prej jsem byl jako účetní dost šikovnej. Ale to víte. Na tom má dáti dal může koneckonců něco zkazit jenom skutečnej blbec. Ale vy jste dovopravdy chytrej člověk. Určitě po vysoký. Já jsem vás jenom tady uviděl a řekl jsem si: někdo zvenčí. Ňákej chytrej člověk zvenčí, a přece někdo, kdo nás tam trochu všechny zná. Kdo tam u nás s každým mluvil. Víte, pane Mareš, já si nemyslím, že bych vám jako mohl říct něco novýho. Rozhodně nic, co by pomohlo vám nebo vašim kolegům, ale, víte, mě tak napadlo, jestli byste vy mně nemohl říct něco novýho o nás?“

Kriminalista se zamyslel.

„Člověče… já nevím… ono se to těžko říká, ale pro mě jste byli jenom jeden z tisíců… a to je pravda, vážně, z tisíců případů, nebyly to pokaždý takový drsný mordy, já dělal všechnu násilnou, no ale i těch se tam pár najde… Fakt je, že je to jenom čtvrtrok dozadu… a byli jste poslední… a navíc je to pomníček…“

„Jak pomníček?“

„No, případ, co se nikdy nevyřeší…“

„Nikdy? Sotva tři měsíce potom, a vy víte, že už nikdy?“

Detektiv potřásl hlavou.

„Vím, nebo nevím, co na tom sejde. Ptáte se na pocity a já vám teda říkám pocity. Ta vaše vesnice… Já jsem neviděl nic mimořádnýho. Takový všední obyčejný lidi. To neříkám jako urážku. Při mým povolání je to spíš poklona. Zkrátka to tak je. Klidnej život někde v kopcích, bez velikejch řečí, bez velikejch osudů… Ten kluk s tou holkou… to je příběh na román, ale kdopak má dnes čas na to, psát takový romány z vesnice. Ve věku hvězdnejch válek, matrixů a implantátů. A hlavně, kdo by je pak čet? Zabili vám tam sousedku. Ňákej úchyl, co se toulal někde v polích. Ale jinak… Prostě, nic mimořádnýho… teď jsem vás asi zklamal.“

„Nechci žít velkej příběh jako v románu, pane Mareš,“ zavrtěl hlavou starý Heřman, „ale musím se přiznat, že jsem od vás čekal víc. Víte, na podzim nás tam žilo šestatřicet lidí. A najednou je jaro, i když tahleta letošní sibérie jako jaro vůbec nevypadá, a nás je tam jen šestadvacet. Ony tyhle hodnoty jsou relativní. Deset z tisíce a deset ze třiceti, to je zatraceně velkej rozdíl.“

Ze dveří proti nim vyšel pacient a sestra řekla další jméno z pořadí.

„Já musím jít, pane Heřmane,“ řekl kriminalista. „Rád jsem si s váma popovídal a je mi líto, že jsem vám nemohl nějak… no prostě pomoct.“

„To nevadí,“ odpověděl penzista. „Třeba někdy příště.“

A znovu na něj mrkl tak spiklenecky, až si detektiv pomyslel: Bože, co si ten děda myslí? Že mám křišťálovou kouli?

Pak za sebou zavřel dveře do ordinace a napjatě vykročil k přístrojům, které si pokročilá věda vymyslela k oddálení osudu, jehož jméno nám vždycky trochu vázne na rtech…

***

Drobný, ale vytrvalý několikadenní déšť s jemným klepotáním dorážel na karoserii autobusu, do něhož nastoupil starý Heřman o hodinu později a který byl, jak se říkalo krajem v časech Heřmanova mládí, „epes rádes“. Po rozpadu monopolu státní dopravní sítě se na něj místní obce složily, byl jejich majetkem, zaměstnávaly na jeho trase dva šoféry, jejichž úkolem bylo třikrát denně (o svátcích dvakrát) objet zainteresované vesnice, ale překvapivě (nikoli především) byl to vůz velmi hezký a moderní, dokonce až nad poměry luxusní.

„…se můžou jít ňáký Pražáci se svým emhádé vycpat!“ prohlásil jeden ze starostů po jeho výhodné koupi a bylo jasné, že celá starostenská jedenáctka si může jít dát slavnostního panáka, neboť se jim konečně zase po čase povedlo něco užitečného — vlastně tedy něco normálního, což je však v našich koutech světa spíše výjimkou.

Lidem středního věku to bylo celkem jedno, byli vesměs auto-mobilní, ale starým vesničanům byl tento autobus jedinou spojkou se světem a byli za něj vděční (až na několik důchodců, kteří připomínali, že dříve tu jezdil autobus šestkrát denně za zlomek dnešní ceny; většinou tato připomínka končila slovy: no nebylo nám za těch komunistů líp?; tedy, tito lidé nebyli za autobus vděční, ale — v hloubi toho, co mají voliči komunistů místo duše — byli dost rádi, že vůbec je) — jeho moderní design a kvalitní sedačky je ovšem bez ohledu na politické přesvědčení téměř až znervózňovaly a z představy, že by snad někdy využili dokonce jeho zabudované toalety, jim bylo až stydno.

Starý Heřman byl výjimka.

„Já už jsem to vyzkoušel dvakrát a je to lepší než u mě doma, Jaroušku,“ řekl starostovi, který dnes nejel vlastním vozem a byl tak odsouzen ke konverzaci s tímto vitálním staříkem i přes to, že právě v tento den by nejradši zabořil hlavu do luxusní sedačky a těch dvacet minut, než dojedou na rozcestí, by využil jenom k prázdnému, ale velmi příjemnému civění do večerního smrákání kolem silnice, zataženého provazci urputného deště, definitivně rozpouštějícími poslední sníh.

Starosta neměl Heřmana rád.

A kdyby měl říct proč vlastně, byl by uveden do rozpaků.

Starostovi připadal Heřman — jaksi — vlezlý. Ano, vlezlý. Takový všetečný. Bártová — například — byla drbna, nesporně, to bylo jasné, Bártová dokázala každému, kdo vydržel poslouchat, říct o libovolném člověku takovou spoustu věcí, až byl dotyčný znechucen představou, že by byl dotčeným. Samozřejmě, že také z lidí tahala různé informace, ale bylo to tak nějak přirozené, mezi řečí, a hlavně se od ní člověk i leccos zajímavého dozvěděl, takže to byl svého druhu obchod — něco za něco.

Jenže Heřman… ano, byl zručný kutil a zahrádkář, proto si ho ti méně šikovní, jako býval Šebek, nebo osamělé ženské někdy zvali na drobné opravy v domácnosti, na stavbu skleníku či prořezání jabloní, ale ti, co podobné věci zvládali sami, se mu spíše vyhýbali.

Jeho způsob řeči byl totiž divný. Na rozdíl od Bártové informace neposkytoval, pouze je sbíral a člověk si při rozhovoru s ním často začal připadat jako u výslechu. Zvlášť za starého profízlovaného režimu, kdy si lidé museli dávat pozor na jazyk, Heřman spoustu lidí znervózňoval až nadmíru, ale asi to byla opravdu jenom taková divná povaha a on sám si evidentně tohoto špatného pocitu, který v lidech vyvolával, nebyl vůbec vědom.

„Seš ňákej bledej, Jaroušku, a připadáš mi pohublej. Máš nějaký trable?“ zeptal se Heřman a starosta si pomyslel: Už to začíná.

Jestli o něčem nechtěl mluvit, tak to byly jeho trable — a už vůbec je nechtěl probírat s Heřmanem.

„Co ty si vlastně myslíš o těch stěhováních?“

„Myslím si, že jsou to idioti,“ zavrčel starosta.

„Že prej to všechno jenom ty ženský. Chlapy by to prej ani nenapadlo.“

„No jo, říká se to.“

„Myslíš, že maj fakt takovej strach z toho, že by se to mohlo opakovat?“

„Jako ta vražda? No jo, asi jo. Nebo víte, pane Heřman, o nějakým jiným důvodu?“

„Já ne, a co ty?“

„No já taky ne.“

„Kdy vůbec přijdou ty archeologové?“

„Asi brzo, jen co se trochu zlepší počasí. Teďka by se v tý jámě utopili.“

„To je hrozný jaro, co, viděls dneska potok?“

„Ne. Co je s ním?“

„Začíná se tlačit na náves.“

„No jo, no, naštěstí máme všichni chalupy ve svazích.“

„Já mám jenom strach, že mě to vodřízne cestu do vesnice.“

„Ale to snad ne, taková voda tu ještě nikdy nebyla.“

„No, jen se tam běž mrknout.“

Starostovi se ulevilo, když na rozcestí vystoupili, zapnuli pršipláště, narazili si své klobouky nízko do čela a chystali se projít břečkou blátivého sněhu, která pokrývala hlavní cestu od silnice ke vsi; teprve teď si všiml, že Heřman vleče velký těžký batoh.

