Star Wars: Epizoda VII – Tři mušketýři po třiceti letech

Kdo mě zná, ten dobře ví, že jsem velká fanynka Star Wars. Kdo mě nezná, ale aspoň něco málo o této sáze ví, tomu je to okamžitě jasné z mojí přezdívky. A kdo mě nezná a o Star Wars netuší lautr nic, ten už asi nemusí číst dál, protože můj názor na nejnovější počin režiséra J. J. Abramse, přezdívaného částí fanoušků Jar Jar, kterým není nic jiného než další (sedmá) epizoda této ságy, mu bude nejspíš ukradený o půlnoci. Ale kdo ví, třeba nikoli, zázraky se občas dějí…

Jako první musím vytknout před závorku, že opravdu nemíním vypočítávat, kolikrát jsou ve filmu porušeny fyzikální zákony, a pohoršovat se nad tím. Rozebírat toto téma má smysl u klasických sci-fi, ve kterých je daleko více „science“ než „fiction“, nikoli u dobrodružných space oper. A řešit něco takového právě u Star Wars nemá smysl už vůbec, protože bychom nad tím mohli strávit celé hodiny…

Navíc si zcela osobně myslím, že to, aby filmy či knihy přinejmenším neodporovaly známým fyzikálním zákonům, u bájí a mýtů opravdu nutné není, a to bez ohledu na to, zda se jedná o mýty staré nebo moderní, ani kolik ryze sci-fi prvků obsahují.

Takže, kde vidím hlavní plusy a mínusy (či slabiny, chcete-li) Epizody VII?

Abych začala něčím pozitivním:

3D efekty se velmi povedly, jsou vážně skvělé. Navíc, na rozdíl od spousty jiných filmů, které jsou ve 3D jenom proto, že je to momentálně „in“, v novém díle Star Wars není 3D rozhodně samoúčelné, ale filmu dodává výraznou „přidanou hodnotu“. Netušila jsem, jak úžasně budou ve 3D vypadat už jenom úvodní titulky, natož pak že se ve 3D budou číst neporovnatelně lépe než v původním 2D formátu.

No a samozřejmě zbytek filmu je ve 3D z ryze vizuálního hlediska úžasný zážitek, např. imperiální křižníky ve 3D, to je neuvěřitelná nádhera, při tomto pohledu mé proimperiální srdce doslova vrnělo blahem.
Ovšem i 3D záběry na krajinu (poušť) a zvláště na to obří vrakoviště jsou totálně impozantní!

Na tohle se beze sporu dívat dá velmi dobře – a asi každého fanouška to musí přímo uchvátit.

Jenže film má i své nedostatky. Velké nedostatky…

Podle mého asi úplně zásadní je pocit diváka (a to nejen mě) že zkrátka fanoušci někde sehnali obrovský balík peněz a natočili si vlastní verzi, ne-li přímo remake Epizody IV, případně celé původní trilogie (byť samozřejmě úplně nejvíc je tam právě z Epizody IV), takže film už – ihmo zcela právem – získal přezdívky jako „The Completely New A New Hope“, „A New Hope Newly“, „Episode IV The Remake“, „A New Hope Remastered“ apod.

Přesně tohle mi dost vadí, ta šílená sentimentalita a přehnané hraní na retro strunu takřka každou minutu filmu, které obojí pro mě zkrátka bylo za hranicí dobrého vkusu. Nevím, jestli je to od Jar Jara úplně sprostý komerční kalkul, tedy sázka na jistotu a úvaha ve stylu „dáme lidem přesně to, co chtějí, a vyděláme na tom balík“, nebo se zde neblaze projevilo i to, že Jar Jar sám je až příliš zapálený fanoušek a neumí tedy mít patřičný odstup, neboli že tím vším retro sentimentem kýčovitě dojímá i sám sebe, anebo obojí dohromady.

To pak sama nevím, co je vlastně horší, podle mého by se skutečnému umělci nemělo stávat ani jedno ani druhé – natož pak to třetí.

Ve filmu je tak spousta plagiátorství, ať již úmyslného nebo neúmyslného a třeba i nevědomého, u většiny scén jsem měla ustavičný pocit déja vu. Prostě klišé na klišé, a nejen ta „vypůjčená“ z původní Star Wars trilogie, některé momenty mi přišly i jako klony scén z Tygra a draka, Klanu létajících dýk nebo Kill Bill.

Jediná opravdu zcela nová invence je totální pitomost – myslím tím pochopitelně ten Renův rudý „lightkrucifix“, terý v každém, kdo někdy jen přičichl k šermu, vyvolává záchvaty smíchu. Na toto téma už se taky objevila záplava parodických fan-artů a fan-videí, které doporučuji, člověk se u nich docela pobaví.

Film je tudíž celkově strašlivě předvídatelný, pro každého, kdo zná aspoň trochu starou trilogii Star Wars, v něm není jediný moment překvapení, ale naopak je mu u každé scény předem jasné, jak dopadne. Vlastně je od samého počátku tak nějak jasné i to, jak dopadne celý film, takže člověk pak odchází z kina s pocitem, že viděl přesně to, co čekal, což podle mého není úplně dobré u jakéhokoli filmu, a u začátku de facto nové ságy by to tak být rozhodně nemělo.

Nevím, jak kdo, ale já od filmu či knihy čekám to, že mě autor nějak překvapí, ne že mi „naservíruje“ přesně to, co jsem si myslela, že mi předloží, ale ani o chlup víc. Dokonce i od autorů fan-fiction nebo fan-filmů očekávám, že prokážou jistou invenci a nespokojí se s pouhým smrtelně vážným parafrázováním svých oblíbených postav nebo scén.

Mohu říct, že si daleko víc vážím Jar Jarova prvního Star Treku, kde měl odvahu stvořit alternativní historii, ve které všem fanouškům dobře známé postavy prožily zcela jiné dětství a mládí – a proto když se sejdou na palubě Enterprise, chovají se poněkud jinak, než by od nich čekali. Někteří skalní trekkies ho za to sice chtěli odsoudit nejméně na galeje, že si dovolil jim „sáhnout“ na jejich svět a hrdiny, čímž je naštval do bezvědomí, ale já jsem si ho vážila právě za tu odvahu nepodbízet se. A já sama jsem tedy do samotného konce filmu byla napjatá, zdali se nakonec historie vrátí do svého „původního koryta“ nebo ne, protože to po celou dobu rozhodně nebylo jasné.

A přesně tuhle odvahu ve věci Star Wars už Jar Jar neměl, ačkoli objektivně pro to neměl žádný důvod – kdyby měl předem dohodnuté, že bude točit i Epizody VIII a IX, tak bych se to ještě nějak snažila chápat, že nechce naštvat fanoušky, aby mu u Mikymausů nakonec nedali padáka. Ale takhle mu přece už vůbec o nic nešlo, mohl si ten film klidně natočit podle svého a to, jestli ho skalní fanatici mezi fanoušky zatouží ukamenovat či nikoli, mu mohlo být totálně volný.

Jenže místo toho právě předvedl, že buď stárne a tak ztratit odvahu, kterou dřív míval, anebo od Star Wars – na rozdíl od Star Treku – nedokáže mít patřičný odstup, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Proto já film hodnotím 55% (ve 2D) až 60% (ve 3D), přesně v intencích někdejšího žebříčku Pevnosti, kde 50% je dobře řemeslně zvládnutá oddechovka a 60% je oddechovka řemeslně zvládnutá zcela dokonale, na 110%. Hodnocení 80-85% si u mě zaslouží díla, která nejsou pouhá popcornovka, ale je v nich dobře patrný i nějaký hlubší přesah, případně už mají jistý náběh na to stát se legendou. A u Epizody VII tedy, ať se dívám, jak chci, nevidím ani jedno.

Je však zábavné, že přesně to stejné, co filmu vytýkám já, mu vytýká i spousta dalších kritiků (např. Franta Fuka nebo Reflex, dále zde nebo zde a obzvláště ostře dokonce přímo od fanoušků tady), ovšem většina (asi spíš tzv.) profesionálních kritiků je z filmu zcela nekriticky nadšená (viz např. tady nebo tady či zde a obzvláště servilně pak zde a samozřejmě hlavně tady) a i ta hrstka, která má odvahu také filmu něco vytknout, z nějakého mně naprosto nepochopitelného důvodu Epizodě VII dává minimálně 80%. Možná proto, že podvědomě porovnávají nikoli s tím, co by býti mělo, ale se současným velmi tristním stavem jak naší domácí tak i světové kinematografie, kde film, který by si zasloužil těch 80%, je tak řídkou výjimkou, že se takřka automaticky stává legendou – a podle toho pak i u ostatních filmů tu laťku nastavují níž. Ovšem jenom kvůli tomu, že se dneska točí převážně konzumní sračky, často ještě k tomu i řemeslně dost mizerně odvedené, já rozhodně nehodlám velmi dobrou (a, pravda, po stránce ryze řemeslné takřka dokonalou) popcornovou zábavu považovat za umělecké veledílo hodné málem Nobelovky.

Ano, podívám se na ten film ráda, určitě ne jednou (zatím jsem ho viděla dvakrát, ale předpokládám, že to určitě není definitivní číslo), ale i kdybych byla v tom kině 10x, tak ani po desáté neodejdu s pocitem, že jsem viděla byť jen o maličký kousíček více než jsem čekala.

Svým způsobem ovšem můžu říct, že mě Epizoda VII dokázala velmi oblažit hned dvakrát – za prvé tím, že jsem ji vzhledem k datu premiéry de facto dostala k narozeninám, a za druhé tím, že mě kvůli mému názoru na tento film skalní fanatici Star Wars opět (nevím po kolikáté už) prohlásili za hnusnou kacířku, která zaslouží exkomunikaci, ne-li rovnou hranici.

Nic nedovede člověka potěšit víc, než že na světě stále existují jistoty, na které se může vždy spolehnout.