Východoslovenské zápisky – den první: Košice

Když má někdo osm sourozenců, má to spoustu nesporných výhod a nevýhod. Pořád je koho bít a krást mu sladkosti. Je na koho svést rozbitou vázu v předsíni. Nebo k nim můžou jezdit vaše děti na dovolenou. A to i přesto, že jo to skoro tisíc kilometrů daleko, příbuzní jsou roztahaní po všech čertech a některým z nich díky hutoráčtině a gadzovštině skoro nerozumíte, čemuž podomácku vypalovaná osmašedesátiprocentní ořechovice nepřidá. Ale i přesto (nebo právě proto) jsme si výlet po místy chuďoučkém východě nebývale užívali.

Když přeskočím pět dní dopředu, musím vyzdvihnout jeden fakt. Pokud na východě někdo žebrá, je to cikán. A ano, ne Róm, ale cikán. Cikánka, která stála na mostě pár metrů od nádraží, kde jsme kolem páté hodiny vystoupili, měla výhodu v tom, že byla první a že se nepohybovala. Díky tomu jí skončila v hrsti trocha těch zlaťáků. Zbytek žebráckého cechu za těch několik dní měl smůlu (až na dva případy, ale o tom později), vybrala si to za ně. Ne, že by se nesnažili, ba naopak, takhle dotěrné lidi asi nikde jinde nemají, ale my tam nejeli peníze rozhazovat, nýbrž je zcela systematicky propíjet.

A abychom neztráceli čas, vytáhli jsme hned po výstupu z autobusu placatku s whiskou, která po jedenáctihodinové cestě lahůdkově zteplala a začali jsme to, co mí příbuzní na naší první noční zastávce na sídlisku Dargovských hrdinů úspěšně dokončili.

Aby to tu nevypadalo, že jsme s kamarádem celé dny jen trápili játra, uvedu vše na pravou míru. Naplánoval jsem cestu tak, abychom v tom kterém místě, kde bydlí někteří z tet a strýčků, viděli památku nebo zkrátka lokaci, která za to stojí. Nebrali jsme si tedy kufry, jak jsem si pamatoval z dětských dovolených s rodiči, ale krosny, které byly den ode dne těžší a těžší…

A naše močové měchýře plnější a plnější. To se začalo jevit jako problém někdy po sedmé hodině, kdy jsme ze tří veřejných toalet nenašli ani jediné otevřené. Tou dobou už jsme měli fotoaparát zaplněný spoustou fotek. Nad některými z nich jsme v příštích dnech hloubali, jak vlastně vznikly. Focení s cikánkou uprostřed fialové fontány. Naznačování střelby z luku. Lezení na pouliční lampu. Nic z toho nemohlo ovšem přehlušit tepání poblíž třísel, a tak jsme tak dlouho obtěžovali místní obyvatele, až jsme to vzdali a nenápadně s krosnami na zádech vešli do pětihvězdičkového hotelu, fascinovaně se vyfotili před mramorovými pisoáry a o poznámí rychleji jsme pod zvídavým dohledem recepčního proběhli dveřmi do stmívajícího se města.

V tomhle stavu se cestovalo mnohem lépe. Navštívili jsme dóm svaté Alžběty a po několika dlouhých minutách se nám povedlo přesvědčit místního dveřníka, který se nazýval „obyčajným človekem“, aby se s nám zvěčnil. Dodnes jsem přesvědčen, že z nás musel cítit směs piva, whisky a becherovky, a že strávil desinfekcí kostelních prostor více času, než my vyspáváním po opicích.

A zbytek už je pouhou strastiplnou cestou za postelí, která, ač se zdála v bytě příbuzných velmi blízko, byla dál, než by se dalo čekat. Slováci neznají při pití slovo NE a my to poznali ten den a potom ještě několikrát. Kdybychom ovšem tušili, co nás čeká druhý den při jednoduché návštěvě Slovenského Krasu, vyspali bychom se dorůžova…