„Co to máte, pane Heřman, to jste si fakt nakoupil zásoby na velkou vodu? Chcete s tím pomoct?“

„Ale ne, ten kousek to zvládnu. Vleču nějaký knížky z knihovny.“

„No, to si počtete.“

„To jo,“ řekl Heřman a zatvářil se při tom tajuplně.

Pak se nad něčím zamyslel a starosta byl rád, že po zbytek trasy byl dalšího výslechu ušetřen.

Teprve, když se jejich cesty před starostovým domem rozdělovaly, otočil se ještě Heřman ke starostovi a řekl mu náhle:

„Věděl jsi, že první záznam o tom, že v tomhle údolí byla osada, pochází už ze čtrnáctýho století?“

Starosta se zarazil před vrátky. Podíval se pochybovačně na staříka, který naklonil hlavu do zvědavé pozice, až mu čůrek vody stekl z krempy na rameno pršipláště.

„To se mi nezdá,“ prohlásil, „obecní kronika je vedená až od roku 1851 a píše se v ní, že osada vznikla kolem půlky osmnáctého století, kdy se tu usadila rodina uhlíře, který tu pálil ze dřeva a rašeliny v milířích dřevěné uhlí.“

„Ale byla,ׅ“ trval na svém Heřman. „V tom záznamu se píše, že všichni obyvatelé osady vymřeli v roce 1349 na morovou ránu.“

Starostu zamrazilo.

„Hm,“ řekl nahlas.

„Pak tu dlouho nebylo nic,“ řekl Heřman a nadhodil si batoh na ramenou. „Ale z první půlky šestnáctýho století existuje zápis, že v tomhle údolí byla osada pikartů a chiliastů.“

„O tom jsem taky nikdy neslyšel, a navíc vůbec nevím, co ty slova znamenaj.“

„No, to byly takový křesťanský sekty, který vadily i husitům. Z toho zápisu není jasný, jestli tu měli nějaký chalupy, nebo tu jenom tábořili, když byli na útěku před Žižkovejma vojsky, ale vyplývá z něj, že tu ty pikarti prej dělali nějaký zvěrstva a že část jich dopadli a pozabíjeli hned tady v tom údolí a část jich převezli do Roudnice, kde je upálili v sudech, pro výstrahu všem heretikům. Šestatřicet pikartů se tam píše.“

„Šestatřicet?“

„Šestatřicet.“

„Pane Heřman, to jsou nějaký nesmysly, taková historie, o tom by se vědělo…“

„Ona tam obec není zmíněná jménem, to je nakonec mnohem pozdější, jen se tam píše, že se to stalo v tomhle kraji pod kopcem Höllenhügel, ty přece umíš německy…“

„Pekelný vrch,“ řekl starosta automaticky.

„Vážně jsi o těch věcech nikdy nic neslyšel?“

„Ne,“ odtušil starosta, „a nikdo jinej taky ne. A doufám, že o takovejch šílenejch věcech…“

„Neboj. Budu o tom mlčet. Nechci kálet do vlastního hnízda,“ nadhodil si Heřman batoh. „Jen jsem se chtěl zeptat… No, tak zatím se měj a…“

Potřásl hlavou.

A zatímco starosta zůstal stát zaraženě před vlastními vrátky, kráčel stařík k mostku nad potokem, vedoucímu do svahu pod jeho chalupou, krůčky stejně drobnými a vytrvalými, jak drobný a vytrvalý byl déšť, přes jehož šumění starosta zřetelně uslyšel hučení, v nějž se proměňovalo dříve mírné probublávání potoka, který se této noci rozhodl vyzkoušet, co to znamená stát se říčkou.

Večer, při napínavých televizních zprávách o rozvodněných tocích, vážně ohrožujících různá místa v republice, už pustil starosta žvanivého důchodce z hlavy. Jen před spaním si na chvíli vybavil, že by se měl jít mrknout ráno na potok, ale pak už na Heřmana zapomněl nadobro.

***

Kdyby měl starosta možnost nahlédnout ten večer do Heřmanova obývacího pokoje, byl by ovšem užasl a jen tak by na něj nezapomněl. Obývák byl totiž doslova zanesen různými knihami, desítky či spíše stovky titulů se válely všude možně, většinou otevřené dokořán, a spousta z nich měla v sobě ještě zastrkané lístečky, jimiž byly založené stránky, jež přišly Heřmanovi obzvláště zajímavé.

Na stěně byla pak připínáčky připevněná mapa obce a přilehlého okolí, sestavená z archů papíru — černobílých xeroxových zvětšenin stránky z nějakého geografického atlasu.

A při pohledu na mapu by možná zatrnulo i kriminalistům.

Celá byla pokreslená barevnými tužkami; chalupy Štefana, Šebka a Stárkové byly vybarveny červeně, dům manželů Machatých oranžově, Klikařův domek byl fialový, stejně jako tři další, ale i různé jiné chalupy hrály všemi barvami. Za potokem, u cesty do chatařské osady byl černý křížek — stejně jako u Štefanovy a Šebkovy chalupy, další podobný křížek byl na pekláckém svahu a jeden pod lesem — u něj bylo výrazně připsáno „36?“, ale otazník byl jinou pastelkou přeškrtnutý a číslo bylo dvakrát podtržené.

Mapa byla vůbec hustě popsána poznámkami, jež ovšem nedávaly bez podrobnějšího vysvětlení smysl nikomu jinému než Heřmanovi (a někdy ani jemu).

Navíc na ní byly nakreslené kruhy o nestejných poloměrech, jejich střed byl většinou u křížku na pekláckém vrchu, a kružnice vedly tu barevně vyznačenými chalupami, tu místy s křížky, žádná však nevedla více místy najednou.

Kruhy byly evidentně nakresleny tužkou, připevněnou provázkem na jednom připínáčku, zabodnutém na kraji mapy, skoro u okna. Tužka na provázku se lehce kývala. V těchhle starých barácích vždycky odněkud táhne a pořád se v nich něco trošku kýve, štěrchá nebo třepotá.

Jen přišel Heřman domů, sotva se přezul a dal batoh s knihami do obýváku, zamířil hned ke komoře pod schody na půdu, opatrně si přičapl, přichystal se a teprve pak pootevřel její dveře.

Vzápětí se na něj vyřítila se zavřeštěním chlupatá koule.

Ale Heřman ji energicky chňapl a pevně přitiskl k tělu, takže mu nemohla ublížit, ač se snažila kousat a drápat o sto šest.

Zároveň začal tichým uklidňujícím hlasem k vystresovanému zvířeti promlouvat a asi po pěti minutách se kocour uklidnil, jakoby povadl a přestal se snažit o únik.

Heřman ho ovšem stále ještě nepouštěl a stisk uvolnil až poté, co vešel do obýváku a zavřel za sebou dveře.

Sedl si i s kocourem v náručí na židli před mapou, a když cítil, že se už nevzpouzí, položil si zvíře na klín. Teď leželo bez hnutí, ale Heřman cítil, jak kocourovi občas trochu pocukávají svaly.

„Tak už jsi poslední, Čudlo,“ řekl mu, a přitom ho lehce hladil. „Poslední kocourek ve vesnici. Já vím, že bys nejradši taky utekl. Nemysli si, nejseš sám. Když jsem naposledy mluvil s maličkou…“ (Heřmanově dceři bylo padesát tři roků, ale on o ní stále mluvil jako o maličké) „…málem jsem jí řekl, aby mě vzala k sobě. Nemysli si, už kolikrát mi to oba nabízeli, barák maj velkej, cimra pro nás dva by se tam našla. Ale na to jsme nepartyzánčili jako kluci na Slovensku, abychom teď, pár let před krchovem, zdrhali z boje, že jo? Co říkáš?“

Čudla neříkal nic. Jednak samozřejmě na Slovensku s Heřmanem nepartyzánčil, jednak nevedl nikdy odboj ani proti čím dál drzejším myším a naposledy vnímal věci, které lidé nikdy nepochopí — proto věděl, že je čas bojů a čas taktického ústupu a že právě teď nastal ten druhý.

Ale Heřman to viděl jinak.

Díval se na knihy všude kolem a měl plnou hlavu složitých myšlenek.

Po chvíli položil kocourka na zem, kde se Čudla stočil téměř do klubíčka u nohy židle, jako by měl strach z rohů místnosti, a jen s hlavou stále mírně zdviženou pozorně sledoval starého pána, který s povzdechy přecházel sem tam místností a bral do ruky různé z knih — tituly tak rozličné, až připomínaly slavnou Lautréamontovu sentenci o setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole.

Byly tu vědecké práce o chemické analýze, geologii i historii, studentská skripta s názvy jako Geotechnika, Úvod do horninového inženýrství, Základy antropologie, populárně naučné knihy o keltském osídlení Evropy, kontroverzní tituly jako Odsun — spravedlnost či prohra?, celá řada oborových slovníků jako Abecední encyklopedie náboženství, ale i tituly natolik esoterické jako Velký obrazový slovník magie, Vědecká metafyzika — cesta k novému Poznání či Zrychlení duchovního dospívání zesilováním intuice — praktická cvičení (v této knize neměl ani jednu záložku). K tomu řada drobných brožurek, vydávaných evidentně v malém nákladu pouze pro potřeby různých vědeckých pracovišť a vysokých škol s tak odtažitými nadpisy jako Historie pálení milířů v česko-německých obcích od počátků do konce XIX. století či K některým aspektům útlumu cukrovarnického průmyslu v devadesátých letech. A na stolku vedle gauče ležela velká silná kniha s jednoduchým názvem Kriminalistika I., založená na stodvacáté straně tenoučkou brožurkou Deratizace a dezinsekce (v domácnostech i podnicích).

Kocour sledoval starého pána i ve chvíli, kdy se zastavil nad složkou novinových výstřižků, a tiše se díval, jak je velkýma upracovanýma rukama probírá tak opatrně, jako by měly nějakou nesmírnou důležitost, jako by se v nich skrývalo nějaké velké tajemství, ačkoliv jejich titulky byly vesměs po výtce triviální a podobný byl i obsah článků:

Automobilky nakupují paladium

Paladium vzrostlo na týdenní maximum po 25% poklesu v lednu. Na trhu se objevily zprávy, že…

Katalyzátory budoucnosti?

Zdá se, že paládium jakožto nedílná součást katalyzátorů výfukových plynů, bude hrát svou roli i v blízké budoucnosti. Jak uvádějí analytici největších automobilových společností, evropští zpracovatelé paladia…

Pouť ke staroboleslavskému Paladiu

Tisíce věřících se tento víkend opět setkaly ve Staré Boleslavi, v poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Malý, částečně zlacený kovový reliéf Panny Marie Staroboleslavské, zvaný Paládium země české, se stal po čase opět…

Heřman zaklapl složku s výstřižky a přešel ke stolu, kde ležela tlustá kniha s nápisem Paládium země české (historie, fakta, souvislosti).

Chvíli v ní listoval, ale pak ji odložil a znovu si sedl na židli před mapou.

„Nic nám nevychází, Čudlo,“ řekl kocourkovi. „Někde děláme chybu. Možná, že už toho víme moc na to, abychom se ještě dokázali na věci podívat jednoduše. Ale taky je možný, že toho víme pořád málo. Anebo jenom nejsme schopný přijít na ten jeden jedinej moment, kterej to dá všechno dohromady. A možná, že už jsme na to prostě jenom starý. Už nám to nepálí jako za mlada. Třeba bychom potřebovali ještě nějakou další hlavičku do party. Ale koho? Když s tím půjdem za někým z vesnice, budou nás mít za blázny… Škoda toho Mareše. toho detektiva, víš? To je chytrej chlap. Jenomže on na tom svým… pořád ještě tolik lpí…“

Heřman se díval na velké soustředné kruhy na mapě a najednou ho něco napadlo.

Pomalu se na židli napřímil.

Já blbec, řekl si. Pořád hledám nějaký souvislosti, pořád vycházím z toho kopce, pořád kolem něj kreslím nějaký kruhy, ale to jsou přece jenom takový ilustrace toho, co si vlastně o tom všem myslím. Ale proč by měl bejt ten střed zrovna na tom kopci?

Rampa k odpálení rakety může bejt koneckonců tísíce kilometrů daleko, může bejt kdekoliv, ale pokud má střela dostatečnou rychlost a dolet, není vlastně vzdálenost rampy důležitá. Důležité je, kam až dosáhne síla střely po dopadu. Důležité je epicentrum.

Jestliže je Peklák rampou, může nám být vlastně ukradený.

A Heřman vyskočil, vytáhl z kraje map připínáček, kolem nějž byl upevněný provázek s tužkou, přivázanou na jeho druhém konci, zabodl ho do křížku dole u potoka, a začal zkoušet na mapu opisovat další a další kružnice.

Ale zdálo se, že ani tudy cesta nevede.

Až mu to konečně doklaplo.

Úvaha byla dobrá, chybná byla aplikace.

„Matematika a geometrie, Čudlo, to jsou jediný věci, který nás fakt odlišujou od vás,“ řekl kocourovi. „Jestliže máš kruh nebo pravidelný mnohoúhelník, víš, kolik bodů z jeho obvodu potřebuješ k tomu, abys zjistil jeho střed?“

Čudla nevěděl.

„Představ si, že jenom tři. Tři body stačej na to, abys našel jeho střed i kdyby byl ten objekt velkej jako celá galaxie a měl těch hran třeba milión. A dokonce ani nemusíš vědět, kolik těch hran je a jaký mezi sebou svíraj úhly.“

Čudlovi to připadalo nepředstavitelné.

Ale Heřman přistoupil k mapě a mezi domkem Šebka a křížkem u potoka udělal rovnou čáru. Potom našel pomocí pravítka její střed a vznesl z něj k úsečce kolmici.

Pak udělal další rovnou čáru mezi Štefanovou chalupou a Pekláckým vrškem a postup zopakoval.

Kolmice se protnuly.

V ten moment zaraženě poodstoupil a chvíli na mapu nevěřícně civěl.

Načež se k ní znovu vrhl a začal zuřivě dělat další a další úsečky a kolmice a znovu a znovu a asi po třech minutách toho najednou nechal, pomalu couval ke dveřím a upřeně se díval na střed nákresu, který teď trochu připomínal část půdorysu slavného pražského letohrádku Hvězda.

Pak přistoupil k mapě s provázkem, jehož jeden konec tvořil připínáček a druhý pastelka, jeho obmotáním kolem prstu zkrátil poloměr a vytvořil kolem místa, v němž se kolmice protínaly, nový kruh.

Jeho obvod prošel všemi místy, jež měl vyznačeny červeně, všemi kříži, a ještě asi dvěma místy navíc.

Popustil provázek a udělal další kruh — tentokrát protnula kružnice všechna místa označená fialovou barvou.

Heřman pustil tužku a ta opsala kolem připínáčku velký oblouk a začala se kývat sem a tam.

Heřman si sedl na židli.

Skoro všechna důležitá místa měl nějak barevně označená.

Pouze to, kterým teď procházely všechny kolmice a v němž byl střed všech kruhů, dávajících jakýs takýs smysl, bylo zatím čisté.

Tohle ho nenapadlo.

Podíval se na kocoura a ani ho nepřekvapilo, že stojí v napjaté pozici proti mapě a z otevřené tlamičky mu uniká tiché syčení.

Ztěžka se zdvihl ze židle a šel do předsíně s Čudlou v patách.

Pak přešel k domovním dveřím a otevřel je dokořán.

Do domu vtrhl ledový mokrý vzduch, naplněný pleskotem houževnatého hustého deště.

Obrátil se ke kocourovi, který teď stál čumákem k otevřeným dveřím a bez hnutí se díval do jejich černého obdélníku.

„Běž,“ řekl mu tak, jako se říká psům, ale nebyl to rozkaz, bylo to darování svobody.

Kocour se nehýbal.

„Tak utíkej,“ řekl mu Heřman. „Zachraň se.“

A kocour najednou vyrazil jako střela, prudce a nečekaně směrem k mostku a během vteřiny zmizel někde v temnu návsi.

„Sbohem,“ řekl si Heřman pro sebe. „Hodně štěstí.“

A se zvláštním klidem zavřel domovní dveře.

***

Další část

© Stanislav Hudský, 2017

Profesionální literární kurzy pro začátečníky i pokročilé


Knihy autora:

Jak napsat dobrou knihu Silentium Psychokrator Petrachtace Bestiář
Slepička dle Sade        
Profilový obrázek

Stanislav Hudský

Pracoval pro významná česká knižní nakladatelství, časopisecká vydavatelství a reklamní agentury, hrál v několika kapelách, provozoval divadlo a hudební klub, napsal několik divadelních her a knih, podílel se na vytváření literárně-analytických softwarů, založil a řídil několik firem, některé později předal kolegům, s některými dodnes externě spolupracuje. V současnosti řídí vydavatelství a literární školu ArtPorte. Více o autorovi: http://hudsky.cz/

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít