Děti jsou tlustý, proto…

Talíř

Jirka šel na schůzku s přítelem do své oblíbené hospůdky U Karla VI. Po náročném dni se těšil na posezení u piva s dobrou večeří. S Láďou se znají již od střední školy, a i když je život občas rozdělil, vždy o sobě věděli a občas se potkali. Dnes pracují oba v jednom městě, a tak se můžou scházet pravidelně a vyčistit si hlavu od všedních starostí, které nám někdy tak otravují život.

Láďa seděl u stolu a mračil se.

„Čau, Draku,“ oslovil jej bodře Jirka přezdívkou z dob dávno minulých a přisedl si.

„Nazdar, Jozef,“ vrátil mu také přezdívku Láďa, ale náladu na škádlení neměl.

„Co se mračíš? Snažil se jej probrat k životu Jirka, „máš snad vzpouru v tom svým kurníku?“

„Hele, škola není žádnej kurník.“

„No, jestli tam udělali takovýho kohouta, jako seš ty, ředitelem, tak co není, může být.“

„Ha ha ha,“ parodoval Vláďa, „dneska si se mnou moc srandy neužiješ, tak se ani nesnaž.“

„No dobře, ale pivo si snad dáme, ne?“

„Jo, ale objednal jsem dvě finský vodky, a… vidím, že už se nesou.“

„Jooo, tak takové pozvání se neodmítá,“ zamnul rukama Jirka.

Na stole přistály dvě baculatý skleničky s čirou tekutinou a dva půllitry s načechranou pěnou. Pěkná servírka se na dva pravidelné hosty hezky usmála a ladně odkráčela.

„Tak, zažeň chmury z čela, kamaráde,“ pozvedl Jirka sklínku, „život je moc krátký na to, abychom se stresovali víc, než kolik nám za to platí.“

„Napij se,“ pokynul mu Láďa a vypil skleničku na ex.

Jirka si pouze usrkl, vychutnal si štiplavou chuť na jazyku a pak teprve plynule vypil obsah skleničky do dna. Vnímal, jak ho zahřála v útrobách. „Tak už mi řekni co tě tak dopálilo, ať můžeme přejít k něčemu veselejšímu.“

„Když ti to začnu vyprávět, tak se už k ničemu jinému nedostaneme.“

„Zkus to.“ Jirka se napil piva, utřel si pěnu a naznačil, že poslouchá.

„Viděl jsi Černý barony s Landovským?“

„Byli jsme na tom spolu, pamatuješ? Zdenka s Gábinou se náramně bavily a pořád se nás vyptávaly, jestli to tak na vojně opravdu bylo. No byla to sranda veliká.“

„Víš, jak Terazkymu říkal Kefalín že to bylo absurdní?“

„Jo… jak mu přikývnul a pak se ukázalo, že neví co to je,“ Jirka se upřímně smál.

„Tak něco takového je u nás ve škole.“

„Vy tam máte Terazkyho?“ Jirka se fakt bavil.

„U nás jsem ředitelem já, a ne Terazky,“ durdil se naoko Vláďa.

„Terazky tam si raditelom ty,“ Jirka zvedl varovně prst.

„Smál bych se s tebou, když by mě to fakt neiritovalo, jak říkával klasik.“

„Už poslouchám,“ zvážněl Jirka, aby se konečně dověděl co je tak absurdní na jedné škole.

„Každá škola má svoji jídelnu, to určitě víš.“

„Jasně,“ přikyvoval již vážně Jirka, „a taky vím, že si neumíš sám uvařit ani čaj, proto předpokládám, že necháváš dělat odborníky jejich práci a nepleteš se jim do toho, čemu nerozumíš.“

„Ty máš fakt zkreslený představy o životě,“ kroutil nevěřícně hlavou Vláďa, „sice tomu vůbec nerozumím, jak správně říkáš, ale odpovídám za všechno, tedy i za jídelnu. Proto do toho musím mluvit.“

„Říkal jsi, že tam máš šikovnou vedoucí jídelny, tak to nech na ni.“

„Jasně že tam mám šikovnou vedoucí jídelny. Je tam už od svých osmnácti let. Dnes má padesát, tak je tam už víc než třicet let.“

„No vidíš, tak co se bojíš?“ chlácholil jej Jirka, „ta určitě své práci rozumí. Dovedu si představit, že zná všechny normy zpaměti.“

„Nejenom normy. Ta zná i děti podle jména a dokonce i ví, jaké má kdo známky a komu co chutná.“

„Tak kde je chyba?“ divil se Jirka, „nech ji v klidu, ať vaří dětem to, co mají rády, a ty se věnuj fyzice nebo matice. To je přece tvoje parketa. Vaření nech na jídelně.“

„No, a to právě nesmí!“ Vláďa měl radost, že může konečně říct, co ho trápí.

„Co kdo nesmí?“ Nechápal Jirka.

„Nesmí vařit dětem to, co jim chutná.“

„Si děláš srandu, ne?“ nechápal Jirka

„Sem ti říkal, že je to absurdní,“ pokyvoval vítězně hlavou Vláďa a vyzval kamaráda, ať se napijí, protože moc mluví a pivo na stole teplá.

„Zkus mi to nějak vysvětlit,“ Jirka se znovu hluboce napil, „začínám se ti v tom nějak ztrácet.“

„Musíš se na to dívat komplexně. Nejde jen o to, aby se děti najedly, ale především musí jíst zdravě.“

„Zklidni hormon řediteli,“ Jirka zamítavě gestikuloval rukou Vláďovi pod nosem, aby ho umlčel, „já, jako rodič, mám zájem především na tom, aby se mé dítě ve škole najedlo. To zdravé jídlo si náš kluk naordinuje sám, až dostane rozum. Teď se musí najíst, protože roste!!!

Určitě víš, jak mají děti dneska nabitý program. Od rána ve škole, pak rychle na oběd a jdou do kroužku nebo, jako ten můj, do atletiky. Když přijde večer domů, tak mu máma ohřeje párek, pak úkoly a maže spát. Jediný pořádný jídlo za celý den má u vás v jídelně.“

„A v tom to právě vězí,“ skočil mu do řeči Vláďa, „že jediný pořádný jídlo dostanou děti v jídelně, proto musí jíst zdravě.“

„Jasně,“ přitakával Jirka, „ať jedí zdravě! Ale hlavně ať jedí.“

„Jenže o to právě vůbec nejde.“

„Vy tam v tý škole snad hulíte, nebo co?“ Jirka už zase nechápavě kroutil hlavou. „Do jídelny se chodí děcka najíst, třeba i zdravě, ale hlavně najíst, to dá přece rozum.“

„Rozum s tím vším nemá co dělat,“ mávnul rukou Vláďa, „ty si sedíš v bance, všechno máš jasně nalinkovaný právníkama, sečtený ekonomama a ty jenom řekneš: ‚Dám vám půjčku‘ nebo ‚nedám vám půjčku‘, ve školství… a teď se dostáváme zase zpátky na začátek… je to hotový absurdistán.“

„No, vidím, že jako správný učitelský máš naprosto reálnou představu o životě, hlavně o našem bankovnictví, ale já vůbec nevím, o čem mluvíš.“

„A ani nemůžeš, protože ty nevíš, že já mám na stole nějaká nutriční doporučení z Ministerstva zdravotnictví, a tam je jasně napsáno, jak se má vařit ve školních jídelnách.“

„Tak s čím si děláš starosti, když máš jasný pokyny?“ Jirka se bláhově domníval, že tím ty debaty o jídle končí a můžou se konečně věnovat svým oblíbeným tématům. Jirka fandí Dukle a Láďa je zarytý Sparťan. To jsou témata k pivu, a ne školní jídelna.

„Dnes nebudete jíst, pánové?…“ Ozvala se nad jejich hlavami milá servírka a vzala si prázdné sklenice. Na to, jestli má donést plné, se neptala. Věděla moc dobře, že každý vypije ještě aspoň dvě. Jen s tou vodkou si nevěděla rady, protože tito dva častí zákazníci, obvykle alkohol nemíchali: „Ještě dvě?“  zeptala se.

„Ano,“ stručně přitakal Láďa.

Jirkovi se rozjasnila tvář v širokém úsměvu: „Samozřejmě že budeme jíst. Já si dám k pivíčku gulášek se šesti, ja,“ a ukázal na Vláďu, „no a tady kolegovi přineste něco moc zdravého, on si na to potrpí.“

„Neposlouchejte ho, slečno, já si dám svíčkovou, jako vždycky. Hlavně nezapomeňte na ty dvě vodky, protože tady Jirka ji bude už brzy potřebovat.“

„No tak vidíš,“ poplácal Jirka kamaráda po rameni, sotva servírka odešla, „kážeš vodu a piješ víno.“

„Nech si ta moudra,“ tvářil se Láďa dotčeně, „vůbec nevím, o čem mluvíš!“

„Ale, ale pane, co jste terazky tým raditelom, copak jste si to objednal? To co je zdravé? Nebo máte rád svíčkovou, a protože máte hlad a chcete se najíst, tak budete hezky papat svíčkovou omáčku s tučnou smetanou a plnou tuků? Co?“

„Jiří…,“ tentokrát položil ruku na rameno svému příteli Láďa, „pořád se díváš na svět pohledem bankéře. Mluvíš naprosto logicky správně. Já tě však ubezpečuji, že jsme právě vyčerpali normu knedlíků na měsíc.“

„Ty mluvíš z hladu, viď.“

„Kdepak z hladu. Ze zoufalství,“ dostával se Láďa konečně k jádru problému, „nutriční doporučení povolují knedlíky dvakrát měsíčně, vepřové maso čtyřikrát měsíčně, sladké pokud možno odbourat úplně a vařit ryby, králíky, zvěřinu. Místo knedlíků bulgur, kuskus, pohanku, jáhly, bezmasá jídla z tepelně upravené zeleniny…“

„Tohle děcka jedí…?“

„Nejedí, ale musíme jim to dávat, nebo dostanu  černý puntík.“

„Tak teď mi to zase připadá, že v ty škole hulíte málo,“ uchechtnul se Jirka, „odkdy si dávají dospělí lidi černý puntíky?“

Láďa jen mlčel a přikyvoval.

„Děláš si srandu, viď?“ náhle zvážněl Jirka.

„No, konečně ti došlo, že nedělám. Kdybys viděl, jak děcka běhají pro nášup, když jim uvaříme rajskou omáčku, nebo segedínský guláš! Ale když jim dáme rybu, a ne lecjakou, pořádnou tresku, masitou, bez kostí, zmraženou na moři… tak máme plný kádě zbytků. Nebo když jim dáme králíka. To máš vidět, jak lítají netknutá drahá králičí stehna do popelnice. Bulgur a kuskus si dávají tak leda holky ze střední školy, ale ti naši malošci… ti chtějí těstovinky s omáčkou nebo knedlíky.“

„Víš co Láďo, moje babička jedla jen vepřový. Byla ze statku. Krávy měly na mléko a prasata na maso. Když píchli vepře, tak ho zpracovali a snědli úplně celého. Zbyly jen kopýtka, a ty si vzal řezník a prodal je do Vitany, tam z nich uvařili maggi do polévky. Chleba si natřela sádlem se škvarky nebo mletými vrabčáky a byla tady skoro do sta let. Tak dejte tomu našemu klukovi flákotu s tím co má rád, protože on to, co jsi tady jmenoval, vůbec nejí. V podstatě to vůbec nezná.

Něco ti povím. Jako dítě jsem byl donucen babičkou, abych snědl násilím fazole. Stála za mnou s vařečkou tak dlouho, dokud jsem to s brekem nesnědl. A víš, čeho docílila? Nikdy jsem pak už fazole nejedl. Až dnes v dospělosti, s vědomím, že luštěniny jsou zdravé, jsem je začal jíst a zjistil jsem, že jsou vlastně dobré. Musel jsem k tomu ovšem dospět sám a kvůli babičce mi to trvalo hodně dlouho.

Vzpomeň si na nás dva, jak jsme žili na střední škole. Víš, co jsme jedli? Pokud možno nic, aby nám zbyly peníze na cigarety a pivo. Jen si vzpomeň, jak jsme mazali po večerech karty, pálili jednu cigaretu za druhou a zalévali to alkoholem. Víš, kolik dospělých nám říkalo, že to není zdravé? A dali jsme si říct? Ne, museli jsme k tomu dospět sami. Tato zkušenost je totiž nepřenositelná. Tak proč nutíte děti jíst to co nechtějí?“

„No, no, ty ses nám nějak rozpovídal,“ Láďa cítil, že Jirka má pravdu, ale snažil se najít racionální jádro tam, kde ho jeho kamarád evidentně nehledal. „Uvědom si, že my děti připravujeme do života a musíme jim ukázat, co je a co není správné. To souvisí i s jídlem. Musíme jim ukázat, že zdravější je baštit luštěniny a rybičky, než uzenou vepřovou plec s opečeným bramborem.“

„Pokud vím, to děláte již delší dobu,“ ožil Jirka, „občas se podívám na internet, abych viděl co náš kluk vlastně jí, proto vím, že připravujete dvě jídla. Jedno je takové to tradiční, něco, co většina dětí jí. Naproti tomu druhé jídlo jsou ty vaše experimenty. Tam čtu saláty, bezmasá jídla, bulgur, kuskus. Náš kluk teda jí většinou jedničky, ale kdo nechce, tak si může dát dvojku a zkoušet něco nového.

Děti se tedy seznamují s novými jídly, když budou chtít, tak si je můžou vyzkoušet, ale nikdo je k tomu nenutí. Tak s čím máš vlastně problém, řediteli.“

„Mám velký problém, protože to už nestačí. Musíme připravovat jídla tak, aby si děti nemohly vybrat. To znamená, že když dám na jedničku rybu, tak na dvojku musím dát taky rybu, ale jinak ji připravit.

Když bude na jedničku luštěnina, tak na dvojku musím dát třeba luštěninový salát. Je jedno co, ale musí tam být luštěnina.“

„A tomu ty říkáš výběr jídla?“

„Já ne, ale musím to tak udělat, abych splnil požadavek dostat do dětí správné živiny, neumožnit jim kličkování, kterým se vyhnou jídlům, která nechtějí a donutit je, aby vyzkoušely i jídla, která jinak nejedí.“

„A už jsi slyšel o tom, že dospělí lidé musí vyzkoušet neznámé jídlo čtyřikrát až pětkrát, než mu přijde na chuť, ale dítě desetkrát?“

„To jsi určitě přehnal,“ trochu se uvolnil Láďa.

„Máš pravdu, přehnal, ale ne tolik, o kolik si myslíš,“ zasmál se Jirka svému pokusu o pádný argument.

Servírka jim přinesla guláš a svíčkovou s čerstvě natočeným pivem. Oba kamarádi využili večeři k přemýšlení. Jirka už věděl, co jeho kamarádovi vadí. On musí prosazovat něco, s čím sám nesouhlasí. Přemýšlel, jak by se zachoval on.

„Jak jsi říkal, že se jmenuje ten spis, který tak zásadně mění něco, co dobře funguje?“

„Nutriční doporučení…“

„Nevím, jak to funguje u vás ve škole, ale u nás v bance jsou závazné pouze zákony a směrnice,“ Jirka si myslel, že už má pevnou půdu pod nohama, „tak proč si s tím děláš hlavu, použij z tohoto doporučení jen to, co ti bude fungovat.“

„Nejen že máš samozřejmě pravdu, ale v tom dokumentu je to dokonce napsané.“

„Tak v čem je problém?“

„V těch kontrolách jídelních lístků a udělování černých puntíků.“

„Aha, už zase ty černé puntíky,“ Jirkovi připadaly směšné, proto se s puntíky nezabýval.

