Východoslovenské zápisky – rok druhý: Prešov

Bez debat jedno z nejhezčích měst, které jsme měli možnost za dva roky na toulkách po Slovensku navštívit. Město vína, krásných žen a soli. Zavítali jsme do něj po náročné cestovatelské anabázi, odpočinutí po noci strávené u pohostinných příbuzných. Tentokrát se naštěstí nemuselo cestovat daleko. Cesta z Košic do Prešova není náročná, je přímá a poměrně krátká. Jen ty autobusy by to chtělo trochu zmodernizovat. Jako by to místní „obchodníci“ tušili, skoro na každé zastávce stojí vstřícný, i když poněkud podezřelý člověk s telefonem u ucha a nabízí levnější cestu minibusem až na místo. Slováci jsou na takovou přepravu možná zvyklí, my si raději drželi odstup.

Jako velkou výhodu prešovského kraje, potažmo celého východního Slovenska, jsem rozhodně považoval cenu alkoholu. Tomáš zásadně ochutnával piva, já jsem byl vždycky na třicet volume a výš. Takže jsem poděkoval panu Fedorovi, který v Prešově vládne a obdivoval fedorvodku, fedorbecherovku, fedorwhiskey a fedorfernet. Všechno kusově po padesáti centech. Tak levně se člověk neopije ani v Mosambiku na hlavním nádraží, jen se nesmí přemítat nad tím, z čeho že to vlastně pálí a ne, opravdu nezačínáme slepnout, jen musíme trochu zpomalit.

Nicméně to se nám nepodařilo, protože přímo na náměstí je malebné muzeum vín. Za pár euro dostanete k ruce ochotného pána, který vám udělá prohlíku po českých, slovenských a exotických vínech, spojenou s ochutnávkou a následnou možností koupě. Využili jsme obojí. Při ochutnávce nám byla nabídnuta tři vína, měli jsme si loknout a zbytek vylít do přistaveného dřevěného žejdlíku, ale to nám samozřejmě přišlo jako nebetyčná škoda, tak jsme jeli poctivě až doslední kapky. Ze sklípku se šlo vzhůru a naproti poledni a rozžhavenému slunci mnohem hůře, než dolů.

Pokud se dá mluvit o nějaké nevýhodě, tak maximálně v komunikaci s místním obyvatelstvem. Nikoli v restauracích – slečny za barem jsou milé, krásné a ochotné, sice trochu váhavé při společné fotografii, ale když je člověk chytne za kroj a nepustí, poctivě si to vytrpí – nýbrž při prosbách o směr cesty. O tom jsme se přesvědčili už loni ve Vranově nad Topľou. Tady jsme potřebovali pouze poštu, nechali jsme si vysvětlit její umístění mezi Tescem a divadlem, ale když stále nebyla v dohledu a ptali jsme se za chůze mladé dívky, kde že to ta pošta je (dvakrát!), pokaždé se pouze otočila naším směrem, zamračila se a pokračovala vystrašeně v chůzi. Mohli jsme jen polemizovat nad tím, kolik Čechů tam za rok zabloudí a jak moc nebezpečně vypadáme, ale když jsme zjistili, že přímo vlevo od nás je Tesco a napravo divadlo, vlastně jsme se jí nedivili, že nás podezřívala z imbecility nebo pokusu o únos.

Solivar vypadal jako komunistická fabrika před rekonstrukcí, takže jsme si říkali, že návštěvu oželíme a zdůvodňovali si to tím, že máme po alkoholu nehoráznou žízeň a sůl by to ještě zhoršila. Ostatní památky a památečky jsou rozmístěny po náměstí, na kterém to už od brzkých hodin překvapivě žije a působí příjemně a odpočinkově, ať už v sobě nějakou tu skleničku máte nebo ne.

Východ Slovenska není přecpaný památkami a pamětihodnostmi a člověk musí chvíli brouzdat po mapě, aby narazil na něco, co stojí za návštěvu, ale pokud někdo tráví čas rád v poklidu a přežije na náměstí pomník se srpem a kladivem, není se čeho bát. Prešov za tu jednodenní zastávku stojí.