Východoslovenské zápisky – rok druhý: Prešov
Bez debat jedno z nejhezčích měst, které jsme měli možnost za dva roky na toulkách po Slovensku navštívit. Město vína, krásných žen a soli. Zavítali jsme do něj po náročné cestovatelské anabázi, odpočinutí po noci strávené u pohostinných příbuzných. Tentokrát se naštěstí nemuselo cestovat daleko. Cesta z Košic do Prešova není náročná, je přímá a poměrně krátká. Jen ty autobusy by to chtělo trochu zmodernizovat. Jako by to místní „obchodníci“ tušili, skoro na každé zastávce stojí vstřícný, i když poněkud podezřelý člověk s telefonem u ucha a nabízí levnější cestu minibusem až na místo. Slováci jsou na takovou přepravu možná zvyklí, my si raději drželi odstup.
![](https://u.smedata.sk/blogidnes/article/9/37/378619/378619_clanok_foto_621.jpg?r=05e)
Jako velkou výhodu prešovského kraje, potažmo celého východního Slovenska, jsem rozhodně považoval cenu alkoholu. Tomáš zásadně ochutnával piva, já jsem byl vždycky na třicet volume a výš. Takže jsem poděkoval panu Fedorovi, který v Prešově vládne a obdivoval fedorvodku, fedorbecherovku, fedorwhiskey a fedorfernet. Všechno kusově po padesáti centech. Tak levně se člověk neopije ani v Mosambiku na hlavním nádraží, jen se nesmí přemítat nad tím, z čeho že to vlastně pálí a ne, opravdu nezačínáme slepnout, jen musíme trochu zpomalit.
Nicméně to se nám nepodařilo, protože přímo na náměstí je malebné muzeum vín. Za pár euro dostanete k ruce ochotného pána, který vám udělá prohlíku po českých, slovenských a exotických vínech, spojenou s ochutnávkou a následnou možností koupě. Využili jsme obojí. Při ochutnávce nám byla nabídnuta tři vína, měli jsme si loknout a zbytek vylít do přistaveného dřevěného žejdlíku, ale to nám samozřejmě přišlo jako nebetyčná škoda, tak jsme jeli poctivě až doslední kapky. Ze sklípku se šlo vzhůru a naproti poledni a rozžhavenému slunci mnohem hůře, než dolů.
Pokud se dá mluvit o nějaké nevýhodě, tak maximálně v komunikaci s místním obyvatelstvem. Nikoli v restauracích – slečny za barem jsou milé, krásné a ochotné, sice trochu váhavé při společné fotografii, ale když je člověk chytne za kroj a nepustí, poctivě si to vytrpí – nýbrž při prosbách o směr cesty. O tom jsme se přesvědčili už loni ve Vranově nad Topľou. Tady jsme potřebovali pouze poštu, nechali jsme si vysvětlit její umístění mezi Tescem a divadlem, ale když stále nebyla v dohledu a ptali jsme se za chůze mladé dívky, kde že to ta pošta je (dvakrát!), pokaždé se pouze otočila naším směrem, zamračila se a pokračovala vystrašeně v chůzi. Mohli jsme jen polemizovat nad tím, kolik Čechů tam za rok zabloudí a jak moc nebezpečně vypadáme, ale když jsme zjistili, že přímo vlevo od nás je Tesco a napravo divadlo, vlastně jsme se jí nedivili, že nás podezřívala z imbecility nebo pokusu o únos.
Solivar vypadal jako komunistická fabrika před rekonstrukcí, takže jsme si říkali, že návštěvu oželíme a zdůvodňovali si to tím, že máme po alkoholu nehoráznou žízeň a sůl by to ještě zhoršila. Ostatní památky a památečky jsou rozmístěny po náměstí, na kterém to už od brzkých hodin překvapivě žije a působí příjemně a odpočinkově, ať už v sobě nějakou tu skleničku máte nebo ne.
Východ Slovenska není přecpaný památkami a pamětihodnostmi a člověk musí chvíli brouzdat po mapě, aby narazil na něco, co stojí za návštěvu, ale pokud někdo tráví čas rád v poklidu a přežije na náměstí pomník se srpem a kladivem, není se čeho bát. Prešov za tu jednodenní zastávku stojí.
Nejnovější komentáře