„Vidím na tobě, co si myslíš,“ Láďa viděl na tváři spoluhodovníka jistý záblesk zlehčování, „já však nechci mít žádné černé puntíky, a taky je tady náš spotřební koš a ten je závazný, protože je uveden ve vyhlášce.“

„Však spotřební koš plníte, ne?“

„Plníme, plníme,“ na Láďovi bylo vidět, že s tím, co říká, nesouhlasí, „plníme nákup potravin, jejich uvaření a výdej. To, jestli to někdo snědl, už kontroly neřeší. My však vidíme, že se jídlem plýtvá. Ryby a luštěniny letí do zbytků. Děti to odnášejí, většinu nesnědly. Jídelna však vykáže, že spotřební koš je splněný.“

„A to říkáš rodičovi, který má u vás kluka?“ hrál opravdu naštvaného Jirka, „tak já platím potraviny, o kterých víte, že poletí do popelnice, jen proto, abyste splnili nějaký koš?“

„Tak už víš, proč mám tak špatnou náladu? Musím nařídit své vedoucí školní jídelny, aby plnila něco, s čím já sám nejsem zcela ztotožněný.“

„To je úděl šéfů,“ chlácholil jej Jirka.

„Děcka jsou tlustý, proto zažíváme takový opičárny s jídelníčky,“ dodal ještě na vysvětlenou Láďa.

„Jak jsem už říkal, kluk roste, tak potřebuje dostat do těla hmotu,” dopálil se opravdu Jirka, „tuky, bílkoviny, sacharidy. No prostě: musí se najíst. Na experimenty má času dost až vyroste a sám dospěje k tomu, co je zdravé. My jsme nebyli jiní. Ještě ve dvaceti jsem nechával zeleninovou oblohu na talíři, dnes si dám víc zeleniny a méně masa. Ale musel jsem na to přijít sám. Tak jako jsem přišel na to, že když nechci ve čtyřicítce přepadávat přes pupek, musím si jít aspoň třikrát týdně zaběhat.“

Jirka se na chvíli odmlčel, ale Láďa na něm viděl, že ještě neskončil, jen hledá slova. Popíjel tedy své třetí a poslední pivo tohoto večera. Cítil se lépe, protože se o své starosti podělil, i když nic nevyřešil.

„Děcka jsou tlustý, protože se nehýbou,“ přišel Jirka se svým konečným výrokem, „dej jim tělocvik navíc a nech je, ať jedí to, co mají rádi. To jim prospěje víc než diety,“ Jirka také dopíjel své pivo, ale měl toho na mysli mnohem víc, jen cítil, že tady neexistuje jednoduché řešení, takové, které si řeknou dnes u piva a bude po problémech. Tak to v životě nefunguje. Jednu svoji myšlenku však ještě řekl:

„Tady sehraj svoji úlohu ředitele školy. Všichni víme, že rodiče v dnešní uspěchané době nemají čas na to, aby se dětem víc věnovali. Proto jim vyhovuje, že se děti samy zabaví u počítače nebo u televize. Připravte jim ve škole kroužky a sportovní činnost po škole. Takové, do kterých budou chtít chodit i děti, které tam rodiče z různých důvodů neposílají. Připravte pro ně sportovní soutěže, jako jsme měli my ligu v minifotbalu. Pamatuješ si, jak jsme se u toho naběhali? Děti jsou soutěživý. Připravte jim sportovní turnaje s masovou účastí.“

„Vypadá to jako jednoduché řešení, kde však vezmu peníze na to, abych zaplatil lidem, kteří budou pracovat po vyučování i pozdě odpoledne?“

„Já ti půjčím, pracuji v bance,“ vtipkoval už zase Jirka „my půjčujeme peníze, to nevíš?“

„A půjčujete i těm, co nevracej?“ vrátil mu břitce Láďa.

„Víš co, požádej své nadřízené. To je jejich práce dát vám peníze na dobrou věc.“ Jirka se podíval na hodinky: „Já už musím domů. Chci ti ale ještě říct poslední důležitou radu – dej do toho zdravý selský rozum.“

„Jo, můj zdravý selský rozum mi říká, že zítra musíme tu svíčkovou s gulášem a pivkem jít vyběhat.“

„Jasně, budu tam jako vždy.“

Večer dvou kamarádů se skončil dobře, jako obvykle. Nemohli vymyslet univerzální řešení, protože to neexistuje, ale jednu z možných cest naznačili.


© Jiří Zais, 2016


Knihy autora:

Rytíř David Tamfeld z Hranic, Kniha první Rytíř David Tamfeld z Hranic, Kniha druhá

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít