Východoslovenské zápisky – den druhý: Slovenský kras

Nejblíže chudobě jsme byli ve Slavci poblíž maďarských hranic. A paradoxně to nebyla chudoba slovenská, i když ta se tam také ukázala v celé své kráse (pokud lze v téhle souvislosti o kráse hovořit), nýbrž naše. A Začalo to už na košickém nádraží, kde jsem v domění, že jde o obsluhu veřejných toalet, vrazil bezdomovkyni do dlaně euro a benevolentně jsem jí naznačil, že si drobné může nechat. Za rohem jsem skutečné obsluze zaplatil čtyřicet centů a od té doby to s námi šlo z kopce.

Ať už tady napíšu cokoli, stojím si za tím, že krajina tam je nádherná a nevyměnil bych těchhle pár dní za plnohodnotnu dovolenou u moře. Louky, hory. vzduch, všechno se tam zdá nějak sytější a nekonečnější. A stejně nekonečná byla i dálnice, na které nás vyhodil autobusák. Svěřil jsem se mu při nástupu v Rožňavě, že jedeme do Gombasecké jeskyně a on to ihned vyřešil a řekl, že nám oznámí, až budeme na místě. Už po cestě jsme spekulovali, co si dáme na místě k obědu. Padala hlavně lehká jídla, jelikož jsme po předchozí noční alkoholové jízdě hodlali nechat játra odpočívat. Na internetu jsme pár dní předtím četli recenzi, v které byla zmínka o dvou solidních restauracích, tudíž jsme nijak zvlášť neřešili zásoby.

Jak se ukázalo, byla to chyba. Nejen, že jsme po výstupu naprosto netušili, kde jsme, dokonce jsme neměli ani kapku vody, což se jevilo v pětatřiceti stupních jako nejzásadnější problém. Rada č.1 – ke slovenským jeskyním jezděte zásadně autem.

Vrátili jsme se podél silnice přibližně dva kilometry a našli jsme vesničku Slavec. Je to asi deset domů podél hlavní cesty, jedna hospoda, kde se nevaří a otvírá se ve tři hodiny odpoledne a malý konzum s totožnou otevírací dobou. V té době už nás začal v hlavách strašit fakt, že nemáme v krosnách nic, co by se dalo sníst nebo vypít. A nezbylo nám nic jiného, než jít prachobyčejně žebrat o trochu vody. Jak se ukázalo, jeden domek byl zároveň městským úřadem a starosta za ním zrovna brousil betonový sloupek. Na naši prosbu o vodu odpověděl, že nic nemá, ale že za domem je kontajner na plast, tudíž si z něj můžeme vyndat nějakou láhev a načepovat si vodu ze studny, která je hned vedle.

A tak se stalo, že dva Češi, majíce po kapsách stovky eur, hrabali v popelnici, našli solidní flašku od vína, několikrát ji řádně vypláchli (umýt hrdlo samozřejmě zapomněli) a zachránili si tak život. Starosta nám posléze naznačil i přibližnou cestu k jeskyním a ochotný cikán, jenž nám po cestě ukázal, kde rostou nejlepší jablka (jak tvrdil, byla to jeho obživa!) a po napojení jsme měli i něco do žaludku, nás do půlky cesty doprovodil. Rada č.2 – buďte milí k domorodcům.

Jeskyně byla chladná a nádherná. Splnila přesně to, co jsme očekávali. Poznal jsem, co jsou brčka, viděl jsem mloka skvrnitého a za osmdesát centů, které jsme nechali na pokladně jako dýško, jsme dostali neskutených padesát sladkých pendreků, které jsme přikusovali k jablkům a nic nám nescházelo.

Na zpáteční cestě jsme se stavili svlažit v již otevřené krčmě, která sestávala z výčepu, jednoho venkovního stolu, vnitřního stolu a jednoho výherníhu automatu, u kterého seděl cikán a dalších pět stálo okolo něj a hlasitě mu fandilo. Ten samý cikán ze mě nejdřív na toaletách (zase toalety, zbytek dovolené jsem se jim vyhýbal jako čert kříži) vytáhl euro, aby mohl u Tomáše zkoušet o pět minut později štěstí tentokrát s padesáti centy. Kdyby nebylo mě, odešel by s prázdnou. Díky mému vyměklému českému srdci z nás postupně vytahal celou svačinu, skládající se z chlebu, salámu a pomazánkového másla, kterou jsme si předtím koupili v konzumu, a následně mě ještě donutil koupit mu dva obrovské bochníky. Tuto nálož za obrovského aplausu a řehotu donesl do hospody a to nás donutilo vstát z lavice, protože vidina dalších pěti žebrajících cikánů nás ani trochu nelákala. Rada č.3 – nebuďte přespříliš milí k domorodcům.

Do další štace, Vranova nad Topľou, jsme se dostali v pořádku před devátou večer. Ale kdyby se mě někdo ptal na cestu, měl by smůlu. Druhá půlka dne je v mé hlavě rozmazaná. Určitě ne kvůli alkoholu nebo únavě, ale zkrátka se mi po konzumaci pendreků všechno slilo v jednu šeď a prakticky netuším, jak jsme se z toho konce světa dostali. Nikdy jsem nepochopil slavecký autobusový jízdní řád ani to, proč tam mají na třiceti metrech čtverečních tři zastávky. Nejspíš kvůli vývozu jablek…