Brazilská kerolajna (14)

Brazilská kerolajna

Předchozí část

„Takže proto jste tady byl?“ zeptal jsem se, ale ruku jsem z balíčku nepouštěl. „Aby vás viděla?“

„Víte, co to znamená: bez otázek? Tenisté mají zjevně vyšší IQ, než se vypráví,“ řekl pobaveně, „a to prý mají jen tři procenta z nich vysokou školu. Ano, bylo domluveno, že schůzka bude na místě, na kterém se ukážu. Ale na tom nezáleží a nic z toho, co se stalo, není vaše starost. Vaší jedinou starostí je,“ poklepal pistolí na mou ruku a sklonil hlavu, „mi říct, jestli jste si vzal byť jen jeden jediný kousek. Prostřelená ruka je to nejmenší, čeho se můžete dočkat.“

„Všechno je tady. A za chvíli tu bude můj kamarád.“ Ruka se mi chvěla, ale držel jsem ji na místě.

„Slečna Divišová se ukázala jako velice nespolehlivý transportér,“ zavrtěl hlavou. „Byla veliká hloupost zatahovat do toho své přátele. Kdy to udělala? Minulý měsíc? Muselo to tak nějak být, rána už byla poměrně zacelená.“

Mlčel jsem.

„Můžete dát, prosím, ruku stranou, ať si je můžu zkontrolovat?“ Jeho výraz v obličeji byl nadále pobavený, ale o to sevřenější jsem měl žaludek. Nepůsobil vystresovaně, ani zbrkle, ale pouze dojmem, že si přišel vyzvednout zapůjčenou knihu. A to mi klidu nepřidalo.

„Tady střílet nemůžete.“

Pousmál se a mně se skoro podlomila kolena. „Víte něco o zbraních, mladíku? Cokoli?“

Najednou se mi chtělo být někde jinde. Kdekoli. Doma u počítače, v sauně, v letadle vysoko nad zemí, tak vysoko, že by tohle město vypadalo jako hrst rozsypaného štěrku. Jen ne tady před tím mužem, koukat na jeho škubající koutky a pohled, kterým mi vyhlodával do duše díru velikosti fotbalového míče.

„Nepředpokládám, že ano.“ Ukázal na tlumič. „Tenhle hliníkový váleček s troškou vody uvnitř způsobí, že i při vystřílení zásobníku nikdo neuslyší jediný výstřel.“ Sáhl dozadu za kalhoty a vytáhl nůž, při pohledu na nějž jsem automaticky cuknul s rukou položenou na lehátku. „A tímhle vám vyříznu oči, jedno po druhém a způsobím vašim rodičům při identifikaci těla nepříjemné překvapení.“

Opřel se ležérně o lehátko. Pohled mi mimoděk sklouzl k hodinám nade dveřmi.

„Nebo,“ ztišil hlas, což paradoxně dodalo jeho slovům důraz, „nebo si vezmu, co patří někomu jinému, a společnými silami se pokusíme vymyslet, jak nepřerušit vaši solidně rozjetou kariéru.“

Už když jsem vstupoval do místnosti, tušil jsem, s kým budu mít tu čest.

Doufal jsem, že ten člověk je profesionál, proto jsem nechal Dominika napsat ten komentář k mému statusu, týkajícího se nočního dělení. Ať už to bylo jakkoli, musel se přijet přesvědčit. Jen jsem spoléhal na to, že nezná přesný obsah balíčku. Kdyby ano, byla by dnešní akce bezpředmětná.

A to samozřejmě znamenalo, že jsem měl pravdu, a pachatel na internetu sleduje nejen mě, nýbrž celé okolí Karolíny. A hádal jsem, že ještě několik dní sledovat hodlal, jen pro ujištění, že nikdo nepojal podezření. Takže muž na svém místě. Mě využil k vytvoření falešné identity a zároveň k představení se Karolíně.

Doufal, jsem, že ten člověk přijde, ale zároveň jsem se toho okamžiku samozřejmě obával.

Ale také jsem věřil Dominikovi, že splní i mou poslední prosbu a nenechá mě tomu individuu příliš dlouho.

A on mě nezklamal.

Dveře se rozrazily ve chvíli, kdy Louvar, nebo jak se jmenoval, odhrnoval přikrývku a bral do ruky nahrávací zařízení, které jsem si vypůjčil od naší blonďaté překladatelky.

Žádný smrtící chaos se nekonal. Přestřelka se nedostavila.

Muž na mě jen mrknul, odložil zbraň na lehátko a lehce pokýval hlavou.

„Respekt,“ zašeptal.

Podíval jsem se mu do očí, protože to bylo to, o co jsem celou dobu usiloval. Mohl jsem rovnou na místo přivolat policii a doufat, že vrah neodhalí dopředu podraz. Nezkoušel jsem se pochopit jeho způsob obživy ani důvod, proč se na ni dal. Ale chtěl jsem vidět pohled jeho chladných očí, odolat pokušení plivnout mu do obličeje a dát mu najevo, že vítěz jsem já.

Nestalo se tak.

Jako vítěz jsem se necítil.

Šedost v srdci přetrvávala, a když policie muže odváděla v poutech, stál jsem sklesle vedle dveří a spoléhal jsem na to, že příští dny mi přinesou klid.

***

Příští dny přinesly především vysvětlení.

Muž nemluvil, zapíral a podle článků v novinách to vypadalo, že naprosto nespolupracuje. Nicméně se v bytě, který policie vypátrala, našly tři balíčky nebroušených diamantů. Což znamenalo, že se postrádá jeden člověk, a předznamenávalo, že obětí může být víc.“

Tentokrát už mě nevyslýchali v konferenční místnosti, ale rovnou si mě převezli na policejní stanici, kde mě bombardovali chvíli v ruštině, chvíli v angličtině, a nakonec si přivedli opět překladatelku a nechali si celou mou dobrodružnou akci vysvětlit. Půl hodiny celý policejní sbor kroutil hlavami, ale nakonec mě propustili a já s omluvou, že už nikdy nic podobného neudělám, prošel dveřmi.

To prý vykládejte tam u vás, přepošleme do Čech zprávu z vyšetřování.

Budiž.

Otec mi telefonoval o půl desáté ráno. Už jsem byl vzhůru. Spal jsem sice všehovšudy nějaké čtyři hodinky, ale cítil jsem se použitelný, a to bylo pro mě hlavní. Pozdravil sice úsečně, nicméně pozdravil. Dostal už informaci, že nikdo z naší sponzorské společnosti do Ruska neletěl. Takže mi raději volal, jestli jsem v pořádku. Řekl jsem, že ano. Ne dokonale vyspalý, ještě malinko vystresovaný, ale v pořádku.

Ani stres mi ovšem nezabránil v tom, abych celý turnaj vyhrál.

Při předávání poháru jsem poděkoval matce, otci, Dominikovi, osobě, kterou jsem tento týden poznal i ztratil (všechny české noviny ještě dva měsíce spekulovaly, o čem jsem to tehdy mluvil, než pravda prosákla napovrch; nutno dodat, že žádný deník se nechoval hyenisticky, čest jim), a nakonec samozřejmě skvělému moskevskému publiku. S Adamem jsem se objal už v lóži a řekl mu, že to se mnou nikdy nebude mít jednoduchý. On mi v klidu odvětil, že to ví, že mě má rád, ale že po sezóně končí. Podali jsme si na to ruce.

Osazenstvo mého hotelu mi na konci týdne udělalo rozlučkovou párty. To značilo šestipatrový dort s malou marcipánovou raketou navrchu, ruskou kapelu, karaoke a plácání po ramenou. Snad poprvé v životě jsem viděl Ivana přiopilého. Objímal mě, a když jsem mu četl blahopřejnou zprávu od několika lidí, včetně matky, skoro brečel.

„Z tebe ještě něco bude, bráško, vážně z tebe něco bude,“ škytl.

Dal jsem mu pusu na plešatou hlavu. „Díky za víru.“

Dominik už byl s otcem na cestě zpátky do republiky, nicméně mi od něj také jedna zpráva přišla. Byla stručná a výstižná, přál mi ještě jednou k vítězství a já mu odpověděl, že mu za pár týdnů budu přát já.

Moje prognóza byla mylná. Sice nikdy žádný turnaj nevyhrál (možná proto, že celou kariéru měl po boku svého otce, kdežto já v pětadvaceti toho svého vystřídal a dopřál mu zasloužený odpočinek), avšak naše přátelství tím neutrpělo. Na turnajích jsme se sice už tolik nepotkávali a rozhodně jsme už nikdy nezažili tak vzrušující týden, jako ten v Moskvě, ale v kontaktu jsme zůstali a občas i společně podlehli alkoholu. V pokročilém tenisovém věku už to člověk tolik neřeší.

A já nikdy věci moc neřešil. Pouštěl jsem je do svého života tak, jak přicházely.

***

Libor Dreksa zveřejnil příspěvek – 4 min:

Elena: Kide, já vím, že už jsme provedli hodně pitomostí — no a co! Jsme ještě mladí. Dovol mi ještě jednu.

Kid: Elenko, splním ti to. Splním ti, co si budeš přát! Elenko, jsi dívka, kterou neznal jsem dosud, Elenko, jsi můj vysněnej osud…

Elena: Strýc si bude myslet a všichni, že jsme mrtví. Podívej, Brazílie, krásné lesy, ty nádherné hory. Chtěla bych, abychom tu na čas zůstali. Vše si pověděli a za tři měsíce se vrátili. Zítra už nás nikdo nebude hledat. Myslí si, že jsme mrtví. Potřebuji si na čas odpočinout od všeho a daleko od civilizace.

Kid: I já to potřebuji. A Eleno, nezapomeň, slib, že nezapomeneš na toto místo. Nikdy na něj nezapomeň. Kdyby se s druhým cokoli stalo, chci, aby nás druhý dopravil sem, protože to je ta nejkrásnější chvíle a místo v mém životě.

Elena: Já chci být taky tady. Slib mi to. Jestli tak nesplníš, nikdy nenalezneš v duši klid.

Kid: Slibuji na naši lásku.

Elena: Slibuji.

Dlouhé časy se Elena a Kid toulali po krásných lesích a hledali místo, které by bylo znamením jejich lásky, místo, které by vynikalo svojí jedinečností. Kde by mohli společně strávit ten poslední měsíc. A když toto místo našli, zjevila se jim svatá Carolina (Kerolajna) a dala tomuto místu požehnání. Kid a Elena si zde postavili malý, ale útulný příbytek. A toto místo plné lásky nazvali Brazilská Kerolajna.

Nebylo tomu ani den jejich spokojenosti a objevili se pozemšťané. Takzvaná F B Í (ef bí aj), která pátrala po hledaném zločincovi a náhodou objevila tyto holubičky. To se ví, že ze záznamu usoudili, že jsou to ty dva pohřešovaný, s nimiž civilizace udělala ámen.

F.B.Í.: Podle nařízení soudu a velitele, který mi tohle nahlásil do vysílačky, vy pane, půjdete s námi, budete převezen do Iráku a za zadržování informací o svém žití budete poslán do války. Budete bojovat za Ameriku. A vy slečno podle rozhodnutí soudu a strýce, kterého jsme právě informovali, budete odvezena od tohoto pána a musíte slíbit, že už se s ním nikdy nesejdete a dobrovolně odejdete.

F.B.Í.: Slibujete?!

Elena: Nikdy!

F.B.Í.: Pak vás budeme muset odvézt navždy po zlém a násilím.

Kid: Eleno lásko miluju tě, nikdy na tebe vážně nezapomenu.

Elena: Nééé, Kide!!! Slib, že mi tam nezemřeš! (au! pusťte mě!!)

Kid: Budu bojovat za tebe a za Čechy a né za Ameriku.

Elena: Né, pusťte mě, prosím pusťte mě.

F.B.Í.: Nechcete jít dobrovolně, nejde to!

KID JEŠTĚ STAČIL POŠEPTAT ELENĚ DO UCHA TOTO:

Kid: Elenko, přesně za rok se sejdeme na Lešanském náměstí. Slib mi to.

Elena: Slibuju, Kide, slibuju!!!

Kid: Nezapomeň, Elenko, do roka a do dne v Lešanech na náměstí…

Na památku Karolíny Divišové. Dívky, která mi věnovala nejhezčí den života. Sdílejte, lajkujte, ať dál žije v srdcích těch, kteří ji milovali. Karolínko, tvoje Brazilská Kerolajna bude nesmrtelná.

***

KONEC

 

 


Knihy autora:

Noční tep Křest ohněm

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít