Umberto Eco jen co jméno…

Umberto Eco, Istanbul, duben 2013. (Foto: Today’s Zaman, Selahattin Sevi)

Nikdy jsem nedokázal odpovědět na otázku, kdo je můj nejoblíbenější autor, a dokonce mi vždycky připadala nefér, asi jako když někdo nutí malé dítě odpovědět na dotaz, jestli má raději maminku nebo tatínka.

Navíc takových mých literárních „tatínků“ a „maminek“ (a strýčků a tetiček a bratránků) jsou desítky a stovky a s některými jsem se setkal ve svém čtenářském životě jen jednou, a i přesto je miluji a doufám, že se k nim zase někdy vrátím, zatímco k jiným jsem se vrátil třeba už i dvacetkrát, a miluji je i přesto.

Mezi touto mou rozsáhlou literární „rodinou“ je však jen několik autorů, kteří velmi ovlivnili také mé přemýšlení o psaní – a nebýt jich, určitě by před šesti lety nevznikl můj text pro literární začátečníky Jak napsat dobrou knihu, který se stal paradoxně zatím mojí nejčtenější věcí (paradoxně proto, že ač jsem studoval pedagogickou fakultu, nikdy jsem nechtěl učit, natož poučovat, a ten textík vznikl původně jen pro čistě redakční potřebu, aby se autorům prvotin, které jimi byly zasílány do nakladatelství, nemusely vytýkat stále stejné věci).

A v tomto „užším kruhu“ pro mě bude vždy Umberto Eco sedět na čestném místě v čele stolu.

Jak už to v rodinách chodí, starší příbuzní vám odcházejí, a jak stárnete i vy, jsou ty ztráty čím dál častější a čím dál tím více si uvědomujete, jak jsou určití lidé nenahraditelní. Že nebudu nikdy sdílet tento svět s Platónem, Aristotelem nebo Jamesem Joycem, to bylo jasné vždycky, ale Jean Baudrillard, Italo Calvino nebo Umberto Eco byli přeci jen mými současníky…

Umberto Eco: Jméno růže (obálka prvního českého vydání, Odeon, 1985)

Se jménem Eco jsem se setkal poprvé v roce 1985, ve svých sedmnácti a bylo to čerstvé odeonské vydání první Ecovy knihy, která se již během pěti let od svého prvního italského výtisku stihla stát světovým bestsellerem a jež, jak jsem se dozvěděl o čtyři roky později, u nás vyšla trošku zcenzurovaná – bylo to v dobách, kdy se režim ještě cítil pevný v kramflecích a kdy vás za pouhé napsání číslic 1968 na chodník mohli vyhodit ze školy – a předmluva románu Jméno růže začíná 16. srpna 1968 v Praze…

Kniha mě doslova pohltila, a když se o rok později objevil francouzsko-italsko-německý film, trochu jsem váhal, zda na něj mám vůbec jít – neměl jsem moc dobré zkušenosti s filmovými adaptacemi slavných děl. Mám celkem bujnou fantazii, rychle si vytvořím dost konkrétní představy a ty se často s idejemi režisérů docela perou.

Film byl však vynikající. Ostatně ve své době to byl v evropské koprodukci film se zcela bezkonkurenčně nejvyšším rozpočtem a největšími exteriérovými kulisami za posledních třiadvacet let (od Kleopatry s Liz Taylorovou a Richardem Burtonem) a jeho výtvarná stránka nezastarala ani po třiceti letech.

Navíc – vypořádat se na ploše 130 minut s několikasetstránkovým románem, který je mimo jiné i mnohavrstevnatou literární hrou (před lety jsem o tom psal zde), zvládl režisér Jean-Jacques Annaud se štítem a nikoliv na štítě, a o Seanu Connerym ani nemá smysl mluvit. Ten chlap je dobrý prostě ve všem.

Film pak přivedl ke knize ještě další čtenáře a z Eca se stal jeden z „top ten“ autorů světové literatury.

Mám ovšem určité podezření, že jeho díla ve skutečnosti také vždycky četlo jen přibližně „top ten“ procent čtenářů, a to ještě stylem „tohle filozofování přeskočím, kde je zase nějaká vražda, tady…“ a že i u mnoha intelektuálů je Eco spíše jen ozdobou knihovny.

Pro průměrného čtenáře je totiž mnoho míst Jména růže prakticky nečitelných a intelektuálně neuchopitelných, to samé platí i u Foucaultova kyvadla a ještě více u Ostrova včerejšího dne, který z podstaty věci musí být svou snahou zobrazit myšlenkové proudy vrcholného baroka s jeho pomalým a zkoumavým vnímáním vztahů mezi realitou a její deskripcí, mezi pohybem času a v čase, tempu a vnímání života v jednadvacátém století tak cizí, jak jen to jde.

Foucaultovo kyvadlo si však velmi pečlivě přečetl literární řemeslník Dan Brown a víceméně na základě několika stránek, na nichž si Eco dělá legraci z konspiračních teorií a ukazuje, jak libovolně si můžeme hrát s příběhy, napsal svá nejslavnější díla Andělé a démoni a Da Vinciho kód (u nás známé též jako Šifra mistra Leonarda).

Nic proti dobrým literárním řemeslníkům, zaplaťpánbůh za ně, umožňují nakladatelům vydělávat peníze, které část těch slušnějších vrací kultuře vydáváním titulů, jež si vzhledem ke svému úzkému zaměření nemají šanci na sebe vydělat, a přitom je kultura potřebuje ke svému dalšímu rozvoji jako sůl. Dan Brown měl však vždycky problémy, či spíše obavy svou zcela zřejmou inspiraci Ecovými nápady přiznat, a to i v době, kdy se již Da Vinciho kódu prodalo na 80 miliónů výtisků a stal se tak jedním z prozatím největších bestsellerů jednadvacátého století, což od něj není příliš mužné.

Pokud je mi známo, Eco se tomu vždycky jen smál a nikdy ho ani nenapadlo něco po Brownovi chtít. Nad finanční otázky byl totiž Eco vždycky velmi povznesený a nijak neřešil dokonce ani to, že za vydání milionů výtisků Jména růže v bývalých komunistických státech nikdy nedostal ani liru! (A protože v současném Rusku se ctí staré tradice, vydávají tam Eca načerno vesele dodnes.)

Přejme proto Brownovi, co jeho jest, stejně jako Umberto Eco, a ruským nakladatelům, ať se naučí neokusovat ruce, které je živí.

Umberto Eco: Baudolino (Argo, 2001)

Pro mě osobně je z období po Jménu růže zatím nejoblíbenějším Ecovým románem Baudolino. V osobě Baudolina stvořil Umberto Eco až archetypální postavu fantasty a sedmilháře, kterému nikdo nevěří to, co skutečně zažil, neboť to není v souladu s tím, „co je psáno v knihách“, zatímco jeho naprosté sny a fantasmagorie jsou považovány za realitu, protože odpovídají dobovým představám o světě.

Baudolina jsem si ihned zamiloval a vřele ho všem doporučuji (koneckonců je to téměř ze třetiny ryzí fantasy, v němž nechybí ani „opravdoví“ mluvící jednorožci), zvláště proto, že jsem opět potkal jen velmi málo lidí, kteří by si ho skutečně přečetli.

Těm z vás, kteří píší, je z jeho nebeletristických prací možno doporučit prakticky cokoliv, zvláště pak Otevřené dílo. Zdaleka ne vše z jeho odborných textů je přeloženo, ale to je jistě už jen záležitost několika let – nakladatelství Argo dělá v tomto směru nesmírně záslužnou práci a vydává Eca nejen v kvalitních překladech, ale i jako skutečně krásné knihy, které je potěšení si koupit i otevřít. Klobouk dolů!

Odchod Umberta Eca je pro mě velkou ztrátou, a protože stejně jako on nevěřím na žádné bohy ani životy po životě, je to pro mě ztráta definitivní – přesto mě trochu uklidňuje, že pár nových literárních setkání s tímto mimořádným autorem mě ještě čeká – například loňské české vydání románu Nulté číslo.

A protože jsem vždycky vnímal paralely mezi některými myšlenkami Eca a Baudrillarda – především, co se týče skutečného obsahu, či naopak vyprázdněnosti pojmů, prchavosti významů, ztrát obsahů i pomíjivosti slov samotných jako takových, stejně jako je to s námi, lidmi, jakožto dočasnými záblesky (sebe)vědomí v oceánech prostorů a časů, přeju jen sobě i vám, aby bez ohledu na poslední větu Jména růže – Stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus. (Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.) – byl pro nás Umberto Eco ještě dlouho autorem, který pro nás neexistuje jen co jméno, ale jehož příběhy nám přijdou originální, vtipné i napínavé a jehož myšlenky se nám budou jevit jako inspirativní a živé, bez ohledu na proměny nás v běhu času a běhu času v nás.

© Stanislav Hudský, 2016

Knihy autora: